Dum spiro, spero - 63. Noční můry ožívají

13. listopadu 2010 v 17:37 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 63. Noční můry ožívají


Celý den byla škola podivně prázdná a tichá. Na chodbách se dali potkat pouze duchové, kteří si šeptali novinky. Bystrozoři pátrali po škole, v rukou se jim houpaly měřící přístroje. Lékouzelníci se zdržovali na ošetřovně, ale kromě podávání stále stejného uspávacího prostředku Ambře nemohli asi dělat nic.
Nedovedla jsem si představit, co se musí dít na kolejích. Ty děcka nic nevědí, jenom to, že situace je vážná.
Nevěděla jsem, jak být užitečná. Nic moc jsem ještě nezvládala, škola byla vylidněná, práce žádná. Ze zoufalství jsem se vydala do sborovny.
Jen co jsem vešla dovnitř, uvědomila jsem si, že potulování po škole nebyl až tak špatnej nápad.
V křesle seděl Snape, ve chvíli, kdy jsem vešla vypadal, že je spokojený - v jedné ruce skleničku, na jejímž dně bylo půl centimetru whisky, v druhé měl rozloženy noviny. Z jejich hlavní zprávy se mi zježily vlasy na zátylku.
BRADAVICE OHROŽENY! ZOUFALÍ RODIČE NEMOHOU DOVNITŘ
Nemohli, to je pravda. Ale jejich sovy pravidelně obletovaly okno do Brumbálovy pracovny. A každým okamžikem jich bylo víc a víc, takže jsem si ani nedovedla představit, co by se stalo, kdyby otevřel ono okno. Ze začátku to vypadalo, že postupně odpadnou, ale ony se začaly rafinovaně střídat, část odletěla na lov a zbytek neúnavně kroužil.
Nedovedla jsem si představit, jak se musí cítit Brumbál.
Snape se mezitím stihl v křesle narovnat a vypadat ještě asketičtěji, jak to jen s alkoholem v ruce šlo.
"Jenom si jdu pro..." ukázala jsem na rozvrzanou skříň, otevřela ji a zaváhala. "Pro inkoust." Popadla jsem černou lahvičku. Hned jsem poznala, že je prázdná, tak jsem popadla další. Taky nepřirozeně lehká, ale to Snape nemusí vědět. Vycouvala jsem z místnosti. Vypadal pobaveně; Merline, Snape se mnou baví? Kde jsou ty krásné časy, kdy jsme ho šikanovali? No dobře, ne úplně, ale někdy to se šikanou i hraničilo. I když, lze šikanovat někoho, kdo se obstojně brání a má kolem sebe občas kroužek jiných zmijozeláků?
Možná jo.
Postupně jsem zjistila, že jsem se přiblížila k ošetřovně, tak jsem tam pro jistotu vešla. Kdyby se třeba něco změnilo. Novinka. Jakákoli!
Jen co jsem vešla, bylo mi jasné, že se nestalo nic. Lékouzelníci seděli u okna, hned vedle nich ležela spící Ambra. Vypadala úplně v pořádku, její zranění jí vyléčili a teď už byla vlastně docela zdravá. Jenom se ji báli probudit...
Sedla jsem si na vedlejší postel a přejela jí prsty po čele. Bylo chladné, ani teplotu neměla.
Tak co mám sakra dělat?
Lehla jsem si na postel a dívala se do stropu. Asi jsem brzo i usnula, protože když jsem otevřela oči, byl v místnosti Brumbál i Pomfreyová.
"Budete ji budit?" vyhrkla jsem.
"Počkáme, až lektvar přestane působit." Odpověděla mi mile Poppy.
"Nějaké novinky, Brumbále?" otázal se jeden z lékouzelníků.
"Ne, Pylyene. Všichni na škole jsou zdrávi, i když - i to by se dalo považovat za novinku."
Chvíli jsme tiše čekali, než se dívka poprvé pohla. Sevřela dlaně a pomalu pootevřela oči.
