Dum spiro, spero - 55. Připravena o dar

13. listopadu 2010 v 17:28 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 55. Připravena o dar


V salonku jsem konečně donutila mého kolegu, aby mě pustil a našla jsem v tom nehorázném zmatku Šéfa. Zrovna někomu nařizoval, aby překontroloval přenášedla, takže počítám, že ples je u konce.
"Co se vlastně stalo?" když nereagoval, poklepala jsem mu na rameno. "Co se stalo?"
"Dost pokroucený atentát na Ministra," odpověděl nakonec. "Naprosto bez šance na úspěch."
"Skoro jsem ho měla, ale ztratil se mi mezi lidmi," zavrtěla jsem se. "Omlouvám se, je mi to líto..."
"Teď to nebudu řešit, tohle je zmatek, Merline," začal si pro sebe mumlat. Pak si přitiskl hůlku ke krku a pronesl: "Sonorus!" odkašlal si a chvíli počkal, než začali všichni kolem nás mlčet. "Flesh, Connor, Pears, Noirová; přenesete ministra na určené místo, tam počkáte na přenášedlo." S povzdechem jsem začala hledat ministra. Nakonec jsem ho spatřila v hloučku širokých bodyguardů, jak někomu s úsměvem odpovídá na otázky. Pears už u něj byl a opatrně se ho snažil upozornit na naši přítomnost, Connor a Buddy se blížili, takže jsem přešla k ministrovi a položila mu ruku na rameno. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nemám boty, jsem úžasně rozcuchaná a pravděpodobně vypadám jako na pohřbu.
"Pane, musíme se s vámi přemístit."
"Oh," usmál se na mě. Málem jsem protočila oči nad tím naučeným pohybem. "Okamžíček."
"Ne," vyštěkla jsem. "Musíme jít hned, pokud dovolíte," ta dvě poslední slova jsem směřovala k mým kolegům, kteří přikývli. Ministr si toho samozřejmě nevšiml, takže už otevíral ústa k protestu, že nedovolí, z jakého oddělení jsem a kdo je můj nadřízený; vykašlala jsem se na něj a prostě jsem se přemístila na ministerstvo.
Buddy, malý střízlík, tam byl přede mnou, seděl na fontáně a klinkal nohama. Byli jsme na nepoužívaném patře ministersta, v široké hale.
"Čistý," prohodil s úšklebkem.
"Nedořešil jsem to!" protestoval ministr. "Co si to dovolujete?"
"Uvědomujete si vůbec," během mých slov se přemístil Connor s Pearsem, "že ste měl být teď mrtvý?" On na chvíli sklapl, takže jsem mohla začít poslouchat Pearse.
"Trickle dovolil, aby se sem přemístili i zbylí ministři, i jim se kontrolují přenášedla."
"No výborně," to už se halou rozlehlo první prásknutí z přemístění. Za okamžik již bylo slyšet spoustu hovorů v mnoha jazycích, v hale mohlo být asi třicet lidí.
"Dneska to vypadá na rušnou noc," postavil se vedle mě Buddy. Byl asi o hlavu menší, o tři roky starší a rozhodně vtipnější. "Mám pocit, že se na tebe někdo dívá, tamhle," ukázal bradou k jednomu osamotě stojícímu kouzelníkovi. Pokoušela jsem se pořádně si ho prohlédnout, ale stál ve stínu. A vypadal dost podezřele.
Rozhodla jsem se a přešla jsem k němu.
"Odkud jste?" tentokrát ten stín vypadal méně přirozeně, než předtím. "Slyšíte?"
"Proč se ptáte?" zašeptal a zvedl ruku k mému spánku.
Vím, že se ho dotkl, vím, že jsem měla intenzivní pocit, že je něco špatně, ale v tu chvíli byla jenom zelená a hrozná touha spát. Pomalu jsem klesla na kolena a pak jsem se úplně položila, zavřela jsem oči a představovala jsem si, že tu vůbec nejsem... Nejsem, co to povídám...
Nejsem, vlastně jsem, ministr...
Nejsem tady; co to je za myšlenku? Zelenou před mýma očima nahradila rudá se zlatou, pomíchaná v takové rychlosti, že to pomalu vypadalo jen jako oran-... Otevřela jsem oči. A pak uši.
