Dum spiro, spero - 51. Jedeme z kopce, pánové

14. října 2010 v 14:23 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 51. Jedeme z kopce, pánové


Dny ubíhaly, pomalu se změnily v týdny a ty v měsíce. A dvanáct měsíců, jak známo, tvoří rok. Dvacet čtyři měsíců tedy logicky tvoří dva roky. Dva roky strávené s desítkou lidí. Už mi lezou krkem, vážně.
Chcete slyšet novinky? Hlavně teda tu jednu.
Aless se zasnoubil s krávou navoněnou, pitomou, uchechtanou. Děsně inteligentní, milá a příjemná holka, kdyby to nebyla kráva největší.
Trochu mě to dostalo, přiznávám, ale v poměrně krátké době - asi dva, tři, nanejvýš čtyři měsíce - jsem se vzpamatovala. Mírně.
Daniel chodí s Ewou a plánují společně odjet někam na Slovensko nebo Slovinsko nebo tam někam zabít pár zloduchů, vzít se a vychovat společně pět dětí.
Joshua po roce a půl odešel, protože podle jeho slov "věděl všechno, co potřeboval". Poslední zprávy o něm jsou z Jižní Ameriky před třemi měsíci, pak se po něm slehla zem.
Elizabeth sní o Austrálii a zjevně si tam sehnala místo osobního strážce nebo tak nějak. Slušně platí, ale akce je pomálu...
Magnus byl nalezen mrtvý i se svou manželkou. Jejich syn je nyní v péči rodičů jeho manželky. Na pohřeb jsme nemohli jít, ale docela to s námi otřáslo.
Sergej se dal dokupy s Chloe, vypadají spokojeně, ale o rodině nechtějí ani jeden ještě slyšet. Chloe je to upřímně jedno, děti a ona - to nejde dohromady.
Lea se zasnoubila a již se vdala. Její manžel je mudla. Ona sama skončila studium o měsíc dříve, protože zjistila, že čeká dítě. V dvaceti...
A já? Vlastně, nic moc. Naučila jsem se v mezích používat svou moc. Jde jednoduše o to, abych vyvolala v sobě nějaké emoce a ty přesměrovala do kouzel. No, pak se většinou začnu chovat pomateně a nikdo to nechápe, ale cíle dosáhnu. Na padesát procent.
Celý rok jsem s nikým nechodila. Pokud nepočítám drobné úlety. Odvykla jsem jakékoliv akci, o alkoholu nemluvě.
Celkově to se mnou jde z kopce.
A po Akademii zamířím na rok do Ameriky, abych pak mohla na dva roky do Anglie. S Lily jsem si nenapsala ani řádek od tý doby, co jsem od nich odjela. Prostě mi to přišlo hloupý.
Přišla poslední zkouška. Další virtuální realita. Přežili jsme všichni, dostali jsme diplomy, přišel poslední den. Poslední večer, první a poslední noc, kdy jsme vytáhli lahve. Konec nastal o půl dvanácté, kdy se všechny naše páry zahádně rozprchli. Zůstali jsme tři - Aless, Elizabeth a já. Já jsem to samozřejmě nevydržela a odešla jsem na pokoj, na který přišla Elizabeth asi půl hodiny po mě. Dělala jsem, že spím.
Druhý den ráno jsem si kouzlem zabalila věci a vyšla jsem před budovu. Všichni jsme se poobjímali, s holkama jsme brečely, kluci si z toho dělali srandu, ale byli taky naměkko. Osm statečných. To tak. Společné fotografie, předání adres... A už jsme se postupně přemístili pryč.
Já jsem se přemístila na letiště v Budapešti, lépe řečeno do kouzelnické hospody poblíž letiště. Měla jsem letenku do Ameriky, Las Vegas. Vylétali jsme v jednu hodinu s Air France, kolem páté jsme přistáli na letišti Johna Fitzgeralda Kennedyho v New Yorku. V osm jsme poté odletěli a konečně v jedenáct jsem dosáhla mého cíle. Virgin America nás dostala až na McCarran International v Las Vegas. Taxíkem jsem se dostala k nejbližšímu hotelu, objednala jsem si pokoj na jednu noc za nekřesťanskou sumu a v smutně vyhlížejícím pokoji jsem sebou plácla do postele a okamžitě jsem usnula.
Ráno jsem zamířila na Magické Ministerstvo Kouzel. MMK sídlí v nové budově s skleněnýma oknama, vypadá naprosto mudlovsky. Vešla jsem dovnitř, hosteska mě po důkladném prověření poslala obyčejně vypadajícími dveřmi do jakéhosi centra všeho dění MMK. Po místnosti, která se vzdáleně podobala kanceláři, kterou někdo stokrát zvětšil, poletovali listy a neomylně mířili k adresátovi. U dveří byl pult, za kterým něco sepisovala na kost vyhublá čarodějka s rudým hábitem. Vzhlédla a bez úsměvu si mě prohlédla.
"Přejete si?"
"Jsem Faith Noirová, bystrozorka. Dnes nastupuji," odpověděla jsem. Vyjeveně jsem zírala na ten šrumec kolem mě.
"Vyjeďte výtahem do osmého patra, tam vás dál někdo pošle," pobaveně mě pozorovala. Uvědomila jsem si, že působím směšně, tak jsem jí poděkovala a prošla jsem mezi lidmi, snažila jsem se přestat působit jako vesničan, který poprvé vidí velkoměsto. Výtah byl moderní, ostatně jako všechno kolem mě. Narvala jsem se do něj společně s devíti dalšími kouzelníky a na poslední chvíli jsem stihla zmáčknout osmičku. Výtah nás nejdřív vyhodil na třináctém podlaží, pak zajel do sedmého a po třech minutách ježdění nahoru dolů jsem konečně vystoupila v osmém patře. To jsem ještě netušila, že se mu říká jednoduše Osmé. Nebo taky Oslí patro.
Vypadalo to tam mnohem klidněji, vlastně tam byl jediný člověk v celé hale s jedněmi dveřmi a asi pěti výstupy z výtahů. Přistoupila jsem k mladé, sympatické holce, které mohlo být tak osmnáct, i když vypadala spíš na šestnáct.
"Dobrý den," lenivě na mě mávla. "Vy jste ta nová?"
"Hm," přikývla jsem.
"Tak pojďte za mnou," zakouzlila nějakého hlídáčka, aby ji upozornil, až někdo přijde. "Dovedu vás za velitelem."
"Díky," usmála jsem se na ni. Ona jenom pokrčila rameny, a dala si do pusy žvýkačku.
"Je to docela zmetek, ale prej bojovat umí," prohodila. "Jo, jsem Alisha," otočila se na mě a potřásla mi rukou. Pozadu vešla rozevíracími dveřmi do chodbičky, ve které to vážně žilo. Z prosklených kanceláří kolem mě byl slyšet hluk, spousta hlasů se prolínala. Kolem mě někdo provedl nametenýho chlápka, který si uprostřed chodby odplivl. Sliny na zemi zazářily a zmizeli.
"Musíš si dávat pozor, abys něco nehodila na zem, skřítci tu dali šikovný kouzlo na mizení," varovala mě Alisha. "Dneska mi spadl balíček žvýkaček a ti hajzlíci mi to odmítli vrátit."
Povinně jsem se zasmála. Na konci chodby byla jediná kancelář s neprůhledným sklem, na ni cedulka s nápisem:

