Dum spiro, spero - 50. Zhroucené vzdušné zámky

14. října 2010 v 14:21 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 50. Zhroucené vzdušné zámky


Napadli nás smrtijedi, kvůli mně. Použila jsem zakázané kletby.
Sirius je zraněný, nevím jak moc vážně. Lily má něco s rukou. Lea taky, Sergej je pravděpodobně strašně vyčerpaný. A já?
Já sedím ve vězení. To je fakt milá věc, toto. Je to jen jakási zadržovací vazba, mozkomoři, díky Merline, chybí. Je tu obyčejná postel, ale děsná zima. Ta deka to vůbec nemůže zadržet. Přede dveřmi stojí dva bystrozoři, který ani neznám, čekají, až jim někdo přijde říct, ať mě odvedou do Azkabanu za použití nepromíjitelných kleteb.
Protože já jsem zabila.
Zabila jsem člověka, bytost, která dýchala...
Unaveně jsem se opřela o chladnou zeď a otřásla jsem se. Přitáhla jsem si deku ještě blíž a roztřeseně jsem vydechla. Bylo mi zle ze sebe samé.
"Otevřete celu, půjde se mnou," už delší dobu jsem slyšela kroky, ale nereagovala jsem. Vzhlédla jsem, až když mě někdo vzal za paži. Shlížel na mě bystrozor, asi třicetiletý muž s dlouhými vlasy. Ve tváři se mu nezračilo vůbec nic, byl prázdný. Jako já.
"Pojď," měl neobyčejně hřejivý hlas. Poslechla jsem ho, ale vůbec jsem nedávala pozor, kudy mě vede. Šli jsme za drobným mužíčkem vepředu, trvalo mi asi deset minut, než jsem si uvědomila, že to je Ministr Kouzel, Nobby Leach.
Vešli jsme do přepychové pracovny, pravděpodobně kanceláře Ministra. V pohodlném koženém křesle seděl Zoli, jeden z našich učitelů. Ani mě to moc nepřekvapilo.
"Dobrý den," pozdravil. Pokývla jsem, stála jsem tam a nevěděla, co mám dělat. Pořád jsem měla zaprášené oblečení.
"Posaďte se," vyzval mě Leach. Pokusila jsem se vzpamatovat, vybrala jsem si nejmíň honosnou židli, která se tam nacházela, přitáhla jsem ji blíž k Zolimu a sedla jsem si. On na mě chvíli zíral, pak si povzdechl a otočil se k Leachovi.
"Propuštění za takovou cenu?" pokračoval v rozhovoru, který začal mnohem dřív.
"Bude tady dva roky sloužit, ano," usmál se na mě Leach. Měl křivý úsměv, nevypadal nijak přívětivě. A rozhodně ne upřímně.
"Pokud s tím bude slečna souhlasit, můžu to podepsat jménem Akademie, vy ji okamžitě pustíte, ostatní z našich studentů také, média se k tomu nedostanou a ty dva roky si bude moci splnit kdykoliv?" vychrlil Zoli.
"Ne kdykoliv, rok po ukončení školy k nám nastoupí."
"Dobrá," přikývl. Já jsem je poslouchala jenom na půl ucha, nechtěla jsem zasahovat, ale jak někdo může rozhodovat o mém osudu?
"Zeptá se mě někdo na můj názor?" ozvala jsem se nakonec.
"Je mi to líto, ale pokud nechcete být zavřena do Azkabanu, tak ne," naklonil Zoli hlavu na stranu. "Nedělejte si starosti, jste Angličanka, stejně bychom vás sem možná poslali."
"No..." pokrčila jsem rameny. Opět mě to přestalo zajímat. "Můžu jít za Sergejem?" A Siriusem, Lily a tak dále?
"Půjdu s vámi, ty tři dny pořád platí, jen si nejsem jistý, jestli je chcete mít," Zoli se choval výborně. A mě to bylo jedno.
"Já taky ne."
Po podpisu smlouvy s Ďáblem jsme vyšli do vstupní haly Ministerstva. Zoli mě odvedl ven do mudlovské ulice. Cestou k Mungovi mě vyslechl, chtěl slyšet vše o Magnusovi. Když jsem mu nakonec řekla, že jsem je přilákala já, vypadal spíš smutně.