Chvíli jsem slyšela jenom takové zmatené hučení - moje hlava; pak přišlo jiné zmatené hučení - mé okolí. Vyškrábala jsem se na nohy a rozhlédla jsem se po hale. Bystrozoří přibližně pěti zemí pobíhali po hale a zjevně něco hledali, nebo... Něco honili. Kolem mě se prohnal zelenavý duch a proletěl jednou pravděpodobně ministryní přede mnou; okamžitě se jí podlomila kolena a ona upadla do hlubokého spánku.
"Reducto!" ohlédla jsem se po známém hlase a uviděla jsem Jamese, jak zběsile mává hůlkou.
"To nemá cenu!" zakřičela jsem. Překvapeně se po mě podíval.
"Nic nefunguje," konstatoval.
"Samozřejmě, že ne," zamumlala jsem si pro sebe. "Protože on je..." On je jako já.
Hloupost.
"Ukaž mi," zašeptala jsem k hůlce a myslela jsem na ministra. Vrhla jsem se směrem, který mi udala hůlka.
"Speculum!" kupodivu, Flesh našel kouzlo, které odpuzovalo zelené stíny. "Kde jsi byla?" vykřikl, když mě uviděl. Spatřila jsem za ním se krčícího hlomotluckého ministra.
"Kde jsou ostatní? Volal jsi o pomoc?" neodpověděla jsem mu.
"Netuším a volal, ale nikdo tu není, je to něčím bloko-..." během našeho hovoru si nás všiml jeden ze stínů a nepozorovaně proletěl Buddym. Zamířil ke mně, ministra si ani nevšiml. Automaticky jsem zvedla ruku, roztáhla prsty a zapřela jsem se. Přede mnou se vytvořil rudý štít a s hlubokým zaduněním pohltil ducha.
Všichni zelení vystoupili nahoru a spojili se do jedné skutečné postavy, která se snesla na zem. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, zjistila jsem, že nás už moc nezbývá.
"Použijte speculum, odráží ho to." Informovala jsem je.
"Kdo jsi?" měl hodně jemný hlas, znělo to jako ukolébavka. "Jsi jako my... Pojď..."
"Jako my?" zopakovala jsem nechápavě. Bystrozoři - a jeden, náš, ministr - ztichli a obstoupili ho.
"Ale no tak," ozval se netrpělivě. "Nebraň je, jsou to jenom lidé..."
"Já taky," ušklíbla jsem se a zvedla jsem hůlku.
"Copak ty nevíš, že obyčejnými kouzly mi neublížíš?" zašeptal do absolutního ticha. Spočítala jsem bystrozory. Sedm.
"Co to meleš?" nechápala jsem.
"Sectumsempra," vydechl a namířil na sebe hůlkou. Zděšeně jsem sledovala, jak jím kouzlo prošlo a zanořilo se do za ním stojícího bystrozora, který spadl na záda a chroptivě se nadechl. Klekla k němu nějaká žena. Ostatní nereagovali, nevěděli jak.
"A teď ty," zvědavě mi pokynul.
"Sklapni."
"No dobrá," roztáhl ruce a rozletěl se na sedm duchů. Bystrozoři se začali bránit zrcadlovým kouzlem, já jsem se znovu zapřela a jeden jsem pohltila.
Vrhl se na mě další. Zjistila jsem, že štít neudržím moc dlouho, ve skutečnosti přestal s pohlcováním duchů a vlastně se na něm vytvořila vrstvička zelené barvy.
Chvíli jsem to ještě zkoušela, ale pak se s podívným zasyčením štít rozplynul.
Unaveně jsem se zapotácela a soustředila jsem se na jediné - únikový plán.
"Jsi slabá." Znovu se slétl dohromady a ladně se postavil doprostřed spícího kruhu bystrozorů. Zaregistrovala jsem tam ještě i Remuse. Páni. "Jsi sama."
Protočila jsem oči.
"No jistě," odfrkla jsem si.