Lékouzelníci, kteří již měli v pohotovosti diagnostická kouzla, se ani nepohnuli. Všichni jsme napjatě čekali, co udělá, jenom Pomfreyová se k ní přihnala a začala do ní hustit otázky. Ze zkušenosti jsem věděla, že zpočátku vůbec nic nechápeme, natož abychom dokázali odpovídat.
Ale tahle holka ji vůbec nevnímala. Rozhlédla se kolem sebe, přejela nás pohledem, jako bychom tam vůbec nebyli, až se jí oči zastavily na jednom bodě.
A všichni jsme věděli, že je zle. Ambra zavřískla a jako malé dítě strčila hlavu pod peřinu. Všichni jsme se podívali stejným směrem, jako ona, ale nic tam nebylo. Nebo alespoň pro nás ne...
Jeden lékouzelník ji přidržel, zmítající se klubko strachu, druhý jí násilně vlil do krku lektvar, po kterém rychle ovadla a sklouzla zpět na postel. Za tu krátkou chvíli se stihla celá zpotit.
Nechala jsem je, aby se o ni postarali a vyklouzla jsem z ošetřovny.
V síni jsem zjistila, že je opět jinak přestavěna - byla prázdná, až na profesorský stůl, na kterém se nacházela studená večeře.
O půl deváté večeř jsem se odebrala do sborovny, kde jsem měla až do rána trčet a čekat, až mě někdo vystřídá.
Natáhla jsem se do křesla, kde předtím seděl Snape, rozevřela jsem si Denního Věštce a začetla jsem se.
Po několika stránkách se mi začaly zavírat oči. Přisunula jsem si blíž nějakou židli, hodila na ni nohy a spokojeně jsem usnula.
Hned první zahučení plamenů mě probralo. I přes zavřená víčka jsem zaregistrovala, že v místnosti je zelené světlo, tedy se někdo odletaxoval. Vyletěla jsem z křesla, noviny mi spadly na zem a já jsem se snažila trochu víc probudit a vnímat.
Z plamenů vyletěl jeden sedmák z Havraspáru a s očima navrch hlavy se rozhlédl po místnosti. Plameny pohasly, takže nebylo vidět vůbec nic.
"Lumos," zamumlala jsem. "Co se děje?" Sakra, co se asi může dít. "Někdo je na tom stejně jako Ambra?" Kluk přikývl a naprázdno otevíral pusu.
"Její kamarádka..." vydal ze sebe nakonec. No páni. Přivolala jsem si brk a pergamen, naškrábala jsem tam Havraspár a hodila jej s letaxem do krbu pro Brumbála. Však on tam bude i dřív než já. Potřásla jsem hlavou, asi díky tomu, že jsem se právě probudila, mi to moc nemyslelo.
"Musíme se vrátit, okamžitě," hůlkou jsem ukázala k misce s letaxem. Oba jsme si ji nabrali, pustila jsem ho, aby šel první. Ihned poté, co zmizel, jsem se odletaxovala do havraspárské klubovny. Brumbál nechal tato oboustranná spojení jako jediná funkční z celých Bradavic, hlavně pro takovéto případy.
Modrostříbrná místnost byla naplněna křikem a mnoha hlasy. Většina ztichla, když jsem vešla a pár lidí odstoupilo, abych viděla klubko čtyř lidí, kteří se snažili udržet vysokou blondýnu. Ta se bránila zuby nehty. Doslova.
No... Sakra. Kousla jsem se do rtu a začala přemýšlet, jak ji zklidnit. Fajn... To, že Ambra měla štít ještě neznamená, že tahle ho bude mít taky.
"Ustupte od ní!" vykřikla jsem a s hůlkou v rovině ramen jsem zakouzlila Mdloby. Mířila jsem na hlavu, aby se případný paprsek odrazil někam do stropu. No... On se taky odrazil. Výborně, takže tajemný štít je asi to, čím se brání. Chápu. Jen - brání se ty dívky, nebo útočník?
Což mi ale nepomůže s touhle holkou. Čím ji zklidnit? Ničím? Brumbál nenechal otevřené spojení na ošetřovnu! Ale někdo se tam přemístit může. Fajn. Jak je mám zavolat?
