Dum spiro, spero - 64. Konec a ještě větší konec

13. listopadu 2010 v 17:38 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 64. Konec a ještě větší konec


Byla to hrůza. Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť uječená hysterka, ale tohle stvoření bylo samo o sobě děsivé. Skutečně děsivé. Otřásla jsem se a ustoupila několik kroků dozadu. Jako z jiného světa jsem slyšela klidný Brumbálův hlas, když se snažil, pravděpodobně mě a Snapea, uklidnit.
Naprázdno jsem zalapala po dechu, když přízrak hrozivě zavrčel a kolébavým krokem se k nám přiblížil. Srdce mi bilo tak, že jsem si zmateně vzpomněla na večer, kdy mě údajně chránili rodiče před smrtí.
Zajela jsem si rukou do hábitu a vytáhla jsem hůlku.
"Reducto!" Mířila jsem přesně, ale paprsek náhle změnil směr dráhy a obtočil se kolem zrůdy. Ta otevřela a zavřela čelisti, až jí o něco zavrzaly zuby - nebo spíš kly.
Snape vedle mě se taky pokoušel kouzlit, se stejným neúspěchem. Neodvážila jsem se odtrhnout pohled od přízraku, ale zároveň mě to odpuzovalo, takže jsem přivřela oči.
"Merline," slyšela jsem Snapea. V tu chvíli se přízrak rozběhl a zaryčel, já jsem klopýtla o několik kroků dozadu, všechno se zastavilo... A nakonec vše kolem mě zčernalo.

* * *

Probírala jsem se hodně pomalu. Ale byla jsem docela klidná, takže bylo jediné vysvětlení, co se stalo. Někdo mě musel omráčit. Alespoň jsem unikla tomu přízraku...
Jen, co jsem si na něj vzpomněla, přejel mi mráz po zádech. Nechtěla jsem otevřít oči, už jen ta představa, že by nade mnou stál, byla strašlivá. Jenže čím déle jsem tam ležela, tím víc se ve mně začal vzmáhat strach. V jednu chvíli jsem měla oči pevně sevřené, ale v druhé jsem váhala. Vážně jsem se bála, a strach rostl. Kdybych tam ležela ještě dlouho, asi bych se pomátla.
Pomalinku jsem rozlepila oči, napůl jsem ho tam nade mnou vážně očekávala, pravděpodobně připraveného mě zabít, jen co se dostanu do jeho sféry vlivu.
Byla jsem si totiž docela jistá, hlavně díky rodičům, že na nikoho nemůže zaútočit, když ho nevidí. Možná, že to neplatí pro zavřené oči, ale rozhodně ve spánku nemůže ublížit.
Ale hlavní bylo, že je pryč. Ležela jsem v posteli, v poloprázdné ošetřovně. Vlastně... Z původních dvou postelí jich bylo obsazeno sedm. Uviděla jsem dokonce spící McGonnagallovou a pár dalších studentů, stále všechny z Havraspáru. Do oken se zrovna začaly opírat první sluneční paprsky, takže jsem musela spát pár hodin. Nebyla jsem nijak osvěžená, ale asi nějak fungovat budu.
Sklouzla jsem nohama na zem, ale ještě jsem nevstala. Kolem mě všichni spali, všude ticho. Mám jedinečnou možnost si to všechno promyslet, dát dokupy, co o přízracích vím, pokusit se zjistit, co se dá udělat... A taky se před ním trošku schovat.
Tak tedy... Přízraky. Z historie kouzel se o nich dá něco dozvědět, ale jsou to většinou báchorky. Prádávná, zahořklá stvoření, každé je podobné nějakému zvířeti a má jeho vlastnosti.
Takže když je tohle prase... No, stále to odpovídá onomu termínu zahořklý tvor. Asi taky jde o to, že má velkou sílu... Ne moc inteligentní... Dobré na porážku.
Napadá lidi a vytváří v nich nepřekonatelnou bariéru strachu, která je od něj drží dál. Stiskla jsem rty a odehnala představu netvora. Budu s tím muset něco udělat...
Zahnat se dá asi mnoha způsoby. Škoda, že jich znám tak málo... Určitě musí být potřen lektvarem s obsahem mízy z kořene baobabu, což je docela směšné. A taky má nějaký lektvar vypít - což zní jako pěkná zábava. A nějaký další se mu má dostat do krve...
