Dum spiro, spero - 58. Řád

13. listopadu 2010 v 17:32 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 58. Řád


"Hlavně jí nedávejte žádný další lektvary, ať se z toho vylíže sama!" Co to slyší ucho mé? Hlásek slečny ošetřovatelky z Bradavic? Ty kokso.
"Héj, Pomfreyka!" vykřikla jsem. Ležela jsem na posteli. "Co dělám tady? A kde je vůbec tady?" zamumlala jsem.
"No tak, děvče," někdo mi přerovnal přikrývky.
"Jejda!" výskla jsem hlasitě. "Děvče?" Zjistila jsem, že by bylo vhodné otevřít oči. Rozlepila jsem víčka u jednoho a po chvíli přemýšlení i u druhého. "Já to věděla, že jste tá..." udiveně jsem zamrkala. Co jsem to chtěla říct?
"Totálně ji to ničí," protáhl někdo. "Taky nám mohla říct, že nemůže nic brát."
"Po té kletbě?" Jé, tady mě někdo obhajuje! Díky.
"Moje tetka má kuřátka," uculila jsem se. "Já je chci taky. Doneseš mi je?" neurčitě jsem obkroužila místnost pohledem.
"A co Mdloby?" pronesl nový hlas znaveně. "Když tu pomalu umírala, bylo to příjemnější, než tohle," našpulila jsem rty.
"Přemístili toho smrtijeda?" zeptala jsem se najednou. To jsem nechtěla, plánovala jsem něco se strýčkem.
"Jakýho?" Někdo tím byl zjevně až příliš zaujat. Povzdechla jsem si a zavřela jsem oči. "Jakého?" Popleskal mě po tváři.
"Nech toho," myslím, že jsem to řekla. Ale nejsem si tak docela jistá.
"No tak, soustřeď se! Jakého smrtijeda?"
"Contemno," vzpomněla jsem si.
"Contemno?" pronesl nechápavě.
"Contemno," broukla jsem ještě jednou. Klížily se mi oči. Teda, vlastně jsem je měla zavřené. No, asi se mi chtělo spát. Má to stejný význam. "To není fér..." protáhla jsem poslední slovo, hrála jsem si s tónem a výškou.
"Mdloby na tebe," řekl někdo velmi soucitně.

Probudila jsem se. Cítila jsem se docela dobře, jenom jsem měla takový divný pocit, že jsem se ztrapnila. Ignorovala jsem ho. Posadila jsem se na posteli a rozhlédla jsem se po bílém pokoji. Byla jsem sama.
Sklouzla jsem nohama na zem a postavila jsem se. Stále mě bolely modřiny, od největší na stehně po řadu mrňavých všude možně. Ale stála jsem. A docela dobře.
Dokonce i chodím. No, haleluja! V jakési napodobenině nemocničního pyžama jsem se dobelhala k hromádce oblečení. Hodila jsem to na sebe, ani jsem moc nevnímala, že je zašpiněné.
Došla jsem ke dveřím a nakoukla jsem ven. Prázdná chodba. Sakra. Otočila jsem se a doštrachala jsem se k posteli. Natáhla jsem se na ni a zděšeně zjistila, že mi bije hrozně rychle srdce. Co to zatraceně je? Za pár minut jsem se trochu uklidnila, ale pořád jsem byla dost znepokojená. Ušla jsem rychlostí závodního šneka deset metrů. Zatraceně.
Dlouho jsem tam tak polehávala, až konečně někdo vešel. Okamžitě jsem se posadila a vrhla na něj zmatený pohled.
"Jak se cítíte?" přešel ke mně. Neznala jsem ho - teda, ten hlas stoprocentně ano, ale vzhledově totálně ne.
"No," potřásla jsem hlavou. "Teď dobře."
"Teď dobře?" opakoval po mně bezmyšlenkovitě. "Předtím ne?" Inteligence teda vážně moc nepobral.