"Je mi líto, že to musím říct, ale těla smrtijedů se nenašla. Buď jste je roprášila, nezabila, nebo je někdo odnesl. Nikdo netuší, co se stalo..." Oznámil mi ještě před budovou obchodu Berka a Máčel, s. r. o.
Vešla jsem dovnitř přes figurínu a nechala ho stát venku. Podle instrukcí jsem se vydala do pátého patra - oddělení trvalých poškození kouzly. Na chodbě jsem odchytla lékouzelnici v citronově zeleném hábitu, která mě odvedla k pokojům, kde byli ostatní.
Zaťukala jsem na dveře, za kterými se pravděpodobně nacházel Sergej s Leou. Taky že jo, oba dva seděli na postelích a kouzly se přetahovali o polštář, který pět vteřin po mém příchodu vybuchl.
Sergej rychle nehodu uklidil a usmál se na mě.
"Tak co, jak se vede?" pronesl nakonec.
"Perfektně, zabila jsem pět lidí, kvůli mně tu jste vy všichni a ke všemu po škole budu v Anglii. Jinak je mi fajn." Odsekla jsem.
"To není pravda, nejsme tu kvůli tobě, jak bys to mohla způsobit? A proč v Británii?" Ach jo, Rusové mají nechutný zvyk říkat Anglii Británie. Já ten výraz prostě nesnáším.
"Magnus mi dal sledovací zařízení," ztěžka jsem vydechla a svalila jsem se na postel vedle něj.
"On? Takže to je zrádce?"
"Jo, zrádce," opakovala jsem hluše. "Ne, vlastně ne... Jeho..." hořce jsem se ušklíbla. "On je ženatý, víte to? Jeho manželku unesli. V osmnácti má roční děcko. Docela strašidelný."
"Takže mu vyhrožovali?" Lea se hladce zvedla a přešla k oknu. "Nemůže za to..."
"Mohl nám to říct, nejsme břídilové," namítl Sergej. "A co s tou Británií, vlastně?"
"Nic moc. Jenom mě pustili až po slibu, že tu budu dva roky."
"Dva roky není nic," mávl rukou. "A tady se stejně semele nejvíc zajímavých věcí."
"Po Rusku a zbytku světa, já vím," ušklíbla jsem se.
"Tak nějak."
"Vypadáš unaveně," poznamenala Lea.
"Byla jsem přes noc ve vězení, Leono," odsekla jsem. "Zkus si to, a pak mi něco říkej."
"Já to nemyslela zle," zaškaredila se.
"Promiň," pokrčila jsem rameny. "Chovám se děsně... Asi půjdu vedle, řeknu jim to..."
"Myslím, že to pochopí."
"Díky, Serži," povzdechla jsem si. "Jo, zapomněla jsem... Byl tam se mnou Zoli, že ty tři dny pořád platí," s tím jsem odešla. Vešla jsem do dveří napravo, tam byla jediná postel. Už jsem chtěla odejít, když jsem zjistila, že tam vlastně leží Sirius. Vypadal docela děsně, v obličeji bílý jako Snape, ale klidně spal. Váhavě jsem k němu přešla. Trochu pitomě jsem se usmála, pořád vypadal strašně roztomile, když se právě nemuchlal s blbou krávou. Prsty jsem mu přejela po čele, bylo naprosto ledové, lehce zpocené. Sirius v tu ránu vyletěl do sedu a chytil mě za zápěstí. Vytrhla jsem se z jeho sevření a odstoupila jsem.
"Promiň," zamumlala jsem.
"Ne, já..." položil se zpátky na nemocniční polštář. Zavřel oči a položil si dlaň na břicho, které měl ovázané tlustýma látkama.
"Jak ti je?" posadila jsem se k jeho nohám a dala si ruce do dlaní.
"Poměrně dobře," cítila jsem z jeho hlasu, že se usmál. "Všechno bolí, ale žiju."
"Nechtěla jsem je k vám přivést, nemohla jsem to tušit..."
"Já vím, James, Remus i Lily to pochopí..." Ale co když ne? A pochopím to vůbec já?
"Nemá cenu to tu prodlužovat, půjdu za nimi," vstala jsem. "Možná. Ach jo, já nevim, jak jsem si mohla nevšimnout toho, že mám ten přívěsek na krku?" projela jsem si rukou nerozčesané vlasy. "Nechtěla jsem. Já nevím... Je v tom hrozný zmatek," odmlčela jsem se. "Ale měla jsem si toho všimnout."
