Dum spiro, spero - 49. Vzpomínka

4. října 2010 v 18:54 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 49. Vzpomínka


V daný čas jsem čekala u brány, společně se Sergejem, a k mé veliké a očividné nespokojenosti i s Leou. Zrovna v tu chvíli jsem přemýšlela, jestli ji mám praštit po hlavě kamenem nebo to vyřešit kouzlem, když z lesa konečně vyšla Amelie - Psí Čumák, kdyby vás to zajímalo. Zvláštní bylo, že s ní šel ještě jeden starý chlap, vypadal asi na padesát, víc široký než vysoký, a pitomě se tlemil.
"Dobrý den, toto je Vigo, je to lékouzelník. Bude vám k dispozici, kdyby se stalo něco neočekávaného," zamumlala Amelie. "Byla bych ráda, kdybyste cestovali s přenášedlem, jelikož z vás nikdo, kromě Noirové, neví, kam se máte přemístit. Rádi bychom vás viděli do tří dnů zpět."
"Tak fajn," s vidinou tří volných dnů se nám bude makat mnohem rychleji, to je jasný. "Kde to vázne?"
Přemístili jsme se s pomocí potrhaného svetru do Londýna, kde na nás měli čekat Poberti, kteří sice nevěděli, že mám společnost, ale asi jim to brzo dojde, když je uvidí, že. Jaké to překvapení, na Siriusovi byla nalepená - pro tentokrát jenom opřená, ale to nebudu řešit - další kráva. A jaké to milé zjištění, že je to April...
"Ahoj," zamumlala jsem. "Kde je Lily?"
"Čeká u nás doma," James zářil jako vánoční stromeček.
"Vy spolu bydlíte?" usmála jsem se. "Ou, pardon..." uvědomila jsem si, že ostatní neznají. "Tohle je Sergej, pan Vigo a tohle je Lea," zavrčela jsem poslední jméno. Lea samozřejmě s širokým úsměvem potřásla rukou nejprve Siriusovi, který na ni naprosto okouzleně zíral, pak Remusovi, který okamžitě zrudl, Petrovi, který ji ani nepodal ruku, jak se styděl a nakonec Jamesovi, ten ji okázale ignoroval. To mě trochu potěšilo. April asi ani nepřijala na milost.
Sergej je pozdravil pokývnutím hlavy a Vigo se pořád tlemil. Další blázen na obzoru.
"No, a kde bydlíte?"
"Kousek odtud, pár minut," James se na mě usmál. Aspoň někdo, Remus mě nikdy asi moc neměl rád, Petr... je Petr, to je prostě jiná liga. A Sirius se lepil na paty Lee, přičemž kolem pasu držel April. Ta se na mě jenom podívala a pokrčila rameny. Takže holka na pár nocí?
Opravdu, za pár minut, plus mínus jedna hodina, jsme se zastavili před řadovým domkem s miniaturní předzahrádkou. Omítka byla jásavě žlutá, ale nevypadalo by to tak zle, kdyby bylo hezky. Při smogu ale nic moc...
"Hezkej baráček," ocenila jsem je.
"Pojďte dál. Sice nevím, jak se sem vejdete..." nedokončil James.
"Já už musím jít, v šest musím..." Petr se od nás odpojil a přemístil se. Ten blbec se přemístil přímo na mudlovské ulici... To je vrchol.
"Jo, já taky," April políbila Siriuse a asi o deset minut později se od něj odlepila. "V šest mi začíná směna."
"Měj se," zamávala jsem jí se spokojeným úšklebkem. Sergej mě pátravě pozoroval, tak jsem pokrčila rameny a nastavila se na přijatelný mód.
Vešla jsem dovnitř, hned naproti dveřím bylo schodiště... A z něj scházela, spíš sbíhala, Lily.
"Ježiši, Faith, já tě tak ráda vidím!" vlítla mi do náruče, až mě smetla na přicházejícího Seržu. Ten mě lehce zachytil a beze slova mě chvíli držel, abych se tam neztrapnila tím, že po tý době, co jsem na škole pro elitní bystrozory se ani nedokážu udržet vestoje.
"Díky," zašeptala jsem, když jsme se s Lily přivítaly. No, pořád jsem nebyla v nejlepší kondici, když si vezmu, že jsem se dneska zrovna probudila po lehce matoucím zážitku, kouzle, který neznám a co já vím po čem ještě.
"Půjdeme asi do obýváku," James se postavil na špičky a spočítal, kolik vetřelců má v domě. Bylo nás asi osm. Pokud umím počítat.
