Dum spiro, spero - 57. Hola hej!

13. listopadu 2010 v 17:30 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 57. Hola hej!


Druhý den jsem přišla do práce, již prozíravě vybavena všemožnými knihami, časopisy a novinami. Všechno jsem si to krásně narovnala na hromádku, přečetla jsem si pár vzkazů, které mi ležely na stole - většina byly pozvánky na školení - a hodila jsem si nohy nahoru. Otevřela jsem Denní Věstec, přečetla si první stránku a znechuceně ho odhodila.
Byla jsem tam asi o půl hodiny dřív, než bylo třeba, tedy se kolem mě střídali dvě party. Přišla Lea.
"Tyhle věci radši schovej," varovala mě. "Moody to přímo nes..." zvedla pohled a upřela ho na někoho za mnou. "... snáší." Dokončila váhavě.
"Uhm, pardon," otočila jsem se na Moodyho. Upíral své obrovské oko k hromadě knih.
"Evanesco," mávl hůlkou směrem k nim. Zůstala tam jediná - Maskovací techniky. "Tu si přečtěte, určitě se bude hodit. Pojďte za mnou," vyzval mě. Otráveně jsem se zvedla a následovala ho až do jedné z mála skutečných kanceláří, které tam byly. Nebyla nějak úžasná - ale aspoň se tam dalo nádherně dýchat.
"Vím, že něco málo znáte z Ameriky, ale tady to funguje trochu jinak," přesunul se ke křeslu a posadl se. Pokynul mi, abych si vybrala ze zbývajících dvou, do jakého se chci posadit. "Útoky smrtijedů často zaznamenáváme později, než bychom chtěli; někdy objevíme výskyt zakázaných kleteb, ale jindy je vůbec nepoužívají a my jsme nuceni počkat, než nám to někdo ohlásí.
Pokud je útok na nějaký veřejný objekt - Příčná ulice, nemocnice svatého Munga, Ministerstvo, Bradavice, cokoliv," mávl rukou, "přemisťují se tam téměř všichni, dokonce i ti, kteří nemají zrovna službu. Ti se to dozvídají přes vzkazy od obrazů - tedy i vy dostanete jeden." Při představě obrazu, který na mě může civět od rána do večera, vlastně i v noci, mě zamrazilo.
"Pak tu jsou útoky na mudlovská obydlí - pro smrtijedy pouze zábava. Pro nás je to trochu problém, pokud tu vesnici totiž neznáme, zpravidla se musíme přemístit co nejblíž to jde a zbytek doletět na koštěti. Oni to ví, a to je dost špatný," no jistě, ti parchanti. "To se samozřejmě přesouvá veškeré aktivní osazenstvo, oznamuje se to ledatak těm bystrozorům, kteří bydlí poblíž.
Nakonec máme ještě ojedinělé útoky na samostatné domy, většinou kouzelnické. Tam většinou posíláme jenom skupinu, protože se vyskytují mnohem častěji najednou."
"A co když napadnou jenom jednu osobu?" zvedla jsem obočí.
"Tak to je hodně neobvyklé, ale platí totéž, co při napadení domu." Popadl nějaký pergamen a zběžně ho prolétl očima.
"A co zakázané kletby?" odvážila jsem se ho vyrušit.
"Povoleny, v případě nutnosti samozřejmě o kletba smrti," zavrčel. Byl to docela sympaťák... Co kecám, nepříjemnej jako osina v zadku, v jednu chvíli totálně nezúčastněný a v druhý dokonale naštvaný na smrtijedy - i bystrozory.
"Děkuju," zvedla jsem se.
"Dovolil jsem vám odejít?" vzhlédl ke mně.
"Hm... Ne?"
"Ty pozvánky na školení být vámi přijmu," podepsal se na onen pergamen. "Běžte," mávl rukou ke dveřím. Bezhlesně jsem pusou vytvořila slovo "idiot".
"To jsem viděl," pronesl bez jakéhokoliv zabarvení v hlase. Málem jsem se rozesmála. Asi to nebylo vtipný.

