Dum spiro, spero - 52. Vólné dny

14. října 2010 v 14:23 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 52. Vólné dny


Pár dní jsem strávila přemýšlením o tom, kdy mi napíše. Když se stále nic nedělo, pokusila jsem se to hodit za hlavu a snažila jsem se normálně pracovat.
Když říkám normálně pracovat, znamená to, že jsem většinu tý doby strávila flákáním se v kanceláři s Marcem a Fredem. Jejich oblíbená zábava bylo skartování papírů pomocí mudlovského stroje, který papír rozřezal na dlouhé a velice úzké proužky. Kaju se, ale mě to zrovna nevzalo.
Čas od času jsem se ještě snažila udržet si povědomí o tom, že jsem vyšla z prestižní školy a nutila jsem se udržovat si přehled v nových kouzlech, ale později jsem propadla časopisům trochu nižší úrovně, které mi půjčovala Alisha.
Sice jsem nevěděla, jak vyčarovat mamuta na ochranu, za to jsem dokázala přesně vyjmenovat, jak se rozpozná zamilovaný chlap, která pleťová maska se hodí ke mně a který kouzelnický ples bude nejpompéznější.
Zcela upřímně, akce tu byly dost slabý. Jednou jsem konečně honila zlodějíčka, jenže mu někdo nastavil nohu a já z toho nic neměla. Jindy jsem s Fredem hlídkovala ve Městě a někdo si odplivl na ulici. Dali jsme mu pokutu a ještě dva dny poté jsme si o tom vzrušení povídali.
Trochu přeháním. Ale jenom trošku.
No, tak se mi potom nedivte, že jsem na ten papírek od Ricka koukala každou hodinu a modlila jsem se, aby si na mě vzpomněl. Po týdnu se tam díky Merlinovi konečně objevil vzkaz napsaný úhledným písmem:
Doufám, že se máš tak dobře, jako my. V sobotu půjdeme s Filipem do zoo, nechtěla by ses připojit? Pokud ano, budeme na tebe čekat ve dvě odpoledne před vchodem. Už se těšíme.
Naučil se výborně používat sílu a výhodu toho my. Všechno zní hned mnohem autoritativněji a tak... normálně.
Ráda přijdu, ale nebude to trochu hloupé? Přeci jen, s tvou ženou se vůbec neznám.
To, že se s Richardem naopak známe velmi dobře, jsem radši vynechala.
Samozřejmě, že ne. Vážně, Christie se s tebou chce poznat, už jsem jí o tobě vyprávěl.
Cože? ´Hele, zlato, do zoo s námi půjde jedna holka, který jsem napsal kdysi básničku, že ji nikdy nepřestanu milovat. Co chceš k večeři?´
No, tak díky za pozvání. Budu tam, pokud tam teda trefím.
Výborně. Nic nového pod sluncem.
"Noirová, rád bych si s vámi promluvil," do naší kacelářky vešel Big Boss. Kývl na ty dva, kteří se okamžitě přestali pitomě chechtat a postavili se do pozoru. "Za pět minut."
"Jasně," přikývla jsem. Pak jsem si uvědomila, ke komu vlastně mluvím, i když už Trickle odcházel. "Teda, ano, pane," zahučela jsem si pro sebe. Vážně na mě mají špatný vliv.

xXx

"Mám pro vás práci," oznámil mi šéf hned, jak jsem se posadila a odmítla čaj. Zvědavě jsem se naklonila dopředu. "Vím, že se tu v poslední době nic neděje, a do budoucna také nic moc neočekáváme, ale vás pošlu na jednu speciální misi." To zní zajímavě.
"Kam?"
"Vlastně to bude do Města," s každým slovem mi poklesávalo níž srdce. Už to vypadalo vážně slibně. "Bude se konat ples, dvacátého listopadu. Potřebuju, abyste mě doprovodila," málem jsem se rozesmála.
"To má být pozvání?" ušklíbla jsem se.
"Ne," chladně si mě prohlédl. No tak fajn. "Přitom budete hlídat ministra. Přišlo mu několik výhružných dopisů."
"Pokud vím, ministr má pár goril po ruce," odpověděla jsem udiveně.
"Samozřejmě, že má, vy tam budete jenom pro jistotu," skoro protočil oči. "Nikdo neočekává, že by se něco mělo stát."
"Ne, a právě proto tam budu s vámi?"
"Ano." odsekl. Už vypadal vážně naštvaně.
"Ehm, pane..." odkašlala jsem si.
"Ano?"
"Když odmítnu -" zarazil mě jeho pohled. Zmlkla jsem a přikývla.
"Dostanete zaplaceno," ujistil mě. "A prémie."
"O to mi vážně nejde," mávla jsem rukou. Plat bystrozora byl dost štědrý, na to, že jsme nedělali nic.
"Už jděte, přijde vám oficiální pozvánka a zbytek ještě domluvíme."
"Moment," zarazila jsem se. "Proč mi to říkáte už teď?" Zvedl obočí. "No, je srpen..." nedokončila jsem větu.
"Tyhle věci se oznamují hodně dopředu."
"A výhružné dopisy také?"
"Už jděte," mávl rukou ke dveřím.
"Sbohem," zabručela jsem při odchodu.

