Dum spiro, spero - 41. Události na vyhlídce

3. října 2010 v 11:21 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 41. Události na vyhlídce


Buch buch... Tak, děti, nebudu zakrývat, že mi není zrovna nejlíp. Cítím se na omdlení (to to buch buch - srdce mi buší někde v krku, takové přesuny svému tělu nedovoluju...) a docela potřebuju normální pití, vodu, cokoliv, hlavně ať mi přestane hučet v hlavě, prosím!
Zrak se mi začal pomalinku zamlžovat - začala jsem vidět jako v tunelu jen před sebe, černá mi zužovala výhled, a pak...
Zaryla jsem nehty do kamene, na kterém jsem seděla. Ne, ne, ne! Nebudu tu omdlívat, nebudu...
Cože na to funguje? Hrabala jsem se ve svém zblblém mozku a snažila jsem se najít něco, co mi pomůže... Jo, nohy nahoru, hlava dolů...
Sesula jsem se na zem. Zesláblá jsem se pokusila dát nohy na kámen, abych je měla nad sebou. Po - řekněme... - pátém pokusu jsem je tam konečně dostala.
Všechny ty úžasné potíže během minuty vymizely - hlavu jsem měla čistou, takže mi došlo, že vstávat nebude nejlepší řešení.
Už jsem se chtěla podívat na hodinky, když jsem si uvědomila, že je nemám. Fajn, takže jak mám vědět, kdy uplyne hodina?
Nádech - výdech.
Klid, to se vyřeší, to půjde, co mám sakra dělat?!?
Buch buch...
Ale ne, vždyť jsem v dobrý poloze, ne? Pevně jsem sevřela oči, ať aspoň nevidím tu temnotu. Jenže on je rozdíl mezi tmou a temnotou, chápete? Temnotu prostě cítíte...
Takže buď jsem usnula, nebo omdlela - to bych neřešila. Probudil mě podivný zvuk motoru. Vyděšeně jsem se posadila a otočila jsem se po zvuku.
"Oj, to ne!" zakroutila jsem hlavou. "Na to mě nikdy nedostaneš!" Přede mnou stála červená motorka, nablýskaná, a tak všechno...
"Proč ne? Je to rychlý a nejlepší řešení," pokrčil rameny ten Němec. Teď mě napadá, že až na dva, tři problémy mluví vážně dobře anglicky.
"No, protože sem na tom v životě neseděla... a protože se tam skácim, jak se znám... a tak!" pohodila jsem hlavou. Na to nikdy nesednu...

XxX

Wow.
To je jízda... Nechápu, co jsem proti tomu měla... Wow!
"To je úplně... skvělý!" zařvala jsem.
"Má smysl..." zbytek jsem nerozumněla.
"Co?"
"Houby!"
"OK, OK,..."
Za chvíli jsme stáli před budovou.
"Je ti dobře?" zeptal se docela starostlivě. "Co to vlastně bylo?"
"To kdybych věděla," pokrčila jsem rameny. Co na tom...
"No... já už jedu..." nasedl znovu na ďáblovu mašinu a odfrčel v dál...
Trochu udiveně jsem se za ním podívala. "Jo, ahoj, měj se, jasně..." zahučela jsem.
A co teď? Upřímně, už mě to nebaví! Jsem unavená z toho, že nemám co dělat... A stále si vyčítám ten hloupej odchod. Vlastně, pokud si dobře pamatuju, čtvrt roku se s nikým z nich neuvidím... Teď mám poslední příležitost... Někdy v nejbližší době se sbalím... Asi jim nejdřív napíšu...
Nedaleko od "mé" budovy se nachází jakási zastřešená mini chatička, kde žijí všichni ptáci... Momentálně jenom Aquila, pár sov a jeden krkavec. Feu má svůj vlastní domov...
No, skočila jsem za tou mojí krasavicí a popadla jsem papír a brk.

Ahoj Lily,
říkala jsem si, že jak jsem tak rychle utekla...

Fajn, takhle ne.

Čau zlato...

to by mě zabila... vztekle jsem popadla papír a zmuchlala jsem ho.

