Dum spiro, spero - 53. Něco tady smrdí

14. října 2010 v 14:26 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 53. Něco tady smrdí


Richard s Christie byli popravdě mými jedinými přáteli v Americe. Rick sám neměl moc přátel, Christie tvrdila, že je to kvůli jeho práci - obdoba Odboru Záhad z Anglie. Rick to chtěl dělat už tenkrát, takže mě to ani moc nepřekvapilo.
Dny klidně plynuly, práce byla nudná, život v podstatě žádný. Až jeden den, když jsem snídala, se přede mnou zjevil Feu - můj fénix, dárek od Siriuse. Neviděla jsem ho snad od té doby, co jsem odešla ze školy. Na noze měl přivázaný ozdobně nadepsaný dopis. Stálo tam pouze "Faith". Rozloupla jsem pečeť a potěšeně jsem se do něj začetla. Obsah nebyl ani tak moc překvapující, jako veselý.

S radostí vám oznamujeme, že se dne 23. října 1979 rozhodli spojit svůj život v jedno James Potter a Lily Evansová. Obřad se bude konat na pozemcích bradavické školy Čar a Kouzel.

Pod tím byl načmáraný vzkaz:

Půjdeš nám za svědka? L.

Usmála jsem se. Konečně se rozhoupali, i když jim to trvalo pěkně dlouho. Vrhla jsem pohled na kalendář; za dvanáct dní. Přivolala jsem si pergamen, na který jsem po chvíli váhání napsala:


