Dum spiro, spero - 54. Ztracený ráj

14. října 2010 v 14:29 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 54. Ztracený ráj


Přenášedlo mě vyhodilo v recepci bystrozorského oddělení, ale od normálního stavu se to lišilo jako den od noci.
Kolem mě běhali bystrozoři, brali to po schodech dolů, někteří se stále přemisťovali, ale většina vypadala, že jenom touží po tom, aby se zdálo, že něco dělají.
S povzdechem jsem vyhledala Bosse a přešla jsem k němu. Právě udílel rozkazy kupě bystrozorů s očima rozšířenýma děsem.
"... nebude trvat dlouho. Postupujte od nejvyšších pater, ať se přemisťují. Prostě je nějak donuťte. Běžte!" přešla jsem do jeho zorného pole.
"Co se tu děje?" Položila jsem tu nejinteligentnější otázku, která mě napadla.
"Ministerstvo bylo napadeno," otočil se a vyšel ke schodům. Posunkem mě vybídl, abych ho následovala. "Nejhůř je na tom Třináctý Odbor."
"A kdo nás napadl?" zmateně jsem potřásla hlavou.
"Jsou to smrtijedi," temně zavrčel. "Angličani."
"Cože? Ale co je tady tak zajímá?"
"Informace, které má jeden náš člověk. Získal je z listu, který byl uchován ještě z Delf. Už neexistuje."
"Ale co je na něm? A který člověk?" potřásla jsem hlavou. Na tom teď nesejde. "Kde ho najdu?"
"Na Třinácce. Já musím za Ministrem," odpojil se ode mě a vyběhl do dalšího patra. Já jsem se po chvilce váhání přeměnila na caracala a hůlku jsem si vzala do zubů. Několika skoky jsem se trochu neohrabaně vřítila o tři patra níž a nepozorována jsem se protáhla několika napůl zničenými ochrannými kouzly. Minula jsem pár ležících lidí, i smrtijedů, ale pak se přede mnou objevila menší bitka. Proklouzla jsem jim a vetřela jsem se do dalších dveří, za kterými nebyl nikdo. Přeměnila jsem se zpět a rozhlédla se. Zaslechla jsem další zvuky boje za dveřmi napravo, vlítla jsem tam a udělalo se mi mdlo. Někdo si zjevně liboval ve výbušných kouzlech. Rychle jsem vrhla po jediném smrtijedovi v místnosti tři různé svazovací kletby, ale jelikož si mě nevšiml, stáhly ho všechny najednou. Bylo velmi pravděpodobné, že se brzy udusí. Pomstychtivě jsem se na něj podívala a šla od něj dál. Tahle místnost byla ohraničena třemi východy, v ní nebylo nic. Nahodile jsem zvolila jeden a skoro jsem vykročila do prázdna. Za dveřmi nebylo vůbec nic - nebo spíš: Za dveřmi bylo Nic. Vyjekla jsem a okamžitě je zabouchla.
Vrhla jsem se k dalším, už jsem zaslechla chroptění smrtijeda. Najednou jsem se k němu otočila a zbavila ho dvou ze tři kleteb.
"Tak jo, chlapče," zamumlala jsem a strhla jsem mu kápi. Nespetla jsem se, i když tomu čtyřicátníkovi říkat chlapče bylo o krk. "Ty mi teď povíš, kde je ten, za kým jdete." Když jsem viděla, jak se pokouší dát dohromady výsměšný úšklebek, mrkla jsem na něj. "Nebo taky můžu odejít a zase tě svázat. Představ si, jak by ses tu pomalu, opravdu pomalu dusil. Asi bys začal mít i halucinace..." Viděla jsem, že se na sobě snaží nedat znát zděšení, ale oči ho prozradily. "Tak povídej, přeháněj," šeptla jsem. Zbavila jsem ho i třetího kouzla a nahradila ho tím, který svazuje jen končetiny.
"To neuděláš. Jsi bystrozor," popudlivě sebou zamlel.
"Ale ano, jsem. Ale... Ty jsi smrtijed," mrkla jsem na něj. "A jaksi jste napadli naše ministerstvo. Víš, kolik lidí, kteří za nic nemohou, je mrtvých?" konec věty jsem už vyštěkla. Zvedla jsem ruku a pomalu jsem ji začala svírat do pěsti. Kolem jeho krku se utvořil jakýsi ohnivý prstenec a začal se rychle stahovat. "Mluv." varovně jsem se na něj podívala. "Nečekej na to, až tě spálím na popel."
"Ne," zachraptěl, když pocítil žár. "Já... Jdeme po jednom... muži..." ztěžka se nadechl. "On... Je černovlasý... Černé oči... Prosím," zaúpěl.
"Prosíš?" vyštěkla jsem. Byla jsem znepokojená. Na Třinácce nepracovalo tolik tmavookých, černovlasých mužů. "Tak si teda..."
Do místnosti najednou vtrhli dva bystrozoři. Vzhlédla jsem k nim.
"Pusť ho!" přikázal mi jeden. Nenávistně jsem je probodla pohledem a sklonila jsem se k němu.
"Ani nevíš, jaké máš štěstí," zasyčela jsem a uvolnila dlaň. Muž se zhroutil na zem a se slzami v očích se tam svíjel. Kolem krku měl rudé puchýře. S politováním jsem zjistila, že nic víc. Znovu jsem se podívala po bystrozorech, kteří si mě nervózně prohlíželi. Pak jsem vyběhla do druhých dveří a zabouchla jsem za sebou.
Proběhla jsem několik dalších místností, ve kterých nikdo nebyl a ve kterých se ani předtím nebojovalo. A pak jsem se najednou objevila uprostřed potyčky asi pěti lidí, do které jsem se nechtěla moc zapojovat, ale pak jsem uviděla, že tam je i Rick. Že tam je vlastně jenom Rick, který se bránil čtyřem smrtijedům.
"Divide," rozčíleně jsem vrhla kouzlo na nejbližšího. Odhodilo ho to na stěnu, kde se začal svíjet a řvát bolestí. Ostatní si mě všimli, jeden se oddělil, ale ti dva stále útočili na Ricka. Ještě před tím, než jsem se začala bránit, jsem uviděla, jak jedno kouzlo proklouzlo štítem a odhodilo ho na stěnu.
"Dilacero," vrhl na mě ošklivou pokročilou kletbu. Pro jistotu jsem se jí vyhnula, ale cítila jsem, jak se mi rozpálený paprsek otřel o tělo. Tohle nejsou žádní začátečníci.
A pak jsem najednou spatřila někoho, kdo tam vůbec nepatřil. V rohu se krčil malinký chlapec... Filip.
"Caede," zašeptala jsem a namířila jsem hůlku na smrtijeda. Zářící obdoba Avady se vpila do černého hábitu a rozzářila osobu v něm. Vyčarovala jsem štít ve chvíli, kdy s tichým puknutím prostě vybuchl. Ostatní smetla tlaková vlna na stěny. Jeden smrtijed už nevstal, ten druhý se otřeseně začal stavět na čtyři. "Mdloby na tebe," vyštěkla jsem. Nečekala jsem, až se zhroutí a rovnou jsem se vrhla k ležící postavě.
"Ricku," odhrnula jsem mu pramen vlasů z obličeje. Z náhlého popudu jsem mu položila dva prsty na krk. Nebilo mu srdce. Na chvíli jsem úplně ztuhla. "Merline," zašeptala jsem v hrůze. Proč by ho... Vždyť od něj něco potřebovali! Projela jsem mu rukou vlasy a přivřela jsem oči. "Promiň..." tiše jsem vzlykla. Položila jsem mu hlavu do jamky mezi ramenem a šíjí. "Promiň, promiň..." Nevím, jak dlouho jsem to opakovala, než jsem si vzpomněla na Filipa. Roztřeseně jsem se postavila a zjistila jsem, že se choulí v jiném koutě, než předtím.
Jeho velké oči mě vystrašeně pozorovaly. Nejistě jsem k němu přešla. "Filipe, pojď ke mně..." natáhla jsem k němu ruku. On jenom trochu ucukl a bez ústání mě sledoval. "No tak, neboj se... To bude v pořádku..." Přidřepla jsem si k němu. "Filipe, klid..."
"Řekl mi to," šeptl tak tiše, že jsem ho skoro neslyšela. To byla poslední jeho věta na pěkně dlouhou dobu.


