Dum spiro, spero - 56. Anglie

13. listopadu 2010 v 17:29 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 56. Anglie


Otevřela jsem oči a povzdechla jsem si. Poslední den... Merline, díky. Vyskočila jsem na nohy, s úšklebkem jsem se rozhlédla po sterilním pokoji bez jakýchkoliv věcí a dala mu poslední sbohem. V předsíni jsem jako vždy zakopla o kufry, nazula jsem si boty a vypadla ven. Tam už na mě čekal taxík, ochotný taxikář mi pomohl nanosit bagáž, odvezl mě na letiště, požádal si o příplatek za pomoc a odfrčel oškubat dalšího idiota. Páni, to Vegas mi snad ani nebude chybět.
Po příletu do Londýna jsem nejdřív dotáhla všechny své kufry k Děravému Kotli, kde jsem se ubytovala. Jako první jsem zašla na Příčnou.
Přiblble jsem se usmívala při pohledu na viktoriánskou krásu, i když jsem poznala, že se něco stalo - některé obchody byly uzavřené, jiné měly přes výlohy velké plakáty s tvářemi smrtijedů. Nebylo to příjemné na pohled.
Nasadila jsem si sluneční brýle a zamířila jsem k Floriánovi, mému někdejšímu ubytovateli a zaměstnavateli. Jeho zmrzlinářství mělo stále tu přijemnou rodinnou atmosféru, tak jsem si na pár minut sedla na lavičku před ním a s úsměvem jsem si ho prohlížela. Prodával uvnitř, ani se mu v téhle době nedivím. Moc lidí mu tam nechodilo, vlastně tam vešli jenom dva.
Pak se ve mně něco hnulo, seskočila jsem z lavičky a vešla jsem dovnitř.
"Dobrý den," rozzářil se Florián. Podívala jsem se na něj, rozhodně mě nepoznal. Moc se nezměnil, možná trochu přibral, ale u něj to ani nevadilo.
"No to bych řekla," odpověděla jsem nakonec a zvedla jsem brýle. "Jak je?"
"Ehm..." nervózně se ošil. Pak se na mě pozorněji podíval a překvapeně otevřel pusu. "Faith?"
"Myslim, že jo," zasmála jsem se. Přešla jsem k němu a objala ho. "Ale trvalo ti to."
"No, trochu ses změnila," zamrkal.
"Fakt?" zamračila jsem se. Ani mi to nepřišlo, jako by to bylo... No, včera ne, ale před rokem, když jsem u něj dělala brigádnici a spolubydlící. Neplatící spolubydlící, abych to upřesnila.
"Hm, docela... Tak ty vlasy, nosíš jiný oblečení, a tak celkově," pokrčil rameny. "A víš, že Sabby, ta malá holka, co byla s váma v partě, tady poblíž prodává oblečení?"
"Ne, fakt?" vykulila jsem oči. "A co ty? Jak žiješ?"
"Skvěle," pokrčil rameny.
"A co... Didi? Jste spolu?" vydolovala jsem z paměti jméno.
"Jo," zazubil se. "Teď jí to v Mžourově patří."
"No wow!" Florián se pustil do přípravy roztodivného poháru.
"Na uvítanou," dodal na můj udivený pohled.
Nakonec jsem tam zůstala až do večera, i když jsem byla totálně vyčerpaná z letadla. Když jsem se loučila, slíbila jsem, že tam brzo zajdu, což jsem měla v úmyslu splnit.
V Děravém Kotli jsem padla na (více méně děravou) postel a okamžitě jsem usnula. Ani mě nenapadlo se vzbudit na kouzelnický budík, který jsem si nedávno pořídila, spala jsem a spala, než jsem si řekla, že je toho spaní dost a vzbudila se.
No, krásné ráno. Všechno fajn, až na to, že jsem měla být už hodinu a půl ve své nové práci.
Hodila jsem na sebe první čisté oblečení, které mi padlo pod ruku, přes to jsem si vzala hábit, rychle jsem si vyčistila zuby a přemístila jsem se.