<<<>>>

Když jsem si zařídila dovolenou na tři dny, připravila oblečení, koupila dárek a pokusila se uvést do slušně vypadajícího stavu, kterému jsem za pár měsíců v Americe rychle odvykla, nasedla jsem na letadlo a za třináct hodin únavného letu jsme dosedli v Londýně. Byla jsem zvyklá na ruch Las Vegas, na moderní budovy a nic staršího dvaceti let. Londýn sice sám o sobě má hodně moderních věcí, ale přeci jen - je to také hodně staré město. Trvalo mi docela dlouho, najít nějakou nenápadnou uličku, tak jsem nakonec vlezla do nějakého domu a tam jsem se přemístila. Objevila jsem se v Prasinkách.
Málem jsem se rozbrečela, když jsem je zase uviděla. Prošla jsem hlavní ulicí, minula Prasečí hlavu, Hostinec U Tří Košťat, Taškáře, Soví poštu a několik dalších budov. Vůbec nic se nezměnilo. S nostalgií jsem prošla cestu k Bradavicím. Když se mi na hrad konečně otevřel pohled, zastavila jsem se a chvíli jenom vzpomínala. Potřásla jsem hlavou a pomalu jsem prošla kolem skleníků, ve kterých se právě učil třetí nebo čtvrtý ročník. Většina studentů na mě zvědavě zírala, zrovna moc cizinců sem nechodí. Uvědomila jsem si, že když jsem odcházela, oni sem dost možná zrovna přišli. Nebo, jestli to jsou čtvrťáci, tak to byli oni, které jsem kdysi dávno sjela ve společence. Usmála jsem se té vzpomínce a pokračovala jsem dál v cestě. Otevřela jsem mohutné, dubové dveře a přečetla jsem si nápis na erbu Bradavic. "Nikdy nelechtej spícího draka," stálo tam. Vyšla jsem tři patra, když se ozval školní zvonek a z učebny, která byla zrovna mě nejblíž, se vyhrnula třída. Nebelvír a Havraspár. Za nimi vyšla také profesorka McGonnagallová, která se na mě podívala, a udiveně se zamračila. Pak mě asi poznala, protože mi pokynula. Zazubila jsem se; byla jsem absolutně nadšená, že jsem zpátky. Mohla bych tu být napořád.
Vydupala jsem schody až do patra, kde byla ředitelna, a tam jsem si vyzkoušela co nejvíc hesel, obsahujících názvy sladkostí. Chrliče mi poté velice laskavě sdělili, že Brumbál není uvnitř, a že tedy - i kdybych uhádla heslo - mě tam nemohou pustit. Měla jsem sto chutí je zničit, pak jsem na to ale rezignovala a prostě jsem si sedla na okno naproti.
Po slabých dvou hodinkách se konečně objevil. Zpoza rohu se vynořil, v jasném zeleném hábitu s vyšívaným drakem. Na hlavě měl, jako ostatně vždy, velmi originální čapku, která ho dělala asi o půl metru vyšším, než ve skutečnosti byl.
"Slečno Noirová!" zvolala potěšeně a přihnal se ke mně. "Předpokládám, že jdete na svatbu."
"Máte výborné věštecké schopnosti," zavrčela jsem temně. "Prý můžu ty tři dny být tady," obrátilaj sem svou náladu o sto osmdesát stupňů. "Můžu?" Ani jsem si neuvědomila, že jsem automaticky přešla k tónu, který jsem používala ještě tenkrát.
"Samozřejmě, najdeme vám nějaké vhodné komnaty," rozzářil se. Kývla jsem hlavou a přemýšlela, jestli nepoužívá nějaké mudlovské drogy na dobrou náladu. "Pojďme!" zvolala a vyřítil se obrovskou rychlostí. S děsným šklebem jsem ho následovala.
"Koukám, že se nic nezměnilo," poznamenala jsem, aby řeč nestála. To byla obrovská chyba, protože Brumbál začal vyjmenovávat všechny možné změny, které se udály. Výměny třech profesorů, nedostatek prváků, moc druháků, moc zmijozeláků ve třeťáku, málo v páťáku,... Na každou jeho poznámku jsem rychle přikyvovala a ani jsem nevnímala, o čem dál mluví. HOlt nejsem zrovna zaujatá naším školstvím, pardon.
O dvě patra níž, asi tři kilometry dál a přibližně čtvrt hodině usilovného mučení mé mysli jsme zastavili před starýma dveřma.
"Není to tam zrovna luxusně zařízené, ale vy si samozřejmě poradíte. Alohomora!" zvesela švihl hůlkou a dveře se rozlétly.
"No, já usím vyřídit některé neodkladné záležitosti," jo, je to jasný. Jde si šlehnout. "Užijte si to."
"Díky, vy taky!" zamávala jsem jeho rychle mizícím zádům.
Vešla jsem dovnitř a zděšeně jsem zalapala po dechu. Takovej bordel svět neviděl. Měla bych se naučit pár základních uklízecích kouzel, pokud to tu nechci uklidit ručně. Ale nejdřív bych mohla začít s vyházením krámů. Použila jsem evanesco asi na sto padesát objektů mého strašlivého hněvu, abych aspoň odkryla přístup k posteli. Nakonec jsem to vzdala a poníženě jsem se odplazila do knihovny najít něco, co by mi zachránilo život, záda, krk, chodidla a tělo obecně.