Konečně jsem pochopila, proč se všichni bystrozoři tak flákali - Moody jim zakázal dělat cokoliv, co je mimo práci, což u většiny logicky znamenalo nedělat nic. Mimo jiné i u mě.
Byla jsem dost otrávená, což se mi asi dost podepisovalo na výrazu tváře. Proto mě hodně překvapilo, když se celým oddělením rozezněl rozechvělý tón. Všichni okamžitě vyskočili na nohy a navlékli na sebe tmavé hábity s vyšitým znakem bystrozorů - zlatým B před dvěma skříženýma hůlkama. Objevil se Moody a všichni jako na povel ztichli.
"Útok na dva domy kouzelníků," pronesl zesíleným hlasem. Neverbálně vykouzlil jakousi stuhu, která nás rozdělila na dvě poloviny. "Vy," mávl směrem k té, v níž jsem se nacházela i já, "se přemístíte sem," hůlkou ukázal na mapu Londýna, na které se utvořila rudá značka. Mimo centrum, ale stále v obydlené části. Najednou se někdo objevil vedle mě.
"Znáš to tam?" Byl to bystrozor, mohlo mu být tak čtyřicet. Záporně jsem zavrtěla hlavou. "Vezmu tě," popadl mě za zápěstí a přemístil se.
Netrvalo to ani pár sekund a s prásknutím jsme se objevili na zaprášeném plácku, na kterém se asi hrával fotbal. Před námi se otevíral výhled na napůl zbořený dům, který byl přímo prolezlý cáry temné magie, nad kterým se vznášelo znamení zla.
Spolu s námi se přemístil i zbytek bystrozorů, roztrousili jsme se tak různě po celém prostoru.
"Poběž," vybídl mě ten, který mě přemístil. "Dávej si pozor," varoval mě. Rozeběhli jsme se k domu, uviděla jsem několik postav v černých pláštích s bílou maskou na obličejích. Předběhla jsem ho a zaútočila jsem na nejbližšího smrtijeda.
"Mdloby na tebe!" Nevěděla jsem si rady s tím, jaká kouzla můžu používat, tak jsem se inspirovala od ostatních kolem mě. Bylo nás asi patnáct na pět smrtijedů venku. Rychle jsme se jich zbavili a dostali jsme se do domu. Zastavila jsem se asi po půl metru, všichni proběhli kolem mě a vůbec si nevšímali zjevně mrtvého, umučeného kouzelníka, který ležel na zemi. Asi tři metry od sebe. Zděšeně jsem si zakryla ústa. Celý pokoj byl od krve. Nevěřícně jsem se odvrátila od toho nejděsivějšího pohledu, který se mi kdy naskytl.
Stejně jsem to měla před očima. Uťatá hlava... Opřela jsem se o botník, který se zakymácel. Zaslechla jsem nad sebou zvuky boje, najednou někdo seběhl po schodech. Periferním viděním jsem zaregistrovala bílou masku a vyčarovala jsem Impedimentu.
"Protego!" máchla hůlkou postava. "Caecus!" ztěží jsem se vyhnula doživotnímu oslepení.
"Contemno!" do smrtijeda se vpila kletba, on se okamžitě zastavil a uvolněně sklopil ruce. "Mdloby na tebe," zavrčela jsem. Plynule spadl tváří dopředu.
Další smrtijedy jsem zaslechla příliš pozdě. Otočila jsem se na ně, ale už jsem jenom ucítila tlakovou vlnu, která do mě narazila. Nepoužili žádné určité kouzlo. Narazila jsem zády na botník, o který jsem se předtím opírala - rozložil se pode mnou. Nic závažného se mi nestalo, když jsem viděla, jak se sklání pro "mého" smrtijeda, zvedla jsem hůlku.
"Cade," podtrhla jsem mu nohy, nečekal to.
"Cardiopathia," nevěděla jsem, odkud to přišlo, ale jen, co do mě kouzlo narazilo, nevěděla jsem o ničem.

