Dum spiro, spero - 47. Když se má všechno posrat, tak ať pořádně..

4. října 2010 v 18:52 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 47. Když se má všechno posrat, tak ať pořádně..


Celej den jsem nedokázal dávat pozor. Měla jsem pocit, že vyletím z kůže s každým slovem, které bylo vyřčeno směrem ke mně. Vlastně, já jsem vylétla s každou blbou poznámkou. Myslím, že mě později nechali být, ale mě to bylo jedno. Stejně jsem kolem sebe kopala a prskala jako schizofrenik v blázinci.
Nenávidim tuhle školu! Je to jako by nám vymývali mozky. Proč se snaží nám vecpat do hlavy, jak se máme chovat k vysokým představitelům zemí? Proč, pokud teda z nás nechtěj udělat diplomaty? Nebo idioty, což je skoro totéž.
Naštvaná jsem byla i na Aquilu, že žije. Kdyby ne, aspoň by jí v životě nenapsal!
Ne, já nejsem rozzlobená kvůli němu. Prostě nemám důvod.
Ale že mě to tak sere!
Nakonec jsem nešla na odpolední vyučování, abych nemusela vidět ten jeho nechápavý obličej. Hmmm, možná, že byl spíš podezřívavý. Jo, ještě ze sebe budu dělat debila. Vý-bor-ný!
Aquilu jsem mu přinesla na první hodinu, nevím proč jsem to vůbec udělala. Asi jsem nevyléčitelně poslušná. A on hned vytáhl obyčejně vypadající dopis a s úsměvem mě požádal, abych ho poslala! Ha, jako bych už předtím neměla chuť ho spálit. Musela jsem ho držet v ruce a přemýšlet o tom, co v něm je. A nemohla jsem ho ani rozcupovat na nejmrňavější kousíčky, který bych už nedokázala přetrhnout. Protože on to prostě NECHÁPAL! A vypadal tak... zmateně. A rozkošně. Ach jo.
Dopoledne jsem nakonec pomalu přetrpěla, ale po obědě, kde jsem prostě odmítala s kýmkoliv mluvit, jsem se přesunula do pokoje, vzala si nějaký prastarý hadry a odešla jsem... prostě někam pryč, od těch rozzářenejch tváří, který nedokázali pochopit, že je nesnášim.
Po hodině stále pomalejší chůze jsem se zastavila a rozhlédla jsem se kolem sebe. Vyšla jsem zrovna na miniaturní palouček, ze všech stran obehnaný lesem. Zamračená a cítící se jako papiňák jsem začala kolem sebe mávat hůlkou a vysoušela jsem kousek místa, abych se mohla posadit. Pokoušela jsem se uklidnit hlubokými nádechy a výdechy, ale napětí z předchozích dvaceti čtyř hodin mě doslova zabíjelo.
Na rovinu - docházelo mi, proč jsem sakra tak rozrušená. Bohužel. Nechtěla jsem, aby to tak vypadalo... Ale nakonec, vlastně jsem pochopila, co jsem věděla celou věčnost.
Ale říct to nahlas, to byl ještě naprosto neuskutečnitelný úkon.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Cítila jsem vůni jehličí, jakousi lehkou vůni po dešti a viděla jsem jenom stromy, trávu a nebe. Dokonalé místo k introspekci.
A najednou jsem měla v hlavě prázdno a nedokázala jsem dát dohromady slova - ani v duchu. Zmátlo mě to, ale tušila jsem, že to je panika. Což ještě zvýšilo míru stresu, který mě svíral.
Pokoušela jsem se myslet. Ale po nějaké době jsem to vzdala a zavřela jsem oči. Měla jsem pocit, že se se mnou houpal celý svět, znova jsem je otevřela. Vážně jsem byla vzteklá, ale spíš sama na sebe. Čím dál tím víc.
Co kdybych odešla? Mohla bych dělat normálně bystrozora... Vzali by mě. A jak říkají... Byla bych na tom líp, než kdybych to tu vystudovala. Musela bych být na jednom místě maximálně dva roky, protože pak by mě bylo potřeba jinde. Akademie nás bude ovládat, přesunovat, kam si zachce a naše stížnosti budou vyřízeny na padesát procent. A ke všemu nás budou pravděpodobně všude nenávidět - přijdeme, zvítězíme, dostaneme pochvalu a odjedeme.
Když teď odejdu, budu moct zůstat kde budu chtít.
Když odejdu... už ho asi nikdy neuvidím.
Ale když odejdu, ztratím vše, o čem jsem snila. I když, ukázalo se, že velmi naivně.
Merline, já se na to můžu vykašlat! Nejradši bych posunula čas dozadu, dala bych přihlášku na tu školu, kde jsou James a Sirius... Vídávala bych se s Lily...
Trochu jsem se uvolnila. Já vlastně Lily uvidím vážně brzo. Už jen devět dní. Ta představa je tak povznášející, že jsem na chvíli zapomněla na jistého nebetyčného pitomce, kterýho mám tak strašně ráda...
Křupla větvička. Pomalu jsem zdvihla pohled k nově příchozímu a překvapením jsem rozšířila oči. "Magnusi?" můj hlas zněl tak nějak nepatřičně. Dotyčný pouze pokývl a ladně se složil do tureckého sedu vedle mě. Nečekala jsem nikoho, ale Magnuse absolutně ne. Nikdy jsme se spolu moc nebavili... On se s námi nikdy moc nebavil.
Pomalu jsem se začala vracet k předchozím myšlenkám. Neodejdu, to vím jistě. Nejsem schopná odejít. Poslední dobou mívám návaly emocí, jen když vidím ten náš pokoj. Většinou teda vzteku, ale to je vedlejší.
Ušklíbla jsem se. Je to tak divný, tu sedět vedle kluka, kterýho neznám, i když bych měla. Ale na druhou stranu... bylo to tak správné. Magnus byl dobrý společník, když jste nechtěli mluvit. Jednoduše - pořád moc neuměl anglicky. Otočila jsem se na něj, najednou podrážděná, že tu je, ale když jsem ho uviděla, uvědomila jsem si, že asi nejsem jediná, kdo tu má problém. Vypadal, jako by se hroutil.
Polkla jsem a trochu jsem se k němu přesunula. Měl obličej v dlaních, ale nebyl problém poznat, že pláče. Nevěděla jsem, co mám dělat, nakonec jsem natáhla ruku a dotkla se ho na lokti. Hloupej pokus.
No, zkusit můžu vše. Přisunula jsem se k němu tak blízko, jak to šlo a roztřeseně jsem se mu pokusila odtáhnout ruce od obličeje. Nechal se, ale odklonil ode mě obličej. Stiskla jsem mu pravou ruku ve dlaních. Chvíli jsme oba napjatě čekali na další krok toho druhého, ale postupně jsme se uklidňovali a uvolňovali. Pak jsem mu položila hlavu na rameno a opět se zastavila. Uvědomovala jsem si, jak moc je to osobní na naše vztahy, ale bylo to víc než přirozené. Ani Magnusovi to zjevně nevadilo. Zavřela jsem oči a nechávala jsem se ukolébat jeho stále více klidným dechem.
Uvědomila jsem si, že jsem musela usnout, protože jsem byla stočená do klubíčka na zemi. Překvapeně jsem nahlas vydechla a zvedla jsem se. Zoufalství bylo jako spící příšera, stočená někde v mém nitru. Kdykoliv se mohla probudit.
Magnus stál asi dva metry ode mě a k mému překvapení na mě zíral. Usmál se na mě strašlivě smutným způsobem a pokývl. Stále jsem nic nechápala, ale zmocnilo se mě nepříjemné tušení. Zvedla jsem se a chtěla jsem přejít k němu, jenže mě ve vzduchu něco zachytilo. Neviditelná stěna.
"Magnusi, co se to děje? Co je?" zděšeně jsem se poohlížela po hůlce a ztuhla jsem. Kde zatraceně je? Švihla jsem k němu pohledem a vyjekla jsem. Moje hůlka ležela na jeho dlani. "Vrať mi ji!"
"Nebój se," promluvil nakonec. "Ona zůstane tády."
"Ale ty? Magnusi, co chceš dělat?"
"Já musím pryč. Děkuju," protahoval slova. Nechápavě jsem zamrkala. Co to kecá? Pryč? Cože? Zjevně se to odráželo v mé tváři, protože se zatvářil trochu zkroušeně. "Jé mi to fákt líto," a pak na mě namířil hůlkou a z té vyšlehlo kouzlo - neverbálně. Byla jsem tak šokovaná, že se mi nepodařilo se uhnout. Poslední, co jsem tedy viděla, bylo rudé světlo a najednou prudká bolest hlavy.

