Dum spiro, spero - 40. Pro vás..

3. října 2010 v 11:20 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 40. Pro vás..


Tom byl... zvláštní. Když se smál, když se snažil mě rozesmát, když dělal hloupýho... Byl fajn. Ale byly chvíle, kdy jsem nevěděla, co se s ním děje... Chvíle, kdy mi připadal vážně děsivý. Díval se za mě, možná mě přestal vnímat. Tvář mu ztuhla, mračil se a zatínal pěsti.
Tvrdil, že dostal skvělou nabídku k práci. Je to blízko domova jeho snoubenky, která je v tuhle chvíli na cestě kolem světa se svými dvěma přítelkyněmi. Někde... v Quebecu, myslím - v Kanadě. Ukázal mi toho dost, prozradil mi pár klepů, několik rad, jak na kterého vyučujícího a tak...
Bylo milé, že jsem se měla s kým bavit. Teda, ten první týden. Dál už jsem musela sama, a proto když Tom odjížděl, byla jsem docela smutná. Se mnou tam byla ještě jedna holka, co ukončila prvák - a byla děsná. Chovala se, jako by jí tam všechno patřilo.
No a ještě tam byl jeden kluk, který měl taky nastupovat - teda myslím. Byl to ten Alessander... A nevím to jistě, protože jsem ho viděla jenom dvakrát. Pokaždý se díval do země a šel ode mě co nejdál to šlo. Měl sklopenou hlavu, vůbec jsem mu neviděla do tváře, a chodil strašně pomalu. Jednou jsem na něj zavolala a pozdravila jsem ho, ale on ani nezvedl hlavu. Vážně, předtím se choval úplně jinak.
Tak, rekapitulace prvního týdne proběhla.
Pak jsem vůbec neměla co dělat. Jelikož jsem ještě nebyla úplně zdravá, nemohla jsem na delší procházky. A já bych docela i chtěla... Kdybyste viděli tu přírodu! Jejda, to je prostě nádhera. Potůčky, jezera, jezírka, vodopády, kamenité cestičky v prastarých lesích, zvířata kdesi v dáli...
Jenže já sem měla tu debilní nohu a tu ještě víc debilní ruku stále v ortéze. Vypadala jsem jako dokonalej dement. (DD, to jsem já... Nebo ještě líp - dokonale debilní dement, s demencí daleko dokonalejší dež Drda. (ddd(s)ddddD)).
Vidíte to?
Ptáte se co?
No, upřímně, nevim, o čem melu. Asi schizofrenim.
Fajn, došlo to až tak daleko, že jsem si zašla do místní knihovny. Trochu víc moderní než ta bradavická, ale o moc ne. Jsou tam taky dost starý knížky, ale myslim, že tak starý, jako v Bradavicích asi ne...
Jinak, konečně jsem našla knížku, ve kterej by bylo něco o mázích. (To sem prej já.) Trvalo to několik dní znuděného hledání-nehledání, kdy jsem prostě listovala desítkama knih se zajímavýma názvama. A je docela dobrý, že tu je i beletrie... Objevila jsem pár docela ucházejících knížek s nekouzelnickym - nebo jen trošinku kouzelnickym - tématem.
No, abych tu pořád nekecala o tom samym... Tady je kousek z tý knížky:
Mág Veleth, anglický kouzelník, proslul svou silou a schopností přesvědčovat. Do svého vojska naverboval kohokoliv chtěl. Jeho moc sílila s počtem zničených nepřátel. Zemřel nečekaně na mor.
Tak, a tohle je všechno, co jsem našla napoprvé o jakémkoliv mágovi. Není to nic moc.
Hledala jsem dál. Za několik hodin jsem odněkud z prachu vyhrabala knihu Moc a Nadání ve všech podobách. Tam jsem našla docela dlouhý odstavec o tom, co jsem.
Mágové a kouzelníci
Po tisíce let se předpokládalo, že mágové neexistují, že je kouzelníci vyvraždili. Pak se ovšem objevil mág Veleth, který vyrostl jako obyčejný kouzelník v Anglii. Od té doby se občas objeví v generaci jeden či dva mágové, ne tak silní, často své nadání nikdy neobjeví a prožijí normální, nekonfliktní život.
Mág se od kouzelníka nerozpoznává snadno. Oba dva jsou nadaní kouzelnou mocí, ale každý jinak. Mág má všechny vlastnosti kouzelníka, ale naopak tomu není. Mágové, nebo-li, jak se jim kdysi dávno říkalo v jazyce kouzelných bytostí Nai Thiw (překlad není možný) mají o jistou část větší magický potenciál (viz strana 43, Magie, relativní magický potenciál a skutečný magický potenciál), než mají lidé. Jak velká ta část je, se liší od mága k mágovi. Veleth ji měl mnohem větší, než nejmocnější kouzelník (pouze kouzelník bez jakéhokoliv nadání). Oproti tomu mágové, přicházející po něm, mají magický potenciál jen o málo větší, než obyčejný kouzelník (v jazyce kouzelných bytostí Nai Dheim).
Mágové mají také zvláštní dar, či prokletí. Dokáží vysát ducha Nai Dheim. Je několik možností, jak toho mohou dosáhnout. Nejobvyklejší je forma Otha, kdy mág vysaje ducha nechtěně z umírajícího těla. Musí být k tělu fyzicky blízko, povětšinou se ho dotýká. Duch v mágovi neroste, zůstává stejný, ale pravděpodobně mu přidává malý zlomek moci.
Další způsob je Walha, kdy mág vysaje ducha z žijících zdravých lidí záměrně či ve velké zlobě. Je to nejhorší forma, mágovi dodává krátkodobě energii a dlouhodobě nejsilnější vlastnosti ducha. Duch v mágovi může škodit, ale jen v omezeném prostoru - může na něj stále mluvit, může ho týrat ve snech, ale to dokáží silní mágové odklonit nitrobranou a nitrozpytem.