Po třech hodinách práce na jedné místnosti jsem neměla odvahu vstoupit do druhých dveří, takže jsem je pro jistotu zabezpečila kouzlem. Vrhla jsem se na postel, abych si odpočinula, ale jediná má odměna, na kterou jsem se tak těšila, pravděpodobně chtěla spáchat sebevraždu a rituálně se rozloučila se světem. Prostě se pode mnou rozložila. Vztekle jsem zaječela a kopla jsem do dřevěné nohy. Což by mi pomohlo, pokud bych teda byla masochistka. Naprosto šíleně jsem začala nadávat.
Po několika minutách jsem se uklidnila a rozhodla jsem se, že jediným možným řešením je opravit postel. Něco málo jsem zvládla, ale pouze do stavu, v jakém byla postel před tím.
Nehodlala jsem znovu obětovat svůj zadek, takže jsem shodila přikrývky na zem a rozhodla jsem se, že budu spát na nich.
Hladová jsem vyrazila na večeři, i když jsem dlouho přemýšlela, jestli to mám udělat. Brumbál mi pravděpodobně vyhradil speciální stoleček s růžovou židlí, nebo něco takovýho. A nejlíp ve vzduchu, nad hlavama normálních lidí.
Když jsem vešla do síně, zjistila jsem ,že jediná změna je jedina židle akousek dřeva navíc u učitelského stolu. Co nejméně nápadně jsem se pokusila se tam vetřít. Což mi samozřejmě nevyšlo, protože Brumbál vstal a rozpřáhl ruce.
"Zajisté všichni víte, že se zítra na pozemcích naší školy koná svatba," síň okamžitě ztichla a všichni se na něj začali soustředit. Využila jsem toho a přiblížila jsem se ke stolu ještě blíž. "A já tu s námi vítám našeho prvního hosta, absolventku Bradavic a zároveň Akademie Bystrozorů, slečnu Faith Noirovou!" ukázal na mě. Všechny pohledy se do mě zabodly a já bych ho nejradši roztrhla jako hada. Byla jsem od prachu, pravděpodobně po mně musel lézt nějaký pavouk, vlasy mi trčely do všech stran a oblečení... Radši nemmluvit. Trhaně jsem mávla rukou a vycenila jsem zuby v pokusu o vřelý a přátelský úsměv. Vrhla jsem na Brumbála pohled to-si-ještě-vyřídíme, dosedla jsem na židli a projela si rukou vlasy. Vedle mě seděla Prýtová, která se na mě okamžitě usmála.
"Vždycky jsem tušila, že je ve vás obrovský potenciál," oznámila mi. Jo, jasný, v Bylinkářství se to pozná.
"Jéva... Jo, tak to díky," znovu jsem si prohrábla vlasy a nervózně jsem se rozhlédla.
"Je vám něco?" zeptala se starostlivě.
"Cože? Mě jako? Nic, vůbec nic," vykulila jsem oči. "Musí na mě všichni zírat?" šeptla jsem nakonec.
"Vzpomeňte si, jaké to bylo, když jste tam seděla vy," pronesla.
"Začínám si mysliet, že jsem výstavní exponát."
"Ono je to přejde..." uklidňovala mě, poté ještě pochmurně velice potichu dodala: "Možná."
No to fakt dík. Nakonec jsem popadla do ruky toast a zakousla jsem se do něj. Pomalu jsem žvýkala a přemýšlela jsem o tom, jestli jsem byla taky takový parazit, jako jsou oni. Určitě ně. No, rozhodně ne tak moc.
"Mám něco ve vlasech? Nebo mám roztrhlý kalhoty?" zašeptala jsem nervózně.
"Ne, má drahá, samozřejmě, že ne," konejšivě pronesla. "Dnes večer se tu má objevit ještě několik lidí, měli by přijít každou chvíli. Pak na vás přestanou zírat," nepřesvědčeně jsem kývla a znovu jsem se zakousla do toastu. Po několika vysoce trapných minutách se otevřely dveře a dovnitř vešla skupinka mně naprosto neznámých lidí, pravděpodobně nových přátel Lily a Jamese. Za nimi se objevily May s April, obě mi zamávaly. S neurčitým pocitem, že mě to štve, jsem jim to opětovala.
Všichni se díky Merlinovi konečně otočili a dívali se na ně. Musím uznat, že mezi nimi byli vážně pěkné osoby mužského pohlaví, což mě vážně potěšilo. Aspoň bude zábava.
Brumbál vstal, pronesl další řeč o vítání a kouzly protáhl ještě dál učitelský stůl. Vedle mě se zjevily čtyři židle, na druhém konci stolu byly další tři. May a April si to namířily ke mně, spolu s nimi ještě další dívka a blonďák s úzkými rameny. Na druhou stranu zamířili dva další s vysokou brunetou, která kráčela mezi nimi. Celkově si byli docela podobní, tak jsem se naklonila k May.
"Jsou to sourozenci?" zašeptala jsem a pozorovala je.
"Taky tě ráda vidím," odsekla. "No jo, jsou."
"Promiň," zamumlala jsem. Rychle jsem dojedla a vstala jsem. "Už půjdu spát, mějte se," rozloučila jsem se. Ne, že bych byla ospalá, i když ten den byl docela náročný, ale necítila jsem se tam zrovna dobře.