"Pěkný," znovu jsem pochválila vybavení. Sedla jsem si do světle hnědého křesla. Když se všichni usadili, nastala hodina H.
"Faith..." odkašlal si James. "Nikdo nám pořádně neřekl, co se tady bude dít, jenom že nás potřebuješ..."
"Jo, tak to je docela přesný vyjádření," zamumlal Sergej velice potichu.
"Kušuj," okřikla jsem ho. "Jde o to, že jsem poměrně nedávno,-"
"Včera," vložila se do toho Lea.
"Sklapni," zavrčela jsem. "No, včera jsem splnila svou pověst někoho, komu se lepí smůla na paty, v lese jsem na někoho narazila, ten někdo možná něco řekl, pak mě omráčil a jaksi mi zdevastoval paměť. A já potřebuju vědět, co se tam stalo."
"A my ti k tomu máme pomoct?" zvedl udiveně obočí Remus.
"Vlastně jo... Ehm, jeden z vás se mnou provede nějaký rituál, já nevim, jak to jinak popsat, vypijeme skleničku jednoho lektvaru, dostaneme se do mé paměti - doufejme -, zjistíme, co se stalo a vrátíme se zpátky. To je asi ve zkratce, proč vás potřebuju. On to totiž musí být člověk, který mě dobře zná..."
"A vy tu děláte co?" otočil se Sirius na Viga, který seděl rozvalený na podobném křesle, jako bylo to mé a pusu měl od ucha k uchu.
"Jsem lékouzélník, chlápécek," protáhl neidentifikovatelným přízvukem.
"Ehm, to jen tak pro případ, že by se něco stalo. Naprosto nepravděpodobný případ," vyhrkla jsem.
"A kdo do toho s tebou má jít?" zajímala se Lily.
"Siriusi?" nadechla jsem se. "Mohl bys to být prosím ty?"
"Já?" vytřeštil na mě oči. "Proč já?" Protože, blbe.
"Já nevím..." ještě mu budu vykládat, že Lily nechci ztratit a on je mi šumák. Sirius se nadechoval k odpovědi, vypadal nespokojeně. Najednou se zastavil a na vteřinu zíral do prázdna. Protože už jsem to párkrát viděla, šlehla jsem pohledem po Lee, která se zjevně soustředila na vsugerování dojmu, že mu to vůbec nevadí.
"Dobře," pokrčil rameny nakonec.
"Leo, příště to nech na mě," zasyčela jsem tak, aby to slyšela jen ona.
"Tohle vypiješ, já tohle..." vytasila jsem s lahvičkami lektvarů. Můj byl o hodně větší, což vážně potěší, když mi všichni vyprávěli, jakej humus to je. "No, pak se dostanu do tvé mysli, kterou ten lektvar... Otevře. A pak půjdeme normálně, v klidu, do mé vzpomínky a po jejím shlédnutí se vrátíme. Vyhovuje?" podala jsem mu lektvar. Trochu omámený si ho vzal a vypil ho. Viděla jsem, jak se zašklebil, tak jsem ten svůj s odporem pozorovala. Nakonec jsem se nadechla, zacpala jsem si nos a na pět loků jsem ho vypila. Zapotácela jsem se, byla to docela síla. Trochu jako zelená, ale vůbec to nebylo dobrý.
"Tak," zalapala jsem po dechu. Přešla jsem k Siriusovi, který seděl vedle Jamese na gauči, sedla jsem si na opěradlo a vzala jsem jeho hlavu do dlaní, jak jsme se učili. Palce na spáncích, prsty obepínají krk. Pomalu jsem přiblížila svou hlavu k jeho, snažila jsem se mu dívat do očí, i když to ve mně vzbuzovalo intenzivní vzpomínky. Dotkli jsme se čely.
Nádech, výdech... On mi po chvíli sevřel zápěstí. Chvíli jsme se jenom pozorovali. Další nádech, jako kdybych se měla potopit v ledový vodě. Myslí jsem mu zatlačila na tu jeho. Vůbec se nebránil.

Stáli jsme na louce, dole jsem byla já a slzy mi už dávno oschly. Zírala jsem před sebe.
Křupla větvička. Udiveně jsem vzhlédla. Bože, já měla ránu...
"Magnusi?" všechny pochyby odhaleny.
"Co to má být?" zamumlal Sirius.
"Vlastně nic," pátravě jsem sledovala naši tichou hodinku. "Pane jo, to bude trvat dlouho," uvědomila jsem si. "A teď usnu..." Taky že jo.
