Dum spiro, spero - 65. Absolutno

13. listopadu 2010 v 17:39 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 65. Absolutno


V jednu chvíli se všechno obrátí a nic už není, jako bylo dřív.
Někdy to je dobré, někdy špatné.
Najednou... Nebyla jsem sama. I když jsem si tak mohla připadat, v jeden okamžik se změnilo veškeré mé myšlení.
A... Cítila jsem se ztracená, zmatená, beznadějně v prdeli.
V jednu chvíli jsem byla rozhodnutá se toho... plodu... zbavit, ale v druhé jsem si nebyla vůbec jistá. Proč bych se měla chovat tak zbaběle? Proč bych měla utíkat před něčím, co je moje vina? Aspoň kdybych se o to nemohla postarat, ale já peníze mám, já mám úplně všechno... Ale nevím, jak bych to zvládla sama. Kdyby Aless...
Eh... Hlavně přestat panikařit. Dýchat. Dýchat.
Nemá cenu to odkládat. I když, kdybych to odložila dostatečně dlouho, možná bych věděla, jak to říct.
Z ošetřovny jsem odešla co nejdřív. Věděla jsem, že po mě chtěl Aless zajít, ale nedokázala jsem tam zůstat. Aspoň to nechci říct před diváky.
Zamířila jsem na Astronomickou věž. Člověk se může uklidnit a nebo taky rovnou skočit, když na to přijde. Ale nepřekvapilo by mě, kdyby měla škola nějaké sítě kolem, aby nikdo nemohl spadnout.
A tajně jsem doufala, že Alesse napadne, že bych tam mohla být. A že tam trefí, samozřejmě.
Nenapadlo, netrefil, ale aspoň jsem se mohla uklidnit. Neuklidnila.
Ono to asi nejde. Ani po několika hodinách jsem nepřestala pociťovat hluboko v sobě paniku. Jak to mohla Lily unést? I když, ona o tom asi s Jamesem předtím mluvila, zatímco já a Aless... No, řekněme, že jsme si mysleli, že je příliš brzy.
Když jsem přišla, sotva bylo vidět slunce, po mém odchodu už jasně zářilo na obloze. Doufám, že mě nehledá. Že se nenaštve...
Pomalu jsem sešla schody. Přestože mě nic nebolelo, byla jsem celá napjatá a asi víc unavená, než jak bych měla být po tak dlouhém spánku. I když, ona přibližně hodinka věnovaná pláči taky nic nezlepší.
Asi vypadám jako blázen a mám červené oči, ale nevím, jak to zastavit.
Vlastně vím, musíme si s Alessem promluvit.
Na chodbě jsem narazila na Jamese. Okamžitě jsem nasadila úsměv, a vážně jsem byla ráda, že ho vidím. On zjevně taky.
"U Merlina, kde seš? Všichni tě hledáme, a já už mám být u Lily," mračil se na mě.
"Promiň, musela jsem... No, prostě jsem si musela něco rozmyslet," povzdechla jsem si. Nechtěla jsem se hádat. "Nevíš, kde může být Aless?"
"Určitě tě taky někde hledá. Byla si dobrá," změkl. "Tak já už musím letět, aby mě nezabila," zazubil se.
"Pozdravuj," hlesla jsem a následovala ho pomalejším tempem chodbou. Ještě se otočil a houkl na mě pozdrav přes rameno.
No nazdar. Tak... Půjdu se podívat ven, jak to vypadá. Třeba na něj narazím...