<<<>>>

Ráno jsem se probudila totálně naštvaná na celý svět. Ležela jsem na zemi, snažila jsem se zbavit se bodavé bolesti v zádech a vážně jsem si nadávala, že jsem to pozvání přijala. Po chvíli jsem si uvědomila, že to je svatba mé nejlepší kamarádky, a já tu nadávám na to, že nemám jak spát. Jsem děsná.
Vstala jsem, vzala jsem si ručník a čisté oblečení a odešla jsem do prefektské koupelny. Opět jsem procházela chodbami plnými malých idiotských harantů, kteří se po mě otáčeli. Snažila jsem se to ignorovat a vlezla jsem do úžasné, obrovské, voňavé a naprosto tiché koupelny. Zamkla jsem dveře a další hodinu jsem si prostě užívala horkou vodu, klid a soukromí. Nakonec jsem vylezla z obří vany a oblékla jsem se do letních šatů. Přemýšlela jsem nad tím a rozhodla jsem se, že se tím pokusím naštvat McGonnagallovou. Čím víc, tím líp, už na to asi zapomněla.
Hodila jsem si již vysušený ručník do pokoje, pečlivě jsem se namalovala a učesala, pak jsem konečně mohla vyrazit na snídani. Chtěla jsem udělat lepší dojem, než byl ten z minulého dne.
V síni ale už nebyla ani noha, doslova. No, možná mi to mohlo dojít po tom, co jsem při cestě z koupelny do pokoje, která mi trvala pět minut, nepotkala ani jednoho studentíka, natož profesora. Přičetla jsem to mé naprosté zaneprázdněnosti.
Vyrazila jsem do kuchyně, abych si něco vyprosila u skřítků. Tím "něco" myslím pravděpodobně balíček snídaně + oběd + večeře na tři roky dopředu.
Ve skutečnosti mi dali snídani jako v luxusním hotelu, nakonec jsem odcházela s jablkem v jedné ruce. Skřítci mi ještě zamávali a hezky mi poděkovali, i když pořád nevím, za co.
Po chvíli přemýšlení, co bych měla dělat ve vylidněné škole, jsem se rozhodla se jít projít, pravděpodobně se setkat s Hagridem a podívat se, jak někdo postaví nějaký přístřešek, kde se bude svatba odehrávat. Nebo to bude pod širým nebem? Odfrkla jsem si, vždyť o tom vůbec nic nevím! Co tady vůbec dělám?
Vešla jsem na pozemky a ztěžka jsem vydechla. Na obloze se stahovaly mraky, doufám, že brzo zmizí. Slunce stále svítilo, ale začalo být poněkud dusno. U jezera stála skupinka, která přišla na večeři, ale dvojčata jsem mezi nimi neviděla. Trochu nervózně jsem se ošila a pro jistotu jsem si to zamířila k Hagridově hájence.
Zaklepala jsem a chvíli jsem čekala. Když obr neodpovídal, bylo jasné, že musí být v lese. A tam se mi nějak nechtělo. Posadila jsem se na schody přede dveřmi a opřela jsem se o rám. Na okamžik jsem zavřela oči, a když jsem je zase otevřela, zjistila jsem, že stojí přede mnou. To jsem usnula?
"Hagride!" vstala jsem a opětovala mu zářivý úsměv. "Jak se vede?"
"Faith, to je doba, co sem tě naposled viděl!" objal mě. Přiškrceně jsem zaúpěla, děkovala jsem Merlinovi, že to netrvalo moc dlouho. "Kde teď bydlíš?"
"V Americe," zašklebila jsem se. "Mrakodrapy, nuda, nic se neděje..." pokrčila jsem rameny. "Asi začínám zakrňovat."
"Heleď, jestli vidim dobře, tak sem přicházej ty dva," zaclonil si oči proti slunci. Moment - kde jsou ty mraky? Takhle rychle se nebe nemohlo vyčistit! "Vlastně, sou tam všichni. Asi bys měla jít za nima," obrátil se na mě. Nadechla jsem se a přikývla.