BIG BOSS
Christian Trickle

Usmála jsem se. Alisha zaklepala, dveře se otevřely a ona mi uvolnila cestu. Tak jsem teda vešla do luxusně zařízené kanceláře, byla laděná do černo-hnědé barvy, spousta kůže a slonoviny.
"Dobrý den," pozdravila jsem šlachovitého, asi padesátiletého chlapa, který seděl na pohodlném křesle s kolečky. Pokynul mi a poslal mě sednout si naproti jeho stolu. Všimla jsem si, že má lícní kosti jizvu.
"Posaďte se, slečno," zabručel. Neměl tak americký přízvuk, jako ostatní, ale anglický taky ne. Možná pocházel z Austrálie, kdo ví.
"Velmi mě těší," zamumlala jsem nakonec.
"Doufám, že po pár měsících budu moct říct totéž," oplatil mi to podivně. "Tak vás vítám v Americe," posunul si blíž křeslo. "Jak jsme vám i vašim profesorům sdělili v dopise, budete tu zastávat místo obyčejné bystrozorky. Služby trvají dvanáct hodin, každý den pondělí až sobota. Od vás nám sem tam přijede i nějaký ten váš "smrtijed", ale největší problémy tu máme s obyčejnými zloduchy. Občas budete muset hlídkovat v našem městě v městě," vypadalo to skoro, jako by se usmál, jeho rty se na chvíli uvolnily a nebyly tak stažené. "Je pod zemí," dodal.
"To jako fakt?" neudržela jsem se.
"Sjedete do patra minus jedna, tam je hala s Hlídači, kteří každého příchozího prohlédnou. Pak se buď odletaxujete, sjedete výtahem nebo sejdete schody do Města. Ale je naprosto bezpečné, při takové míře kontroly..."
"A ehm..." odkašlala jsem si. "Jaký budu mít plat?" Vyřešili jsme těch pár drobností, mimochodem, moc peněz se tu teda nebere.
Pak Trickle mě po půl hodině ukázal i kancelář, kterou jsem sdílela s dvěma dalšíma bystrozorama a odešel. Ti dva se na mě kriticky zahleděli a představili se mi.
"Marc Jackson," podal mi ruku asi třicetiletý, vysoký a zachmuřený chlápek. Ten druhý mohl mít tak čtyřicet, měřil asi dva metry a neměl vlasy.
"Fred Yorg," usmál se.
"Faith Noirová," potřásla jsem si s nima a připadala si jako totální debil. Mohli měřit dvakrát tolik, co já. "Uhm... Nastupuju rovnou, takže... Já nevim, co se tady dělá?"
"Čeká, papíruje a..." kanceláří se rozhlehl zvonek. "A stejně za chvíli začne akce," dokončil nakonec Marc.
Ještě jsem nikam nešla. Zvlášť proto, že jsem se nemohla sama přemisťovat, díky tomu, že jsem nevěděla, kam. Budu si muset všechno projít a stejně mě to bude stát spoustu času na nic.

