Dum spiro, spero - 61. Začátek školního roku

13. listopadu 2010 v 17:35 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 61. Začátek školního roku


Zasněně jsem se procházela po pozemcích hradu, který v zapadajícím slunci vypadal jako by byl ze samotného zlata. Měla jsem nádherný pocit, že všechno vychází a vše je v nejlepším pořádku. Byl to báječný den, klidný a uvolněný. Konečně. Nevím, co všechno tím vlastně míním - konečně jsme spolu... Konečně je to za mnou. Konečně přichází ten den D, kdy se na mě podívá tři sta nevzdělanců a řeknou si něco nelichotivého.
V černém hábitu profesorů jsem zamířila ke hlavnímu vchodu. Zbývá několik minut, než zapadne slunce, poté tak půl hodiny, než dorazí první kočáry... A nakonec další půl hodina do přichodu prváků. Při představě rozmrzelých studentů jsem se pousmála. Je to tady.
Vešla jsem do Velké Síně, kde se po dvou měsících rozložily stoly do čtyř kolejních, kterým vévodil kolmo položený profesorský. Potkala jsem vysokou, bledou Auroru Sinistrovou, profesorku Astronomie, která na mě letmo kývla a s přivřenýma očima se zahleděla na očarovaný strop.
"Za patnáct minut," pronesla zároveň pro všechny i pro nikoho.
Přešla jsem ke stolu a znejistěla jsem; nemohla jsem si uvědomit, kam si sednout. Jak to, zatraceně, vypadalo? Sakra. Po těle se mi rozlezlo nepříjemné mravenčení - a na chvíli jsem měla onen pocit, že to nezvládám. Stačilo pár vteřin a opět jsem se zklidnila, nebo jsem spíš nervozitu skryla za přezíravý výraz. Zapátrala jsem v paměti a uvědomila jsem si, že všichni profesoři Obrany seděli dvě židle od Brumbála, tímhle směrem napravo. Odsunula jsem těžkou židli a svalila jsem se na ni. Ještě dál napravo se posadil Snape, naprosto mě ignoroval a ani se nehnul. Na druhé straně bylo místo pro profesorku - ne, to nezměním - McGonnagallovou, která čekala na prváky.
Kolem mě se rozhučel hovor ostatních, většina vtipkovala, ale já jsem radši mlčela. Nejenom, že bych byla nějak nervózní, ale nechtěla jsem se naklánět přes Snapea. Bočním vchodem dovnitř vplul Brumbál, s věčným úsměvem na rtech a brýlemi na očích.
"Albusi," ozvaly se mumlavé pozdravy. Krátce jsem se pousmála a opět jsem se věnovala předchozí činnosti - ovládání vidličky a nože, aby to vypadalo, že spolu tancují.
"To bude zábava," utrousil nadšeně Brumbál.
"No to bude," povzdechla jsem si. S mohutným skřípotem se teatrálně rozevřel vchod do síně, přerušila jsem kouzlo a frustrovaně jsem se zadívala na proud dětí a dospívajících.
Když se konečně usadili na svá místa, vzrušeně se začali naklánět k sousedům. A konečně - spousta zírala na mě a Snapea. Samolibě jsem se ušklíbla; jestli budou porovnávat nás dva, tak se nemám moc čeho bát. I když...
Z jiného vchodu dovnitř vkráčela skupinka přibližně čtyřiceti jedenáctiletých dětí, síň ztichla a pohledy zamířily jiným směrem. Potřásla jsem hlavou, děti se seřadily před stoličkou s Moudrým Kloboukem, který se otřásl, až z něj začal padat prach. Zezadu jsem neviděla, ale zřetelně jsem slyšela zalapání po dechu - takže otevřel ústa a začal vyzpěvovat:

Zdá se vám, že jsem ošklivý -
myslete si, co chcete,
chytřejší klobouk než jsem já
na světě nenajdete.

Dnes přišel jsem zařadit vás,
ať už chcete kamkoliv,
srdcem, myslí neoblafnete
klobouk z Bradavic.

Každému vidím do duše,
vím z jakého je těsta -
nasaď si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.

Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabrá srdce;
odvaha, láska a přátelství
jdou u nich v ruku v ruce.

Nebo tě čeká Mrzimor,
tam najdeš mravní sílu,
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu.

Či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou se i v davu.

Nebo to bude Zmijozel,
kde přichází tvá šance
stát se mocným velmožem,
nebo krutým psancem.

Nasaď si mě a neboj se,
jen vlastní strach tě leká.
Já, moudrý klobouk z Bradavic,
ti řeknu, co tě čeká!

Skončil a vypadal, že každou chvíli usne. Pak začala McGonnagallová vyvolávat jednoho po druhém. Snažila jsem se si je zapamatovat, ale po pátém jsem to vzdala a odevzdaně jsem přestala vnímat.
"Zatrovski, Anatolij," mě trochu vzbudil. Poslední, obtloustlý klučina s blonďatými vlásky, vyskočil na židli. Klobouk nepřemýšlel déle než pět vteřin a vykřikl:
"Mrzimor!" Ani mě to nepřekvapilo.
Síní se opět rozezněla kakofonie zvuků, když se společně seznamovali. Jen, co se vedle mě posadila Minerva, povstal Brumbál a vše v okamžiku utichlo.
"Děkuji," pokývl. "Drazí přátelé, studenti, studentky, profesoři. Jako každý rok, nastala chvíle, kdy jsme se zákonitě museli sejít v této místnosti, během několika minut si sdělit veškeré novinky a najíst se." odmlčel se; kdosi krátce a rychle zatleskal, jakýsi chlapec z Nebelvíru zapískal na prsty.
"Ve vašich tvářích je vepsána chuť po vědomostech."
"A hlad," velice potichu jsem zašeptala.
"Proto jen ve zkratce: Pro tento školní rok jsme přijali dvě změny v učitelském sboru, přivítejte proto profesory Noirovou," vstala jsem a zaregistrovala zdvořilý potlesk; "a Snapea." Následoval podobný, možná jen o trochu slabší. Sakra. Úsměv. "Slečna Noirová vystřídala profesora Stiermanna, který odešel na zasloužený odpočinek, bude tedy vyučovat Obranu proti Černé Magii. Profesor Snape vás bude učit Lektvary, po Horaciu Křiklanovi." Ušklíbla jsem se; kdybych měla být s tím pavoukem v jedné místnosti déle než deset minut, vyškrábala bych mu oči.
"A nyní," ode dveří se k nám donesl tichý sykot. Oh, Merline. Filch. "Abych nezapoměl, do Zapovězeného lesa, jak již napovídá název, máte zakázaný vstup. A to platí pro všechny - bez výjimky." Zdálo se mi, že zaletěl pohledem k Nebelvírskému stolu. Spokojeně jsem pokývla hlavou - tak to má být. Vlastně... Nemá. Kterej pitomec?
"Také máte zakázáno: Věšet transparenty, omamovat bradavické schody," síní proběhl šepot a smích; "ničit školní výzdobu, dotýkat se kočky pana školníka, vytvářet neodstranitelné kaluže, prodávat cokoliv,..." odmlčel se. "Možná bych měl přečíst, co smíte." tentokrát se všichni nepokrytě zasmáli, i když jsem viděla několik starších, kteří protáčeli oči.
"A konečně, přeji vám co nejvíce úspěchů. Nyní - dobrou chuť," posadil se a Velkou síní se rozlehl potlesk. Taky jsem se přidala.
S mírným puknutím se objevilo jídlo. Uvolněně jsem sáhla po talířku s pudingem.


Druhý den ráno jsem dostala sovu od Alesse.

Nepanikař. Miluju tě.