xXx

V sobotu odpoledne jsem vyrazila k místní zoo. Po několika nenápadných kouzlech Směru jsem se tam docela v pohodě dostala. Byl parný den, jeden z mnoha. Většina lidí ani nevystrčila nos z jejich klimatizovaných bytů, a když ano, všude byly slyšet rozhovory o letošním létu. Na obloze nebyl jediný mráček, vlastně bylo poměrně sucho, ale to mě zase tak nezajímalo.
Před zoo se taky nesrocovalo zrovna moc lidí, ale bylo jich tam dost na to, abych měla problém najít Richarda a jeho ženu. A to hlavně proto, že Rick měl na sobě džíny a havajskou košili s kloboukem, a proto jsem ho asi desetkrát přelétla pohledem a hledala černou, zakuklenou postavu. Nakonec jsem ho teda našla.
Prohlédla jsem se, měla jsem džíny a tuniku, ale vedro mi ani nebylo. Možná kvůli tomu kouzlu. Nasadila jsem si sluneční brýle, úsměv, a vyrazila jsem k němu. Nikde jsem nezaregistrovala ženu a ani malýho haranta.
"Ricku!" zamávala jsem na něj. On ke mně okamžitě vyrazil a objal mě.
"Faith, rád tě vidím," odtáhl se ode mě. "Christie s Filipem kupují zmrzlinu," a jako důkaz toho, co říkal, jsem spatřila stánek se zmrzlinou. Stálo tam asi sto padesát lidí, takže jsem měla trochu problém poznat ženu, kterou jsem v životě neviděla.
"No, takže..." kousla jsem se do rtu. "Jak se máš?"
"Výborně," odpověděl s úsměvem. "V poslední době jde všechno neuvěřitelně idylicky."
"Jo, to gratuluju," zazubila jsem se. Z fronty lidí se odpojila plavovláska střední postavy s tmavovlasým klukem vedle sebe. Každý držel dvě obrovské bílé zmrzliny a mířili k nám. "To jsou oni?" ukázala jsem k nim bradou. Rick se otočil a přímo se rozzářil.
"Jo," odpověděl. "Tohle je Christine, tohle Faith," představil nás.
"Já jsem Filip!" zahalasil kluk a rychle mi podal zmrzlinu. "Ani jsem si nelíznul!" okamžitě hlásil.
"Výborně," pochválila ho melodickým hlasem Christine. Ona byla jedna z těch lidí, které člověk musí mít rád. Usmívala se, na tvářích měla dolíčky, její modré oči přímo vyzařovaly štěstí.
"Děkuju," i Filip byl skvělý.
"Teto, ty taky kouzlíš?" klidně se zeptal. Zakuckala jsem se a rozhlédla se.
"Ehm, jo," potřásla jsem hlavou a samovolně jsem mu prohrábla rukou vlasy. "A co ty?"
"Já jo! Chceš to ukázat?"
"Filipe," položil mu Rick ruku na rameno. "Pojď do zoo," omluvně pokrčil rameny a pronesl směrem ke mně: "Nedokázeme mu vnutit, aby konečně zachovával Zákon o Utajení Kouzelnického Společenství." ZUKS, znám.
"To je v pohodě. Je moc milej," pozorovala jsem ho, jak táhne matku k bráně.
"Jo, to je. Největší štěstí, jaký mě kdy potkalo," dělal to samé, co já. Mrkla jsem na něj, viděla jsem, že je vážně zamilovaný. Ten výraz si nikdo nesplete. Povzdechla jsem si a vyrazila jsem ke vchodu.


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.