Dum spiro, spero - 48. Přijít, zabít přátelé, odejít..

4. října 2010 v 18:53 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 48. Přijít, zabít přátelé, odejít..


Zamrkala jsem. Buďto jsem záhadně oslepla nebo je tu tma. Zamávala jsem si rukou před očima a uviděla jsem nejasný šedý obrys - je tu tma.
Dezorientovaně jsem se pokoušela posadit. Co se to stalo? Vím, jak jsem šla do lesa... Možná. Šla jsem tam? Proč bych šla do lesa?
Nahlas jsem zaúpěla. Fajn. Už vím, proč jsem šla do toho pitomýho hájku. Ten debil, debil, debil!
Ale co bylo dál? Z toho pocitu, že naprosto nic nevím, se mi dělalo špatně. Snažila jsem se vzpomenout si, ale prostě to nešlo.
Chtěla jsem vědět, kde to jsem. Zdálo se mi, že to může být nějaký volný pokoj, s jednou postelí a ničím jiným, ale nebyla jsem si jistá. Mohlo to být cokoliv, třeba i náš "domov". Prostě byla tma.
Zjistila jsem, že se nehorázně motám. Ani sedět jsem pořádně nemohla, ale když jsem si lehla, hned to přešlo. To je vážně divný. Ale asi ještě na chvíli usnu...
Když jsem podruhé otevřela oči, světlo z okna dopadalo na bílé povlečení a málem mě zase oslepilo. Takže... co dělám na ošetřovně?
Sluníčko zjevně svítí, takže z jeho výbuchu to nebude.
Větříček mírně vane, tedy mě nikam neodnesl, ani mě neotloukal o stromy.
Ptáčci zpívají, což tedy neznamená, že mě nemohli uklovat k smrti. Kromě toho, že žiju a nic mě nebolí.
Tak co se mi sakra zase stalo? Já nevim, jak to dělám. V Bradavicích bych ošetřovnu mohla směle prohlásit za můj flek. Tady už taky. Co s tim? Mohla bych to tu vymalovat, je to vážně chabý. Bílá, jak originální. Zkusila bych temně fialový povlečení. A stěny by mohly být lila. Nebo radši ne.
A ten stoleček... No, ten bych rovnou vyhodila. I tu kupu... No fůj. I tu kupu zápisků z hodin, který jsem zjevně nestihla, když jsem se tu zabydlovala. Ne, ty zápisky bych spálila. A popel rozprášila do čtyř světových stran. Aby je už nikdo nemohl obnovit.
Nenávidím ošetřovny. V životě jsem neviděla nic odpornějšího. Všude je všechno bílý. Copak ty lidi nevědí, jak moc je to frustrující barva? Někde se dokonce nosí na pohřby!
Hnusná bílá! Hnusná bílá! Je mi z ní zle! Odpornost nejvyšší. Člověk se bojí dotknout se čehokoliv bílýho, že se od toho nakazí. Hnusná bílá!
"Noirová, vidím, že se tu pokoušíte spáchat sebevraždu," vyrušil mě v útěku - zrovna jsem otevírala okno a odhadovala, jestli přežiju pád z třetího patra - jeden z našich stálých profesorů, Debil Kulhavý. Nebo taky Marian Zwolski, který tak zbožňuje naši Ewu. To je jedno.
"Tak nějak," zašklebila jsem se. Ztrácela jsem rovnováhu - kterou jsem mimochodem nikdy ani nenašla. "Co se stalo? Proč tu jsem? Nemyslím, že bych někoho zaklela. Nebo někdo mě. Nebo obojí... A větříček, sluníčko i ptáčci jsou na svém místě," zamumlala jsem poslední větu.
"Větříček, sluníčko i ptáčci mě skutečně nezajímají," spražil mě profesor Wůl.
"Ale mě ano," rozzářila jsem se. "Vidíte? Příroda je skutečně nádherná, že?" opatrně jsem zavřela okno a pomalu jsem se přesunula k posteli. "Taky bych si ji ráda užila." vrhla jsem na něj obviňující pohled. "A vy mě tu držíte."
"Vy si nepamatujete, proč tu jste?" zvedl obočí. Já ho napodobila, ale zvedla jsem oboje, protože tajemství zvedání jenom jednoho neznám. "Vůbec nic?" zavrtěla jsem hlavou.
"Nic. Naposled mám... No, tak třetí hodinu odpoledne. Pak..." Zatraceně, to je hnusnej pocit. "Já nevim, mám úplně prázdno."
"Pan Klein vás přinesl až ráno. Tvrdil, že jste byla v lese, opřená o strom. Jste si jistá? Pravděpodobně vám vymazal paměť."
"Kdo?" zamračila jsem se.
"Shall, pravděpodobně to byl on - zmizel v tu samou dobu jako vy," poučil mě.
"Hezké. Proč by to ale Magnus dělal?"
"To byste nám měla říct spíš vy," zavrčel. Ušklíbla jsem se. Wůl.
"Víte, je docela frustrující, když nic nevíte," odpověděla jsem mu naštvaně. "Můžete pochopit, že si nic nepamatuju?"
"Vzpomenete si, ale my musíme jednat rychle. Možná bude schopen - po delší době - někomu sdělit, kde se naše Akademie nachází. To by rozhodně nebylo pěkné," znovu zvedl obočí. Hajzl! Taky to chci umět.
"Není žádný způsob, jak to uspěchat," zavrtěla jsem hlavou. To si pamatuju z Bradavic.
"Vlastně, jeden existuje," podíval se na mě pohledem, který jasně říkal, že je něco špatně.
"Ehm. No, fajn, jak to, že o něm nevím?"