"No, chtěla jsem se projít - jenom po pokoji, přísahám!" zabránila jsem seřvání. "A - tak nějak se mi mohlo zbláznit srdce." Podezřívavě jsem se na něj podívala - měla jsem pocit, že mu přes tvář přeběhla starost. Ale co, ať si běhá, co chce, hlavně abych mohla i já.
"Toho jsme se obávali. Ale to jenom znamená, že se budete léčit trochu delší dobu," nedůvěřivě jsem se na něj podívala.
"Co znamená trochu delší doba?"
"Vlastně by to odpovídalo..." odkašlal si. Sakra. "No, do jakési kondice se dostanete i do týdne, to nebude problém, bude se to rychle zlepšovat, ale bystrozorku nebudete moct dělat. Aspoň rok, když poté absolvujete vyšetření, které prokáže, že jste na tom zdravotně dobře, budete se moct vrátit."
Cože? Merline... Rok? Co si myslí?
"Ale - to není tak zlý," zamračila jsem se. "Co bych jinýho dělala?" Soucitně pokrčil rameny.
"Zůstanete tu dva dny, pak budete moct jít domů."
"Co je vlastně za den?" zamumlala jsem.
"Čtvrtek, byla jste mimo dva dny. A abych nezapomněl - je tu vedoucí bystrozorů, chce s vámi mluvit," odešel.
Zavřela jsem oči a trochu jsem se uvolnila. Snažila jsem se na to ani nemyslet.
Klaply dveře.
"Nuže, to nebyla moc povedená první akce, že?" pronesl Moody. Klepl holí do země. "Ostatní to podělali, měli počkat dole s vámi - aspoň další tři. Bylo vás tam moc."
"Já bych šla taky nahoru," přiznala jsem se.
"Tak proč jste si to rozmyslela?"
"No... Trochu mě zastavila ta mrtvola..." odkašlala jsem si.
"Jak to bylo dál?" Plynule přešel k výslechu.
"Zeshora se vyřítil jeden smrtijed, omráčila jsem ho. Nevšimla jsem si dalších dvou, jeden mě odhodil na ten botník, ale to bylo v pohodě... A pak jsem chtěla jednoho dostat, když chtěl přemístit toho, co jsem omráčila..." odmlčela jsem se a na sucho polkla. "Asi se mi to podařilo," nemohla jsem si tak úplně vzpomenout. "Ale někdo čtvrtý na mě seslal tamtu kletbu." Oba dva jsme chvíli mlčeli.
"Když se tam ostatní dostali, byla jste pod provizorním kouzlem, které vás udržovalo naživu."
"Cože?" podívala jsem se na něj. "Nikdo tam nebyl, ne? Ani Řád," potvrdil mi to kývnutím. Na chvíli se rozhostilo ticho.
"No, abychom se dostali k jinému tématu," přešel k oknu. "Nevím, co budete dělat, ale můžu vám potvrdit, že pokud si nenajdete jiné zaměstnání, náš úřad vám bude platit tři čtvrtiny vašeho normálního platu. A stále na vás bude čekat vaše místo."
"To je vážně milý," zavrčela jsem. "Díky."
Otevřel ústa, aby mi ještě něco řekl, pak se zastavil a jenom pokrčil rameny. "Nasledanou."

Během těch tří dnů, které jsem z valné většiny prospala a odpočívala, jsem měla pocit, že už jsem docela v pořádku. No, nebylo to rozhodně nic slavnýho, vlastně jsem si myslela, že mi stačí kilometr a padnu únavou, ale přitom, když jsem ležela, jsem se cítila dost dobře.
Když jsem podepsala revers, několik papírů o vyřízení finančních záležitostí a nakonec, pro dobrý pocit, i přísežné prohlášení o tom, co se tenkrát stalo, využila jsem letaxu a dostala jsem se k sobě do bytu. Byl příšerně vybavený, prázdný a celý takový šedý. Bylo mi to upřímně jedno, zamířila jsem rovnou do sprchy a smyla ze sebe všechnu nemocniční špínu, kterou jsem přímo cítila.