Někde cestou.
"Faith, kdes byla?" Zarazila jsem se a úplně jsem ztuhla.
"Musíme si promluvit." Ne, vůbec to nezní jako klišé... Ale je to tak.
"Cože? Hele, takhle mizet, to od tebe vážně nebylo fér."
"Ne, nebylo, a moc se ti za to omlouvám. Musíme si promluvit, vážně."
"Jo, jasně," z hlasu bylo cítit podráždění, ale už jsem nechtěla ustupovat.
"Já vlastně nevím, jak to říct jinak, a asi bych měla být ráda nebo já nevím co, ale... Ale..." přistihla jsem se, jak si zoufale mnu studené ruce a trochu se ošívám. Kousla jsem se do rtu a znovu jsem se odhodlaně rozhodla promluvit. "Ale..."
Takhle to asi fungovat nebude. Už ani nevím, jak jsem začínala.
"No tak, co je?" Na tváři se mu objevil trochu ustaraný výraz, takže aspoň vystřídal ten vytočený.
"Já jsem nevěděla, že to tak je." Zmátla jsem sama sebe. O čem to blekotám?
"Co máš na mysli?"
"Jak ti to mám říct?" vybuchla jsem. "Já jsem... Jsem těhotná," zase jsem cítila slzy a díky nim jsem viděla rozmazaně. A panika byla opět úplně aktivní, naprosto všude.
"Vážně?"
Prsty jsem nahmatala kamennou stěnu a opřela se o ni. Už jsem se neudržela na nohách, byla jsem vyčerpaná a naprosto zoufalá.
"Počkej tady," skrze slzy jsem překvapeně rozpoznala, že u mě klečí a snaží se mi něco říct. Přikývla jsem.
A pak tam nebyl.
Lehla jsem si, stočila se do klubíčka a usnula jsem. Zničená a opuštěná. Jak jinak? Kam by tak mohl jít, kdo by mohl...
Kdo by mohl opustit někoho ve stavu, ve kterém jsem byla? Pokud by teda nechtěl odejít na hodně dlouho.
Ale ne...
V polospánku jsem cítila, jak mě někdo drží a zvedá mi hlavu. Skrze unavené oči jsem zamžourala na vyrušitele. V jednom okamžiku jsem si uvědomila, že čekám dítě, je mi hrozná zima, je mi špatně a - vrátil se? Vrátil se!
"Tím zůstaň tady jsem nemyslel přímo na týhle zemi," přitáhl si mě do náručí. Seděl na zemi. Taky?
"Promiň," zachraptěla jsem.
"No tak, no tak..." konějšivě broukal. Byla jsem sice vymrzlá, ale rychle jsem se ohřívala. "Je mi to vážně líto, vážně, neměl jsem tak vystartovat, ale já jsem musel něco udělat..." Najednou drží moji ruku a něco je mezi nimi, něco, co velmi dobře rozpoznávám.
"Alessi..." vydechla jsem šokovaně. Nemohla jsem tomu pořádně uvěřit, všechno se popletlo... Neměl mě opustit?
Tím, jak jsem se toho bála, jsem najednou přestala věřit, že by to mohlo dopadnout jinak.
Ale dopadlo... asi.
"Já vím, že jsem to všechno popletl, ale doufám, že tohle řeknu správně." Asi jsem nedýchala. "Vezmeš si mě?"
Někde v sobě mám nevyčerpatelný zdroj vody, protože mi znovu vyhrkly slzy do očí.
Chtěla jsem něco říct, ale místo toho jsem si vzala prsten a políbila ho. Co jsem mohla dělat? Všechno ze mě spadlo, všechno zapadlo na své místo.
A já se budu vdávat.

