Dum spiro, spero - 45. Zatraceně, kam že jsem to šla?

4. října 2010 v 18:51 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 45. Zatraceně, kam že jsem to šla?


"Zvedni tu hůlku výš, jinak ti to bude úplně na hovno!" řvala na mě jedna šílená ženská, která nás učila něco, čemu říkala Základy Čarokouzelnictví. Je fakt, že to s hůlkou uměla úplně neuvěřitelně dobře, ale tohle je mučení! "A ty!" ukázala na Elizabeth. "Nemávej tou hůlkou jako vycházkovou holí, stačí úsporné pohyby! Ne tolik, ty huso!"
"Já se snažím!" zavrčela Liz.
"Houby se snažíš, nedokážeš to! Znovu!"
Je to naše první hodina a rovnou tohle. Nevím, jak si představuje, že se budeme učit potom.
"Jako úkol máte procvičovat si správný tvar Serpensortia. Nesmíte jakoby strkat hůlkou do vzduchu, mělo by to být v jedné linii, bude to rychlejší a výkonnější," oznámila nám po šíleně dlouhé půlhodině. Slyšela jsem Daniela nadávat - pravděpodobně. Alessovi to šlo, okřikla ho jenom jednou, když nic nedělal. Celou tu dobu se bavil jenom se Sergejem, na mě se ani nepodíval. Nejsem naštvaná... No, trochu možná jo. Ale jenom trošku.
"Kam teď?" otočila jsem se na ostatní. Chloe se podívala na papírek, na který si v rychlosti načmárala, co dneska budeme muset protrpět.
"Měli bysme zůstat tady na Štítová kouzla, potom dlouho nic a pak odpoledne máme něco, co nemůžu přečíst..." přelouskala její škrabopis.
"Hned teď?" přitočila se k nám Elizabeth. Postupně jsme se s ostatními dorozumněli a posadili jsme se na lavičku před menší přístavbou, ve které se nacházela jakási tělocvična a něco na cvičení kouzel, prostě vypolstrovaná místnost.
Před námi se jako duch zjevila Amelie. Pokud si na ni nepamatujete, je to ten studený čumák, který nás měl při přijímačkách.
"Jdeme dovnitř," popohnala nás.
"Wow..." zaslechla jsem vysoký hlásek Ewy. Rozhlížela se - jako my všichni - po veliké, bílé místnosti. Našlapovali jsme na měkoučké látce.
"Druhý ročník se cvičí tady..." oznámila nám Amélie. "My budeme venku, počasí máme uzpůsobené pro všechny situace. Musíte si zvyknout na tvrdé dopady, tady by vám to nebylo na nic," dodala. Co? Cože?!?
"To jako budeme... venku?" zamumlal Daniel. Všichni jsme na ni civěli jako na ďábla v ženské podobě.
"Samozřejmě. Pokud se vám to nelíbí, můžete odejít," zvedla jedno obočí. Nakrčila jsem nos. Kráva.
Vyšli jsme tedy ven.
"Nebudu vás zkoušet z toho nejlehčího štítu - Protega - vím, že ho umíte všichni. Jestli výborně nebo jen dobře, to už bude na Základech Čarokouzelnictví. Chci vidět, jak se umíte vypořádat s Capere. Možná, že ho neznáte, je to variace na Protego, ale o stupeň silnější. Pohyb hůlky není plynulý, je to více méně trojúhelník. Je to jedno z mála kouzel, u kterých nevíme přesný pohyb. Můžeme ho samozřejmě předpokládat, ale tady si ho určí sám kouzelník, respektive hůlka..." všimla jsem si, že mluví dost rychle, je těžké ji stíhat. Protočila jsem oči a vytáhla jsem si hůlku. "Ubráníte se jím s menší spotřebou energie, ale musíte se soustředit. Zkuste si ho nanečisto."
"Capere!" měla jsem pocit, že mi hůlka vede ruku, opsala jakýsi trojúhelník a vyřinulo se z ní bílé světlo, které mě obklopilo.
"To je přesně špatný příklad. Takové Capere zvládne každý druhý, vy ho nesmíte nechat viditelné. Zkuste to znovu."
"Capere!" znovu ta bílá. "Jak se jí mám zbavit?" obrátila jsem se na ní.
"Taky trošku musíte tu ruku vést - není to jen o hůlce!"
"Capere!" měla jsem pocit, že je to lepší. Rozhodně to bylo lepší.
"Špatně!" budu vraždit. "Soustředte se!" zařvala. Protočila jsem oči.
"Capere!" zase! A takhle to pokračovalo celou hodinu. Nesnášim to slovo!
"Kdo to neudělal," upřeně se zadívala na mě, nevím proč, vůbec ne, "ten si do docvičí. Příště to budete umět všichni. Rozumíte?" rozhlédla se po nás. "Příště vyzkoušíme Evito, ale to bude na delší dobu," odkašlala si. "Během volné doby mezi vyučováním můžete dělat, co vás napadne, přesto by bylo nejlepší, kdybyste se učili."