Lovila jsem v paměti ty nejdůležitější střípky. Je potřeba pěti zaklínačů, kteří vytvoří ochranný kruh, ve kterém uzavřou libovolný počet kouzelníků, kteří by už neměli mít problém přízrak zničit. Bude totiž lektvary oslabený natolik, že by měl přestat nahánět hrůzu.
No jo... Ještě jedna drobnost. Ty lektvary se do něj mají dostat po tom, co zaklínači vytvoří kruh. Vážně.
Tak jo. Abych to shrnula: Není to tak těžké. Stačí najít pět lidí, kteří vytvoří ochranný kruh kolem něčeho, co nevidí. Nebo, v horším případě, kolem něčeho tak děsivého, že člověk přestane uvažovat ihned poté, co ho uvidí. Druhý krok: Stačí najít pár idiotů, kteří si vlezou do uzavřené místnosti s rozzuřeným hipogrifem. Třetí krok: Uvařit lektvary, které nikdo nevařil tři století. Čtvrtý krok: Vpravit lektvary na netvora, vpravit lektvary do tvorovy krve a vpravit lektvary tvorovi do krku. Pátý krok: Zabít přízrak.
Jak jednoduché, v pěti krocích to má člověk za sebou.
Když tak přemýšlím... Nikdo tu není. Takže asi takhle: Snape vaří lektvary a Brumbál je připraven ho omráčit, jen co se objeví netvor. A... lékouzelníci snídají. Třeba.
Vstala jsem a rozhodla jsem se, že nejdřív zajdu do síně.
Škola byla přesně tak ztichlá, aby mi začalo pískat v uších. Ve Velké Síni bylo prázdno a ticho, tak jsem se rozhodla jít do učebny lektvarů. Nenapadlo mě pravděpodobnější místo, když je ke zničení přízraku potřeba tolik lektvarů.
A připadala jsem si jako idiot, když jsem po tolika letech sestupovala po schodech do sklepení. Ve škole se pohybuju už dost dlouho, ale tudy jsem šla vážně naposledy na hodinu lektvarů.
Otevřela jsem dveře učebny a do nosu mě uhodil zápach všech těch nechutných přísad. Vešla jsem dovnitř a skutečně jsem uviděla Snapea, shrbeného nad jediným kotlíkem. Věděla jsem, jak bývala Lily nabručená, když jsem ji při vaření přerušila, tvrdila, že se musí naprosto soustředit.
Tak jsem si sedla do poslední lavice, na nepohodlnou židli, vytáhla jsem si nohy nahoru a objala jsem je rukama. Dívala jsem se před sebe, na špinavou, několikrát vyspravenou lavici, ale vnímala jsem spíš jemné chroustání nože, když Snape něco krájel. Bylo to kupodivu uklidňující. Nedělala jsem nic, ale tušila jsem, že to nevadí. Stačilo počkat, než to dovaří a zeptat se, co se děje.
Jenom mě překvapilo, že je sám. Copak se nebojí, že na něj zaútočí?
Začínala jsem usínat a hlava se mi samovolně chtěla zvrátit dozadu. Vtom jsem zaslechla pár slov kouzlení a bublání v kotlíku ustalo. Šlehla jsem pohledem po Snapeovi, ale ten stále velmi soustředěně pracoval. Zrovna přeléval lektvary do mnoha maličkých baněk.
Konečně vyčistil pracovní stůl a vzhlédl. Zvedl obočí, ale mlčel.
"Kde jsou ostatní?"
"Brumbál přízrak dočasně spoutal, lékouzelníci ho podporují. Ostatní uspávají žáky a někdo taky zmobilizoval Řád. Kolem poledního by tu měli být. Já dělám lektvary, které by ho měly zastavit, aby -" přerušila jsem ho.
"Já vím, jak se zabíjí." Odmlčela jsem se. "Nemůžu ti nějak pomoct?"
"Raději ne," zacukaly mu koutky. "Hlavně nevyrušuj."
"Jasný, jako myška..."
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Chvíli jsem sledovala Snapea, ale znervózňovalo mě, jak moc mu to jde, takže jsem spíš zírala před sebe a přemýšlela nad samýma hloupostma.
V půli třetího lektvaru jsem se vytratila. Ne, že by to nebylo uklidňující, ale asi bych ho brzo začala obtěžovat kručícím žaludkem.
