Dum spiro, spero - 43. Hovadiny

3. října 2010 v 11:55 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 43. Hovadiny


Spokojeně jsem se válela na obrovské posteli. Ta Itálie má něco do sebe... Ostatně, to Jamesovi rodiče taky, když svému synovi a bandě úchyláků pronajali celou vilu. Nádhera.
Povzdechla jsem si. Mám obrovské dilema - jít ven k moři (MOŘE!!!) nebo se tu válet... Mrkla jsem se na nástěnné hodiny. Půl desáté... noc je ještě mladá... Ušklíbla jsem se. Smůla...
Když jsem v deset vstala, oblékla jsem se a rozházela všechno oblečení v taškách, abych našla plavky (samozřejmě, že byly v té poslední úplně na dně), sešla jsem dolů a zjistila, že tam mám vzkaz, chtěla jsem někoho odstřelit.
Už jsou na pláži, mám za nimi přijít, je to tou uličkou dolů, doprava a po sto metrech jsem tam.
Fajn.
Nasnídala jsem se (měli tu pěknej bordel od jejich snídaně, ale já jim to uklízet nebudu!), popadla v koupelně nějakou osušku, nahoře ještě hůlku, vzala jsem klíč a po miliontém pokusu ty dveře zamknout jsem se vydala po jejich stopách. Překvapuje mě, že s nimi šel i Aless. Krátce jsem se ošila při představě, jak mě včera nesl. Ach jo.
Líbilo se mi tam všechno. Konečně čistě kouzelnická vesnice... To není ani v Anglii. Úžasný... Usmívala jsem se na každého, kdo šel okolo, i na tu babu celou v černém, která vypadala, že mě za rohem pěkně zdrbne.
A pak na mě za rohem vykouklo moře. Musela jsem se usmívat, prostě jsem měla konečně dobrou náladu. No, dobrou... měla jsem vynikající náladu, nejradši bych se rozesmála úplně.
"Faith!" zamávala na mě May, která stála nad opalujícím se Siriusem a zrovna se chystala stáhnout mokré vlasy. Když si uvědomila, že se tím prozradila, jenom zklamaně pokrčila rameny a položila si prst na rty. Zašklebila jsem se, ale nikde jsem neviděla Lesse. Zvedla jsem obočí a podívala jsem se na Lily, která se opírala o polospícího Jamese a četla si.
"Čau... kde máš toho... ehm, Alexe?"
"Alesse," opravila jsem ji. "Nevím, myslela jsem, že šel s vámi..."
"Ani náhodou..." zavrtěla hlavou April. "Toho bych si všimla."
"Doufám, že ho nenapadlo to, co napadlo mě..." zahučela jsem. SNAD nezdrhl...
"Ne, ale tys mě tam zamkla, víš?" ozval se za mnou jistý němec.
"Hups..." zašklebila jsem se. "Stane se..."
"Budiž ti odpuštěno..."
"Jde někdo do vody, prosím?" mrkla jsem na Lily, která byla úplně suchá, takže tam logicky ještě nebyla. "Lily..."
"Jdeme všichni, ne?" ozvala se May.
"Vždyť jsi právě vylezla, musíš nejdřív oschnout..." zaslechla jsem Lily, jak prostestuje, ale to už jsme mířili k vodě. April se ke mně naklonila a špitla: "Wow... Je volnej?" protočila jsem oči.
"Nevim. Zeptej se ho, jestli to potřebuješ..."
"Koho?" vložil se mezi nás Sirius. Všimla jsem si, že na břehu zůstala Lily, Remus a Petr.
"Tebe ne," odsekla jsem a trochu jsem od něj poodstoupila. Konečně jsem vstoupila do moře...
"To je... teplý..." překvapeně jsem zvedla obočí. Když už jsem někdy byla u moře, bylo to ve Francii... To si člověk moc neužije... Věčně studenej oceán.
"Ach, tolik rozumu v jedné hlavě..." zaslechla jsem Lesse.
"Tsss!" konečně jsem se dostala tak daleko, že jsem mohla začít plavat. April se po mě vrhla a stlačila mě pod vodu. O pět minut později jsem topila May.
"Jsi krutá!" protestovala při snaze vytřepat si vodu z uší. "Bezcitná!"