"Chytla se," zaslechla jsem uvolněný hlas. Hlasitě jsem se nadechla, až jsem se prohnula v zádech, jako bych nedýchala dva roky. Divoce jsem lapala po dechu a snažila jsem se chytit co nejvíc kyslíku. Někdo mě převalil na bok a nějak mi klepal na záda. Cítila jsem se hrozně divně, rozhodně to nebylo diagnostickýma kouzlama. Strašně unaveně.
Měla jsem pocit, jako bych klouzala dozadu, ale když jsem zaryla nehty do země pode mnou, cítila jsem pevný koberec.
A byla jsem zpocená - vůbec nevím, kde jsem k tomu přišla.
"Klid, už je to naprosto v pořádku," konečně jsem zaregistrovala, že mi kdosi drží hlavu. Věděla jsem, že vidím, ale nějak mi to mozek nebral - jenom pomalu jsem si začínala uvědomovat, že zírám na bílou stěnu. Byl na ní takový světlejší obdélník. A pode mnou byly trosky botníku.
Znovu chvění diagnostických kouzel. Někdo mi přitiskl na nos a ústa jakousi masku. S každým nádechem jsem se cítila o dost líp. No, spíš jsem se cítila víc živá, ale taky víc bolavá.
"Musí k Mungovi," zaslechla jsem neznámý hlas.
"No, spíš musí pryč z těch třísek," tak tenhle hlas mi něco říkal. Slyšela jsem ho těsně před tím, než jsme zaútočili. Jistě, ten bystrozor. Proč jsem si to hned nevybavila?
"Ferculum," byla jsem položena na nosítka. "Tudy."
Asi o minutu později jsem ležela na posteli, ale neuvědomovala jsem si žádný přenos.
Cítila jsem úpornou bolest na srdci, bodala při každém tepu. Díky tomu jsem moc nevnímala ten zbytek - rozlámané tělo. Měla jsem víc modřin, než jsem myslela, že to jde.
Ale kupodivu mi to ani nevadilo - spíš jsem cítila, že je dobře, když tu bolest můžu pocítit. Rozhodně líp, než ležet mrtvá.
Konečně jsem si uvědomila, že do mě narazila další kletba, způsobující smrt - zástavu srdce. Já mám ale štěstí, co?
Odtáhla jsem si od obličeje tu masku a pokusila jsem se vzepřít se na rukou, abych se mohla posadit. Někdo mě zatlačil zpátky, loupla jsem po něm pohledem. Rozbušilo se mi srdce - mimochodem, docela nepříjemné - co tam vůbec dělá Remus? Nebo - zatraceně, kde je? To se mi zdál? Ne, ujistila jsem se pohledem na jeho záda. Opět jsem trochu vynechala realitu. Co se to se mnou děje?
Někdo v zeleném hábitu lékouzelníka mi nalil dva lektvary do krku. Konečně se mi pořádně pročistila hlava a ustala bolest na srdci.
"Nemá to moc dlouhý účinek, jak se cítíte?" Pomohl mi do sedu, i když jsem tak trochu padala k jedné straně. Okamžitě mě podepřel a chytil mě za bradu. Zmateně jsem se na něj podívala.
"Ujde to," ušklíbla jsem se.
"Myslíte, že vám nebude vadit přemístění?" Páni, to je divný pocit. Málem jsem se zachichotala. Co to bylo za lektvar?
"Né," protáhla jsem. Tentokrát jsem se neudržela a musela jsem se uculit.
"Hej, klídek," lehce mě poplácal po tváři.
"Já ti říkal, nedávej jí oba dva lektvary najednou," ozval se někdo. Nevnímala jsem ho, protože jsem ho neviděla.
"No jo, teď se s vámi přemístím k Mungovi, ano?"
"Komu patřila ta hlava?" zeptala jsem se se zájmem. Zmateně jsem zjistila, že mě lékouzelník objal a přemístil se se mnou. Skoro jsem to necítila. Divný. Asi jak mě objal. Jejda.
"Kletba Cardiopathia, rovnou ji uspěte," zaslechla jsem ho.
"To není sranda, ty -" začala jsem protestovat. Nějak mi narval do pusy další lektvar.
Hm, oni asi netuší, jak reaguju na kouzelné lektvary, co?

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.