Fajn. Já a učit se, když nemusim? Cože?
"Večer spolu máme další hodinu, to je ale spíše taková oddychovější část, nekouzelná. Nic si s sebou neberte, jen sportovní oblečení."
"A co to bude?" zeptal se Sergej.
"Kdyby tady někdo uměl číst, tak to víte," odsekla.
"Super, díky moc..."
"Neodmlouvejte!" vykřikla Amelie, ale nevyznělo to nějak extra naštvaně. "Máte tedy volno."
"Dá se tu jít ven?" vysoukala ze sebe Ewa.
"Později, teď na to nebudete mít pomyšlení. Uvidíte, kdy budete schopni se pohybovat i večer..."
"Cože? To je výborný..." zahuhlal Joshua.
"A co se tady dá jinak dělat?" zeptala se Lea.
"Učit se," odtušila Amelie. Otočila se k nám zády a s vlajícím pláštěm odešla.
"Krása."
"Doufám, že ostatní nejsou takoví... podivíni, jako je ona," zamumlala Elizabeth. Souhlasně jsem přikývla.
"Tak já jdu..." zvedla se Ewa. Za ní odešel i Daniel, který ji po pár krocích dohonil a položil ji ruku kolem pasu. Sergej vstal a s Alessem zamířil ke garáži, kde měli oba motorky. Magnus se beze slova otočil a pomalu odcházel někam dál od nás. Joshua se na nás ostatní otočil a odkašlal si.
"Půjdeme někam?" zůstala jsem tam jen já, Chloe, Elizabeth a Lea. Hups. Druhá polovina našeho... ročníku má vyučování úplně jinak a jinde. Vlastně jsme něco jako A. a B.
"Já nevim, tady toho není moc na práci..." pokrčila Lea rameny.
"Můžeme jít na procházku!" rozzářila se Chloe a vrhla šílený úsměv na Joshuu. Uchechtla jsem se.
"Se mnou nepočítej, mám pořád nějakou blbou nohu," ukázala jsem na ni. Už to bylo sice v pohodě, ale nechtěla jsem pokoušet štěstí.
"Já taky nepůjdu," zavrtěla hlavou Elizabeth. "Ráda bych si to zopakovala, večer budu mít čas..."
"Já asi taky," vrhla na mě Lea zhnusený pohled. "Mám teď rozečtenou zajímavou knížku."
"Tak teda půjdeme spolu?" podíval se na Chloe Joshua. Ta se rozzářila ještě víc a přikývla.
"Jasně, bude to super!" když odcházeli, Chloe něco spokojeně mlela a Joshua přikyvoval. Šikovnej kluk.
O měsíc později mi Chloe brečela na rameni, jakej je to hroznej vůl, děvkař a úchyl.
Nechci se tu moc rozepisovat, nemělo by to smysl. Všechno to bylo tak strašně zmatený, rychlý a já nestíhala vůbec nic. Po prvním týdnu nám každý profesor dával úkolů, jako kdybychom měli jen jejich předmět. Ale nakonec jsme si zvykli. Po nějakém čase jsme měli času dost i na to, abychom se někdy dostali do nějakého z barů, které byly v druhé polovině tohohle areálu. Člověk by se až divil, koho všeho může potkat v takové výběrové škole.
Asi bych taky měla zmínit pár slov o mých nových spolužácích. Jak už jste poznali, Chloe je pořádnej magor. Ale jenom to, nedokáže se ztišit, nedokáže pořádně poslouchat. Když člověk nemá problém, je k nezaplacení, ale když už něco potřebuju řešit, jdu za Elizabeth. Je zvláštní, o ní samotné nevím vůbec nic, ale ona o mě spoustu. Chová se dost povýšeně, ale tak nějak... člověk jí věří.
Komu naopak nejde věřit je Joshua. Ten kluk chce každou, na kterou narazí, vyjma mě, protože to by prostě nešlo. Aless je trochu podivín. Když jsme spolu sami, je jako vyměněný, vypadá to, že se o mě stará a je fajn, jenže pak se někdo objeví a je zase ledovej. Na zabití.
Sergej a Daniel jsou trochu typy bodyguardů. Je s nima sranda, ale když je něco vážnýho, dělají z toho třetí světovou. Ewa je pořád s Danielem, jsou naprosto nerozluční. Moc ji neznám, vypadá naivní a možná i je, kdo ví...
Lea je... kráva. Prostě ji nesnášim. Asi jsem jediná, všichni se k ní chovají normálně, ale ona je tak... blbá!
A Magnus... já nevím, co si o něm mám myslet. Vytrvale mlčí, neusměje se a tváří se jako největší bručoun na světě. A přitom je docela hezkej.
Je to hloupý, ale celou tu dobu jsem neviděla Lily ani Poberty. Někdy se za nimi budu muset vypravit, čestný skautský.

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.