V Atriu jsem se samozřejmě vrhla k překontrolování hůlky a honem do výtahu. V patře s oddělením bystrozorů jsem se vyřítila ven, celá rudá.
"Vidím, že dochvilností zrovna netrpíte," zaslechla jsem kritický hlas. Otočila jsem se po něm, stál tam ten nejpodivnější chlápek, jakého jsem kdy viděla. Znala jsem ho z novin, Alastor Moody. Pošuk.
"Omlouvám se, to ten časový posun," zakoktala jsem se.
"Pokud vím, přiletěla jste včera ráno."
"No jo," poškrábala jsem se na hlavě. Vrhla jsem na něj svůj nejnešťastnější úsměv. Tomu se říká umění.
"Že tu nejste z vlastní iniciativy neznamená, že vás nemůžu potrestat," oznámil mi. "Příště jděte spát dřív."
"No, to by bylo dobrý," zazubila jsem se.
"Stůl máte tady," poklepal hůlkou na rozklepaný stoleček u kraje.
"Cože?" rozhlédla jsem se kolem sebe; vcelku nic moc, spousta kójí, malinký prostory, na stěnách plakáty s hledanými. "No jo." Hrcla jsem si na otáčecí židli, která okamžitě se zasyčením sjela do nejnižší polohy, takže jsem na okolní svět vzhlížela jako trpaslík. Tiše jsem zaúpěla, postavila jsem se a několika provizorními kouzly jsem ji přiměla vyjet nahoru.
Mrkla jsem na ostatní bystrozory, moc jich tu nebylo. Většina otráveně hleděla před sebe, kousala do brku a nic nedělala, zbytek na mě s nepříliš velkým zájmem zíral.
A po oněch dvou bystrozorech ani stopy.
Zato jsem uviděla někoho, koho bych tam ani omylem nečekala. Snědá tmavovláska, ležící hlavou na stole. Lea. Páni.
"A co teď?" s úšklebkem jsem oslovila Moodyho.
"Můžete vyplnit vstupní formuláře," hodil mi na stůl hromadu pospojovaných listů.
"To si děláte pr..." odkašlala jsem si. "Pardon." Bez dalšího reptání jsem se pustila do vyplňování. Trochu jsem se zarazila u otázky, jestli mám domácí zvíře. Asi je to na zahnání nudy, protože žádný jiný důležitý fakt tam nebyl.
Po půl hodině, kdy jsem byla shrbená nad rozviklaným stolečkem jsem toho měla plné zuby. Tiše jsem si odfrkla, vstala jsem a přešla k Lee. Sice ji nesnáším, ale... Aspoň něco.
"Nazdar, už jsem si říkala, kdy přijdeš," narovnala se a sarkasticky se usmála.
"Hm, to je fajn," zavrčela jsem.
"Víš, měla bys na mě být milejší, vypadá to, že tu nikoho jinýho neznáš," mrkla na mě.
"Jdi do hajzlu," protočila jsem oči a naštvaně jsem se vrátila ke svému stolu. Tam jsem zjistila, že jsem idiot. "Sorry," zahučela jsem. Ticho. Dokonalý, nervydrásající ticho.
Odešla jsem na záchod.
Vrátila jsem se.
Ticho.
Z nudy jsem začala vyrábět létající papírové vlaštovky.
Když jsem jich měla dvacet, poslala jsem je obletět všechny kóje.
Lea si vyrobila svoji.
Vybrala jsem tu nejrychlejší a uspořádaly jsme závod. Prohrála jsem.
Na papírek jsem napsala "neštěstí ve hře, štěstí v lásce," a poslala to k Lee. Ta si to přečetla, zasmála se a odepsala mi: "Platí to u všech. Až na tebe."
Točila jsem se na židli, dokud mi nebylo blbě - a židle se nerozpadla.
A pak nastala přestávka na oběd. Sice mi to bylo trapné, ale šla jsem s Leou. Nakonec to nebylo tak zlý, vlastně se snažila chovat poměrně mile. Ke mně.
Možná se snažila mi vylepšit ten první den, protože ani to jídlo nebylo poživatelné, zašly jsme do mudlovské restaurace - a to dost špatné mudlovské restaurace.