"Tak se zatím měj," zamumlala jsem ještě. Vyrazila jsem k bráně, u které postávalo pět postav a dívali se ke hradu. Založila jsem si ruce na hrudi a trochu jsem zpomalila. Ještě si mě pořád nevšimli. Když jsem byla u nich na pár desítek metrů, tak se Remus vytrhl ze zasnění a udiveně se na mě podíval. Pak se usmál a něco řekl. Lily vyjekla a vrhla se ke mně. Nervózně jsem si potáhla šaty a pak už na mě nalétla. Málem jsme spolu spadly na zem, ale nějak jsem to udržela. Lily se neustále smála a něco zmateně říkala.
"Panebože... Panebože, díky, že jsi přišla... Díky, myslela jsem... No, to je jedno. Faith, já se... Já se vdávám!" zaječela nakonec. Zazubila jsem se a odstoupila jsem od ní. Za tu dobu si nechala o hodně zkrátit vlasy, ale pořád je měla dost dlouhý. Měla neuvěřitelně rozzářené oči a pořád se musela smát. Začala zase něco mlít.
"Ráda tě vidím," zvolila jsem nakonec nějakou neutrální odpověď. Najednou jsem totiž vůbec nevěděla, jak se chovat.
"Pojď," táhla mě směrem k ostatním. Všichni se taky usmívali, Petr trochu pokřiveně, ale on to jinak neuměl, Remus zdvořile, James trochu omluvně a Sirius... Ten se prostě zubil.
"Nazdar," zamumlala jsem a prohrábla jsem si rukou vlasy. Objala jsem Jamese a Remuse, po chvíli váhání i Petra a nakonec jsem zamířila i k Siriusovi. Musím přiznat, že se mi od něj hodně špatně odstupovalo, a to jsem myslela, že toho idiota budu nenávidět do konce života. Zatím neřekl nic, čím by mě naštval.
"Tak... Kde to budete mít?" otočila jsem se na Lily, která mě shovívavě pozorovala.
"U jezera. Podle starých zvyklostí..." zamumlala natěšeně.
"Takže ty pojedeš na jednorožci? Zrovna ty?" krátce jsem se zasmála. "Umíš to?"
"To si piš, že ne," ušklíbla se. "Ale jednorožec to pochopí. Doufám. Měl by..." najednou znervózněla.
"Klídek... A ty?" otočila jsem se na Jamese. Ten pokrčil rameny.
"Nepodařilo se nám sehnat jednorožce, který by ho unesl," pohotově odpověděl Sirius.
"Popravdě, půjdu vedle Lily, normálně," zatvářil se na chvilku trochu nespokojeně. "Prostě nemáme žádného tvora, na kterém se dá jezdit, a který vypadá normálně."
"A co testrálové?" mávla jsem nad tím rukou, když jsem si uvědomila, že by asi nebylo nejlepší si na svatbu přijet na poslovi smrti. "No..." zamyslela jsem se. "Asi bych měla jiné řešení," vzpomněla jsem si na stádo koní, které jsem tam objevila - s pomocí Hagrida - v sedmém ročníku. "Jmenuje se Saphir." dodala jsem pro nechápavé. Tentokrát doopravdy vykulili oči.
"Kdo?" vypadá to, že mě tu považují za nepříčetnou.
"Saphir." flegmaticky jsem pokrčila rameny. "Takovej černej kůň."
"No... Hele, a kde najdu majitele? Je Hagridův?" ošil se James.
"Vlastně, nemyslím, že by někomu vyloženě patřil. Asi bych ho mohla normálně sehnat," zamumlala jsem. "V lese."
"To by jsi byla... zlatá," rozzářila se Lily. "Prosím..."
"No tak fajn. A kdy je vlastně ta svatba?"
"Večer, v pět se bude začínat," oznámila mi Lily nadšeně.
"Hele, je jedenáct. Když budu hodně spěchat, tak bych tu mohla být za pár hodin," podívala jsem se na hodinky. "Skočím za Hagridem, jestli mi nepomůže."
"Nechceš doprovod?" zaskočil mě Sirius. "V lese je nebezpečno..." dodal tajemně.
"Ne, díky, mám pocit, že se o sebe umím postarat naprosto dokonale." Odsekla jsem nabroušeně. "Hele, tak já jdu," prohlédla jsem si své oblečení. "Jdu se převléknout," dodala jsem.
O půl hodiny později jsem vstupovala bok po boku - spíš kolenu - Hagrida do lesa v normálním triku, pohodlných kalhotách a v pevných botách. Nějak se mi podařilo, že všechno bylo v černé barvě, což u mě v poslední době nebylo tak obvyklé, jako dřív.