O půl hodiny jsem vypochodovala ven jenom v ručníku, spokojená a poměrně nabitá. Navlíkla jsem se do tmavých, sepraných džín, bílého, obyčejného trička a nazula jsem si vysoké páskové boty. Na líčení jsem se vykašlala, jedině jsem si přejela řasenkou přes oči, ale skoro to nebylo poznat. Stáhla jsem si vlasy do ohonu a přes ruku jsem si přehodila lehký, šedý, bystrozorský plášť.
Znovu jsem použila letax a krby jsem doletěla až do Bradavic. Vypadla jsem v ředitelně, málem jsem se neudržela na nohou. Rozhlédla jsem se kolem sebe, nikoho jsem neviděla, tak jsem se posadila do koženého křesla, které se válelo v rohu místnosti. Trochu protestovalo, když jsem se k němu blížila, ale nakonec rezignovalo a jenom čas od času vydalo jakýsi povzdech doprovázený trhnutím.
Ještě pohodlněji jsem se uvelebila a chvíli jsem odpočívala. Letax nebyl vyčerpávající, oproti přemisťování rozhodně. Přesto jsem se cítila trochu unaveně.
Po několika minutách, když už jsem začínala usínat, křeslo vzdalo svou chabou snahu se mě zbavit a Fawkes mě začal ignorovat, jsem zaslechla zvuk zvedajících se schodů. Dovnitř vešel Brumbál, pro tentokrát v tmavě modrém hábitu posetém hvězdami. Na netypickém klobouku mu zářil měsíc. Postavila jsem se a ušklíbla se.
"Dobrý," pokývla jsem.
"Slečno Noirová, to jsem rád, že vás vidím," rozzářil se. "Jak vám je?"
"Výborně," odsekla jsem suše. Neměla jsem ráda, když mi vykal - a když mi tykal, měla jsem pocit, že si ze mě střílí.
"Nuže, rád bych si s vámi promluvil," hlavou ukázal ke stolu, kde proti sobě stály dvě židle. Přesunuli jsme se tam. Nabídl mi citronové dropsy. S povzdechem jsem si jeden vybrala a strčila si ho do pusy.
"Tak o co jde tentokrát?"
"Vlastně o totéž, co minule," spojil prsty do stříšky. "Byl bych rád, kdyby ses rozhodla přijmout místo člena našeho profesorského sboru," předklonil se. Zase mi tyká, lišák jeden. "Znám tvou situaci, je to docela příjemné řešení. Budeš stále v oboru, ale nebudeš se muset nijak zvlášť namáhat."
"Už jsem to říkala, já bych nedokázala učit nějaký haranty," zavrtěla jsem hlavou. Ale váhala jsem víc, než předtím.
"A plat taky není špatný. Bydlela bys tady, měla bys veškeré možnosti, jak získat zpět zdraví." Podíval se na mě. "Zcela upřímně, nedovedu si představit, co bys dělala bez práce. Faith, vrať se zpátky, jinak to bude špatné," zvedla jsem levé obočí. Znělo to trochu jako prosba. Nebo spíš rada?
"A nebylo by špatné, kdyby ses ještě dnes stala členem Řádu."
"Hm," přikývla jsem. "Ale když to vážně nepůjde, budu mít možnost odejít?"
"Pokud najdu adekvátní náhradu, určitě."
"Stačila by jenom obyčejná náhrada," ušklíbla jsem se. "Půjdeme?"
"Přemístíme se za hranicemi pozemku školy, ano," pokývl hlavou. Vstali jsme a prošli školou. Byl večer, většina studentů nedávala pozor, kdo chodí po chodbách, ale stejně jsme budili pozornost. Ředitel školy vždycky budí ve studentech ostražitost.
Na pozemcích jsme potkali jenom jeden zamilovaný pár, který dělal, že si nás nevšiml. Brumbál nepospíchal, takže jsem se necítila nijak zle, ale stále jsem si dávala pozor.