xXx

Za dva týdny už jsem v pohodě vyrážela na zátahy s partou dalších lidí. S nikým jsem se zrovna extra nespřátelila, ani mi to nepřišlo důležitý. Ale za nějakou dobu se stala jedna velmi nečekaná událost...
Když říkám nečekaná, tak to není to správný slovo. V životě bych si to nepředstavila...
Pomalu jsem si navykala na denní režim, ráno jsem normálně vstala, ve svém novém bytě. Vysprchovala jsem se, oblékla, nasnídala a vyrazila na ministerstvo. Jako vždy jsem prošla okolo tý krávy v recepci a v tom jsem ho uviděla. Černovlasý kluk... Ale ne, nádhernej, černovlasej a černookej chlap. Něco se ve mně hnulo. Okamžitě jsem ho poznala, i když zjevně už dávno přestal nosit černý oblečení. Kravaťák, řekla bych. Zrovna vycházel z jednoho výtahu a tvářil se docela důležitě. Zírala jsem na něj pěkně dlouho, až byl ode mě pár kroků. Zvedl hlavu a rozhlédl se, viděla jsem, jak se zastavil pohledem na mě a doslova otevřel hubu.
"Ricku?" zamumlala jsem.
"Pane Bože," zalapal po dechu. Usmál se a přešel ke mně. Objal mě a rozzářeně se zubil. Dřív by to asi neudělal, ale teď vypadal o dost šťastnější. "Faith! Rád tě vidím. Ty tu pracuješ?" Přijal to naprosto přirozeně.
"Co? Jo, no, jsem bystrozor," odpověděla jsem.
"Takže se ti splnil sen, co?" Už se na mě začínal dívat jako na postiženou a kývl na mě.
"Eh, jo, sen, no..." pokrčila jsem rameny. "Jo, jasně, sen!" vyjekla jsem. "Jo, je to super. A co děláš ty?" Možná se za chvíli vzpamatuju.
"Taky pořád totéž, pracuju na Odboru Záhad," no dobře, předtím jsem možná nereagovala nějak briskně, ale nemusí na mě zírat jako na idiota.
"Jej, to je fajn... Bydlíš tady poblíž?"
"Jo, vlastně bydlím pár kroků od ministerstva. Já, má manželka a syn," Oh.
"Ty máš rodinu?" nevěřícně jsem zamrkala. "Jak se jmenují?"
"Manželka je Christiane, syn Filip, je mu šest... Vlastně není úplně můj syn, ale chápeš," pokrčil rameny. "Je Christiin."
"Jo aha, no to je super," zahučela jsem. "Hele, já musim, ale někdy bychom se měli setkat," udělala jsem jeden krok blíž výtahům.
"To určitě, nechceš zajít k nám?"
"Jo, třeba, ráda..." usmála jsem se. "No, hele, tak..." Richard vzal z kapsy složený list papíru, krátce na něj poklepal, neverbálním kouzlem a roztrhl ho. "Napíšu na svou půlku, kdy..."
"Ty jo, to je chytrý," vyvalila jsem oči.
"Pár věcí se změnilo, ale Christiane tě ráda pozná," mrkl na mě. "Já běžím, umírám hlady," s tím se se mnou rozloučil. Ještě asi minutu jsem za ním zírala a přemílala si v hlavě to setkání. Nikdy jsem nemyslela, že se s ním setkám. Oh, bože, má první velká láska. Merline, to je kus...


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.