"Měl informace, věštbu, která měla změnit svět," seděla jsem v kanceláři ředitele a tupě zírala nad jeho hlavu. "Předal to jeho synovi, ale prý by nebylo dobré mu prohledávat mysl, ale určitě si to pamatuje. S jeho matkou budou okamžitě přestěhováni, dokud nebude více méně v pořádku." Projela jsem si rukou vlasy, které byly ještě slepené potem. Unaveně jsem se na něj podívala. "Zjistili jsme, že pravděpodobně spáchal sebevraždu a svého syna ukryl před jejich zraky. Ti dva smrtijedi si nic nepamatují." Sebevraždu. Sebevraždu?
"Cože?" odkašlala jsem si. "Proč by se zabíjel?"
"Myslel si, že ho zajmou. Nemohl to dovolit..." nevěřícně jsem na něj zírala.
"To je hloupost," potřásla jsem hlavou. "Bránil se." Ředitel pokrčil rameny.
"Víc se nedozvíme." Děkuju pěkně. "Běžte," pobídl mě. "Pokuste se pomoct."
Když jsem vycházela z kanceláře, přesně jsem věděla, kam jít. Našla jsem si tiché místečko a napsala jsem omluvný dopis Lily. Doufala jsem, že to aspoň trochu zlepší tu situaci. Odeslala jsem ho po Feu, který přiletěl na páté volání.
"Nekoukej se tak na mě, nemohla jsem se bránit," podotkla jsem pod pohledem černých očí. Feu zmizel. Ztěžka jsem vydechla; co to zatraceně má být? Takhle je to celé špatně...


