Dum spiro, spero - 66. Útok

13. listopadu 2010 v 17:40 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 66. Útok


Líbánky byly příliš krátké a jejich konec přišel dřív, než měl. V polovině druhého týdne, zrovna když jsme se procházeli pod vodopády poblíž místa, kde jsme bydleli, přiletěl Fawkes. Podával nohu Alessovi a vypadal, že se mu vůbec nelíbí dělat poslíčka.
Chtěla jsem se zeptat, co tam je, ale zároveň mi bylo jasné, že tím určitě končí všechno pěkné. Stiskla jsem čelist a narovnala jsem se.
"Musíš ihned nebo to počká do večera?" Dalo by se říct, že jsem byla hrdá na své sebeovládání. Nebyla to jeho chyba, a kdybych mohla, taky bych pomohla.
"Myslím, že když se zdržíme ještě o pár hodin, nebudeme postrádáni," usmál se. "Máme -"
"Prosímtě, počkej s tím," stiskla jsem mu ruku. Nestála jsem o nic jiného, než pár hodin v nevědomosti.
"Jenom... odepíšu," potřásl hlavou. Nemusel mi vysvětlovat, že kdyby nějaký mudla uviděl Fawkese, asi by si nepomyslel, že je to nějaký exotický pták.
Podívala jsem se k padající mase vody a pomyslela si, že vlastně devět dní není málo. Dostali jsme víc, než jsme mohli kdy doufat...