* * *

První se o tom dozvěděl Brumbál. Ten stařík má oči lepší než kdokoli jiný, protože jen co jsme sešli ze schodů, potkali ho a trochu nepřítomně potvrdili, že jsem v pořádku, okamžitě zaregistroval prsten. A gratuloval.
Pak dlouho nic, to když jsme se uklidili to oslavit do Komnaty.
A pak pravděpodobně Lily, i když jsem jí odesílala Aquillu, tak nevím. Vlastně toho dne odletělo z hradu doopravdy hodně zpráv, ale všechny ostatní nesly sovy, tak myslím, že Aqui to zvládla nejrychleji.
Brzy se začaly slétat gratulace. Snad nikdy předtím jsem nezažila takový obrat od naprostého zoufalství k absolutnímu štěstí.
Pro jednou jsem neměla potřebu mluvit, stačilo existovat a být vedle něj. Bylo to nádherné a bylo to ještě lepší, než jak jsem si kdy představovala.
Během slabších okamžiků jsme začali plánovat svatbu.
"Něco hodně malého," tvrdil Aless. "Pozveš pár přátel, já pozvu pár přátel... A nic víc. Nemůžeme si dovolit nic velkého."
"Samozřejmě," souhlasila jsem. Vážně jsem neměla chuť na mluvení.
"Někde venku, aby se při případném narušení mohlo rychle přemístit," omluvně se usmál.
"Určitě."
"Možná by byla lepší svatba pouze se svědky a na zbytek světa se vykašlat."
"Možná."
"Tak to bude nejlepší..."

* * *

Pamatovala jsem se na Lilyin obřad. Vím, jak byla nervózní a naštvaná, když jsem zmizela.
Já jsem ale byla na pokraji nervového zhroucení.
Šaty mi neseděly. Přes pomalu klenoucí se břicho to vypadalo, jako by měly každou chvíli prasknout. A kouzla s tím nemohla udělat nic víc, než malinko uvolnit. Malinko.
Hosté čekali. A že jich bylo, nemám ani ponětí, kde se vzali. Prostě jsme postupně psali jména lidí, kteří by neměli chybět na svatbě, pak přišlo pár gratulací od přátel, na které jsme málem zapomněli, s nimi přišli jejich partneři...
Hudba byla přišerná. Už nikdy se nenechám nutit do výběru kouzelnické hudby. V tomhle mudlové jasně vedou.
Můj svědek se snažil donutit své dítě, aby usnulo. Harry ječel, jako by cítil nervozitu. Já jsem ječela, protože jsem byla nervózní. Lily ječela, že bych neměla urážet děti, když jedno čekám.
Snažila jsem se nebrečet. Ještě by se mi rozmazala řasenka.
Obloha vypadala, že za chvíli začne pršet.
Ženich byl, alespoň zdánlivě, v pohodě. Měl by solidárně vyšilovat, ne?
Ale všechno se vyřešilo. Nakonec. Přesto to byla příšerná svatba. Vypadalo to, že se každý baví, kromě mě. Mojí jedinou povinností bylo říct slib, rozříznout dort, nechat se obkroužit několika dočasnými kouzly, přijmout gratulace a asi tři hodiny sedět na místě a vypadat, že si to užívám. Už mi ztuhl úsměv na rtech.
"Nepůjdeme už?" zakňučela jsem po několikáté. Vážně jsem se snažila nepůsobit, že mě to vytáčí. Zkoušela jsem vypadat, že se těším na naše líbánky, což tedy byla skutečnost, ale v onu chvíli jsem měla chuť hlavně vypadnout pryč od všech těch lidí.
Ani Lily mě nemohla pochopit. Ona si svou svatbu užila, na rozdíl ode mě.
Samozřejmě, že jsme se nakonec vypařili. Pár lidí nás vyprovodilo významným pohledem, ale já jsem hlavně chtěla pryč. Aless zase vypadal, že si toho vůbec nevšímá. Což bylo jen dobře, aspoň si to jeden z nás užil.
Ale je pravda, že zbytek dne jsem si vychutnala naprosto parádně. Líbánky na Novém Zélandu jsou nezapomenutelné, v životě jsem nebyla tak dlouho šťastná.
A vypadalo to, že mi nic štěstí nenaruší. Zdálo se, že je všechno dokonalé, všechno a všichni.
Už jsem se nejmenovala jako smrtijedi, i když už ne tak špatní. Teď jsem byla Faith Kleinová. No není to mnohem hezčí příjmení? Asi bych se měla naučit německy, jinak budu za hlupáka.
Ale když ono se dá dělat mnohem víc zábavnějších věcí, než je učení...

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.