A tak jsem v Americe osaměla. Filip i s jeho matkou zmizeli, nikoho jiného jsem tam neměla. Do Anglie jsem nedokázala odletět a u lidí z Akademie vůbec nevím, kde jsou. Prostě jsem byla sama.
Čas ubíhal neuvěřitelně pomalu a nejistě. Měla jsem všeho dost, občas jsem uvažovala nad něčím, co by mě toho všeho zbavilo. Ale pořád tu se mnou byl jeden člověk... Jeden jediný duch, ten, jehož přítomnost jsem čím dál častěji pociťovala. Můj bratr, Alex. Když jsem něco dělala, slyšela jsem, jak mě komentuje. Když mi tekly nervy, cítila jsem ho vedle sebe. On byl jediný, kdo mě udržel pohromadě.
Když nadešel listopad a s ním i onen slíbený ples, vypadala jsem trochu jinak. Moc jsem se o sebe nestarala, vlasy mi zase o něco dorostly a už dávno jsem přestala s jakýmkoliv sportem. Kašlala jsem i na magii.
Ale když mi za dveřmi zazvonil poslíček s velkým balíkem, ve kterém se nacházely nádherné stříbřité šaty, neodolala jsem a po dlouhé době jsem se nalíčila a pečlivě se učesala. Vklouzla jsem do bot na podpatcích a velmi nervózní jsem čekala, než uplyne doba, za kterou jsem to měla všechno stihnout.
K mému překvapení k mému bytu přijela dlouhá bílá limuzína. Když jsem do ní nasedla, zjistila jsem, že velikostí uvnitř se silně podobá luxusnímu sídlu. Velitel bystrozorů, Christian Trickle, seděl na sedačce a za ním se otáčely dvě dívky, které ho upravovaly. Vypadalo to tam jako v kadeřnictví. Když mě spatřili, dívky nesouhlasně zavrtěly hlavou a Boss zvedl obočí.
"Ty šaty k vám vůbec nejdou," spráskla ruce jedna, ta starší. "Mám tu pár dalších."
"A ty vlasy - to jste si dělala sama? Posaďte se," vyzvala mě ta druhá. "Pak vás taky přelíčíme, dáme šperky - to žádné nemáte?" drmolila. Poslechla jsem ji a cestou do Města jsem poslouchala její rozkazy. Nechtěla jsem se moc hádat. Ta druhá mezitím nosila hordy různých druhů šatů, porovnávala barvy a vrtěla hlavou. Nakonec mi vybrala jedny, černé se stříbrnými ozdobami, docela odvážného střihu, s jedním rukávem. K tomu super vysoké podpatky, na kterých jsem měla pocit, že se nikdy neudržím, což bylo dost děsivé, jestli jsem měla hlídat Ministra.
Ta druhá mě mezitím naprosto změnila účes. Když říkám naprosto, myslím dokonale. Sestupně mi sestříhala vlasy, zkrátila asi o deset centimetrů a vytvořila úžasný účes. Nalíčila mě, velmi výrazně oči a rty. Přihodila ještě stříbrnou soupravu šperků s zlatými kameny. Pak obě spokojeně poodstoupily a s úsměvem si mě prohlížely. Nervózně jsem přešlápla na podpatcích a přejela jsem si rukou po vlasech.
"Ještě nehty," prohlásila ta, která mi vybírala šaty. Každá se mi pustila do jedné ruky, až jsem měla pocit, jako bych byla auto v myčce a vše se muselo stihnout udělat najednou.
Limuzína stála už docela dlouhou dobu, když mě konečně pustili ze spárů. Vyšla jsem z auta jako první a rozhlédla jsem se. Oslnili mě blesky fotoaparátů, uviděla jsem před sebou červený koberec. Za mnou vylezl i Trickle a nechal mě se do něj zavěsit.
"Tohle jsem zrovna... nečekala."
"Je to ples všech známých celebrit, politiků ale i zpěváků, jsou tu moderátoři z rádií, vlivní lidé, mafie..." vyjmenovával.
"Mafie?" zopakovala jsem po něm. No to mě potěš. "A Ministr."
"Ano," pokýval hlavou. "A pár dalších... ministrů. Bude tu i Anglická ministryně, Milicent Bagnoldová."
"Aha," pokrčila jsem rameny. Vešli jsme do předsíně. V šatně jsme nechali falešné hůlky a ty pravé jsme si každý jinak schovali. Já tu svoji měla v pouzdru na stehnu a Boss ji měl na předloktí pod sakem.
