Dum spiro, spero - 60. Celým světem zní zpráva o štěstí?

13. listopadu 2010 v 17:35 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 60. Celým světem zní zpráva o štěstí?


Prázdniny mi ubíhaly nebývale rychle. S mou nastávající funkcí jsem toho musela spoustu vyřešit - a nejen látku, která se bude probírat, ale i oficiality. Několikrát jsem musela na Ministerstvo jenom pro nějaké testy, dotazníky a formuláře.
A celou tu dobu jsem si říkala, že jsem to neměla dělat. Popravdě, nenašla jsem snad jedinou skutečně pozitivní věc. Budu učit. Učit děcka. Děcka mě budou terorizovat. Za to budu pravděpodobně terorizovat já je. Budeme se vzájemně nesnášet. A to ani nebude první měsíc za námi.
Čas uběhl. Poslední týden prázdnin jsme trávili v lehce podrážděné náladě ve společnosti všech profesorů. Pátek před osudným pondělím byla poslední schůzka Řádu. Tentokrát jsem se přemístila sama, dokonce jsem měla pocit, že je všechno v pořádku. V pohodě jsem došla do domu McKinnonových, vyšlapala jsem schody a vpadla jsem do poloprázdné místnosti. Kupodivu jsem tam zaregistrovala Daniela s Ewou. Vytřeštila jsem na své bývalé spolužáky z Akademie oči.
"Merline, co tady vy dva?" Všimla jsem si, že se objímají - takže je to zjevně nepřešlo.
"Jsme tu skoro všichni," odpověděla plynou angličtinou Ewa. Zeširoka se usmála, vstala a objala mě.
Serži následoval hned po ní, tvářil se trochu potěšeně, takže bylo všechno najednou lepší.
"Skoro všichni?" opakovala jsem po Ewě. Trochu ve mně hrklo, ale zamaskovala jsem to, jak nejlépe to šlo. Ona se ale stejně ušklíbla.
"Joshua, Lizzie, Aless i Daniel. Jenom ta Chloe se fláká kdesi v Japonsku. Chápeš to? Chloe je v Japonsku," rozesmála se. Nepatrně jsem se pousmála. Takže Aless je tady? Uuuh...
"To je skvělý," zamumlala jsem.
"Josh je pořád volnej, Lizzie má pořád tutéž rýmu, Daniel vypadá stejně nasraně a Aless se normálně rozvedl," informovala mě okamžitě.
"S tou krávou?" vyletělo ze mě dřív, než jsem se stihla ovládnout. Ewa se zachichotala, já zrudla. "Ech, to je fuk," mávla jsem nad tím rukou. I Sergej se mírně ušklíbal. To je vážně potupné.
"Taky by se tady měli objevit," pokývala hlavou. "Všichni," dodala významně.
"No jo," protočila jsem oči. "Tak... já vás opustím," otočila jsem se a zamířila jsem k Marlene McKinnonové, starší, elegantní paní, která se bavila s Brumbálem. "Zdravím," oslovila jsem je.
"Ahoj, zlatíčko," rozzářila se Marlene. Brumbál mi pokývl. Posunula jsem se dál, k mé nové židli, vedle té, na níž obvykle sedává Lily. Ta byla v onu dobu pořád doma, ale zrovna přicházeli Sirius s Remusem. Posadili se na svá obvyklá místa, takže jsem se k nim musela přesunout sama.
"Kde je James?"
"Zůstal s Lily," pokrčil rameny Remus. Sirius napodobil jeho gesto a zazubil se.
"A jak je vlastně Harrymu?"
"Pořád bulí," pronesl zasvěceně Sirius. Zaškubaly mi koutky úst. Do místnosti v tu chvíli vešla další skupinka - moji bývalí spolužáci. Daniel se vážně vůbec nezměnil, stále vypadal jako model, i když... No, těch kruhů pod očima by se asi zbavil, ale od ucha se mu táhla podél tváře ošklivá jizva.
Bavil se s ním Joshua, oblečený podle poslední kouzelnické módy, snědý a s věčným úšklebkem na tváři. Lizzie, stejně nádherná, že každá žena v jejím okolí musela být pořádná ignorantka nebo žárlit, vešla ve stejnou chvíli jako Aless. Nevědomky jsem na něj zírala jako tele na nový vrata. Nechal si trochu víc narůst vlasy, ale v obličeji vypadal pořád stejně úchvatně. Eh... Ale tu bradku by měl co nejrychleji shodit.
