Dum spiro, spero - 59. Harry Potter

13. listopadu 2010 v 17:33 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 59. Harry Potter


Přivřela jsem oči před ostrým sluncem a nemohla uvěřit tomu, že jsem konečně zase jednou šťastná. Ležela jsem na trávě u Hagridovy hájenky, za zády se mi tyčil hrad a v něm mé pokoje. Vedle sebe jsem měla položené desky se zápisky posledního učitele Obrany a snažila jsem se v nich zorientovat. Ten idiot nebyl schopný nic naučit, pravděpodobně. Řekla bych, že byl dost mírný, vlastně - asi ho každý ignoroval.
A tak jsem začala sepisovat postupně, ročník po ročníku, podle učebnic, mých starých záznamů a občas i podle poznatků onoho slaboduchého blbce. Ale to hodně málokdy.
Ostatně, že bych do toho byla nějak zapálená se říct nedalo. Popravdě, když jsem pomyslela na datum 1. září, začal se mi zvedat žaludek. Jak jsem mohla něco tak šílenýho povolit? Já a učit. To je vtip?
S povzdechem jsem se postavila, popadla všechny papíry kolem sebe a přitiskla jsem si je k tělu. Bylo horko; jeden z mála skutečně parných dnů. Měla jsem na sobě letní šaty, což se nelíbilo Filchovi ani komukoliv jinému, koho jsem v hradu potkávala. Kdyby mě viděla McGonnagallová... Už dávno tomu jest, kdy jsem ji provokovala svým oblečením.
Vešla jsem dovnitř a úlevně jsem se usmála - v Bradavicích bylo vždy chladno. Vyšla jsem schody do pátého patra - hrdě přiznávám, že jsem odpočívala jenom jedinkrát - a zamířila jsem k mému budoucímu kabinetu. Ošklivá místnost s ponurým stolem, pohodlnou židlí na jedné straně a tvrdou na straně druhé. Po stranách byly vysoké skříně se spoustou přihrádek. Zoufale jsem se zhroutila na tu ultra skvělou židli, která pode mnou zaúpěla. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jaké to je z toho druhého pohledu. Jak se cítí profesoři, když někdo soustavně porušuje jejich předpisy? Když se jim vysloveně vysmívá?
Bude to příšerný.
Ale já se nedám. Pokusím se své slovo dodržet... A jestli mě někdo nebude poslouchat, pocítí teror. Ano. Žádné školní tresty. Vysloveně teror. Kontroluje snad někdo tuhle školu? No samozřejmě, že ne.
Největší sranda je, že se mnou zároveň nastupuje Snape. Jako profesor Lektvarů. Čeho taky jinýho, že? I když, musím uznat, že mu Obrana šla taky docela slušně. Taky že pořádně zuří; je na mě docela naštvaný. Ale to nemusí být způsobeno čistě tím, že jsem mu vzala jeho vysněnou funkci. Ale zapomeňme na staré nesváry - i když, uznávám, bude to vážně těžké. Slizoun. Pardon.
Přitáhla jsem si blíž k sobě zápisky bývalého profesora a začala jsem v nich - marně - hledat smysl. Vytáhla jsem několik kouzel a pár magických tvorů, kteří tam neměli vůbec co dělat. Na testy jsem se úplně vykašlala - budu je muset vymyslet.
Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem vzala do ruky hůlku a začala s ní neurčitě mávat. Kupodivu z ní začali létat věci, které jsem nikdy nevyčarovala slovy. Jakýsi zlatavý opar, který okamžitě se zasyčením zmizel; rudé stužky, padající jako komfety; dva čiřikající ptáčci, kteří ale vyletěli oknem.
Znechuceně jsem si prohlédla ten bordel, který byl kolem mě.
V krbu, který se krčil v rohu, se rozhořely zelené plameny. Dovnitř nakoukla černovlasá hlava Siriuse. Nevěřícně se na mě podíval, zatřásl hlavou a odkašlal si.
"Pojď k Mungovi. Lily rodí."
"Eh?" vykulila jsem na něj oči. Moment. Zavřela jsem pusu a zakoktala jsem se: "To - to jako vážně?"
"Ne, dělám si z tebe prdel," protočil oči. "No tak, vezmi to přes letax!" Se zavířením zmizel a nechal po sobě pach popelu. Přejela jsem si jazykem přes rty a na vteřinu jsem zaváhala. S povzdechem jsem popadla hůlku, kterou jsem před tím odložila na stůl, a vrhla jsem se s hrstí prášku do krbu.