Konečně jsme vešli do sálu, ve kterém se tančilo. Šéf mě zručně provedl mezi tanečníky a po schodech jsme vystoupali do patra. Tam už hudba nebyla skoro slyšet. Vešli jsme do místnosti, u jejichž vchodu stálo několik bodyguardů, kteří nás po důkladné prohlídce pustili dovnitř. Už jsme si mohli být jisti, že se hůlka dá pronést. Znepokojeně jsme se po sobě podívali a stále v sobě zavěšení jsme obešli několik skupinek kouzelníků, až jsme se dostali k té, v níž se bavil i náš Ministr. Když nás uviděl, pokynul Christianovi a poodešel od nich.
"Všichni jsou v pořádku, podle mě je to planý poplach," naklonil se k Šéfovi.
"Právě jsme sem v klidu pronesli hůlky," varoval ho. "Nejste vůbec v bezpečí."
"Tak... Dobrá. Bavte se," s tím od nás odešel.
"Bavte se?" zopakovala jsem jeho slova. "Je to magor?"
"Klid," ušklíbl se. "Můžeme se rozdělit? Pokud se něco semele, určitě si toho všimneme."
"No," znejistěla jsem. Nenapadlo mě, že bych měla být někde celé hodiny sama. "Klidně," pokrčila jsem rameny. Za chvíli jsem stála bez nikoho jako doprovod. Vyšla jsem z místnosti a chvíli jsem pozorovala taneční páry dole.
"Smím prosit?" otočila jsem se na docela pěkného muže, který mi nabízel ruku. Přikývla jsem.
Vystřídala jsem několik tanečních partnerů, ani nevím, kde se brali, když tu měl každý doprovod. Pak jsem ale unavená a se zničenýma nohama vystoupala nahoru, že se vrátím. V tom jsem zaslechla jakýsi zmatek u vchodu do VIP salónku. Někdo se prodral strážemi a utíkal směrem ke mně. Vytáhla jsem hůlku a pokusila jsem se o svazovací kouzlo, ale neznámý se tomu rychle vyhnul a proti mě poslal přinejmenším patero kouzel. Třem jsem se vyhnula a zbylé jsem pohltila do štítu a okamžitě jsem se vrhla za ním. Boty mě neuvěřitelně zdržovaly, tak jsem si je kouzlem za běhu přeřízla a skopla. Konečně jsem ho mohla dohonit, ale to jsem ho ztratila mezi páry z dohledu. Vyskakovala jsem nad ně, abych ho uviděla. U švédského stolu jsem zpozorovala nějaký rozruch a prodrala jsem se k němu. Nikdo podezřelý tam nebyl, ale pokoušela jsem se tam rozhlížet.
Najednou jsem zaslechla podivný skřek zeshora. S trhnutím jsem si uvědomila, že vůbec nevím, co se děje.
A pak, k dovršení zmatku, se na mě někdo vrhl a strhl mě na zem. Svázal mě několika ne zrovna příjemnými kouzly aniž bych mohla začít protestovat.
"Mám ji! Pokusila se zabít Ministra!" No to mi chybělo. Všichni mě honem chtěli vidět a nahrnuli se kolem nás - mě a jednoho hlídače.
"Ty idiote!" zasyčela jsem na něj. "Jsem bystrozorka!"
"Nepustím tě!" prohlásil. S nevěřícným výrazem jsem se na něj podívala. "Tady je!" zamával na hordu dalších bystrozorů, kteří se sem přemístili. Protočila jsem oči. Když ke mně došel první z nich, zvedla jsem obočí. Znali jsme se od vidění.
"To je Noirová," pronesl nechápavě. Otočil se na toho koktajícího idiota. "Rozvaž ji," pak se na mě obezřetně podíval a namířil na mě hůlku. "A ty se prozatím moc nehýbej." Vstala jsem a zvedla ruce v gestu obrany.
"Pronásledovala jsem nějakýho chlápka, co vystřelil z toho salónku, ale ztratil se mi."
"Ministr je v pořádku!" zaslechla jsem na schodech někoho.
"To je dneska ale zábava, co?" pronesl mě dobře známý hlas.
"V tej Americe je asi vtipné někomu vylít na nejlepší společenský hábit šampaňské."
"Ale klid, když jim tu denně utíkají atentátníci v sále plném dalších kouzelníků..." Otočila jsem se na skupinku čtyř lidí z Anglie.
Chvíli jsem tiše stála a pak jsem zaslechla pokyn, aby se všichni bystrozoři okamžitě dostavili do VIPáku. Můj známý od pohledu mi položil ruku na rameno a odvedl mě.


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 


Komentáře

1 Bibi Bibi | Web | 14. října 2010 v 14:35 | Reagovat

cooll

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.