"Zapomněla jsi na zákeřná..." zakřenila jsem se a když už to vypadalo, že je v pohodě, ponořila jsem ji znovu.
"Kdo vydrží dýl pod vodou?"
Konečně jsem si užívala. Nehorázně jsme blbly, bylo to prostě úžasný, božský a naprosto nepochopitelný. Věděla jsem, že se něco posere.
A taky že jo...
Zrovna jsem lezla ven z vody, když jsem je zaslechla.
"... ani jsem na tebe nešáhnul!" Less docela řval, nevypadal zrovna šťastně.
"Takže to byl ten za tebou, jo?"
"Oj, to se tak bojíš, že by si mohl spadnout?" Ušklíbla jsem se. Vede...
"Nechápu, co na tobě Faith vidí!"
"Cože? Já s ní nic nemám, zato ty máš zjevně nějakej problém!" zamračil se.
"Byla to děsná chyba, se s ní dávat dohromady. Je to panovačná mrcha..." zalapala jsem po dechu. Tady si někdo (přesněji - SIRIUS) nevšiml, že to slyším.
I Aless šokovaně vydechl. "Když máš takovej problém, proč se pořád snažíš?"
"Já že se snažím?"
"Panebože, ty pohledy vidí každej! Chováš se hrozně ublíženě a pak jenom nadáváš!"
"Já s tou krávou nic nemám!" odfrkl si Sirius.
"Fajn. Ta kráva totiž lituje, že se tě kdy dotkla!" zaječela jsem pořádně naštvaně. Oba se na mě překvapeně otočili. "Choval ses jako někdo, komu můžu věřit, ale ty jsi prostě... Black! Nikdy jsem neměla věřit tomu, že by se to dalo změnit. Jsi naprostej ubožák!" Vztekle jsem oddechovala.
"To říká ta pravá..." zahučel po chvíli. Less uhýbal pohledem, ale viděla jsem, že se trochu baví.
"Ubožák, fakt..." otočila jsem se a odkráčela jsem pryč. Kurva, proč mě musí bolet ta noha? Zastavila jsem se u nějaký lavičky a svalila jsem se na ni. Vůl. To je takovej vůl!
"Faith..." zvedla jsem pohled k Lily, která se ke mně pomalu přiblížila.
"Ahoj."
"Hele, on je to sice blbec, ale má tě fakt rád... Kdybys ho viděla, byl hrozně smutnej... Já vim!" zarazila mě. "Je k tobě hnusnej, ale snaží se přesvědčit sám sebe..."
"Ať chcípne, idiot namyšlenej!" pohodila jsem hlavou. Vlasy jsem měla slepený mořskou vodou, takže na mě dopadly jako cihly.
"Dobře..." pokrčila Lily rameny. Povzdechla jsem si. Ona zase zvedla obočí. Já jsem protočila oči, pak jsme se musely rozesmát. Posadila se vedle mě a začala vyzvídat.
"Jaký to tam je?"
"Už jsem ti to říkala... Prostě je to obrovský, pořád zelený a moc se mi to tam líbí... Teda, částečně. Vlastně, je tam strašná nuda."
"A jinak? Hele, ty s nim chodíš?" mrkla na mě.
"Vypadá to tak?"
"Vlastně jo, jak tě nesl a tak, docela spolu kecáte... No..." na obranu zvedla ruce.
"Ne. Nechodíme spolu... On asi nechce, já nevim, je to s nim takový zvláštní, jiný... On... má to docela těžký. Asi prostě... to nejde..." zvedla jsem obočí, proč se mi směje?
"Jak dlouho tu budete?" změnila náhle téma.
"No... tak týden, až začne škola... Pokud mě ten magor nedonutí jít dřív... Nebo pokud se z něj nezbláznim..."
"Tak v tom případě... Si asi budeme jenom užívat, ne? Nebudeme řešit žádného idiota, protože máme náš poslední společný týden..."
"Potom budem mít celej život," ušklíbla jsem se. Najednou jsem měla takový ten zvláštní pocit... Deja vu... To už jsem někdy musela říkat.
Ach, sakra.
Řekla jsem to bratrovi, ty poslední prázdniny, kdy jsme společně s rodičemi ještě vycházeli. On odjížděl... Pak jsem ho viděla jenom dvakrát. Když seděl u mé postele a když umíral v Azkabanu.


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.