Kašlajíce jsem vylítla v přijímací hale, kde na mě už čekal. Nikdy předtím jsem necítila, že by byl letax jakkoliv vyčerpávající. Další věc, která mě skutečně potěšila.
"Pojď," vyhrkl a vyrazil ke schodišti.
"Za co mě trestáš," pronesla jsem směrem nahoru a následovala ho. První patro bylo ještě docela v pohodě, ale Sirius bral schody po dvou. "Kde vlastně je?" zafuněla jsem kdesi v závěsu za ním.
"Třetí patro," odpověděl.
"Otravy?" nakrčila jsem nos.
"No, tak si představ, kam by ji asi mohli strčit?" Neodpovídala jsem - měla jsem příliš práce s neomdlíváním - a začínala jsem zpomalovat. Do třetího patra jsem se spíše doplazila, než něco jinýho, rukou jsem se opírala o stěnu a začínala jsem nepříjemně pociťovat, jak rychle a hlasitě mi bije srdce. No super, ještě bych tu mohla chcípnout.
A to se ten den vyvíjel tak slibně...
"V pohodě?" položil mi ruku na rameno. Nádech - výdech.
"Jasně," narovnala jsem se a okamžitě jsem se s bolestným výrazem vrátila do původní pozice - předklonu. "No, rozhodně budu," dodala jsem váhavě.
"No výborně," povzdechl si.
"Eh... Jo, to bude fajn," rozhodně jsem kývla hlavou, až jsem málem slítla na podlahu. Velmi pomalu a opatrně jsem se zase zvedla a ušklíbla jsem se. "A ono to půjde," ulevilo se mi.
Už trochu pomalejším tempem jsme se vydali po chodbě. Moc jsem nedávala pozor na okolí, u Munga jsem nebyla poprvé, takže mě nic nemohlo překvapit. Bílé stěny, zelené rostliny, občas i ticho a klid. Sirius šel asi o krok přede mnou, ale neustále se ohlížel, jestli nekolabuju. Bylo by to milé, kdyby mě to neštvalo.
A taky by se nemusel pořád vyptávat, jestli jsem v pohodě.
Dařilo se mi to úspěšně ignorovat, takže toho po jeho dlouhém monologu na téma "co kdyby se něco stalo", zmlkl. Na chvíli.
Lily mi tvrdila, že má vybraný jméno pro oboje pohlaví. Vsadím se, že to bude Evžen nebo Olívie. Trypanosoma. To by se jí podobalo. Ale když už mluvíme o tom, co by se Lily podobalo...
"Nechtěla čistě náhodou rodit doma?" začala jsem sondovat. Přeci jen, stále jsme se tolikrát neviděly.
"Chtěla," odmlčel se. A teď je zticha! To je nemožný. "Ale nějak to nedopadlo."
"Neříkej," ušklíbla jsem se. Po třetí jsme zatočili, vešli jsme do dveří a za nimi našli Remuse, který zrovna nervózně poplácával po zádech Jamese. Ten měl ostatně hlavu v dlaních, kterou nezvedl, ani když jsme přišli.
"Co se stalo? Neměl si být s Lily?" zamračil se Sirius. Remus začal zuřivě gestikulovat, ale bylo to na nic, Sirius to neviděl. Nebo byl vážně tak blbej? "Tak co je?" Byl.
"Nech ho bejt," šťouchla jsem do něj. Bylo docela jasně vidět, že James měl barvu poněkud... podobnou stěnám v nemocnici.
"Já to nevydržel," zavyl nakonec. My dva jsme tedy více odezírali z Remusových rtů, než rozuměli Dvanácterákovi.
"Co jsi -..." Vykašlala jsem se na nějaký šťouchání a prostě jsem ho kopla do holeně. Sirius zavyl, ne nepodobně Jamesovi, a ublíženě se na mě otočil. Zavrtěla jsem hlavou a znova se zašklebila. To je dneska srandy. Přímo kopec.
Remus pochopil, že Sirius nechápe. Totálně nic, ale tohle teda...
