Sama.. by me

19. listopadu 2010 v 17:23 | Francys |  Jednorázovky
Sama..


Byly čtyři hodiny ráno a já se koukala do stropu mého pokojíčku. Byla jsem strašně vyčerpaná a kdybych měla ještě sílu,tak bych brečela. Hlavou mi jako ostré střepy létaly dvě otázky, které mi tříštily hlavu. Proč mi to udělali? Co jsem udělala špatně?

Srdce na tom bylo ještě hůř. Půlily ho jejich slova: Máme se s Jessicou rádi, nemohli jsme tomu poručit...Nezlob se." Moje studánkové oči ještě teď vidí jejich propletená těla, ze kterých sálala touha a vášeň. Tak moc to bolí. Byla jsem sama.Odbyla pátá hodina a já konečně usnula. Snad to bylo únavou, snad touhou po krásném snu,ze kterého jsem se probudila asi tak kolem desáté hodiny ranní. Jít na snídani jsem neměla ani pomyšlení, natož pak abych šla na vyučování. Ten den jsem měla poslední šanci si opravit to Téčko z formulí. Propásla jsem to.Zase jsem to zkazila, nestanu se lékouzelnicí. Je to zvláštní, vždycky to byl můj nejoblíbenější předmět. Byla jsem premiantka Bradavic. Ale také jsem byla až moc naivní. Ano, byla jsem ubohá, naivní studentka, která ze všeho nejvíc toužila po lásce. Viděla jsem jí všude kolem sebe, vždyť všechny kamarádky někoho měly a já...Já byla sama, se svýma učebnicema. Nepřinesly mi sice radost, ale ani bolest. A pak jsem potkala tebe.Byl jsi můj idol, kluk mých snů a zrovna jsi se rozešel se svojí holkou. Začal jsi mě zdravit na chodbě, byli jsme kamarádi, ale pak jsme oba chtěli být víc.
A potom následovaly 4 měsíce plný nádherné lásky,zážitků,štěstí a já věřila že jsem tě změnila. Byli jsme pro sebe jako stvoření, rozuměli jsme si i beze slov. Rozuměla jsem si s tvými kamarády a ty sis rozuměl s mýma. Jak paradoxní viď? Nikdy v životě by mě nenapadlo, že si s nima rozumíš až moc....Respektive s tou, která pro mě znamenala nejvíc... S Jess. Mojí nejlepší kamarádkou. Známe se už od malička, prožily jsme spolu tolik, kolik si ty ani nedokážeš představit. Ale to ti bylo jedno viď?
Klidně ses mě na ní vyptával a já ti husa věřila, že ji chceš poznat jako kamarád... Kdybych jen věděla, jak to dopadne, kdybych jen tušila, že ji chceš pro sebe...
Pak následovaly ty dva měsíce ticha, střídající se s hádkami, podezřívání a lží. Tvých i mých. Ty jsi mi lhal, že miluješ jen mě a já ti lhala, že ti věřím. Už tehdy jsem něco tušila. Nejvíc mě ranilo, když mi moje nejlepší kamarádka nedokázala pomoct ani poradit. HA,proč asi... Moje milá Jessinko... Pořád si říkala ,,Nevim..Nevšímej si toho...Jen si to namlouváš..." To bylo všechno, co jsi mi byla schopná říct. Kolik bylo večerů, kdy Sirius chodil ,,na tresty" a ty jsi ,,měla jiný program"...? Kolik bylo těch večerů, kdy jsem se sama choulila na posteli a slzy mi tekly na polštář? Kolik bylo těch večerů, kdy jsem se byla úplně sama a nikdo, na koho jsem dřív spoléhala,tady pro mě nebyl? A to všechno jsem pochopila po dvou měsících tohoto špatného snu.
Měla jsem jet na Vánoce domů. Mamka mi den předtím napsala, že jestli chcu, že můžu zůstat tady. Neměla jsem co dělat, proto mě napadlo zajít za Siriusem. Vás dva by to ani ve snu nenapadlo,co? Když jsem si otevírala dveře od tvého pokoje, ani jste si toho nevšimli... Byli jste tam jen jeden pro druhého...Neslyšeli jste ani, když jsem volala,,Sírie,jsi tady?" Rozhrnula jsem ten zatracenenej závěs od tvé postele a zhroutil se mi svět. Leželi jste v posteli a milovali jste se. Oba jste si to užívali, nemysleli jste na nic jiného než na sebe a na toho druhého. Ovšem na tu třetí ani jeden z vás nepomyslel, že? Stála jsem tam asi minutu a hlavou mi probíhaly poslední 4 měsíce. Kolikrát jsem byla, Jess, na tvým místě? Kolikrát jsme tu spolu, Sírie, leželi? To už jste zvedli hlavu. Nikdo neřekl ani slovo. Otočila jsem se a běžela pryč. Neměla jsem ani sílu brečet, byla jsem jak v transu, stále tu bylo jen jedno slovo, PROČ? Během jedné minuty jsem ztratila dva lidi, na kterých mi záleželo ze všech nejvíc. Dál už jsem běžet nemohla...Zhroutila jsem se do nejbližší učebny a hlasitě jsem se rozbrečela. Nikdy v životě jsem takhle nebrečela. Musela jsem tam sedět alespoň hodinu. A pak jste přišli. Ruku v ruce. Začali jste na mě mluvit, ale já vnímala jen Síriova první slova. Víc ne. Odvedli jste mě na kolej a dívali jste se na mě soucitnýma pohledama. Nestojím o ně! Už vás dva nechci v životě vidět, nikdy! S těmito pocity jsem usnula. Vzbudila mě až Lilly.