"Skřítci!" vykřikla jsem. Dobře, dobře, nemůžu přivolat všechny. Znám nějakého jménem? Neznám.
V krbu najednou zaplálo zelené světlo a na podložku před ním vystoupil Brumbál. Okamžitě obhlédl situaci a mávnutím hůlky přivolal skřítka.
Jo, to se budu muset naučit.
"Přenes tu dívku na ošetřovnu, ať se o ni postarají. Faith," obrátil se na mě. Faith? To je divný. Ale ještě podivnější bylo, že si vůbec nevšímal dívčina ochraptělého křiku, který náhle umlkl a vzduchem se rozneslo tichounké pufnutí. "Můžeme si promluvit?"
"Sa-samozřejmě," přikývla jsem.
Byla jsem docela vystrašená. Vlastně jsem za to nemohla, snažila jsem se jí pomoct...
"Do mé ředitelny, prosím," usmál se na mě tak, že jsem si byla okamžik jistá, že mě vyhodí. No dobře... Brumbál měl celou škálu úsměvů, ale takhle lítostivý jsem u něj viděla jen párkrát.
Následovala jsem ho a dumala nad tím, kam asi půjdu a co budu dělat. Vyhazov. Výborně, tak mladá, a už tolik prací vystřídala... Celé tři!
Ještě jsem uviděla, že do klubovny Havraspáru vstupuje její ředitelka, a už jsem se řítila zelenými plameny. Vystoupila jsem na rohožku před krbem a mírně jsem se zapotácela. Když jsem ale zvedla oči, byl to nesrovnatelně větší šok.
"A do prdele," zamumlala jsem. Kousla jsem se do rtu, ohlédla jsem se na Brumbála a zavrčela jsem: "Co TY tady dělají?"
"Jsem si jistá, že můžeš mluvit k nám, nejsme malomocní." Žena v černém hábitu ke mně zvedla zlatavé oči. Tytéž, které jsem měla já.
"No promiň, mami." Zašklebila jsem se, ale byla jsem vyděšená. A klepal se mi hlas. I zbytek těla.
"Přišli jsme vás varovat," ozval se temný hlas mého otce. Podívala jsem se na něj; trochu zestárl, neviděla jsem ho přes pět let.
"Varovat? Trochu pozdě," zasyčela jsem. Otočila jsem se na ředitele, ale ten právě odešel. Dveře klaply.
"Tohle není tak důležité, jak se domníváš," začala matka. Nemohla jsem tomu uvěřit... Naivně jsem se domnívala, že je už nikdy v životě neuvidím. "Pán Zla sem poslal přízrak, ale je to jen zástěrka. Chce zaútočit na Bradavice a vyděsit tak celý kouzelnický svět." Neznělo to, že by tím opovrhovala.
"Ach ano, samozřejmě, a vy jste čistí jako lilie a přímo bažíte po tom mi pomoct," odsekla jsem.
"Faith, nesmíš se na to dívat tak zaslepeně..."
"Zcela upřímně, nám je jedno, kolik škol Pán Zla chce zničit, ale ty jsi stále naše dcera..." Na tváři mého otce se stáhly svaly a vypadalo to, že se usmívá. Což je samozřejmě blbost.
"Jo, jistě. Vy máte totiž hroznou potřebu chránit a bránit vaše děti, že?" zúžila jsem oči. "A ano, tohle byla narážka na Alexe."
"Alexandr... Nesmíš si myslet, že to byla naše vina. Pán Zla -" zasekla se a jen naprázdno otevřela ústa.
"Musíš nám věřit, my ho na smrt neposlali..." No výborně. Věřit těmhle lidem.
"Jsi naše jediné dítě, naše dědička. A nezáleží na tom, nakolik s tebou nesouhlasíme v tom, co děláš a pro koho to děláš..." Jejich dědička? Já měla pocit, že mě vydědili.