Hagrid se uvolil, že mě tam dovede, což mě ale u toho nejdobromyslnějšího člověka, jakého jsem znala, ani moc nepřekvapilo. Šel přede mnou, v ruce se mu volně pohupoval jeho starý samostříl, ostražitě se rozhlížel a zacházel stále dál a dál do lesa. Znepokojeně jsem ho následovala.
Ušli jsme asi pět kilometrů, stále v tichosti, když jsme se objevili na palouku. V jednu chvíli jsme šli lesem, já se dívala jenom pod nohy - a v druhé už jsme stáli uprostřed kvetoucích rostlin a rozhlíželi jsme se kolem sebe.
"Voni se pořád stěhujou, co vim, tak by měli bejt tady," otočil se na mě Hagrid. "Von si tě samozřejmě pamatuje, takže by měl sem přiběhnout hnedka, co tě uslyší."
"Jo, jasně - ale uslyší mě?" zašeptala jsem. Pak, s pocitem dokonalého pitomce, jsem tiše zavolala: "Saphire!"
"Hlasitějc, tohle neuslyší." Komentoval to Hagrid. Kdybych ho neznala, přísahala bych, že se baví.
"Saphire!" zaječela jsem. Takový debilní jméno. Kdo mu ho vymyslel? Hmmm... Asi mlčím. "Saphire!" vyrazila jsem po palouku dál. Každou chvíli jsem se ho pokusila volat. Po pár minutách už jsem byla slušně ochraptělá a chtěla jsem to vzdát, když jsem zaslechla dusot kopyt. Najednou se mezi stromy objevil nádherný vraník trochu vyššího vzrůstu a zafrkal. Přešla jsem k němu a natáhla jsem k němu ruku.
"Potřebovala bych od tebe takovou službičku," zamumlala jsem. Tentokrát jsem se připadala vážně blbě. Mluvit ke koni. "Mohl bys prosím odvést kamaráda?" Saphir hrábl kopytem ve vzduchu a tiše zaržál. "Prosím. Vážně, má svatbu..." Jsem idiot. Ale jo, ten kůň mi asi rozumí, ale stejně - ví vůbec, co to je svatba? No jasně, že ne. "Saphire, udělej to pro mě..." Otočila jsem se k místu, kde předtím seděl Hagrid, ale už tam nebyl. Hřebec nakonec vyšel z lesa a se skloněnou hlavou do mě mírně šťouchl, až jsem málem letěla na zem. "Jsi vážně zlatíčko," potěšeně jsem se zasmála. Odvedla jsem ho k nejbližšímu vyvrácenému stromu a nasedla jsem na něj. Saphir vyrazil krokem po cestě, kterou jsme přišli s Hagridem. Trvalo to asi o polovinu méně času, podle hodinek jsme se z lesa vynořili těsně po druhé. Saphir se loudavě přiblížil k hradu a ke velké skupině lidí, kteří se shromáždili u jezera. Když mi zakručelo v žaludku, naštvaně jsem si uvědomila, že jsem vůbec nejedla. Velmi neelegantně jsem sklouzla z mého vzácného oře a vyrazila jsem k Pobertům. Saphir za mnou kráčel jako poslušný pejsek, každou chvíli do mě drcl hlavou a zjevně se bavil, jak mi dělá problémy rovnováha. Vzbudila jsem slušný rozruch, takže si mě všimli velmi rychle. Lily tam už nebyla, asi se někde připravovala. James vypadal naprosto unešen - a taky trochu zděšen představou, že by si na to monstrum měl sednout. S úšklebkem jsem se zastavila.
"Tak, pánové, představuji vám Saphira," pronesla jsem. "Je poměrně inteligentní, ale je to vážně pitomec." Saphir do mě znovu strčil hlavou a jemně zafrkal. "Tak ne."
"Díky, fakt..." zamumlal James. Přešel k vraníkovi a váhavě mu přejel rukou po silném krku. "Je krásnej."
"Já vím," nadmula jsem se nelogicky pýchou.
"Jestli bys chtěla za Lily, tak je támhle," mávl James rukou k jakémusi stanu, který vyrostl poblíž. Pochopila jsem ho a vyrazila jsem tam. Saphir samozřejmě za mnou, vážně mě nebaví, že se mi každej směje.
"Miláčku," otočila jsem se na něj. Pohledem jsem vyhledala zářivě bílou skvrnu u lesa. "Běž si hrát." Saphir se otočil a klusem se vydal za jednorožcem. Nebo možná jednorožkyní?

