Už nemůže dále.. by me

19. listopadu 2010 v 17:22 | Francys |  Jednorázovky
Už nemůže dále..


Mrazivý vítr mi fouká do tváře a následku toho mi po tváři každou chvíli sklouzne slza. Jako teď. Koukám se, jak padá dolů. Ale než dopadne tak se mi vždycky ztratí. Dole stojí hrstka lidí a koukají se na mě. Co si asi povídají? Třeba mě povzbuzují, abych skočila. Třeba taky nechtějí. Nevím co si myslí. Co si povídají. Stojím tady nahoře jen v mikině a džínech a je mi strašná zima. Ale mě už je to jedno. Už je mi všechno jedno. Už mi ta zima nevadí. Už mi nevadí všechno co je kolem mě. Teď mě zajímá už jenom co bude. Co mě tam vlastně čeká? Prázdnota? Ne, určitě mě tam čeká to po čem jsem tolik toužila. Láska, pochopení, soucit. Tak ráda bych teď slezla a vykřičela do světa jak moc ho miluju. Ale copak to jde?

On....on tohle slyší každý den. Já už nemůžu dál. O jednu šílenou nanynku víc nebo míň, na tom už nesejde. Dole si lidi špitají. Ti všichni lidé jsou tady kvůli mě. Proč tady nikdo pro mě nebyl, když jsem potřebovala s někým mluvit? Všichni příjdou, když je člověk nepotřebuje. Přemýšlím jaké by to bylo kdybych mu to řekla. Vysmál by se mi do očí? Jenom by protočil panenky a šel by dál? Vždyť na lásku ani nevěří! Tak proč se potom snažit? Nemá to cenu. Nevím, jak si mám vysvětlit, že jsem se zamilovala do člověka, kterého osobně vůbec neznám. Kterého, jsem znala jenom od vidění. Nepoznala. Jenom na chodbách. Vzpomínám si na to. Je to jen pár hodin.

Stála jsem tam v první řadě v kroužku fanynek a byla celá šťastná že se mi konečně plní můj sen. Nedovedu ani popsat, jak šťastná jsem byla, když se otočil a usmál se na mě. V tu chvíli mnou projela vlna štěstí a vzrušení až mi na rukou naskočila husí kůže. Tomu se říká platonická láska. Zavřela jsem oči a snažila se ten pocit zachovat na pořád. Když jsem ovšem oči znovu otevřela, všechno štěstí vyprchalo, jako život ze zvadlé květiny. On tenhle sladký úsměv rozdávál na všechny strany. Najednou jsem se cítila, jako by ve mě něco nadobro umřelo. Bože, já jsem tak naivní, říkala jsem si, když jsem se drala z té tlačenice ven. Vyběhla jsem do vedlejší chodby a zmateně a zároveň také zoufale, se rozhlížela kolem sebe. Potom jsem se rozběhla jedním směrem až ke vchodu na Astronomickou věž. Ani chvíli jsem neváhala a vylezla po schodech na ní.

A teď tu tak stojím a dívám se dolů. Už nemám pro co žít. Jenom kvůli němu jsem si nenašla kluka. Jenom kvůli němu jsem ze sebe udělala něco, co nejsem. Jenom kvůli němu, jsem utratila všechny své galeony za oblečení a šminky. Jenom abych se mu líbila. Často říkával, že doufá že někdy potká holku, která mu ukáže co je láska. Naivně jsem toužila, být tou holkou. Myslela jsem si, že když mě uvidí tak se do mě zamiluje. Bože, jak je ten život krutý. Už tady nemám co dělat. Z chodeb se ještě před chvíli ozývalo veselé štěbetání. Ale teď? Teď to všechno utichlo. Co se děje? Že by se fanynky rozprchly? To tady stojím už tak dlouho? Už je čas skočit. Zavřu oči a zatnu pěsti. Jsem připravená skočit. "Ne"ozve se za mnou. Cože?
Otočím se a tam stojí on. Ten člověk kterého tak miluju. "Neskákej, prosím"řekne mi a přistoupí blíž. Usměju se na něho skrz slzy a pohladím ho po tváři. "Miluju tě, Siriusi. Velice"řeknu mu a dám mu pusu na čelo. Potom se zase postavím na kraj střechy, zavřu oči a skočím. Sbohem světě. Sbohem Siriusi.

Povídku jsem napsala já!
 


Komentáře

1 Deny Deny | E-mail | 25. srpna 2011 v 11:25 | Reagovat

smutné, ale nádherné!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.