* * *

Návrat od zeleně k šedým masám Londýna byl těžký. Aless měl pronajatý postarší řadový domek v Newhamu, neříkám, že se mi tam nelíbilo, ale vypadal tak stísněně... A bylo matoucí, že vypadal jako všechny ostatní. Copak mudlům vůbec nevadí bydlet v něčem takovém?
Domek byl tak akorát pro dva a jedno dítě, ale mně se tam prostě nic nezamlouvalo. Malinká zahrádka vzadu, tak akorát na jeden strom a starou lavičku, domek jednopatrový, místnosti zašlé a smutné. Celé dny jsem věnovala tomu, aby to tam trochu prokouklo, ale nemohla jsem využívat kouzla. Aless se bál, že by to mohlo přitáhnout pozornost smrtijedů, kteří šli úplně po každém bystrozorovi. Zároveň jsme ale nechtěli pokládat ochranná kouzla kvůli všem těm mudlům kolem.
No, a tak jsem spoustu hodin denně trávila sama ve sklíčeném domě, četla, uklízela, vařila, čekala na manžela... Ale nemohli jsme za to. Občas se stávalo, že jsem vypěnila, přesto jsme byli většinu času šťastní, alespoň jak to na tu dobu šlo.
Světlými body mého přežívání byli návštěvy a dokonce i schůze Řádu.
Jeden den se ale vše obrátilo naruby.
Večer se konala porada Řádu, opět v domě McKinnonových. Tentokrát jsem alespoň věděla, že mám čekat na první pohled skromné, na druhý nádherné sídlo.
S Alessem jsme přišli o chvíli dřív, i když já jsem stepovala u vchodu už v době, kdy přišel z práce, takže jsme to se čtvrthodinkou předstihu docela protáhli.
Lily tentokrát nepřišla, a James vypadal hodně unaveně. Téměř si nikoho z nás nevšiml a jenom se zhroutil do židle; vedle něj se posadil Sirius, který na mě pouze kývl. Remus tam nebyl a Petr přišel až po začátku.
Brumbál začal mluvit o připravované akci. Dlouhou dobu Řád jenom odpovídal na smrtijedské útoky obranou, a nyní to konečně vypadá, že zaútočíme my. Chystala se totiž jakási razie na Obrtlou ulici.
Jako základna se určil právě dům McKinnonových, kde mělo zůstat pár lidí jakožto podpora a zároveň případní ošetřovatelé, ale mnohem víc lidí se mělo účastnit útoku. Původně se nepočítalo, že bych vůbec vytáhla paty z domu, ale nebyla to moc těžká práce donutit Brumbála uznat, že bych vlastně mohla pomáhat i já.
V půli vlastní porada pro mě skončila.
"Zlato, přemístíš se domů? Tady to bude ještě na dlouho a..." Aless mi jemně naznačoval, že tohle je jen "pro zvané".
"No jistě, a zrovna doma můžu udělat večeři, co?" zamumlala jsem maličko rozčíleně.
"Víš co?" zazubil se. "Dneska půjdeme někam na jídlo, souhlasíš?" Usmála jsem se. Samozřejmě.
"Počkám doma. Hlavně se pokus to stihnout předtím, než všude zavřou."
"Máš mé slovo," pateticky si položil pravou ruku na hruď.
"Tak zatím," krátce jsme se objali a já jsem zamířila ven. Za sebou jsem nechala asi dvě třetiny členů Řádu, kteří se účastní samotné akce, ale v tu chvíli jsem moc rozladěná nebyla.
Venku bylo zataženo, přesně tak, jak by uprostřed června být nemělo.
Přemístila jsem se do Londýna, kde mě zaskočil úplně nepřipravenou příšerný déšť. Z bezpečnostních důvodů jsme se vždycky přemisťovali porůznu kolem našeho domu, vždy nejblíž o jednu ulici. Což jsem právě udělala já.
Rozeběhla jsem se uprostřed silnice plné vody. Byl to neuvěřitelný slejvák, a do toho všeho vál docela silný vítr. Utíkala jsem se sklopenou hlavou, takže mě zarazil až poněkud nezvyklý zvuk hromu. Zvedla jsem pohled k našemu domu, ale nic tam nebylo, pouze ruiny.
Kolem mé hlavy proletěla zlatá kletba, v tom samém okamžiku jsem ztratila orientaci. Trvalo to jen pár vteřin, a ještě když jsem si nebyla jistá, o co jde, už jsem zvedala hůlku a vykouzlila jsem znamení používané jako varování před ohrožením pro Řád.
Díky hustému dešti jsem viděla jenom tři zakuklené postavy smrtijedů, kteří už kouzlili proti mně. Vyčarovala jsem Protego a jen co do něj narazilo pár kouzel, zvedla jsem se a pokusila se přemístit. Nešlo to, ale o dvě stě metrů jsem se přemisťovala předtím, takže musím alespoň tam.
Těsně mě minulo Crucio; poté kolem proletěl ohnivý pás Lacarnum Inflamare. Bylo otázkou vteřin, než do mě narazí nějaké další.
Najednou se vedle mého ucha ozvala hlasitá rána a mudlovské "auto" se roztříštilo. Klopýtla jsem a spadla na silnici. Nic mě nebolelo, ale od rány mi zvonilo v uších.
Přede mnou jsem viděla přemisťující se postavy, ale vůbec jsem nic neslyšela. V dalším okamžiku mě táhl Aless dál k hranici.
Byla jsem zmatená, úplně mimo, takže jsem se nechala jím přemístit naprosto beze slova odporu.