<<<>>>

"Panebože, panebože," opakovala pořád dokola Lily. Dívala se na sebe do zrcadla, natáčela se a kriticky mumlala.
"Vypadáš úžasně," tak tuhle větu jsem použila taky po několikáté, ale aspoň to byla pravda. Lily si vybrala naprosto dokonale. Měla šaty bez ramínek, s korzetem, které splývaly dolů. Tam se vlnily při nejmenším závanu větru, několik desítek vrstev neskutečně jemné látky, která musela být vyrobena pouze magicky. Celé to bylo v odstínech béžové až latté barvy.
Její účes vypadal prostě božsky, z propracovaného drdolu jí padaly pramínky rusých vlasů a stáčely se na zádech a kolem tváře. Neměla žádné šperky, ani to nepotřebovala. Čekala na jediný prsten.
"Je čas," nakoukla dovnitř May. Lilyina matka, poněkud vytáhlá bruneta se zamračeným obličejem, který ale v posledních hodinách prodělal jednoznačně pozitivní změnu, se naposledy objala s dcerou a vyšla ven.
"Bude to dobrý," zašeptala jsem. "Bude to dokonalý."
"Samozřejmě," narovnala se Lily a nadechla se. "Já vím."
Udiveně jsem se za ní otočila, když najednou naprosto klidná a sebevědomá elegantně vyklouzla ze stanu. Následovala jsem jí ve svých zlatých šatech a rychle jsem ji předběhla, abych se mohla postavit před ceremoniáře. Ten stál pod svatebním obloukem, před ním sedělo na bílých židlích asi padesát lidí. Nad jezerem zakroužili fénixové a začali s jejich nádhernou písní. Z dvou stran se ozval dusot kopyt a vedle mě se postavil Sirius. Odfoukl si a zašeptal:
"Myslel jsem, že ho na toho ďábla nedostaneme."
"Jakého?" provokativně jsem se zeptala, ale pak jsem zmlkla. Krokem se k nám přiblížili koně, šli proti sobě. Na zářivém, nádherném a vznešeném jednorožci jela Lily, naproti seděl na Saphirovi James. Zírali jenom na sebe, přísahám, že kdyby to nebyla inteligentní zvířata, nikdy by se nesetkali. Naštěstí pro ně Saphir neomylně směřoval k oblouku a jednorožec spíš k Saphirovi.
James i Lily ve stejnou chvíli sklouzli z jejich krasavců a zamířili k sobě. Dvanácterák měl na sobě dlouhý, vlající plášť a pod ním bílou košili a černé kalhoty. Postavili se před nás a všichni jsme se zaposlouchali do neobvykle nezáživných keců ceremoniáře.
Po nekonečných minutách poslouchání žvástů o nikdy nekončící lásce a životnímu údělu zamilovaných přešel k tomu nejdůležitějšímu.
"Jamesi Pottere, berete si zde přitomnou Lily Evansovou? Přísaháte, že ji budete chránit a milovat, v dobrém i ve zlém?" Z první lavice se ozval vzlyk. Taky jsem se cítila lehce naměkko, zvlášť, když James odpověděl.
"Lily Evansová," otočil se na ni ceremoniář. Najednou se ozval jakýsi praskavý zvuk a před námi se objevilo stříbřité světlo, ze kterého se posléze vyklubal patron, pravděpodobně lasice. Otevřela tlamičku a monotónně prohlásila:
"Bystrozorko Noirová, současný pobyt Skotsko, škola Bradavice, ministerstvo bylo napadeno. Přesně v deset hodin třicet sedm minut bude aktivován vaše podkožní přenášedlo a dostanete se do haly. Budeme vás tam očekávat."
A doprdele. Zběžně jsem se podívala na hodinky. Půl šesté a tři minuty. Mám čtyři minuty...
"Omlouvám se," zakoktala jsem se. "Pokračujte." Lily na mě nevěřícně zírala, James pevně sevřel čelist a když jsem se podívala na Siriuse, tak ten prázdně zíral před sebe.
"Lily Evansová, berete si zde přítomného Jamese Pottera?" nevnímala jsem, co říká, jen jsem v duchu počítala vteřiny.
"Ano." proťal ticho rozzuřený hlas.
"Svědkové, podepište se..." Nejdřív měl Sirius, ale já měla už jenom dvě minuty... Netrpělivě jsem čekala, než podškrábne pět magických listin a rychle jsem se vrhla po brku.
Po chvíli jsem si ztěžka oddechla a narovnala jsem se. Všichni zajásali, ale to mě už nezajímalo. Omluvně jsem se podívala na Lily a chtěla jsem jí ještě něco říct, ale ona mě okázale ignorovala. V tu chvíli jsem byla vtažena do víru přenášedla, které mi bylo vpraveno do těla pár dní po tom, co jsem se stala americkou bystrozorkou.
Zatraceně.


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.