Ahoj,
doufám, že jste doma, chystám se vás co nejdřív navštívit... Zase nemusíš čekat, že se hned objevím ve dveřích, asi si budu muset sehnat toho chlápka, co to tu hlídá... No, doufám, že se máte dobře, já teda nějak extra ne. Je to tu zatím strašná nuda, není tu vůbec nikdo normální a... No, chápeš.
Měj se krásně
Faith

No, teoreticky by to šlo. Ještě pár úprav, kontrola...
"Aquilo, miláčku, pojď sem..." zavolala jsem. Orlice se ke mně s grácií snesla a nastavila pařát. Je roztomilá, když je na mě naštvaná... "Dones to Lily, ale vrať se co nejdřív..." Usmála jsem se na ni a ukázala jsem na okno. Aquila roztáhla mohutná křídla a máchla s nimi. Co bych dala za sovinec... Tam to alespoň bylo trochu poetické, zatímco když vylétá orel z chajdy... No, vypadá to, že si odnáší nemluvně nebo něco takovýho.

xXx

Druhý den jsem se rozhodla, že se znovu půjdu projít - blíž a někam, kde si můžu v pohodě sednout. Nedaleko jsem objevila docela slušnou cestičku, která se po několika stech metrech vnořila do lesa. Když jsem slyšela jenom ptáky a sem tam nějaké menší zvíře, objevila jsem na vyvýšeném místě lavičku. Nečekala jsem to, ale bylo to docela příjemné překvapení. Sedla jsem si na ni, byl odtud docela slušný výhled na celý areál. Ani jsem si neuvědomila, že tam sedím docela dlouho.
"Není ti zima?" vyrušil mě cizí hlas ze zasnění. Podívala jsem se na Alesse.
"Ani ne," pokrčila jsem rameny. Už se sice trochu stmívalo, nebyl zrovna krásnej den, ale zima mi fakt nebyla...
"Nechtěl jsem tě vyrušit..." opíral se o strom, usmíval se a choval se, jako by včera neodjel bez vysvětlení, proč odjíždí...
"Ne, já... vlastně, už jsem chtěla jít..." zamračila jsem se. Nechtěla.
"No..." zdál se nejistý. "Já... No, nechceš doprovodit?"
"Možná že tu ještě chvíli zůstanu..." Přivřela jsem oči. Co to plácám?
"Můžu si přisednout?"
"Jo," přikývla jsem. "No..." odkašlala jsem si. "Odkud jsi?"
"Z Berlína," jaké to překvapení... Sedl si ke mně a položil si hlavu do dlaní. Měla jsem problémy mu porozumět, ale nechtěla jsem ho rušit.
"Aha..." geniální odpověď. Jaká jiná, když mluvím já... Několik minut jsme mlčeli.
"Četla jsi ty spisy?" otočil se ke mně. "Já jenom... No, vypadá to docela zajímavě..."
A to myslí ty lidi nebo to, co jsem? "Četla, ale už si to moc nepamatuju..."
"Já jo..." znovu zmlkl a zíral pravděpodobně na borovici, která rostla na druhé straně ode mě.
"Ehm..." odkašlala jsem si po dalších minutách ticha. "Víš... já pochopim, když mě teď vypakuješ... Ale... Tuším, že se ti něco stalo... Jinak bys tu nebyl... A..." Měla jsem mlčet.
"Já... Jo, stalo, já jenom... Nevím, jestli ti to jsem schopen říct, já fakt nevim," zamračil se. Sklonila jsem se - jako on - a prohlížela jsem si nehty. Asi jsem se neměla ptát, teď sem to tím všechno pokazila - i když v tomhle smyslu "všechno" mi nepřijde zas až tak moc obsáhlej pojem.
"Ne... Nemusíš, já sem to jenom tak plácla..." snažila jsem se ještě zachraňovat situaci. Vzhlédl a já jsem ztuhla. Měl světle zelené oči, čehož jsem si předtím nevšimla, ale nejvíc výrazné na něm byl jeho smutek - nebo bolest? Nemohla jsem se rozhodnout.
