Dum spiro, spero - 46. Proč?

4. října 2010 v 18:51 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 46. Proč?


Otráveně jsem se převalovala po posteli. Nedokázala jsem usnout. Nakonec jsem to musela vzdát a s povzdechem jsem se postavila. Rozhlédla jsem se po našem společném pokoji. Slyšela jsem klidné oddychování, jedno trochu rušené nemocí - Liz zase něco chytla. Ta holka je permanentně nemocná.
Vzala jsem si na sebe džíny a nechala si své tričko na spaní, vytahané, ale neuvěřitelně pohodlné. Protáhla jsem se mezi hromadou Chloeiných hadrů a naprosto prázdnou skříní, přeskočila jsem hromadu pergamenů na zemi a málem jsem spadla na kliku u dveří, když jsem zakopla o roh Liziny postele. Něco zamrmlala, ale převalila se na druhou stranu a pootevřela pusu.
Vyšla jsem ven. Poslední dobou to dělám tak často, že se divím, proč rovnou nezůstanu venku. Možná, že čekám, že třeba jednou se mi podaří usnout. Prohrábla jsem si opět o něco kratší vlasy, ale okamžitě jsem toho nechala, protože jsem zjistila, že si vylámu nehty. Zase se mi zacuchaly, výborně, co není proti mě?
Znovu jsem si povzdechla. Chodbou jsem prošla až do podzimní noci. Foukal vítr, ale nebyl nějak extra studený. Několikrát jsem zmiňovala, že tady je naprosto pohádkové počasí, člověk pozná roční období až z pohledu na kalendář.
Ale ne... Jenom debil jako já si nechá na chodidlech ty hloupý chlupatý bačkory! Mohla jsem si vzít normální boty, jasně, ale to bych to nebyla já.
Zaslechla jsem poťouchlý smích. Přivřela jsem oči a otočila se za zvukem. Zvedla jsem obočí, tohle já nemám zapotřebí. Jsem ubohý student.
"To není vtipný!" zavolala jsem na tajemného voyera.
"Podle mě je," ztuhla jsem. Už zase on... Proč jsem se nemohla obléknout trošičku líp?
"Ne, není. Jestli někdo tvrdí opak, nemám ho ráda," zahučela jsem potichu.
"No, tak teda... Vůbec to není vtipný," tajil smích Aless.
"Nech toho!" obořila jsem se na něj a konečně jsem se otočila. Ne, ať není tak strašidelně hezkej! No, tam má malou jizvičku... A má trochu křivý úsměv. Proč se směje? Vysmívá se mi snad?
"Dobře," nasadil vážnou masku. Protočila jsem oči, ale on toho nenechal.
"Možná trošku hloupý. Směšný ne. A rozhodně se o tom nikomu nezmíníš," řekla jsem s hlubokým povzdechem.
"Určitě ne," ujistil mě. Mám mu věřit? To sotva...
"Co tady děláš tak pozdě?" změnila jsem téma, už to začalo vypadat, že upadneme do stereotypu ne - ano.
"Špehuju tě," poznamenal s opět tímtéž pobaveným úsměvem. Má divnou barvu očí. Není tak hezká, jak se zdá.
"To je fajn..." opět jsem se otočila a vykročila jsem směrem k lavičce, ke které jsem šla předtím, než mě oslovil. "Když tě to baví..."
"Ne, vlastně jsem šel pro heroin, už nám dochází," začal.
"Nech toho," zastavila jsem ho trochu otráveně ještě předtím, než mohl začít s další třeskutě vtipnou historkou. Další vada do sbírky. Otočila jsem se přes rameno a musela jsem velmi potichu zasténat. Všechno ostatní to docela dobře vyvažuje.
"Kam jdeš ty?" zeptal se po pěti vteřinách ticha, kdy jsem slyšela jen své kroky. Rychle mě doběhl a zvědavě se na mě otáčel.
"K lavičce," ušklíbla jsem se. "Ale hodila by se nám trocha LSD."
"Kdykoliv k službám," nastavil na setinku vteřiny rámě a uklonil se.