Za hlavní branou mě vzal jemně za zápěstí a přemístil se. Objevili jsme se na zelené louce obkloupující krásný rodinný dům. Trochu jsem se zapotácela a nepatrně jsem zesílila tlak na ředitelovo předloktí, po několika vteřinách ho pustila a omluvně jsem se na něj podívala. Nevypadalo to, že by si něčeho všiml, beze slova vyrazil k domu. Následovala jsem ho se vzrůstající nervozitou.
Bylo to přímo pohádkové, všechno bylo zářivě zelené a veselé, jako by vůbec nebyl parný červenec. Dům byl jasně žlutý, jásavý, za okny stály barevné květiny, po jedné stěně se plazil břečťan.
"To je dům rodiny McKinnonů," oznámil mi Brumbál po minutě chůze, kdy jsme došli ke dveřím s klepadlem. Dívalo se na mě s přivřenýma očima.
"Heslo?" vyštěklo směšným, pisklavým hláskem. Brumbál se k němu naklonil a zamumlal nějakou dlouhou větu. Klepadlo si odfrklo a dveře se otevřely. Spatřila jsem krátkou, bíle vymalovanou předsíň se skříní na jedné straně a úzkou lavičkou na té druhé. Brumbál prošel místností bez zouvání, tak jsem ho následovala dál, na neuvěřitelně rozlehlé místo. Kdybych nebyla víc zvyklá na kouzla, asi bych se musela pořádně divit - bylo tam několik širokých schodišť vedoucích do různých výšek a vzdáleností, všechno bylo minimálně dvakrát větší než celý dům vůbec. Ředitel neomylně zamířil k zahnutému schodišti vedoucímu přímo nahoru. Přejela jsem rukou po naleštěném zábradlí a trochu zpomalila. Schody byly stále příliš těžký úkol. Další věc, proč bych nemohla být v Bradavicích.
Brumbál zjevně vycítil, že mám problémy a mírně snížil tempo. Ale stejně, když jsme došli nahoru, nemohla jsem popadnout dech. Ředitel s mírným úsměvem pár vteřin počkal, než se vydýchám, pak konečně otevřel mohutné, zdobné dveře. Ozvalo se zahučení několika desítek hlasů, který přes sebe pokřikovaly. Váhavě jsem vešla a držela jsem se mu přímo za zadkem. Všichni se postupně uklidnili a jejich pohledy mě neomylně našly. Povzdechla jsem si a přemýšlela jsem nad tím, jak moc rudá a zpocená jsem.
Místnost byla dlouhá s oválným stolem, kolem kterého byly poskládány židle, křesla, stoličky a spatřila jsem nějakou ohromnou, neforemnou věc, ve které se rozvaloval mně neznámý muž. Okolo stěn nebylo vůbec nic jiného, kromě jediného stojanu na mapy. Nad stolem se pyšnil obrovský, třpytivý lustr. Brumbál zamířil k čelu stolu, kde se tyčil prapodivný polotrůn. Ušklíbla jsem se a nervózně jsem přešlápla. Prohlédla jsem si skupinu lidí a s nevolí zjistila, že tam jsou i Poberti, Lily, dokonce jsem spatřila May a April. Nedaleko od nich jsem poznala manžele Longbottomovi, profesorka McGonnagallová, s obtížemi jsem si vybavila jméno štíhlého, postaršího čaroděje - Edgar Bones, dál od všech ostatních na mě s nevolí shlédl Snape. Bez výrazu jsem se vrátila pohledem k Brumbálovi, který se na mě přívětivě usmál.
"Zahajuji schůzku Fénixova Řádu," pronesl po chvilce čekání. "Dnes začneme poněkud netradičně - naše řady se rozrostou o novou členku. Několik z vás ji zajisté zná, slečna Faith Noirová před několika lety ukončila studium v Bradavicích. Po dalším vzdělávání se stala bystrozorkou, nyní po prázdninách nastoupí do Bradavic jako profesorka Obrany proti Černé Magii." Místností se rozlehlo tiché zahučení, které přerušil Moody - seděl ke mně zády a zjevně si mě prohlížel svým okem.
"Není k tomu dostatečně zdravotně způsobilá," zabručel. Nereagovala jsem.