Se Siriusem jsme měli spoustu času sledovat Magnuse, který posbíral síly a vytáhl hůlku. Z druhé kapsy se po delším hrabání vynořila jakási koule. Hůlkou jí aktivoval a začal mluvit.
"Ježiši Kriste," se zděšením jsem poslouchala. Magnus je nedobrovolný zrádce... Zpanikařila jsem, když jsem ho viděla připínat mi na krk, dokonalou repliku mého přívěsku ve tvaru srdce.
"Sledovací zařízení... do Anglie... Ano..." lapala jsem po dechu. Rukou jsem sklouzla k přívěsku. Když jsem šla tenkrát ven, neměla jsem ho na sobě. A teď tam byl... Chtěla jsem si ho strhnout, ale nešlo to.
"To ne..." zakňourala jsem nakonec.
"Co? To není možný," pár šedých očí na mě vyčkávavě zíral. Čekal, že nad tím mávnu rukou, ale to nešlo.
"Já... jsem k vám přivedla..." nevědomky jsem začala brečet.
"Musíme se vrátit a varovat je," vykřikl Sirius.
"To nejde... Lektvar je navržen tak, aby vydržel přesně takovou dobu, jakou trvalo, než mě Aless našel. A to bude ještě několik hodin trvat..."
"To ale umřou! A my taky!"
"Ne... snad ne. Myšlenky a vzpomínky ubíhají mnohem rychleji, než je reálný čas... Tam uběhne možná půl hodiny."
Na louce jsem se probudila.
Magnus se tvářil naprosto zničeně a provinile. Asi to byl skutečný výraz, ale byl to zrádce. Všechny nás zradil. Zrádce...
"Takže teď budeme čekat?" Sirius se uklidnil.
"... jé mi to fákt líto," protáhl Magnus. Vyslal na mě kouzlo, teď, když jsem nebyla ve stresu, viděla jsem, co to je. Obyčejné Obliviate okořenéné něčím, co ho zamaskovalo, aby to vypadalo, že to bylo složité kouzlo. Stála jsem tam naprosto ztuhlá, kouzlo se do mě vpilo a já jsem prudce elegantně dopadla na zem, až to zadunělo. Pak mě Magnus zvedl a odnesl mě několik set metrů do lesa. Se Siriusem jsme ho následovali.
Magnus mě položil ke kmeni stromu, použil repelentní kouzlo, které za pár hodin vyprchá a nic po něm nezbyde. Pak se konečně přemístil.
Osaměli jsme, já, já a Sirius. Vzhledem k tomu, že ta kráva u stromu ležela v bezvědomí, stáli jsme se Siriusem vedle sebe a tak trochu jsme nevěděli co říct.
"Můžeš mi to vysvětlit?"
"Je to moc složitý," zavrtěla jsem hlavou.
"Máme hodiny."
"Moc složitý znamená, že ti to nechci vysvětlit." odsekla jsem.
"Máme hodiny znamená přesně to, co to znamená," Sirius se do toho sice zamotal, ale měl pravdu.
"O něčem jiném mluvit nechceš?" unaveně jsem si lehla na zem.
"Co ti je?"
"Nic. Jenom to, že s velkou pravděpodobností na mé přátele zaútočí smrtijedi, protože jsem je tam zavedla. Nic kromě toho, co jsi viděl."
"Já..." odkašlal si. "Dopadne to dobře."
"Jo, to tak." My se bavíme normálně? Co prosím?
"Víš, v tý Itálii... Choval jsem se strašně pitomě, promiň. Ještě pořád mi o tebe šlo, ale nechtěl jsem si to přiznat. Teď, po... roce? Jsem si srovnal, co chci a co ne."
"Díky..." zamumlala jsem.
"A taky to, co mít nemůžu a co můžu."
"Co?" zvedla jsem hlavu. Ale ne...
"I kdybych tě chtěl, mít tě nemůžu, protože mě nesnášíš a protože máš tamtoho."
"Není pravda, že tě nesnášim," zamumlala jsem.
"Ale nekecej," ucedil Sirius. Zvedl se a poodešel o pár kroků. Vážně netuším, jak se mi to podařilo, ale i v té situaci jsem usnula.
Probudilo mě křupání větviček pod něčíma nohama. Sirius taky usnul, opřený o kmen. Vypadal naprosto rozkošně. S potěšením jsem do něj kopla.
"Jde Aless," informovala jsem ho. Mezi stromy se vynořila vysoká postava. Ach jo... Proč musí existovat tak dokonalí lidi?