"Nech toho," zamumlal Sirius. "Nikdo by si toho nevšiml."
"Siriusi?" bezdůvodně jsem promluvila. Vyčkávavě se na mě podíval. Nakonec jsem pokrčila rameny, přešla jsem k němu a objala jsem ho. "Jsem ráda, že se ti nic horšího nestalo," váhavě jsem se usmála.
"Jsem rád, že jsi sem přišla," oplatil mi to po chvíli. Pak se pohnul a zaúpěl.
"Ježiš, promiň, já nechtěla," vyletěla jsem, když jsem si uvědomila, že ho asi až moc mačkám.
"To je dobrý," ušklíbl se.
"Tak já jdu," podrbala jsem se ve vlasech. "Měj se..."
"Ty taky," zaslechla jsem ještě, když jsem odcházela. Cítila jsem se provinile, ale vešla jsem do dalších dveří. Uvědomila jsem si, že vůbec nevím, co se stalo Remusovi, ale když jsem se rozhlédla po místnosti, zjistila jsem, že asi nic moc, protože jak on, tak James seděli na vlastních postelích a oba něco sepisovali. Lily taky seděla, ale měla ovázanou pravou ruku, nic nepsala, jenom zamyšleně hleděla do stěny.
"Ahoj," rozzářila se, když mě uviděla. James se na mě podíval a taky se usmál, pokývl mi, stejně jako Remus.
"Čau. Hele, já to nechci protahovat, chci, abyste věděli, že na vás zaútočili kvůli mně." odkašlala jsem si. Nic neříkali, tak jsem pokračovala. "Jeden kluk mi dal napodobeninu mého přívěsku, když jsem o tom nevěděla. Bylo to něco na způsob sledovacího zařízení. Šli po vás..." podívala jsem se na Lily. Tvářila se naprosto šokovaně. James se mračil a Remus mě propaloval pohledem.
"Já... chtěla jsem vám to říct takhle, protože... No, já nevím, měli byste to vědět..."
"Faith, klid," zvedla se z postele Lily. "To je v pohodě, jestli to dobře chápu, nevěděla jsi o tom..."
"Jdu na chvíli ven," zamumlal James, s ním se vytratil i Remus. Nešťastně jsem se za nimi podívala.
"Vyčítá mi to, že jo?"
"Asi to není tak těžký, ale on se umoudří," posadila se znovu. "Poslední dobou je trochu háklivý na to, co se mi děje."
"Má důvod?"
"Ani v nejmenším," usmála se na mě.
"Já... Jak dlouho tady budete?"
"Prý dva nebo tři dny tu zůstaneme, pak se vrátíme zpátky do školy..." zvedla obočí. "Zůstáváš tady?"
"My tři." opravila jsem ji. "Máme tři dny, teď už teda jenom dva..."
"To je skvělý," zazubila se. "Ale nechceme tě otravovat, měla by sis zase užít Anglii..."
"Budu tu jak jenom to půjde, ale provedu Seržu i Leonu," pokrčila jsem rameny. "Sice anglicky umí, ale oni by zapadli do prvního baru a dva dny nevylezli..."
"Fakt?" rozesmála se Lily.
"Tuším. My tam moc příležitostí k pití nemáme, ale podle historek z mládí," nedokončila jsem větu.
"Tak za nima jdi, někdy se ještě stav..." poslala mě pryč Lily. "A James bude v pohodě..."
"To doufám."
Jaro se v Anglii, obzvlášť v Londýně, dá strávit mnoha způsoby. Člověk by se až divil, co všechno se dá dělat. Ve třech.
Strávili jsme tam dva velmi odpočinkové dny, dvakrát jsem se stavila za Poberty i Lily. Sirius se dal poměrně rychle dokopy, ale James byl hodně odtažitý. Když jsem odjížděla, trochu strojeně mě objal, zato Sirius mi dal čistě přátelskou pusu na tvář a vypadal v pohodě.
A tak tedy o padesát až šedesát hodin později jsme stanuli opět před bránou našeho drahého ústavu.
"Domov, sladký domov," protáhla Lea ironicky.
"Ještě máme poslední příležitost utéct..." zamumlal Sergej.
"Tak jdeme?" zazubila jsem se. Po pár vteřinách jsem pokrčila rameny. "Nebo ne..."

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.