A zjistila jsem, že za plat bystrozora si můžu dovolit jenom tohle.
I celé odpoledne proběhlo ve velmi přátelském a nudném duchu. Nic se nestalo, ne že bych na to nebyla z Ameriky zvyklá, ale tam aspoň byla velká kancelář, klimatizace, v zásuvce knihy, časopisy a veškerá kancelářská zábava.
Sem to budu muset nanosit.
Jediný vzrušení nastalo, když jsem odcházela, totálně znuděná a neodpovídající na letmé pozdravy od ostatních. Poté, co jsem sjela do atria a odhlásila jsem se u hostesky, mě zastavil Brumbál. Předem říkám, že vypadal docela dobře, až na ten neuvěřitelně zářivě zelený hábit se zlatým drakem pohybujícím se všude po látce.
"Slečno Noirová," pronesl tím jeho mírumilovným hlasem. Což byla smůla, protože já jsem zrovna v tu chvíli mírumilovná nebyla ani v nejmenším.
"Dobrý," pokývla jsem ještě se ovládajíce.
"Mohl bych vás pozvat na čaj?" Nahrbila jsem se; co ode mě může chtít?
"Klidně," zamumlala jsem.
"Mohu vás poprosit, abychom se přesunuli letaxem?" Potřásla jsem hlavou, copak se choval vždycky tak slušně? Nikdy jsem si toho nevšimla.
"Klidně."
"Stačí říct Bradavice, nasměruje vás to stejně na jediné místo - do ředitelny."
Už jsem měla na jazyku "klidně", ale ovládla jsem se a jenom přikývla. Využila jsem jednoho z mnoha krbů umístěných podél atria a vhodila jsem do něj prášek.
"Bradavice!" pronesla jsem dostatečně srozumitelně. Krb mě vtáhl do víru skládajícího se z obývacích pokojů kouzelníků i mudlů, jednou jsem dokoncem koutkem oka spatřila znovu atrium, ale z jiné strany.
Konečně mě to vyhodilo na druhé straně, kde jsem si oprášila ramena a narovnala se. Brumbál už seděl za jeho stolem, spokojeně se opíral a rukou mi ukázal na židli před ním.
"Předpokládám, že jste ještě nejedla, mohu vám nabídnout něco z naší kuchyně?" Ví, na co mě nachytat, od oběda jsem nic neměla - ne, že by to byl problém, ale naznačuji tím, že jsem snad dva dny nejedla nic poživatelného. A Bradavická kuchyně...
"Děkuju," přikývla jsem. Brumbál napsal něco na útržek pergamenu, pátravě na mě pohlédl a něco dopsal. Podezřívavě jsem přivřela oči.
"Doufám, že vám nevadí italská kuchyně," když jsem zavrtěla hlavou, zakroužil hůlkou nad pergamenem a poslal ho zřejmě ke skřítkům.
"Nuže," posunul se dopředu a sepjal ruce do typické stříšky. "Asi vás zajímá, proč jsem si vás sem pozval." Odmlčel se a čekal na odpověď, mávla jsem netrpělivě rukou. "Mám několik důvodů, ale první a nejdůležitější - určitě jste slyšela o Fénixově Řádu, ještě z dob, kdy jste tu studovala."
"Samozřejmě; vy chcete, abych se k němu přidala, že?" odtušila jsem.
"Inu, velmi byste se k nám hodila. Není nás mnoho, pár desítek. Byla byste vítanou pomocnicí." Odkašlala jsem si a také jsem se naklonila.
"Asi to nevíte, i když se tomu musím divit, ale já už nemám dřívější moc. Jsem obyčejný bystrozor, nevím, jak bych vám mohla pomoci víc, než že budu pořád sedět v tý..." odmlčela jsem se. "V tý místnosti."
"Zvěsti o tom, že již nejste mág, se dostaly i ke mně, přiznávám, že mě trochu zaskočily, ale to nic neznamená. Stále jste velmi nadaná mladá čarodějka s neuvěřitelným výcvikem." Ušklíbla jsem se.