"Nicht doch!" vrhl se ke mně. Merline, tohle se mi líbí. Najednou se svět kolem nás začal rozplývat. Teď ne...

"Nesmíte je rozpojit, teď ne!" někdo křičel. Vytřeštila jsem oči, seděla jsem ztuhlá na opěradle. Do nosu se mi dostal prach, který tam neměl co dělat. Rychle jsem se rozhlédla, až mi křuplo v zádech.
"Do prdele!" zanaříkala jsem.
"Slava Kostěju," zaslechla jsem ruštinu. "Napadli nás, musíme zdrhnout," vysvětloval mi Sergej.
James a Remus drželi štít, u okna, které jediné ještě mělo kolem sebe zeď se krčila Lea a co chvíli vyslala kouzlo. Uprostřed ničeho ležela pohovka a na ní jsme seděli se Siriusem. Ten se taky rozkoukával.
"Já vím. Sundej mi ten přívěsek," vstala jsem a přešla jsem k němu. Lily jsem zaregistrovala na zemi, u ní se skláněl Vigo. Sergej mi ho jednoduše strhl, neptal se proč.
Celý dům byl nikde. Naprosto rozprášen. Stál tam kousek zdi a tam to okno, jinak nic. Vybavení obývacího pokoje stálo na podlaze... Která byla kousek nad trávou okolo. Domeček zmizel.
"Capere!" Sergej nás začal bránit. Lea se rozkašlala, prach kolem jí naprosto znemožňoval zamířit na smrtijedy, kteří museli být okolo. Koutkem oka jsem viděla pohyb tmavého pláště, vyslala jsem tam tlakovou vlnu.
Po pěti minutách jsme byli všichni naprosto vyčerpaní, kouzlili jsme jenom při jednoznačném pohybu a i to byla jednoduchá kouzla. S Leou jsme se shovávaly za oknem bez skla, kluci se snažili zabránit útokům a Lily pořád ležela na zemi. Vigo se krčil za pohovkou, takže jí asi nebylo nic vážného.
"Sectumsempra!" viděla jsem, jak se obranou Jamese dostal k nám paprsek. Nemířil ke mně, zanořil se do Siriuse.
"Ježiši," zamumlala jsem. "Serži, nemůžeš vyslat Patrona? Jamesi?" napadlo mě.
"Všichni jsou moc daleko," argumentoval James. Sergej zavřel oči a na pár vteřin úplně ztuhl. Okolo nás se prohnalo několik kouzel, ale úspěšně jsme se jim vyhnuli. Vytvořil se kolem nás zlatavý štít, který se chvěl a víceméně udržoval všechna kouzla od nás. Vrhla jsem se k Siriusovi a odtáhla jsem ho do pochybného bezpečí za pohovkou. James mi pomáhal. Viděla jsem, jak je Tichošlápek naprosto bílý, kromě jeho kdysi namodralé košile, která teď měla rudou barvu.
"Zatraceně," zašeptala jsem. Vigo se k nám roztřeseně posunul a roztrhl mu košili. S Jamesem jsme svorně zalapali po dechu. A já jsem najednou ucítila, jak se ve mně velmi rychle rozrůstá vztek. Vztek a druhá osoba, která ve mně žila...
S bratrem jsme se společně postavili, společně jsme roztáhli ruce, dohromady jsme odříkali pět kouzel, které jsme sdíleli, spojili jsme je a poslali je na skrytého nepřítele. S lehkostí jsme se dostali přes Sergejův štít, který jsme zrušili a pět propojených paprsků jsme s neomylnou přesností zabořili do pěti těl. Viděla jsem, jak se Sergej hroutí, Lea se držela za hlavu, ze které jí tekla krev, s naprostou jasností jsem viděla Jamese, jak hladí Lily po tváři, Lilyinu tvář, krev, která se jí řinula z ruky získala výraznou, nepopsatelnou barvu, ruka, která vypadala téměř odtržená, ale přitom naprosto v pořádku, díky Vigově zásahu... Sirius měl bílou barvu... Celý byl bílý...
Natáhla jsem pod sebe ruku, když jsem padala. Nezkolabovala jsem úplně, ale bylo mi strašně zle. Uvnitř mě něco chybělo, jako gumový balónek jsem byla roztažená pro dvě osobnosti, a teď je tu opět jediná... Vyčerpaně jsem zavírala oči. Zaslechla jsem několikanásobné přemístění, ale to bylo dobré, to byla pomoc... Tahle kouzla se monitorovala, věděla jsem to, proto jsem je použila...
Proto jsem použila zakázané kletby.

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.