"Faith?" zaregistrovala jsem Siriusův hlas. Upřímně jsem se na něj vybodla a s úsměvem jsem šla přivítat nově příchozí. Zvláště jednoho nově příchozího... První mě spatřila Lizzie.
"Faith!" vykřikla na celou místnost a vrhla se mi kolem krku. Koutkem oka jsem ještě spatřila Siriusovu ohromeně otevřenou tlamu. Vymanila jsem se z Lizziina sevření a stiskla jsem si ruku s Danielem. Joshua mi trochu odměřeně pokývl. Aless nervózně pohodil hlavou a neohrabaně mě objal. Měla jsem z toho trochu divný pocit. Trošku? Vlastně jsem se cítila, jako bych měla vybuchnout. Zhluboka jsem se nadechla a neochotně jsem odstoupila.
"To je to tady tak zlý?" prohodil Daniel. "Prostě nás sem najednou hodili, tak co se tu děje?"
"Není to nijak..." odkašlala jsem si. "No, možná trochu. Ale... nevím, proč zrovna vy všichni?" Ne, že by mi to vadilo.
"No právě," přikývla Lizzie. "Vlastně téměř celý náš ročník. Nikdo jiný..."
"To je fakt divný," vrhla jsem podezíravý pohled směrem k Brumbálovi, který se na mě zrovna díval. Lehce mávl rukou a neurčitě přejel pohledem po mých přátelích. A pak na mě mrkl.
Je to jasný.
"Ale to je přeci jedno," snažila jsem se to zakecat. "Hlavně, že jsme zase spolu, ne?"
"No to je vážně... dobrý," odmlčel se Aless.
"A co? Jak jsi na tom s lovem zlých chlapců?" zvědavě do mě šťouchla Liz a trochu popotáhla.
Zvedla jsem obočí. "Od poloviny července dost bledě," zašklebila jsem se. "A teď budu učit."
Rozesmáli se. Ewa se Sergejem se zvědavě otočili, vstali a přešli k nám.
"Bude učit," informovala je Lizzie. "Prej."
"Ha, ty?" vyprskla Ewa.
"Amelie by z tebe měla radost," zvedl obočí Sergej a ušklíbl se.
"Já si nedělám srandu," protočila jsem oči.
"Ty aby ses vzdala toho tvýho vysněnýho povolání?" dloubla do mě Lizzie.
"To bolelo," ohradila jsem se.
"No?"
"No co?" prohrábla jsem si vlasy. Začíná tu být nějak horko...
"Proč radši neděláš bystrozora?" zopakoval Aless otázku.
"Uh..." odkašlala jsem si. "No, prostě jsem chtěla změnu," zkusila jsem to.
"Kecy." Odsoudila to Ewa.
"No tak to prostě nešlo," podrážděně jsem pohodila hlavou.
"Že by další průser?"
"Jak, další?" nechápavě jsem potřásla hlavou na Danielovu poznámku. "Já nikdy žádnej průser... Větší průser... To je fuk," odkašlala jsem si.
"Nepít, nekouřit, ne -" zarazila se Lizzie při pronášení oblíbeného hesla jednoho profesora. Loupla jsem pohledem po přicházejícím Brumbálovi.
"O čem se to bavíte?" Debilní dotaz. Samozřejmě, že to slyšel. Samozřejmě, že si to domyslel. Ostatním to ale nedošlo - vlastně ho ani pořádně neznají.
"No... Kdy to začne?" ošila se Ewa.
"Už jsme začali," pokynul rukou ke stolu, kde už skutečně všichni seděli a tiše se mezi sebou bavili. Vrátila jsem se zpět k Remusovi a Siriusovi a po oku jsem pokukovala po Ale... po všech.
Nastalo bezproblémové přijetí, příšerně nudná, ale naštěstí krátká schůzka. Chtěla jsem se zdržet na večeři, ale musela jsem dohnat, co jsem tak napůl přes prázdniny neudělala - oficiální osnovy. S polovinou profesorského sboru Bradavic jsme se přemístili před bránu školy. Vážně mě těší, že mě to už ani moc nevyčerpává. Ale mít kabinet v pátém patře je tak trochu o hubu.