"Poslouchej," otec se zvedl a přešel ke mně. Stála jsem na místě a lhostejně ho pozorovala. Díval se mi do očí. "Pán Zla chce do tří dnů zaútočit na školu. Vy všichni budete v tu dobu infikováni přízrakem, takže vaše obrana by měla snáze padnout. Musíte se přízraku zbavit, rozumíš?" Fajn, znělo to logicky.
"Přízrak je stvoření temnoty, ale už dávno neexistují. Museli být vyhubeni už v sedmnáctém století."
"Nemáš pravdu," ozvala se od krbu matka. "Pán Zla jednoho ovládl, a jsme si jistí, že jich je víc. Tenhle má moc vás dostat k vlastní vrstvě reality, kde vidíte všechno zlé a nadpřirozené. On vás děsí jenom pohledem, ale může vás zároveň zranit fyzicky. Přenáší se to dotykem a trvá jeden den, než se to projeví. Mám takový pocit, že teď už musí být nakažena asi polovina školy a během několika hodin nebude jediný tvor na škole, který by přízrak neviděl. Musíte ho zabít..." To se snadno řekne, ale hůř dělá.
"Ale zabití takového tvora vyžaduje mnoho zkušených čarodějů, zaklínačů a několik složitých lektvarů," zakroutila jsem hlavou. Neviděla jsem v tom jedinou lest, ale Pán Zla i moji rodiče ji mohli dobře uschovat.
"Dobře... Ale jak vám můžeme věřit?" Cítila jsem v sobě utajenou naději, že by nemuseli být tak zlí, jak jsem si myslela.
"Pamatuješ si na ten útok, kdy na tebe někdo zaútočil a málem tě zabil?" Otec nečekal na odpověď. Samozřejmě, že jsem si na to dobře pamatovala. "Našli jsme tě a několik desítek minut drželi naživu. Neměla jsi žádnou šanci přežít..."
Ostře jsem se nadechla. Tak takhle to bylo...
"Musíme jít. Vy zabijte přízrak a přichystejte se na útok."
Mlčky jsem se dívala, jak opouští místnost. Ztěžka jsem dosedla na židli a položila jsem si hlavu do dlaní.
Je tu problém. Velký problém, a já musím přestat myslet na hlouposti.
Kdy jsem se dotkla té dívky? Bylo to při večeři, kolem... osmé hodiny, možná deváté. Teď je jedna hodina ráno. Přízrak už se potuluje kolem...
Unaveně jsem vstala ze židle a opustila jsem ředitelnu. Musím na ošetřovnu, říct jim to, i když to Brumbál určitě ví. Třeba tam bude, měla bych se s ním poradit...
Školou jsem proběhla v poklusu a snažila se nedívat do stran. Spěchala jsem a musela jsem se něco málo dozvědět...
Ošetřovna zářila, jako jedna z mála místností byla osvětlená. Vletěla jsem dovnitř, a skutečně tam byl Brumbál. Stáli kolem postele Ambřiny kamarádky, společně s lékouzelníky, Snapeem a McGonnagallovou.
"Tak co budeme dělat?" vydechla jsem udýchaně. Brumbál se na mě podíval a laskavě se usmál.
"Povolal jsem všechny bystrozory, kteří mohou přijít. Lord Voldemort si ničeho nesmí všimnout. A musíme hromadně uspat všechny děti."
"Co je to za blbost? To přeci nejde..." ušklíbla jsem se. "Je jich tu příliš."
"Musíme to udělat, při představě osmdesáti dětí v místnosti, kde by byl přízrak se necítím dobře."
Jistě, to byla pravda, ale...
Zaslechla jsem tiché vrčení. Podívala jsem se ke dveřím a postranním pohledem jsem si ještě stihla všimnout, že Snape udělal tentýž pohyb. Byli jsme v tom oba. A před námi stál netvor z nejhorších nočních můr...
"Merline," roztřásla jsem se. Byl obrovský, vypadal jako... divoký kanec na dvou nohách. Dokonce mu z tlamy trčely dva dlouhé, zahnuté zuby odpudivě žluté barvy.
A nejhorší byla ta malá černá očka, která se na mě žlučovitě zahleděla...

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.