xXx

Dlouze jsem zaúpěla. V hlavě se mi válela nějaká mlha a otřesy kroků zhoršovali nevolnost. Moment.... Otřesy kroků? Asi bych měla otevřít oči.
Zpanikařila jsem. Nemohla jsem se vůbec ovládat! Nemohla jsem otevřít oči! Vyděšeně jsem se napnula a snažila se začít jasně myslet. Brnělo mě celé tělo, až se mi z toho dělalo vážně špatně. Přes to jsem ještě cítila tělo, na které jsem byla přitisklá a ruce, které mě nesly.
"Klid," zašeptal někdo. Ne někdo, ale Někdo. Ten hlas bych vážně poznala všude. Ještě jednou jsem zkusila otevřít oči, ale měla jsem pocit, že se mi jenom zachvěla víčka. Možná ani to ne. Zatraceně, co to na mě seslal? "Našel jsem tě na louce, hledali jsme tě celý den..." Ach, super.
Pak už jenom mlčel a já se začala opět propadat do paniky. A co moje hůlka? Kdy už mě položí? Znovu jsem zasténala. Bylo to tak matoucí, nevědět, kam mě nese... Trochu mě posunul nahoru. "Musíš to vydržet, promiň, ale nejsem si jistý, jestli by kouzlo pomohlo nebo by se rušilo s tím, které máš na sobě..." Takže to je tím kouzlem. Aha. To mi mělo dojít.
Postupně jsem se zklidnila. Houpavý pohyb mi přestával vadit a já se začala propadat tou mlhou do nevědomí.

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.