"Po srpnu určitě bude schopna učit," ubezpečil ho Brumbál. No jistě, a po červnu možná budu schopna i dělat něco užitečného, pomyslela jsem si kysele. "Pokud má někdo námitky k přijetí, můžete se ozvat." Odkašlal si nějaký starší, seschlý mužík.
"Albusi, můžeme jí vůbec důvěřovat?" Jeho hlas zněl, jako by měl každou chvíli zemřít. Ostatně, vypadal spíš, že už je nějaký ten pátek po smrti.
"Jsem si plně jist, že nás nezradí," přikývl Brumbál. "Ať už Voldemortovi, tak Ministerstvu." Rozhlédl se po ostatních, kteří na mě povětšinou zírali. Přelétla jsem pohledem ke skupince mých přátel. Petr se díval tupě před sebe, Remus se na mě pousmál, ale pak uhnul pohledem, James na mě zíral přímo nesnášenlivě, Sirius si rýpal špínu z nehtů a Lily se bez výrazu dívala před sebe. Povzdechla jsem si.
Tomu se říká přátelství na celý život.
"Žádné další námitky?" Nervózně jsem polkla. "Žádné neslyším. V tom případě tě u nás vítám," vřele se na mě usmál. "Nezrušitelný slib provedeme později," dodal. Nezrušitelný slib? To nebylo v plánu. To je asi fuk... Kývl hlavou k mezeře mezi dvěma muži; vyčarovala jsem si co nejobyčejnější židli a unaveně jsem si na ni sedla. Potlačila jsem v sobě nervozitu z toho, jak mě to vyčerpalo a s očekáváním jsem se podívala na Brumbála.
"Začneme sčítáním škod," ukázal na onoho staříka. "Elfiasi, můžu tě poprosit?"
"No jistě," zaskřehotal. "Středeční útok zahynul jeden člověk, Nicolas Downing, mudlovský čaroděj. Žil s manželkou mudlou, ta byla v době útoku pryč. Jeden bystrozor zraněn." Tak to je trapas.
"Druhý útok byl neúspěšný, smrtijedi se střetli s námi i s bystrozory, nedostali se do domu, který pouze poškodili."
"Děkuji," pokynul mu ředitel. "Mohu jen dodat, že pohřeb pana Downinga proběhne zítra." Před očima se mi zjevilo znetvořené tělo, skřivila jsem obličej.
Proběhlo ještě několik diskuzí, nevnímala jsem je - moc jsem nechápala, o čem mluví. Většinou se pravděpodobně jednalo o vnitřní uspořádání řádu, pokud jsem dobře rozuměla.
Schůzka nebyla dlouhá, vlastně trvala maximálně půl hodiny. Po skončení ale nikdo nevstával od stolu, jen se rozhučela konverzace. Odsunula jsem židli a zamířila jsem k Brumbálovi, který se na mě podíval přes jeho půlměsíčkové brýle.
"Teď bude následovat večeře," oznámil mi potěšeně. Z pohodlného křesla se zvedla starší žena v krásném modrém hábitu a zamířila ke dveřím. "Tohle je Marlene," žena to zaslechla a otočila se. Vřele se na mě usmála, až se jí vytvořily vějířky vrásek kolem očí. Byla ještě starší, než mi přišla před tím. Přišla ke mně a podala mi ruku - byla hladká a křehká.
"Marlene, zlatíčko," i její hlas zněl trochu nejistě, ale velmi příjemně.
"Faith," zaváhala jsem. Nakonec jsem ji nic o mé averzi proti zlatíčkům neřekla. "Nechtěla byste pomoct?"
"Ne, to je moje starost, nakrmit všechny tyhle hladovce," zasmála se a mávla k lidem.
"Ale já tu taky nemám co dělat," pokrčila jsem rameny. "Ráda bych vám pomohla."
"No tak pojď," vyzvala mě. Byla jsem ráda, že nebudu muset sedět mezi těmi neznámými lidmi.
Zavedla mě přes halu a pohodlné schodiště do obrovské, čisté kuchyně.