,,Ty jsi nebyla na vyučování? A můžu se zeptat proč? Předpokládám, že sis ty formule
neopravila z tepla pohodlí pokoje, co? Jsi chudinka a zbabělec, jak si to mohla nechat dojít tak daleko? Já jsem ti věřila, zklamala jsi mě..."
Dál už jsem to nevydržela. Popadla jsem mikinu a běžela. Pryč odtud, pryč
Bradavic. Nemám lásku, kamarádku ani důvěru Lilly, co teda mám?Samu sebe?Nevím, kudy jsem šla, prostě jsem se tak protloukala Prasinkami. A najednou jsem to uviděla. Stála jsem v odlehlé ulici, před kouzelnickým kostelem. Zrovna probíhala ranní mše. Nikdy jsem na mši nebyla, v kostele jsem byla jen jednou ročně na Vánoce. Nevím co mě to napadlo, prostě jsem otevřela dveře a šla dovnitř. Uvnitř bylo jen pár starých lidí, sbor zpívajících dětí a pan farář, který něco předříkával a sbor po něm opakoval. Připadala jsem si zvláštně, bylo to něco úplně nového. Šla jsem si sednout do lavice. Sedla jsem si a poslouchala zpívající sbor. Bylo to velmi uklidňující, najednou jsem cítila jak ze mě všechno padá, jak mě opouštějí všechny mé myšlenky, i ty nejčernější. Poté pan farář začal odříkávat modlitbu. Tu modlitbu jsem po něm opakovala a zamýšlela se nad jejíma slovama. Odpusť nám naše viny. Moje vina byla, že jsem se ve škole nesnažila, ty poslední dva měsíce jsem se tak snažila zachránit náš vztah, že jsem na školu už prostě neměla sílu. Také jsem se provinila tím, že jsem byla slepá. Sirius se mnou chtěl už dlouho o něčem mluvit, ale já se tak bála, že ho ztratím, že jsem ho prostě neposlouchala. Oni se mají rádi a chtějí být spolu a v tom jim nezabráním. Dále jsem se zamýšlela nad zbytkem věty; jako i my jsme odpustili těm, kteří se provinili proti nám. To byla Lilly, že si nevšimla, co se se mnou děje, i když jsem se jí to snažila vysvětlit. Viděla ve mě svou budoucí kolegyni a nezajímalo ji, jak mi je uvnitř a jak se cítím. Ale já ji odpustila, vždyť každá dobrá kamarádka přece chce pro druhé to nejlepší. A samozřejmě je to taky Sír s Jess. Provinili se proti mně zradou. Zradili mě. Byli neuvěřitelně sobečtí a neohlíželi se na mě, nechtěli čekat. Ovšem kdyby počkali, byla bych jim ještě schopná odpustit. Teď ale nejsem. I když moje zlost už trochu opadala a přestože vím, že jsou do sebe zamilovaní a že s tím nic neudělám, nejsem jim schopná odpustit. Neříkám, že jednou nebudu, ale teď ještě ne.
Je to už půl roku, co se tato událost, která zásadně ovlivnila můj život, stala.V létě jsem udělala zkoušky NKÚ a postoupila tak do dalšího ročníku. Stala jsem se opět premiantkou třídy, která je po vyučováních sama v knihovně s knížkama, které ji nepřinášejí ani radost, ale ani bolest. Pilně se učím na OVCE a na Lékouzelnici u sv. Munga. Až školu dokončím, budu moci pomáhat lidem, co to potřebují nejvíc. Taky chodím každou neděli tajně do kostela na mše. Chodím tam i občas pomáhat. S Lill už je všechno v pořádku, všechno jsem jí vysvětlila a ona všechno pochopila. Teď máme vztah,jaký jsme spolu nikdy neměli - jako dvě nejlepší kamarádky. Určitě vás zajímá,jak to dopadlo se Siriusem a Jess.. Pořád jsou spolu. Jak říká pan farář; ,,Pokud někoho máme rádi a nedokážeme mu odpustit, je to stejně beznadějné, jako když se snažíme házet hrách na zeď. Vždycky se budou vracet ty největší hrášky stejně jako ty nejhorší vzpomínky...A ty se, stejně jako hrášky, jen tak nevytratí..." Vím,že jim jednou odpustím, ale teď ještě ne, teď ještě nechci..

Povídku jsem napsala já!
 


Komentáře

1 Deny Deny | E-mail | 25. srpna 2011 v 11:24 | Reagovat

úžasné!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.