"Proběhl před více než rokem, od té doby jsem nic z něj neuplatnila."
"To ale samozřejmě není pravda," opravil mě. "V této zemi se k němu velmi rychle navrátíte."
"To jsem si dneska vážně všimla," zamračila jsem se.
"Dnes se opravdu nic nedělo, ale později se objeví více útoků najednou - to je taktika lorda Voldemorta." pronesl pohřebním hlasem.
"Ale stejně;" nadechovala jsem se k dalším protestům. Před námi se ale najednou zjevily dvě misky a v nich zapečené lasagne.
"Přeji dobrou chuť," přerušil mě s úsměvem. Zmlkla jsem a pomalu žvýkala večeři. V hlavě jsem si skládala protiargumenty, odpovědi na jeho možné otázky a podobně.
"Víno?" tázavě se na mě podíval.
"Ne, díky," zavrtěla jsem hlavou.
"Je mi naprosto jasné, proč se k nám nechcete přidat," překvapeně jsem se nadechla a rozkašlala jsem se.
"Merline," zamumlala jsem po chvíli. "Cože?" uslzeně jsem na něj pohlédla.
"V Řádu se skutečně nachází i vaši bývalí spolužáci." Sakra. "Ale mohu vás ujistit, že tam je i několik vašich známých z Akademie."
"Lea, já vím," přikývla jsem.
"Nejenom ona; dnes jste byla poprvé v práci, tedy jste nepotkala většinu zaměstnanců ministerstva. Je jich tu mnohem víc. A všichni z nich jsou v Řádu." Skousla jsem si ret; proč mě musí napadnout vždycky On? "Nemusíte se k nám rovnou přidat, stačí, když navštívíte jednou naši schůzku, podíváte se, jak to vypadá..." Moje rozhodnutí bylo podkopáno.
"Ale když se k vám nepřidám a uslyším něco, co bych mohla prozradit... Nebude to ostatním členům vadit?"
"Můžu vás ujistit, že si ani slovem nepostěžují," přívětivě se usmál. No jistě.
"No, jednou by to vadit nemělo," pokývla jsem hlavou.
"Výborně, tak tedy očekávám vaši přítomnost na sobotní schůzce. O půl šesté buďte prosím tady, bohužel vám neukážu, kde je naše sídlo." Zase strkám hlavu do oprátky. No jo, to bych to ani nebyla já.
"Bylo to moc dobrý," pronesla jsem po chvíli ticha znepokojeně. Brumbál tak dlouho nemlčívá.
"Jak jsem řekl, rád bych tu vyřídil i další věci. Mimo jiné, velmi bych uvítal v tomto školním roce slušného učitele Obrany proti Černé Magii." Vytřeštila jsem oči.
"To nepřipadá v úvahu," zavrtěla jsem hlavou. "Nedokázala bych učit. Děti mi příšerně lezou na nervy."
"To říkají všichni," shovívavě přikývl.
"Prostě tohle ne," důrazně jsem pronesla.
"No dobrá," zachmuřil se. Znovu se odmlčel, v pauze dokonce nechal beze slova zmizet prázdné misky.
Unaveně si protřel kořen nosu a podíval se na mě.
"Víte, když jste tenkrát musela během obřadu odejít, vaši přátelé se na vás skutečně rozzlobili."
"Já vím," zavrčela jsem. Rozhodně jsem nechtěla, aby se v tom šťoural. No, ale přiznejme si pravdu - co já nechtěla, to obvykle Brumbál udělal.
"Ale to nic neznamená; je pravdou, že teď mají proti vám několik důvodů, proč vás nemají rádi, ale přesto se to nezměnilo. Víte, že jste za nic nemohla, tak se prostě omluvte a oni vám odpustí." Panebože, to snad nevím?
"Děkuju za radu," vstala jsem a s trochu povolujícími nervy jsem s hlasitým prásknutím jsem přesunula židli na správné místo. "Sbohem."
"Naviděnou," otočila jsem se k němu zády a nešťastně jsem protáhla obličej. Jak může být někdo tak asertivní?

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.