Došli jsme k lavičce, já si sedla doprostřed a zvrátila jsem hlavu dozadu.
"Žádný hvězdy," sklouzla jsem pohledem k němu. Narovnala jsem se a chvíli na něj zírala, neviděl mě, byl otočený zády. "Dobře, pár hvězd tu je, Měsíček svítí, ale nezdá se ti trochu zataženo?" žvatlala jsem dál. Trhl sebou a rychle se otočil.
"Promiň. Trochu jsem se zamyslel..." podíval se na mě a já jsem ucukla pohledem. Načapal mě, ale že by mi to vadilo se říct nedá.
"To se... stane," pokrčila jsem váhavě rameny. Viděla jsem, že znejistěl, ale pak si přisedl. Pomalu se narovnal a přejel si rukou přes oči.
"Taky nemůžeš spát?"
"Ne, už pěkně dlouho," odpověděla jsem po chvíli. "Nevím, už si začínám zvykat, ale je to dost nepříjemný..."
"To teda," přikývl. Otočila jsem k němu hlavu. Už se na mě díval, ale tentokrát jsem neucukla. Pomalu jsem se k němu začala naklánět, byla jsem si jistá, jak to dopadne. On ale rychle vstal.
"Tohle ne," odmítavě zvedl ruce a zvýšil hlas. Sklopila jsem hlavu.
"Proč?"
"Já totiž už někoho mám, víš?" ztuhla jsem. Pohlédla jsem na své ruce.
"Aha," hlesla jsem.
"Já ji miluju, ale..." rozhodil ruce.
"Promiň, já jdu," vstala jsem a málem jsem do něj vrazila, nevšimla jsem si, že se postavil přede mě.
"Promiň," zaváhal. Odfrkla jsem si.
"Pustíš mě?" trhl sebou a ustoupil.
"Promiň," vztekle jsem zavrčela. Jak se může tak hloupě omlouvat?
"Nech toho," zaúpěla jsem. Téměř jsem odtud běžela, ale dávala jsem si pozor na to, abych se nerozbrečela. Nebudu tu kvůli němu... Sakra... Usilovně jsem mrkala a rázovala si to k naší budově. Je to vůl. Nemá cenu brečet. Došlo mi, že takhle rozhodně neusnu a nemůžu být v našem pokoji, proto jsem rychle zahla někam pryč.
"Počkej!" zaslechla jsem ho. Chtěla jsem čekat, ale nechtěla jsem poslouchat nějaký blbý kecy... Trochu jsem zpomalila. "Prosím, počkej, chviličku..." sevřela jsem pěsti. Doběhl mě. "Neviděl jsem se s ní už půl roku, od tý doby, co..." odmlčel se. Šlehla jsem po něm pohledem, ale nekomentovala jsem to.
"Hele, já... Mě je to fakt jedno," ale ne, proč se mi musí třást i hlas?
"Když... já ani nevim, třeba se na mě vykašlala..." No a co já s tím?
"Hmmm..." zahučela jsem.
"Hrozně toho lituju, já... mám tě rád, vážně, jenže... je tu Sus..." skoro jsem začala vážně vrčet. "A já ji mám taky rád."
"Tak..." zlomil se mi hlas. "Tak jí napiš nebo něco takovýho!" ryla jsem nehty do dlaní.
"Já se bojím... A nemám přes co, nemám sovu..." Ne. To po mě nemůže chtít. Ne!
"Hmmm..." zopakovala jsem.
"Teď... Napadlo mě, jestli bys mi nemohla půjčit toho orla," Bože, díky, že ho nevidím, jinak bych mu okamžitě jednu vrazila.
"Aquilu?" zeptala jsem se místo toho.
"Jo," odkašlal si a dodal: "Prosím, já... je to hrozně trapný, ale... Nemám jinou možnost."
Vlastně... Stejně to už je jedno. Aquila se aspoň proletí. Mě už je všechno fuk.
"Klidně."
"Díky," začal Aless.
"Hele, zítra, vlastně dneska, ti ji pošlu..." zamumlala jsem. Je to vůl. Já ho tak nesnášim. Zoufale jsem si povzdechla. Odpojil se ode mě a s tichým "Dobrou noc," odešel. Je to vážně hajzl.
Tak proč jsem tak strašně zoufalá? Proč mě to tak vzalo... Proč, zatraceně?
Ignorovala jsem odpověď.

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.