"Je poměrně nebezpečný pro oba zúčastněné," zamumlal. "Musíte se ponořit do kouzly navozeného spánku, oba současně, do stejného snu - to se docílí jedním lektvarem. Vlastně, budou to vzpomínky, virtuální realita a sny dohromady, což by vás mělo dostat k další otázce. Ale vzhledem k tomu, že vypadáte na chovance nějakého mudlovského ústavu, rád vám pomohu." Protočila jsem oči. "Zeptala byste se: Ale když se mi něco stane, tak se touto kombinací pravděpodobně stane totéž i tělu, že?" zeptal se pisklavým hláskem, kterým rozhodně nemluvím. "A já bych vám odpověděl: Ano."
"Aha. No, stejně, co by se mi mohlo stát," zamyšleně jsem přemýšlela. "Mohla bych vás zabít."
"Mě rozhodně ne," zvedl jeden koutek úst. "Druhým člověkem musí být někdo, kdo vás velmi dobře zná, koho pustíte do své mysli. K tomu všemu potřebujete i zpěv fénixe, který vás probudí, což u vás problém není."
"Hm. Někdo od nás?"
"Ne, vlastně jsme přemýšleli o některém z vašich přátel z Anglie. Brzy za nimi pojedete, pár dní napřed nebude vadit. Pokud budou souhlasit-" zarazila jsem ho.
"Já nesouhlasím, naprosto určitě ne! Nic s námi nemají společného!"
"Mají," zamračil se. "Jsou to vaši přátelé. Rádi vám pomohou. Je to rozkaz," Pche, rozkaz. Hmmm... To znamená, že...
"Něco by se jim mohlo stát," protestovala jsem pořád.
"Ano," ironicky se ušklíbl. "Možná jsem se o tom už zmiňoval."
"Vy jste debil."
"Sklapněte," zasyčel. "Jsem váš učitel, to znamená, že mě budete poslouchat." stiskla jsem rty. Svět je na hovno.
"Fajn."
"Doprovodí vás pan Uvěčij a slečna Netterde, jejich schopnosti vám pomohou. Vaše samozřejmě taky," Cože? Lea? Dělá si prdel? Všichni ví, že ji nesnášim! Ta kráva je telepatička, specializuje se na autosugesci. No, zkuste si s tou potvorou žít v míru, když si z vás vytrvale dělá srandu. A Sergej je na tom podobně, jeho psychická magie je asi nejlepší schopnost, jakou jsem kdy viděla. Kouzlí, jak si zamyslí.
"Já s ní nechci," zavrčela jsem agresivně. Ha. To je Wůl.
"Tak to máte smůlu. V pět hodin odpoledne budete všichni tři u brány. Možná s tím budete mít problém, ale rychlost je v našem případě důležitá. Možná vám řekl něco důležitého."
"A co když ne?"
"Tak to máme všichni velký problém..."
V pět hodin odpoledne. Fajn. Ne, že by mi přišlo dostat se k bráně jako velký problém, ale když se motám i po pěti krocích, připadám si jako zrádce, když jsem Magnuse nezadržela a jsem prostě naprosto mimo, tak... Bych to možná nemusela ani zvládnout. Ách, omdlívám, kde jsou silné, mužské ruce?
Hm. Asi nikde.
Chlap by bodl.
Roztržitě jsem se oblékla do věcí, které jsem tam našla - krátká červená sukně a obyčejné, ničím nezajímavé, řvavě zelené tričko. Lizzie se asi nudila.
První bod na mém seznamu - okamžitě najít cokoliv jiného na sebe. Nebo si to přečarovat. Ach jo, když je někdo debil, tak s tím sotva něco udělá...
Sukni jsem dodala trochu obyčejnosti tím, že jsem z ní vytvořila jakýsi kilt. Prostě jsem vytvořila kostičky. A triko jsem hodně upravila... Obrovský výstřih jsem zakryla, barvu přemalovala na tmavě červenou a vytvořila jsem delší rukávy.
"Fí, jak je?" nakoukla do místnosti Chloe. "Máme volno," vysvětlila mi bez zbytečných otázek.
"Dost blbě," zamračila jsem se. "Mám takovej menší problém."
"Já vím. Přemýšlela jsem o tom, jak to uděláte s tou tvou reakcí na lektvary..."
"A jo! Do prdele!" zaječela jsem. Jsem debil - je to potvrzeno. "To nepůjde..."
"Slečno Noirová, nemyslím, že byste měla vyřvávat sprostá slova... My jsme nad tím také přemýšleli," do místnosti vklouzl Zoli, docela fajn učitel magického práva. Divili byste se, jak to může být zajímavé, když to přednášející umí podat...
"Dobrý den," zabrblala jsem.
"Dobrý," usmál se. "Vypočítali jsme tu správnou dávku, která koreluje s dávkou pro druhého."
"Fajn."
"Přinesl jsem vám oficiální povolení k odchodu," podal mi obálku. "Vraťte se v pořádku zpět," popřál mi vážně. Pak se ale rozverně usmál a odešel.
"Nashledanou," potichu jsem zavrčela.
"Koho si vybereš?"
"Co?" poplašeně jsem se na ni podívala.
"Myslím tím - kterého z tvých přátel si vybereš, aby šel s tebou..."
"Lily ne, naprosto určitě bych nepřežila, kdyby se jí něco stalo... Jamese taky ne, to by zase nepřežila Lily. Dvojčata - na ty bych zapomněla rovnou, nevím... Remuse taky ne, neznáme se dobře. Takže..." pokrčila jsem rameny. "Sirius."

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.