"Víš, původně jsem si myslel, že jsi mág." Zvedla jsem obočí. "Ale jenom na první pohled... Ty jsi byla obdarována..." začenichal. "Kdyby jsi byla mágem, dávno by jsi vysávala sílu ze všech kolem tebe, jsi příliš mladá... Ale to ty nedokážeš. Jsi jako mág z druhé ruky." Zdešeně jsem ho pozorovala. "Je to dar... Ale přeci jen, voníš jako mág. Stále se k nám můžeš přidat."
"Pořád mluvíš o vás," začala jsem opatrně.
"Ano, my," rozpřáhl ruce. "Krásné slovíčko. Nelíbí se ti?"
"Ne," zašklebila jsem se. "Mám totiž takovej pocit, že seš magor."
"Asi jsi uhádla, že mě to moc nepotěšilo," narovnal se. "Nerad tě zabíjím." Zvedl jednu ruku nad sebe; místo obyčejného stropu se tam začaly sbíhat stíny jako mraky. Druhou ukázal na mě. "Sbohem..." Do ruky mu seběhl blesk, začal ovíjet celé jeho tělo, až zamířil k druhé ruce.
"Sbohem, sestřičko," zaslechla jsem někde uvnitř sebe tichý, známý hlas. "Ty už to zvládneš."
Do cesty ohromného výboje se postavil někdo, někdo stvořený ze samé podstaty zlata, mávnutím ruky odklonil blesk a rozplynul se, aby se vzápětí objevil všude kolem Zeleného. Ten se bránil, máchal kolem sebe rukama, občas se ze zlata vynořila zelená ruka nebo prostě stín, ale zjevně neměl šanci.
A pak se s tichým zasyčením oba dva vypařili. Unaveně jsem zamrkala. Dopotácela jsem se ke zdi místnosti a vyvolala jsem varovné kouzlo pro ostatní bystrozory. Pak jsem omdlela.
Probudila jsem se těsně po příchodu bystrozorů, zmateně mezi námi probíhali a snažili se zjistit, co se stalo. Cítila jsem se slabší, než kdy předtím, vnitřně slabá. Opuštěná.
Někdo ke mně přiklekl a mluvil na mě. Snažila jsem se mu vysvětlit, co se stalo, ale slova se mi motala do sebe, nešlo to. Roztřásla jsem se, začalo mi docházet, co se stalo. Jsem sama. Jsem slabá. Bezbranná. Ten bystrozor se mnou zatřásl a něco do mě hučel. Vyjeveně jsem ho pozorovala.
Konečně se mi do uší dostaly zvuky z okolního světa. Přikrčila jsem se a dlaněmi jsem si je přikryla.
"No tak, klid, vzpamatuj se, klid," začala jsem vnímat. "Co se tady stalo?" Otevřela jsem ústa, že mu odpovím, ale nevěděla jsem, jak. On mě nezná, nemůže mi pomoct.
"Zaútočil na nás mág," zašeptala jsem nakonec. Nechápavě na mě pohlédl. Přiklekl ke mně někdo další.
"Jsem lékouzelník. Bolí vás něco?" podívala jsem se na něj. Znovu jsem chtěla odpovědět - a znovu jsem netušila, co. Nevěděla jsem, jestli mě něco bolí skutečně, nebo jestli je to jenom bolest z odtržení. Bylo mi to jedno. "Je v šoku," zaslechla jsem ještě. Pak mě někdo popadl a přenesl mě.
Aniž bych si všimla časové prodlevy, zjistila jsem, že najednou ležím na posteli a kolem mě je naprostý klid. Podívala jsem se na ruce a pokusila jsem si aspoň si vybavit ten pocit. Po vážně dlouhé době jsem zjistila, že to nepůjde. Nejsem mág, nikdy jsem jím nebyla, ale bratr to dovedl zamaskovat. Jenom díky němu jsem se dostala až na Akademii.
Vážně jsem měla chvíli pocit, že jsem dobrá.
No nic, už na tom nesejde. Mág nejsem, ale... Kdy jsem své schopnosti doopravdy použila? Kromě těch příležitostí, kdy jsem s nimi prováděla drobná kouzla, aniž bych potřebovala hůlku nebo hlas.
Nezáleží na tom. Stále dovedu dobře kouzlit, dobře se bránit i dobře... zaútočit. Ale musím se zlepšit, protože už mě nic nepodrží.

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.