Dum spiro, spero - 62. V Bradavicích opět rozruch

13. listopadu 2010 v 17:36 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 62. V Bradavicích opět rozruch


Zachumlala jsem se do zimního pláště a ještě víc jsem se přitiskla k Alessovi. Přešlo pár měsíců a nastalo období famfrpálových zápasů. Zjistila jsem, že ze země jsou příšerné, nepřehledné a hrozně dlouhé. A s příchodem zimy i dost chladné.
Tak jsem si prostě na ten třetí, Havraspár versus Zmijozel, přizvala Alesse, abych měla aspoň nějaké zpestření. Byla jsem nadšená.
Všechno bylo mnohem příjemnější a poměrně se to dalo přežít. Ve skutečnosti jsem si to začala užívat, moc jsme se společně neviděli a překousnout nevěřícné pohledy studentů jsme prostě museli.
A nejlepší na tom bylo, když se nějaká starší holka na Alesse podívala trochu závistivě. Pro jednou jsem si to užívala, přišlo mi to docela vtipné. Ne tak jemu.
"Příště mě sem nedotáhneš," pronesl ten den už po několikáte. Jenom jsem se spokojeně usmála, vědoma si toho, že by přišel kdykoli. Ta jistota byla tak nádherný pocit, že mi bylo mnohem tepleji.
"Tak jak se ti líbí anglická hra?" zeptala jsem se ho místo odpovědi.
"Však famfrpál znám, ale teda..." pousmál se a pohlédl na skupinku mrznoucích studentů na košťatech. "Není to zrovna extra třída."
"Je to školní famfrpál, co čekáš?" zasmála jsem se. Taky mohl projevit trochu slušnosti.
"No, když mě na to má přítelkyně pozvala... Aspoň nějaké občerstvení."
Ušklíbla jsem se. "Nejsi nějakej náročnej?"
"Jsem až moc," zašeptal a rukou mi pocuchal vlasy. "Když mám teď tebe."
Zasmála jsem se, tolik spokojenosti v jeden den, to se musí řádně potrestat...
"... A Havraspárský chytač právě spatřil zlatonku, letí za ní a vypadá to, že bude zápas rozhodnut! - Ale Rodgers má rychlejší koště, i když trochu pomalejší oči, je mnohem rychlejší, už letí vedle sebe! Oba natahují ruce a -..." Nemůžu říct, že bych se úplně věnovala hře. Měla jsem na práci mnohem důležitější věci.
"Zmijozel již po sedmnácté ve vzájemné historii zápasů vyhrává, skóre zůstalo na stavu 470:320." Po sedmnácté? Zajímavé, asi je to pravda, nikdy je Havraspářani nepřehráli... Vykašlala jsem se na to a věnovala se příjemnější činnosti.