"To je dobrý... Narodil jsem se jenom do špatný rodiny..." O tom mi povídej... "Rodiče byli až moc zapálení do boje proti všemu špatnému... Znepřátelili si skoro každého, kdo v tomhle světě něco znamená a není na straně "dobra"... Nakonec se museli ukrývat, i s mou sestrou..." zadrhl se a odvrátil se ode mě. Chvíli mlčel, pak se ale znovu podíval před sebe. "Zoře bylo šest let... Ještě v životě nevytvořila jediné kouzlo..." zavřel oči a znovu se ode mě odklonil. "A já... Jsem takovej hroznej vůl... Šel jsem ven, přes kouzlo, které nás chránilo... Jenom ven, už jsem měl po krk samoty... A pak..." Sklonila jsem pohled. Kousala jsem se do rtu, abych neřekla něco pitomého ("To bude v pohodě.") a snažila jsem se vymyslet nějakou akci, která by mu pomohla. Udělala jsem jenom to, co se dalo - objala jsem ho, nechala ho, ať se alespoň trochu vypláče... Jenže on jenom tak vzlykal, ani neplakal, prostě se jen křečovitě nadechoval a vydechoval.
"Je mi to líto..." zašeptala jsem. Vzápětí bych si nejradši nafackovala. Většího blbce by nikdo nenašel. Je mi to líto?
"Jen jsem se vrátil, za půl hodiny, půl hodiny... A Zora... Zoru... oni ji..." třásl se. Nechtěla jsem si domyslet, co mohli dělat s šestiletou holčičkou, ale před očima jsem to nedokázala vymazat. "A nejhorší na tom bylo... že ona ještě žila... Žila..." musela jsem napínat uši, abych mu rozumněla. "U... Ona mi umřela v náručí... Uprostřed zničeného domu... Mezi těly... A oni jenom odešli, neobtěžovali se mě zabít..." Zamrkala jsem. Přímo jsem slyšela dítě, které se ptá: "Jsou už pryč?" samozřejmě, že se neptala německy... Ale slyšela jsem ji...
"Já tě chápu..." zamračila jsem se. Teď na mě vyjede, že nemůžu, jako to dělá oběť v každé druhé knize nebo filmu... Taky že jo.
"Jak bys to mohla chápat?" dodal ještě pár slovíček, kterým jsem vůbec nerozumněla - nejen proto, že byla německy a zadrmolená... Jsem si jistá, že jsem se nic sprostýho neučila.
"Já ti rozumím... Víš, já jsem měla bratra..." zašeptala jsem. Už to moc nebolelo. On je tu se mnou, dodává mi sílu a já vím, že to je on. Ale Alessovi se nevrátí... "Zradili ho naši rodiče... Přidali se na stranu... Voldemorta... A můj bratr, Alexandr..." cítila jsem, že mě poslouchá, asi mu konečně došlo, proč mi jeho jméno vadilo. "Zastal se mě... A ti dva, co jsme jim říkali rodiče, ho nechali zavřít do Azkabanu..." rozřeseně jsem se nadechla. Nebolelo to... Ale ani to nebyla slast, o tom vyprávět. "Já jsem utekla... A když jsem ho navštívila... Tak mi... já nevím, odevzdal magii nebo část sebe sama... Brzy na to..." nádech - výdech... Nemusím to dokončit. Nemusím... Ale chci. Nevím proč, ale chci, aby to věděl. "Brzy na to mi přišel dopis, že zemřel... A on ani... Nebyl pohřbený..." Hořce jsem se ušklíbla, když jsem si vzpomněla, jak dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že by mohl mít pohřeb.
"Promiň," trochu si ode mě odsedl a narovnal se. Znovu se na mě podíval a malinko zvedl koutky. Slušný první pokus o úsměv. "Hele..." zamračil se a otočil se k obloze. "Orel?" Zaostřila jsem směrem k pohybujícímu se objektu mířícímu k nám.
"Aquilu jsem ale pouštěla... No, je to tak den..." to by nestihla, do Anglie a zpět, ne?
"Aquila?"
"Něco jako moje sova," odpověděla jsem bezmyšlenkovitě. "Je to orel - teda, orlice."
Byla to ona - viděla jsem, jak se k nám blíží. Tak si přečteme dopis...


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.