V síni jsem na profesorském stole našla před každým místem jídelní lístek. Sedla jsem si na kraj, protože jsem si samozřejmě připadala jako idiot... Sama v celé síni. Poslední dobou jsem vážně divná.
Hůlkou jsem poklepala na kuře s bramborami, které se přede mnou zjevilo, i s příborem, během několika málo minut.
Dojedla jsem a rozhodla jsem se jít se podívat ven. Bylo chladno, zima jen pozvolna přecházela v jaro. Na obzoru ale svítila jasná, červená záře, před ní stál Brumbál a jas zjevně vycházel z jeho hůlky. Pod jakýmsi poklopem se svíjel přízrak, ale každou chvíli hrábl do "klece" a Brumbál zakolísal. Tohle nevypadá vůbec dobře.
U Brumbála stáli dva lékouzelníci a co chvíli se ho pokoušeli povzbudit kouzly.
Očima jsem zabrousila k bráně, kde nastal nějaký pohyb. Začalo se tam přemisťovat hodně lidí, všichni z Řádu. S nimi jsem ale uviděla několik zašedlých bystrozorských hábitů a přesně pět fialových, které používají zaklínači. Takže je všechno připraveno. Otočila jsem se k hradu a uviděla jsem, že i Snape je připraven, přicházel s hábitem naplněným cinkajícími lahvičkami.
A zrovna v tu chvíli Brumbálův štít poklesl a přízrak ho jediným pohybem tlapy nechal rozplynout. Ředitel v tu chvíli poklesl na kolena a lékouzelníci začali rozčíleně mávat hůlkama.
Jenže můj pohled se opět zafixoval na zrůdě. Chtěla jsem se otočit a utéct, ale jediný, co jsem mohla, bylo zůstat stát. Přízrak musel zůstat na místě.
Snape si zřejmě myslel totéž, protože si odložil zimní hábit s lektvary a zjevně se snažil, aby se žádná z nich nerozbila.
Netvor se přikrčil a v hrdle mu zahrčelo potěšené mručení. Obešel nás velkým kruhem, celou tu dobu se jeho malá očka zabodávala do nás, nikoho jiného si nevšímal.
Hůlku jsem se ani nenamáhala vytáhnout.
Periferním viděním jsem viděla skupinku alespoň dvaceti lidí, kteří se všichni snažili pochopit situaci.
V tom se přízrak rozhodl a zaútočil. Párkrát jsem zamrkala, protože se rozběhl po všech čtyřech. Zachrochtal a vyskočil; jen tak tak jsem se sehnula a vyděšeně jsem se po něm otočila. V tu chvíli ale už skočil i na Snapea, který se stále snažil bránit drahocenný plášť a uhnul příliš pomalu. Kanec ho srazil, ale setrvačnou silou se sám překotil a nechal na zemi po vzduchu lapajícího Snapea. Pokoušela jsem se přízrak od něj odehnat, ale měla jsem pocit, že jsem vrostla nohama do země. Zuřivě jsem se pokusila mávnout rukou, ale to by přece znamenalo, že by zaútočil na mě, že?
Uviděla jsem ale rozestavené zaklínače a několik dalších lidí vešlo mezi nás. Někdo mi cosi říkal, ale bylo obtížné vnímat smysl...
"Rozumíš? Řekni, až bude uvnitř kruhu..." Naprázdno jsem otevřela pusu.
No dobře... Kanec ani nepotřeboval vyprovokovat, ležícího Snapea si nechal na později. Vrhl se na mě, a já už nebyla schopna pohybu. Několik set kilo do mě narazilo docela slušnou rychlostí; vyrazilo mi to dech a třískla jsem se hlavou o zem, takže jsem na chvíli uviděla hvězdičky. Ty rychle vystřídala bledě zelená záře ochranného kruhu. Takže jim to došlo. I přízrak se na chvíli zastavil a udiveně vzhlédl.
Se sténáním jsem se převalila na bok a posadila jsem se. Kanec mezitím začal zmateně obíhat pěticípý útvar a podrážděně chrochtal.
Teď je řada na lektvarech.
Snape vytáhl tři lahvičky a pomalu se dostal ke mně. Celou dobu zíral na přízrak, ale ten byl na moment skutečně neškodný.
"Ten tmavě zelený první, stačí postříkat. Zbaví nás to děsu. Druhý bude ten víc do modra, musí ho vypít, tím se zviditelní. A třetí, tmavý, se musí dostat do krve, klidně maličko. Měl by způsobit, že přestane být odolný vůči kouzlům."