O pár dní později jsem byla na večeři, bavila jsem se s Brumbálem o akci, kterou chystal Řád. Hrála jsem si s jídlem, pomocí hůlky jsem ho rozpojovala a znovu z něj tvořila jeden celek, přemýšlela jsem nad tím, jestli se mám zúčastnit.
Klidný hovor narušil výkřik. U vchodu se objevily dvě studentky, pravděpodobně z třetího ročníku, měly vytřeštěné oči a byly zřetelně mimo.
Brumbál okamžitě vstal a velmi rychle k nim přešel. Já a zbytek učitelského sboru, který byl na večeři - Sinistrová, Snape a madame Pomfreyová, jsme ho následovali. Ředitel držel jednu dívku za paži a trochu ji tiskl, aby si ho uvědomila, ta druhá byla snad ještě víc vykolejená.
"Tam - na chodbě..." zalykala se. "Tam. Jděte tam!" vyděšeně vykřikla. "Pomožte,... Čtvrté patro, tam..." madame Pomfreyová se k nim protlačila a dala ji ruku na rameno. Brumbál vyšel na chodbu a neúnavně vyběhl schody. Všichni jsme ho následovali, Snape se protlačil vedle něj. Měl na tváři nic neříkající výraz, který nasazoval vždy, když neměl zrovna ten rozzuřený.
Hnala jsem se za nimi, byla jsem ráda, že je nějak stíhám, i když jsem se docela rychle zadýchala.
Na čtvrtém patře nebyl vůbec nikdo, kromě jedné dívky, která vypadala, že je přilepená na zdi a divoce se zmítala.
Brumbál vyslal nějaká diagnostická kouzla, já jsem k dívce přešla a zatřásla s ní. Vyděšeně zaječela a vůbec mě nevnímala.
"Bože! Pane bože, ne!" zoufale zaskučela a vytrhla se z mého sevření, svinula se do klubíčka a rukama si chránila hlavu. "Není tu, není tu, není tu..." mumlala si k sobě.
Bezradně jsem se podívala na Brumbála a Snapea. Pokusila jsem se dívku ještě jednou nějak utěšit, ale už mě vůbec nevnímala. Třásla se, občas něco vykřikla a zamumlala.
"Mdloby?" tázavě jsem se podívala na Brumbála.
"Asi nejlepší řešení by byl lektvar, ale pro tuto chvíli ano."
"Mdloby na tebe," seslala jsem na dívku kouzlo. K mému zděšení se kouzlo odrazilo od nějakého štítu a vyletělo jen těsně okolo mé hlavy. Bezděčně jsem ucukla a bezradně jsem se otočila k těm dvěma. Dívka opět zaječela, ale tentokrát bolestí, když jsem se na ni obrátila, držela se za bok a skučela. Přes prsty jí prosakovala krev.
Snape najednou vyšel k ní a popadl ji do náruče. Samozřejmě, zdravotnice. Zmateně jsem se podívala na Brumbála.
"Oznam studentům, ať se rozejdou do kolejí a učitelé se sejdou ve sborovně." Věděla jsem, že se Sonorem mě uslyší všichni v Bradavicích, přikývla jsem a vyslovila kouzlo na zesílení hlasu. V tu chvíli už se mnou Brumbál nebyl, spěšně odešel do své kanceláře, alespoň jsem se domnívala.
"Studenti," pronesla jsem váhavě. "Okamžitě vyhledejte svou kolej, kde vám situaci ozřejmí ředitelé. Profesoři, ihned pojďte do sborovny." Ztišila jsem hlas.
Zatraceně.
Neviditelné monstrum, které dokáže zranit. Výborně. To je prostě perfektní.
Vydala jsem se do sborovny a cestou jsem se snažila o klidné vzezření. Několik studentů, kteří se loudali ke svým kolejím, se mě snažilo zastavit, ale já vůbec netušila, co jim říct, kromě nesmyslného blábolení.
Doufám, že ta obluda může útočit jenom na tu ubohou dívku...
Ve sborovně už bylo víc učitelů, než se tam scházívalo na schůzky sboru. Rozhlédla jsem se okolo, ale Snape nikde. Takže se samozřejmě budou ptát mě.
"Co se stalo? Prý nějaký útok na studenta!" nereagovala jsem na dotazy, nebo alespoň do doby, než jsem se posadila.
"Já vlastně nic nevím," zabručela jsem. "Přišli jsme do chodby, a byla tam..." z paměti jsem vylovila jméno studentky. "Byla tam Ambra Gonyová, ta ze šestýho ročníku. Krčila se a vřískala, jak se čehosi bála, myslela jsem, že to musí být nějaký záchvat, ale měla kolem sebe magický štít... No, a najednou ji něco udeřilo nebo škráblo nebo..." odmlčela jsem se. Nebudu se raději pouštět do dohadů. "Snape ji odnesl na ošetřovnu."
"A ten magický štít byl od ní nebo cizí?" otázal se fistulí Kratiknot.
"Nevím," zamumlala jsem. "Nebyl čas to zrovna zjišťovat. Ale podle rozložení bych řekla, že její."
Znovu se rozevřely dveře, s nadějí jsem vzhlédla, doufala jsem, že tam bude Snape nebo Brumbál, aby ostatní profesory uklidnil a informoval.
Jenže dovnitř vešla profesorka McGonnagallová.
"Ředitel sem přijde za chvíli, teď dává vědět Ministerstvu."
"Minervo, víš něco?" s očekáváním se na ni upřely všechny pohledy.
"Zatím toho není moc co vědět, slečna Gonyová nyní spí, Severus je na cestě sem. Ale vypadá to na vážný problém."
No, tak toho jsem si všimla taky.
Dovnitř vešel Snape, hned za ním Brumbál. Všichni jako na povel ztichli, debata okamžitě zmizela.
"Kolegové, ve zkratce: máme tu neviditelnou zrůdu, kterou vidí jen někdo, možná jen slečna Gonyová. Tímto tedy okamžitě ruším výuku, prozatím na dva dny, dokud to ministerští bystrozoři nevyřeší. Studentům oznamte, že mají zákaz vycházet z kolejí bez doprovodu vyučujícího, skřítkové jim do kluboven donesou jídlo. Zatím nic nevíme, ale v tuto chvíli již na pozemky vstupují vyšetřovatelé a zdravotníci."
"Albusi, co budeme dělat my?" otázala se profesorka Sinistrová.
"Zatím čekat, ředitelé kolejí se budou každou hodinu ukazovat v klubovnách. Také je třeba, aby mohli studenti zavolat o pomoc, proto jim dáte trochu letaxu, ale varujte je, že se nedostanou jinam, než sem, do sborovny. Budete tu mít hlídky, nikdy nezůstane opuštěná."
"Ví se něco o té obludě?"
"Zatím nemáme žádné informace, ani já o něčem podobném neslyšel. Ale teď se omlouvám, musím jít za bystrozory." Napadá mě, jestli nepřichází i Aless.
Vstala jsem a vyšla ven s řediteli kolejí. Následovala jsem Brumbála, který mě tiše toleroval, až před bránu školy. Viděla jsem skupinku asi šesti nebo sedmi lidí, kteří se k nám rychle blížili. Rychle jsem rozpoznala pět šedých bystrozorských hábitů a dva zelené, léčitelské.
Když se kouzelníci ještě víc přiblížili, zjistila jsem, že tam rozhodně Aless není. Dvě postavy byly ženské, jedna byla příliš nízka, v další jsem rozpoznala poněkud kachní chůzi Daniela a poslední byla trochu moc obtloustlá. Zklamaně jsem svěsila ramena.
"Faith, mohla bys ubytovat lékouzelníky v komnatách pro primuse? Poté je odveď do ošetřovny. Budeme tam čekat s bystrozory." Přikývla jsem a jen, co přišli jsem vyzvala dva muže v zelených pláštích, aby mě následovali.

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.