Náměsíčník vstal a přešel k nám blíž. Naklonil se - hlavně k Tichošlapovi - a zašeptal: "Prostě při tom omdlel. Asi mu ruply nervy. Ale Lily by měla být v pořádku, vypadá prý dobře. Stoprocentně líp, než on," a hlavou naznačil směr, kde se kolébal James.
Rozhlédla jsem se po čekárně; do chodby byl otevřený vchod, místnost byla vyložena do výšky asi tak metru a půl světlým dřevem, dokonce tam dostali obraz, který byl ale v tuto chvíli prázdný. Druhé dveře byly zavřeny a svou jasnou červení totálně nezapadaly do obrazu nudy.
Svezla jsem se na lavici vedle Jamese a zvrátila jsem dozadu hlavu. Přivřenýma očima jsem pozorovala bílý strop a přemýšlela jsem nad tím, proč jsme sem museli tak uhánět. Neuvědomila jsem si, že začínám usínat, dokud mě nevyděsila ruka, kterou mi kdosi položil na rameno. Narovnala jsem se a vytřeštila jsem oči na Siriuse.
"Eh..." zamumlala jsem. "Co?" Doufám, že jsem neměla otevřenou držku.
"Jenom... Jak ti je?" nakrčila jsem nos.
"Bezvadně." Opět jsem zavřela oči a tentokrát jsem se pro jistotu předklonila. Když slítnu, nebude to tak trapný, jako kdybych začala... chrápat.
"Vážně? Vypadala jsi docela hrozně, když jsme -..." Kdo mě tu vytáčí? Kdo mě tu VYTÁČÍ?
"Bezvadně." Zopakovala jsem otráveně.
"No víš," odkašlal si. Vrhla jsem na něj zničený pohled. Vypadal skvěle. Vystresovaně. A ty jeho vlasy... Vždycky sem milovala jeho vlasy. Musela jsem protočit oči sama nad sebou.
"Jsem v pořádku." povzdechla jsem si najednou. "Naprosto. To Lily rodí. Já jenom nemůžu uběhnout sto metrů."
"Fakt ne?" rozesmála jsem se, ale nebylo to nijak vtipný.
"Možná s obtížema bych mohla," pokrčila jsem rameny. "To je vážně jedno."
Naši duchaplnou konverzaci ve dvou naštěstí přerušilo otevření červených dveří.
"Už můžete jít dovnitř," prošel mezi námi lékouzelník. Zmizel ve dveřích do chodby.
James okamžitě vyskočil na nohy, mírně zavrávoral a skokem se vrhl do zavírajících se dveří. Zadržela jsem Siriuse, který by se taky okamžitě hrnul dovnitř.
"Nech je chvíli být," ušklíbla jsem se. "James se bude omlouvat, Lily to nebude chápat, dítě se rozbrečí, Lily ho nakrmí, nebo jak se to dělá, a pak nás konečně pozvou dovnitř. Líbačka je v libovolném místě. I když, slyšela jsem, že ženský hned po porodu..." odmlčela jsem se. To jsem tak nervózní, že musím mlít kraviny? No. Logické by to bylo. Docela.
Začala jsem bubnovat prsty o lavici, ale okamžitě jsem toho nechala.
Nerada čekám. Překvapivě.
Možná i ten tikot hodin by byl příjemnější, než tohle ticho.
Spíš ne.
Konečně se pootevřely dveře, dovnitř nakoukl James a se širokým úsměvem řekl: "Nejdřív pán, potom teprve pes. Tak kde jste?" byl asi mírně vykolejen, ale to je taky jedno.
Všichni tři jsme rychle vstali a vecpali jsme se do malé, provizorní porodnice. Lily ležela na jediném lůžku, v náručí držela cosi malého, červeného a tak trochu vrnícího, spokojeně se usmívala a neustále se dívala na to děcko.
"Je dokonalý," zašeptala.
"Takže kluk?" zamrkal překvapeně Sirius.
"Chtěl jsi holku, abys ji mohl česat, hrát si s ní a oblíkat ji?" rýpla jsem si. Pak jsem ale radši změnila téma. "Jak se jmenuje?"
"Harry. Harry Potter."
"Harry?" zamračila jsem se. Ne, že by to špatně znělo, to vůbec ne. Ale tak normální jméno? No ne...
"Víš, počítala jsem v numerologii, a vycházelo to úplně ideálně," zářila.
"Aha," hlesla jsem. Numerologie. Jasný.

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.