Trochu belhal, vrátil se zpět k hábitu a vytáhl druhou sadu. Odzátkovala jsem ten tmavě zelený a přiblížila jsem se k hranici kruhu. Přízrak se okamžik přede mnou zastavil a zdálo se, že konečně zjistil, co má dělat, aby se dostal ven. Spustil se na všechny čtyři a podrážděně zachrochtal. Přikrčila jsem se a doufala, že se budu schopna pohnout. Jednou rukou jsem svírala flakonek, v druhé jsem měla zbylé dva a nahmatala jsem hůlku.
Jenže, hned co se rozběhl ke mně, znovu jsem ztuhla a jen jsem se dívala. Opět vyskočil a srazil mě, ale tentokrát to bylo slabší, ale bolelo to jenom kvůli prvnímu pádu; naštěstí mi lektvar vyklouzl z ruky a několik kapek mu ulpělo na tvrdé srsti.
Něco se ve mně v ten okamžik uvolnilo a ihned jsem se přemístila, takže přízrakova váha zmizela a já jsem se postavila na nohy na druhé straně kruhu. To už jsem pozorovala Snapea, jak se k němu opatrně přibližuje s namodralým lektvarem v ruce. Zatraceně, jak mu máme narvat něco do krku? Vykašlala jsem se na přemýšlení, položila jsem do trávy třetí lektvar a teprve v tu chvíli jsem si všimla, že s námi je v kruhu ještě několik lidí, kteří se asi usilovně snažili nepřekážet. No, teď mu to tam nalijem a ostatní to můžou vyřídit...
Znovu jsem se přemístila, hned za netvora, který byl opět na nohou. Snape byl přímo před ním a zjevně se taky rozmýšlel.
Ale strach už opominul a přede mnou byla prostě nechutná zrůda, která ale může zemřít. Sevřela jsem v ruce lahvičku a kopla jsem netvora do podkolení, až se mu jedna noha podlomila. Nemělo to očekávaný účinek, neotočil se ke mně s tlamou rozevřenou, ale vrhl se dopředu na Snapea. Ten zpanikařil a sehnul se, takže přízrak přeletěl a trochu mu zavadil drápy na nohou o záda. Jak se skulil a začínal se rovnat, přemístila jsem se k němu a snažně jsem mu strčila lahvičku do tlamy. Jenže ji okamžitě vyplivl a vztekle zavrčel. Vstal a strčil do mě, až jsem slítla na zem. Položil mi tlapu na břicho, otočil se na nebe a vítězoslavně zařval. Ozvalo se puknutí od přemístění, a pak jsem viděla Snapea, jak stojí vedle něj a lije do něj lektvar. Přízrak zachrochtal a zapotácel se, čímž mi dal příležitost se odtáhnout a vstát. V tu chvíli ho ostatní konečně uviděli, prase ale stále vidělo jenom nás, což jim dalo ohromnou výhodu. Na nás bylo jenom honem rychle zacouvat pryč. Někdo sebral ten flakonek, který jsem předtím upustila na zem a další prohledávali Snapeův plášť, ale přízrak se rozzuřeně zaměřil na nás a hloupě se k nám rozběhl.
Bylo snadné se přemístit a vidět, jak naráží do hranice, která se mírně vyboulila, trošku v místě, kam vrazil, ztmavla, ale jinak vypadala nepoškozeně.
Otočil se opět k nám, ale bystrozor, který byl nejblíž, rozbil hrdlo lahvičky na střepy, rychle ji obrátil dnem vzhůru a přitiskl ji na rypák, kde trošku rozškrábl kůži a lektvar se rozlil všude kolem. Snad i na něj...
Přízrak se opět řítil k nám, opět tak idiotsky, stále stejně a už nějakou chvíli neúčinně. Přemístila jsem se na druhý konec a s uspokojením jsem viděla, jak tentokrát probíhá hranicí, ale na druhé straně se už neobjevuje.
Byl konec.
Šťastně jsem sebou plácla do mokré a stále žluté trávy, ale jak vyprchával adrenalin, začala mým tělem proudit bolest. Ale nebolel ten pád, spíš to byla vnitřní bolest, vycházela z kloubů i kostí a připadalo mi, jako by mi po celém těle vyskočily modřiny. Zasténala jsem a chytila jsem se za hlavu. Ta totiž tepala přesně v rytmu srdce, asi moje první migréna...