Ušklíbla jsem se. Čeká mě dvouhodinovka se šesťákama - Nebelvír a Havraspár. Sotva jsem do sebe něco dostala, hned jsem letěla do kabinetu, protože jsem si zaměnila papíry.
Zatraceně. Věděla jsem, že nestíhám, ale nemohla jsem přímo utíkat - chytat půl hodiny dech před třídou se mi vůbec nechtělo.
Proto jsem došla k učebně s pětiminutovým zpožděním. Všichni byli uvnitř a zjevně se beze mě výborně bavili - kolem dvou nesvítících lamp poletovalo pět vlaštovek, které se snažili předhonit druhé. Tiše jsem vešla dovnitř a mávnutím hůlky jsem rozsvítila.
"Dobré ráno." Asi patnáct lidí se posadilo, tři kluci a dvě holky ale zůstali sedět na lavicích. Nerušeně se bavili, ale po očku po mě pokukovali.
"Dolů," varovala jsem je. Děvčata - obě brunetky - mě váhavě poslechla, ale ti tři se jenom zazubili. "Ale no tak, řekla jsem dolů," ledabyle jsem mávla hůlkou a lavice, na které seděli, se zvrhla. Použila jsem pro jistotu kouzlo na otupení hran, ale nebylo ho třeba. Během deseti vteřin už seděli, ale stále bylo vidět, že chtějí každou chvíli promluvit. V tu chvíli ale bylo absolutní ticho.
"Před rokem jste udělali N. K. Ú., vaše známky mě nezajímají. Když jste prošli, je to dobré. Ale za dva roky vás čekají O. V. C. E., na které vás budu tento rok připravovat." Přerušil mě jeden z trojice, štíhlý blonďák.
"Příští rok nebudete?" měl nepříjemný, vlezlý hlas. Vůbec se mi nelíbil, ale zaregistrovala jsem, že jedna z brunetek se usmála.
"Za prvé - budete se hlásit, nemůžeme se tu překřikovat," podívala jsem se na něj. Nevypadal, že by ho to zajímalo. "A za druhé - sice je to osobní, ale ne, doufám, že příští rok tu už učit nebudu."
"A proč? Proč jste se vlastně dala na učení?" vyhrkl.
"Ruku," prohodila jsem. Zjevně byl zvědavý, protože bez protestů zvedl ruku a zopakoval otázku.
"To už je až příliš osobní," ušklíbla jsem se. "Neznám vaše jména, tak abych aspoň něco pochytila... Řekněte mi, máte všichni učebnice?" třídou se roznesl zklamaný povzdech, ale někde se začínat musí. Začali váhavě vytahovat z brašen objemné bichle. "Tuhle nemyslím," protočila jsem oči nad Čáry a Magií pro pokročilé. "Máte doufám tu modrou?" Sakra, jak se to jmenuje... "Mytologie Magických Tvorů."
S trochu ulehčeným výdechem vyměnili tří set stránkovou, neužitečnou knihu za sto stránkovou, neužitečnou knihu.
"První kapitola - budete se střídat ve čtení, každý mi před tím řekne jméno..."


Merline. To je nuda. Mě to nebaví, je to nebaví... Po půl hodině, kdy konečně dočetli ty tři stránky a vyslovili šest dotazů, z nichž se pět netýkalo látky, jsem zaklapla desky.
"Jak jsme se dočetli, proti Ostruhákům, žijícím v nízkých, hustých lesích, platí tři kouzla, kdo mi je vyjmenuje?" Nikdo se nepřihlásil. Vybrala jsem tmavovlásku, sedící vepředu. S lehkostí mi je vyjmenovala a vítězoslavně se na mě podívala.
"Správně. Dvě si vyzkoušet nemůžeme, ale třetí se používá i proti Kobercovkám, drobnému hmyzu. Podivné, používat stejné kouzlo na tvory, kteří mají takový velikostní rozdíl, že?" Ticho. "No dobrá, Expello - mimochodem, od tohoto latinského slovesa vzniklo kouzlo Expelliarmus, tedy odhodit. Tedy, Expello můžeme použít v praxi. Mám tu skupinku drobných Kobercovek; každý dostane jednu. Drží se ve vláknech látek, vy ji s vaším kouzlem musíte dostat pryč."
Dalších deset minut jsem se bavila marnými snahami o vyhnání Kobercovek. Několika studentům se to povedlo, bohužel, nenapadlo je se před nimi chránit. A ti malí tvorečkové umí pěkně osvědit život...

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.