Slunce mě udeřilo do očí, naprostý opak Londýnu. Přikrčila jsem se a nebýt jeho podpory, asi bych se svezla na kolena. Byla jsem na kost promočená a stačilo k tomu těch pár desítek sekund. Ale nejhorší bylo to zvonění. Dotkla jsem se uší a rukou jsem si přejela po obličeji, a v tu chvíli mě poprvé zabolela tvář. Když jsem odtáhla prsty, měla jsem na nich krev. Došlo mi, že jsem se musela odřít, když jsem spadla, ale že jsem byla tak pitomá a nepoložila před sebe ruce?
"Dovnitř, honem!" konečně ke mně pronikl něčí hlas. Bylo to sice tlumené, ale aspoň to bylo něco.
Cítila jsem Alesse, jak mě postrkuje dopředu, pak jsem si uvědomila, že vcházím do prosvětlené místnosti a sedám si na pohovku.
Dýchala jsem rychle a začínala jsem se třást. Do uší mi pronikl tentokrát docela výrazný dětský pláč. Přede mnou dřepěla Lily a hůlkou mi mávala u obličeje. Za chviličku se mým uším docela ulevilo, hvízdání přestalo a já jsem konečně slyšela.
"Mohl bys ji usušit?" Slyšela jsem Lily. Aless začala sušit mě i sebe, a za pár dalších minut jsem byla v suchu a Lily mi asi vyléčila i obličej.
A najednou byl klid. Má kamarádka odešla utišit Harryho, ale stála u dveří a dívala se do zahrádky, čekala na Jamese.
Já jsem byla stále v šoku, ale uvelebená u Alesse v náručí jsem se z něj velmi rychle léčila.
Tvář a čelo mě svědily, ale nestěžovala jsem si.
"Jak se cítíš?" Všiml si, že už začínám vnímat svět. "Nic tě nebolí?"
"N-ne," potřásla jsem hlavou. Cítila jsem jeho ruku na mém už pomalu klenoucím se břiše, ale cítila jsem se docela dobře, takže se nic nemohlo stát... Snad.
"Už jsou tady," zaslechla jsem Lilyin uvolněný hlas. V tu chvíli dovnitř vešel James a Sirius, oba zmoklí a Sirius měl na čele škrábanec, ze kterého tekla trochu rozpitá krev.
Oba dva na mě zůstali zírat, ale rychle každý unikl pohledem. Co se děje? Dotkla jsem se svědících částí obličeje a pod prsty ucítila napnutou a oteklou kůži. Zvláštní, ale najednou jsem si uvědomila, že celou tu dobu se dívám jenom jedním okem. To druhé bylo totiž zavřené pod otokem. Kůže byla na dotek horká a rozhodně jsem z toho neměla dobrý pocit.
Lily šťastně políbila Jamese a hned poté rychle vyléčila Siriusovo zranění.
"Co se tam vlastně stalo?" položil James hned otázku.
"Nemám ani ponětí," začala jsem. Cítila jsem, že mluvím nejistě a roztřeseně jsem se nadechla, abych se zklidnila. "Přišla jsem, uviděla ty smrtijedy, zničený dům, pokusila jsem se utéct za hranici přemisťování, pak vybuchlo to auto a najednou jste přišli vy." Během mé promluvy se Sirius začal s Jamesem vzájemně vysoušet.
"A jsi v pohodě?" zeptal se ještě Tichošlápek.
"No..." Prsty jsem znovu objela otok a tázavě jsem se podívala na Lily.
"Škrtla o tebe asi nějaká kletba způsobující puchýře, a pak ses tou stranou ještě odřela. Asi to bude pár dní trochu růžové, ale nemělo by to být na dlouho..." povzbudivě se usmála.
"Já se teď pokusím sehnat nějaké dočasné ubytování... Mohla bys tu hodinku zůstat?" promluvil i Aless. Neměla jsem chuť ho pouštět pryč, rozhodně jsem nebyla nijak spokojená, ale nemůžu mu odporovat; někde spát musíme.
"Ale proč byste tady nemohli zůstat pár dní? Berte to jako nabídku k přechodnému bydlení," zvedl obočí James. "Samozřejmě, že to dlouhodobě není možné, ale Lily bude ráda, že nezůstane sama, a věřím, že vám dvěma to vadit nebude..."
Aless na mě tázavě pohlédl a já pokrčila rameny.
"To by bylo fajn," zamumlala jsem.
"Měli bychom se vrátit zpátky, musíme to dodělat," nejistě promluvil James.
Takže stejně budu bez něj.
"Budu zpátky co nejdřív," ujistil mě. Rezignovaně jsem přikývla a opřela jsem se o stěnu.
Bez výrazu jsem civěla jedním okem na dveře a pomalu jsem usínala.
Vedle mě se usadila Lily s Harrym, který žmoulal v ruce nějakého plyšáka. Zvedla jsem koutky do úsměvu.
"Je hezký, že tu s náma zůstanete..." řekla najednou.
"Všechno je to zničený," zamumlala jsem. "Ne, že bych ten barák měla ráda, ani sme tam nebyli moc dlouho, ale byl to náš domov a teď jsme tady u vás jako... Vlastně tu jsme bezdomovci."
"Ale no tak," natáhla ke mně jednu ruku a položila mi ji kolem ramen. "Jsi moje nejlepší kamarádka, a já jsem hrozně ráda, že tu nebudu sama."
Opřela jsem se o ni a konečně jsem nechala zavřít oči.
Byla jsem asi hodně unavená, protože si vůbec nepamatuji nic dalšího; probudila jsem se, zrovna když se vracel Aless. Lehl si vedle mě, takže někdo musel pohovku rozšířit. Ale hned, co se přestal hýbat, už zase jsem nevnímala. Upřímně, mám pocit, že jsem byla vážně v nepořádku.

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.