Snape vedle mě taky nevypadal zdravě, byl příšerně bílý a objímal se rukama. To už u nás ale někdo byl a něco do mě hučel. Až teď jsem zjistila, že celou tu dobu tu byl Aless. Pokusila jsem se posadit, ale zatlačil mě zpátky.
"Jsi normální? Pět nebo šest přemístění - copak si nepamatuješ, že se tohle vůbec dělat nemá? Neumíš se vyhýbat?" Měl sevřené rty a tiše mě plísnil.
"No jo, zkus si to sám, když tě honí taková potvora," zabručela jsem. "Nemá někdo lektvar proti bolesti? Docela by mi pomohl," mumlala jsem. Byla jsem vážně unavená, ale ta bolest mi nedovolila zavřit oči.
"Pojď na ošetřovnu," slyšela jsem další známý hlas. Trochu se mi to pomíchalo, chvíli jsem přemýšlela, jestli ta hlava s černýma vlasama je Sirius nebo James, ale pak se to ustálilo na Jamesovi. Znovu jsem se pokusila vstát, ale opět jsem byla zadržena Alessem. Zvedl mě do náruče, ale to bolelo snad ještě víc, než kdybych měla chodit. Když šel, každý krokem do mě vystřelila bolest, ale už nebyla tak ostrá jako na začátku. Vybavila jsem si začátky chřipky, kdy vlastně taky bolí celé tělo. Tohle bylo asi trochu horší, ale hodně podobný.
Ptal se na cestu, opřela jsem se mu o rameno a zavřela jsem oči. Okamžitě jsem je znovu otevřela, protože se celý svět rozhoupal a já jsem se cítila, jako bych měla každou chvíli začít zvracet.
V další chvíli už jsem sklouzla na bílou postel a slyšela jsem madame Pomphreyovou, jak si stěžuje, že neví, kam s dalšíma.
A za moment už jsem měla opět jasné vidění a klidnou hlavu.
Když jsem se rozhlédla kolem sebe, všimla jsem si, že to asi tak krátce netrvalo. Zbylo nás tu už jenom hodně málo, a všichni spali. Ambra, Snape a já. Nikdo jiný.
V tu chvíli přišla Pomphreyová a na táce nesla čaj a nějakou housku. Podivně se mračila a položila to vedle mě.
"Jak si představujete, že ve vašem stavu budete dělat takové vylomeniny? Už nenesete zodpovědnost jenom za sebe, tak se trochu vzpamatujte," stále mi vykala, i když už jsme byly vlastně kolegyně.
"V mém stavu? Tak... Už jsem snad zdravá, ne?" Srdce už mám vlastně v pořádku, jenom ne v takovém, abych mohla dělat bystrozora.
"Zdravá? To naprosto, ale to neznamená, že budete těhotná bojovat s nějakou zrůdou!"
Tak. Jestli se mi někdy zastavilo srdce, byla to asi víc tahle chvíle, než kdy skutečně nebilo.
"Tě-těhotná? Merline, to ale přece není možný, vždyť já..." To NENÍ možný! S Alessem... No, prostě... Kouzelnická ochrana by měla být stoprocentní, ne? Nebo NE?
"Je to pár týdnů, ale myslela jsem, že to už budete vědět," ze zamračení plynule přešla v omluvu.
"Panebože... Já nemůžu být těhotná..." prohrábla jsem si rukou vlasy. Co je to za kravinu?
"Je to naprosto jisté. Jsem ráda, že vám to v tom případě můžu oznámit," rozzářila se.
Ne. Ne, ne, ne, ne, ne...
Proč já? Já jsem nikdy ty malý haranty ráda neměla. Harry je milej, to jo, ale pořád to řve, ječí, kadí, nemá to pořádnej smysl pro humor - a jak, zatraceně, mám bejt bystrozor, když tohle budu mít doma?
Dítě. Moje výchova nebyla nic moc. Jak mám vychovávat vlastní dítě? Nikdy bych nedokázala mít tu svatou trpělivost, jakou má Lily...
A Aless... Docela určitě se na mě vykašle. Vždyť o tom sám mluvil, že děcka a on, že je to špatnej nápad.
Ani nebyl můj.
Malý, řvoucí mimino.
Zavřela jsem oči a okamžitě jsem zaplašila slzy.
Čím jsem si to zasloužila? Proč zrovna já?

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.