Na druhý den mi přišla sova, zjevně ministerská, protože přiletěla se spožděním a ještě se naparovala. Dopis ale z ministerstva nebyl. Sova měla na pařátech přivázanou obyčejnou roličku pergamenu.
Po přečtení jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce.
Ty vole!

Ahoj, myslím, že bychom si měli promluvit. Dneska budu čekat u vaší školy, ve tři.
Aless

Rozklepaly se mi ruce. Byla jsem sama v kabinetu, který už vypadal trochu líp, přidala jsem světlo.
Což mi bylo v tu chvíli ale upřímně jedno.
Ó Merline.
Při všech zakladatelích, to zní...
Včera si toho všiml.
Sakra.
Chce mi říct, že toho mám nechat?
No sakra. Zakouzlila jsem Tempus a strnula jsem. Tři hodiny a tři minuty.
Ale ne!
Vyběhla jsem z kabinetu a málem jsem spadla ze schodů, které jsem brala po třech. Po dvou patrech jsem byla příšerně udýchaná a myslela jsem, že padnu, ale běžela jsem dál.
Bez dechu a se zběsile bijícím srdcem jsem rozevřela hlavní bránu, abych viděla vzdalující se záda a vlající plášť.
Zatraceně!
"Počkej! Počkej!" bez dechu jsem zasípala. Do prdele! "Retine!" vytáhla jsem hůlku. S hlasitým prskotem odmítla spolupracovat a mě se téměř podlomila kolena. Přesto kouzlo přesně splnilo účel - zadrželo Alesse, který se ohlédl. Dala jsem si hlavu co nejníž a zavrávorala jsem. To mi ještě chybělo.
"Faith?" Váhal.
Snažila jsem se zklidnit bušící srdce a silou vůle jsem zaháněla červeň v tvářích. Moc mi to nešlo.
"Jsi v pohodě?" To už šel ke mně a nemusel tolik křičet. Jo, je mi perfektně. Možná se mi zastaví srdce. Sranda.
Začala jsem dýchat co nejrychleji v naději, že se to zlepší dřív, než uslyší úžasné napodobení lokomotivy.
"Zatraceně, vypadáš špatně," zaslechla jsem ho přímo nad sebou. Aha. Lokomotiva zapůsobila.
"No to pěkně děkuju," Vysypala jsem ze sebe během jednoho zuřivého výdechu. Přeběhl mi mráz po zádech bez zjevné příčiny. No dobře... I přes rozjezd vlaku jsem si všimla, že stojí docela blízko. No, už je mi líp.
Vlastně, vážně se mi dýchalo lehčeji. Pomalu jsem se narovnala a uvědomila jsem si, že mě drží za ramena a ve tváři má podivně starostlivý výraz.
Zavři tlamu.
"Co se ti stalo?" můj mozek zaměstnával dotaz trochu méně, než by měl. Merline, kde se berou tak dokonalí lidé?
"Uh," vydala jsem ze sebe. Potřásla jsem hlavou. To jsem nedělala ani v období největší zamilovanosti do kohokoliv - i do něj samotného! "Já jsem... v pohodě..." Páni. Smysluplná věta... Válím. Ještě přestat lhát.
"To vidím," sarkasticky pronesl, povolil stisk mých ramen a odstoupil. Mírně jsem se zapotácela, ale udržela jsem se.
"No jo," protáhla jsem. "Trochu se mi zamotala hlava."
"Jsi úplně bílá," poodešla jsem o pár kroků a pro jistotu jsem si sedla na trávu. Nejistě přešlapoval pár metrů ode mě. "Prosím... Tak už to ze sebe vyklop," už trochu podrážděně zavrčel.
"Ale -" potřásla jsem hlavou. Zaslechla jsem šustění bot na trávě a tichounké lupnutí, když si dřepl.
"Prosím," vydechl jediné slovo. Nakrčila jsem nos a rezignovala jsem.
"Nemůžu dělat bystrozora, protože... No, trefila se do mě kletba," sklonila jsem hlavu. "Tak... Tenhle rok nějak přežiju, a pak možná..."
"Kletba?" Zaúpěla jsem. "Prosím..." To by se mělo zakázat. Jediný slovíčko.
"Tak - trochu mi zastavila srdce. Víš..." Ticho. Bezeslovná pobídka. "Cardiopathia."
"Faith," povzdechl si. Flegmaticky jsem se na něj podívala. Nebo jsem to alespoň zkusila. Měl obličej až příliš blízko.
Položil mi ruku na tvář a velmi váhavě se ke mně naklonil. Já jsem ale naprosto ztuhla a ani jsem se nepohnula. Zaváhal a trochu se vzdálil.
Několik hlasitých úderů srdce jsem se stále nemohla vzpamatovat, takže se znovu více odtáhl.
Konečně mi začal trochu fungovat mozek. Natáhla jsem ruku a přitáhla jsem si ho blíž.

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.