"Mám tu jednoho skřítka, dělá jídlo, ale nestíhá všechno sám, rozhodně ne pro tolik lidí. Hodně si to vyčítá," její hlas zněl zvláštně zpěvavě. "Dneska budou mít polévku a poté salát. Opačné pohlaví to moc nepotěší, ale taky si někdy musíme udělat radost," otočila se na mě. Otevřela dveře a mě do nosu uhodila vůně vývaru. Skřítek právě střídavě míchal ve dvou obrovských hrních úžasnou polévku se zeleninou.
Nedaleko byla vyskládána kupa další zeleniny, salátů, paprik všech barev, okurek, ředkviček a všeho možného.
"Mohla bys to prosím nastrouhat?" obrátila se ke mně s úsměvem. "Já mezitím připravím trochu kuřecího masa."
"Ehm, jak je to kouzlo?" byla jsem si jistá, že už jsem někdy něco takového kouzlem dělala. Marlene mi ho v rychlosti vysvětlila.
Pustila jsem se do práce, bylo to poměrně rychlé. Líbilo se mi to - kouzla nebyla náročná, zvládla jsem je docela v pohodě. Marlene občas něco poznamenala a celkově to krásně ubíhalo.
Za půl hodiny bylo vše hotovo, polévky přelity do šesti mís, salát ve stejném počtu. Marlene zvedla najednou magií polévku a vyšla ven. Zkusila jsem totéž, ale měla jsem zvláštní pocit. Rychle jsem je před sebou odlevitovala až do místnosti Řádu, kde jsem je okamžitě nechala klesnout na stůl a trochu jsem zavrávorala. Stiskla jsem rty; je obtížné si vůbec zvyknout na to, že ani nedokážu odlevitovat něco tak lehkého. Vrátila jsem se na své místo a mlčky jsem si nabrala vývar do talířů, které tam mezitím donesl skřítek.


Po večeři, při které jsem se velmi málokdy zapojila do hovoru, i když se ti dva vedle mě docela snažili, jsem se s jakousi nepříliš silnou odvahou dostala k Lily. Seděla vedle Jamese a uzobávala miniaturní kousíčky salátu. Vzhlédla ke mně a trhla sebou.
Vstala a já zalapala po dechu. Předtím jsem si toho vůbec nevšimla, jak seděla, ale když se ukázalo její břicho, dost mě to překvapilo. Lily byla těhotná? No páni.
Všimla si mého údivu a přes tvář jí přeběhlo něco jako potěšení. Hlavou mi ukázala do rohu místnosti.
"Já vím, že se na mě pořád zlobíš," zamumlala jsem.
"Blbost," mávla rukou. "Albus mi to vysvětlil."
"Ehm," zarazila jsem se. "Na tuhle chvíli jsem měla připravenou omluvu," pronesla jsem váhavě.
"Tak ta už sem nepatří," ušklíbla se Lily. Odmlčely jsme se.
"Gratuluju," kníkla jsem. "Jako k tomu... dítěti." Vypadala, jako by měla každou chvíli rodit - chodila podivně a vytrvale přejížděla rukou po břiše.
"Merline, kde jsi byla celou tu dobu?" cítila jsem v jejím hlase vzlyk. Překvapilo mě to - Lily neplakala na veřejnosti. Pak mě k dovršení všeho objala, vůbec nedbala na onu překážku mezi námi a přitiskla mi hlavu na rameno. Nepokrytě plakala. "Promiň," zaúpěla. "To ty hormony, to není normální," poplácala jsem ji po zádech. "Tys mi tak chyběla..."
"Ty mě taky," potvrdila jsem jí to okamžitě. Většina Řádu se bavila mezi sebou, takže si nás nevšimli, ale Brumbál se na mě nepokrytě tlemil. A Poberti dost podobně. James dokonce bezhlesně naznačil "hormony" a zakřenil se. No wow. Kde jsem se to ocitla? Vždyť před chvílí mě totálně nesnášel!
Hormony asi nebudou jenom ženskou záležitostí.
Stoprocentně.

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.