Jsi jiná, divná! by me

19. listopadu 2010 v 17:21 | Francys |  Jednorázovky
Jsi jiná, divná


"Nepatříš sem. Pocházíš od jinud. Tady pro tede není místo. Jsi jiná než ostatní. Jiná, divná a… Prostě sem nepatříš. Jsi z Města mrtvých…

Odejdi. Okamžitě a navždy. Nikdo tě tady nechce. Nepotřebujeme tebe ani tvé čáry. Jsi dcerou samotného Satana. Tady pro tebe není místo. My jsme počestná vesnice. Mramorová a zářící. Nešpiň naše bílé dlaždice špínou a jedovatostí svých kroků.

Odejdi a už nikdy se nevracej k nám.

Podívej se na sebe. Brečíš, ale nikdo si nevšímá tvých slz, tvého zármutku. Všichni raději odvrátí hlavu, když tě vidí přicházet. Přejdou na druhou stranu chodníku. Bojí se tě. Nenávidí tě a pohrdají tebou. Tvou ubohostí a tvým prokletím. Nejsi jako my. Jsi jiná… Jiná.

Tvůj vzhled je obrazem tvé duše. Špinavá a potrhaná dívenka s usmolenými vlasy, které ti v zaprášených zpečených pramíncích splývají podél hlavy. Vyhublá a odstrašující maškara. Nic jiného nejsi. Kdysi možná tvé oči byly jasně modré, ale ne dnes. Vybledly a ztratily svou krásu. Všichni se bojí pohlédnout do těch tvých bývalých studánek. Jde z tebe pouze strach.

Strach a zděšení. A možná někdy i lítost… Ale litují jen ubožáci.

Nikdy jsi nenosila kříž. Jako by tě to malé znamení víry pálilo a zabíjelo. Nejsi člověk. Nemůžeš být. Rozplýváš se a bledneš při pouhém pohledu na kostel. Na vysokou stavbu s vížkou. Dominanta naší vesnice.

Tvé nohy dosud nepřekročily práh kostela. Neviděla jsi zdobený oltář, vysoký a zářící. Leskne se a plane ve světle štíhlých bílých svící. Kněz ti neudělil rozhřešení za tvé početné hříchy. Nestála jsi o ně. Raději dál kráčíš ulicemi, které se vidinou tvé přítomnosti v nich vylidňují a ztemňují.

Ale teď došla naše trpělivost. Odejdi. Co tě tu vlastně drží? Nemáš tu žádný majetek. Nic. Spíš na ulicích, schoulená pod vznosnými stromy. Snad ani nedokážeš cítit teplo či zimu. Asi ti nevadí ani studený déšť, jenž tak často smáčí naše ulice, aby je očistil od prachu a od tvých stop. Aby omyl zemi, na níž jsi stála.

Odejdi. Po dobrém nebo po zlém. Bojíme se tě, ale dokážeme se přemoci. Máme sílu tě vypudit za hranice města…" Dívka, oblečená v rozpadajících se hadřících neurčité barvy, nechtěla už dál poslouchat řeč nejváženějšího občana vísky. Bohatý starosta, který se stará jen o sebe. Nechtěli ji tu. Odháněli ji do Města mrtvých. Tam se zrodila. Přinesla zkázu celému městu, jenže nyní se již uměla ovládat. Dokázala ovládnout své čarovné umění. Jenže oni ji nechápali. Nechápali, že stejně vyhraje ona. Ona nebo některá z jejích sester… Nepěkně se usmála na starostu. "Vy se opovažujete soudit mne podle vzhledu. Podívejte se raději na sebe…" hlas ostrý jako kosa prolomil hustý vzduch letního dne. Lidé se rychle křižovali a odtahovali se. Onen tlouštík znovu promluvil. Nebyl zvyklý prohrávat. Nebyl. "Neexistuje nikdo takový, jako jsi ty," vyplivl s odporem. Přejel ji nelichotivým pohledem. Zhnusenost a opovržení. Nic jiného necítil k špinavé chudé dívce. Dívce s prokletím… "A co, když toto není má skutečná tvář? Zděšení, které vidím skrytě plápolat ve vašich očích… Ano, máte se proč bát. Naučila jsem se ovládat své prokletí, svůj dar, jenže myslím, že již dlouho nevydržím a popustím uzdu temnému řemeslu…" s pobavením sledovala náhle zblednuvší dav. Křičeli něco o smilování. Ale kdo z nich se smiloval nad ní? Zavřela své oči a zamumlala nějakou nesrozumitelnou větičku. Dav ji s obavou sledoval. Neměli odvahu odtrhnout od dívky oči. Báli se jí. Báli. Změnila se. Už žádná špína. Žádná vychrtlost.

Zářila v bílém oparu světla. Černé šaty s drobnou stříbřitou výšivkou ostře podtrhovaly bledost její pokožky. Tmavě modré oči propalovaly lid. A rty se krvavě usmívaly. V rukou svírala kosu… "Mohli jste být ušetřeni. Copak jste si nevšimli, že za tu dobu, co zde jsem, nezemřel nikdo zdravý? Umírali jen těžce zranění a nemocní, kteří nemohli snášet svou bolest. Odvedla jsem jen ty, kteří neměli naději," upřeně hleděla do davu. Vybrala si tuhle malou osadu za svůj domov. Ale oni ji zradili. Ať tedy pocítí následky jejího hněvu! Lidé vyděšeně špitali. Svírali své růžence a usilovně se modlili. Přemlouvali a prosili. Hlasy plné přetvářky a patolízalství. Opovrhovala jimi. "Promarnili jste dar, který jsem vám věnovala!" zašeptala tiše. Přesto ji všichni slyšeli. Ta tichá slova byla účinnější než by byl křik. Ztichli. Pozorovali ji. Nedokázali se pohnout, sevřeni náhlým strachem. Zděšeně pozorovali blyštivou kosu, která se náhle objevila v dívčiných křehkých rukou. Odsoudila je. Pozvedla kosu… A hbitě šlehla do prostoru… Odcházela z vesnice. Opět vypadala jako nuzná žebračka. Putovala k malému městečku. Vzduch se vlnil a sálal horkem. Viděla mlhavé obrysy domů, jenž se pohybovaly v mlžném oparu vzduchu. Snad zde přijmou její dar. Naposledy se otočila k nehybné vísce již opouštěla. Jen hejno černých ptáků kroužilo nad městem. Občas se nějaký střemhlav vrhl dolů, spokojeně zakrákal a vyletěl zpět ke svým druhům… Obraz zkázy a věčného ticha...

Povídku jsem napsala já!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.