Nejméně obvyklou formou je Gae Etha, kdy do mága vnikne sám duch, který však musí o těchto formách vědět, a zároveň musí umírat. Je to nejvyšší forma sebeobětování. Duch má v těle mága malou moc, ale větší než při Walha-formě. Dodá tím Nai Thiw energii, která se rovná životní energii ducha. Zároveň dává mágovi všechny své znalosti a dovednosti, které však mág musí nejprve objevit.
Mág v sobě může mít neomezené množství duchů.
Každý mág v sobě musí nejprve probudit svou podstatu - to se stává s přijetím ducha či když se to dozví od někoho, komu důvěřuje a věří.
Mágové se často přiklánějí ke stranám zla - je to jejich nejsilnější pud. Odedávna to jsou zabíječi a zloději duchů.
Odkazy:
Dál bylo pár stránek popsaných odkazy - na tuto i jiné knihy.
Neměla jsem sílu to číst dál - popisy kouzelníků, jejich schopnosti a tak dále.
Můj bratr se pro mě obětoval. Asi neměl na výběr... ale...
do háje s tim!
Mám takovej návrh - co kdyby se všechno vrátilo zpátky, jenom s tim malym detailem, že by se moji rodiče nepřidali k NĚMU?!?
Hm... To asi nepůjde... I když, co by se stalo, kdybych ukradla obraceč času a vrátila se do tý doby, nějak bych je "přesvědčila", ať se na toho dementního dementa (dokonce dementnejšího dež dokonalý dement - já) vykašlou?
To bych nezvládla.
OK, to se vyřeší... nějak, někdy, někým...
XxX
A teď bych chtěla vědět, co je to ten jazyk kouzelných bytostí. (A teď chci, aby ze mě byla princezna!)
Ehm, princezna ze mě není, co to je taky nevim...
Ježiši, víte, co je na světě nejlepší? MÁSLOVÝ SUŠENKY!!!
Hmmm... Perfektní. Přišla jsem na nejchutnější výrobek světa. Myslíte, že dostanu Nobelovku?
Už zase jde. Myslim toho Alessandera. Upřímně, už mě s tim dost štve. Nemůže se se mnou bavit?
Kašlu na ortézy... Prostě si je sundám a půjdu ven. Co na tom, že to mám zakázaný, tady to nikoho nezajímá. Tak.
Je to... nádhera. Noha mě sice trošičku bolí, ale ruku ani nepoužívám...
Šla jsem chvíli lesem, chvíli loukou, chvíli podél řeky, pak jsem se zastavila u jezírka... Sice jsem měla sto chutí se jít vykoupat, ale raději jsem to oželela. Co kdyby někdo přišel, že?
Natáhla jsem se do vysoké trávy pod několika břízami. Nedaleko byla skupina kamenů, na kterých jsem našla pár ještěrek, jezero se třpytilo v jasném slunečním světle a já jsem asi usnula.
Okamžik jsem byla dezorientovaná, jen jsem tam tak ležela a přemýšlela jsem, kolik může být, jestli dojdu domů ještě za světla a jestli nemám smést toho brouka, co mi lezl po tričku. Cítila jsem se trochu nepříjemně, docela mě bolela noha a rukou mi vystřelovala prudká bolest. Zvedla jsem se, opřená o pravou, a rozhlédla jsem se. Trhla jsem sebou, když jsem zjistila, že je tam kromě mě ještě ten kluk. Seděl na těch kamenech, otočený ke mně zády a díval se někam k protějšímu břehu.
Povzdechla jsem si - moc se mi nechtělo vstávat a dávat o sobě vědět, ale musela jsem. Pode mnou zašustilo listí, vstávala jsem opřená jednou rukou o břízu, která mi na chvíli posloužila místo pravé nohy.
Otočil ke mně hlavu a střelil po mě nejistým pohledem. Měl kruhy pod očima a možná, že jsem tam viděla, jak se něco leskne pod nima. Jinak měl velmi - velmi výrazně ohraničené rty, křídově bílou kůži a oči měl... něco mezi hnědou a zelenou.
"Promiň," vyhekla jsem. Zrovna jsem si totiž stoupla i na druhou nohu a nebyla to zrovna slast. On jen otočil hlavu ode mě a rukama sevřel kámen pod sebou. "Hele..." co jsem vlastně chtěla říct? No, rozmyslela jsem si to, otočila jsem se od něj a zamířila jsem k lesíku, který jsem si určila jako bod, který bych si měla zapamatovat, až budu chtít odejít. Ušla jsem pár kroků, než mi došlo, že to takhle asi nepůjde. Noha se začala ozývat s ještě větší razancí, než předtím. Zatnula jsem zuby a zděšeně jsem myslela na ty kilometry, co mám před sebou. To nemám šanci ujít, ani náhodou...
Ještě další... Kulhala jsem asi sto metrů, pak se mi najednou podlomila kolena a já jsem ležela na zemi. Stulila jsem se do klubíčka a hystericky jsem šeptala sprostá slova. (Radši nezveřejňovat...)
"Jsi... v pořádku?" zaslechla jsem ustaraný hlas. Vzal mě za rameno a jemně se mě pokusil narovnat.
"Já..." odkašlala jsem si.
"... Můžeš... můžeš stát?" zachraptěl mi těsně u ucha. Měl zvláštní, drsný hlas, dost hluboký, ale... docela dobře se poslouchal.
"Nevím..." trochu jsem se od něj odsunula a pokusila jsem se postavit. Úplně to se mnou zamávalo, a nebýt toho, že mě zachytil, byla bych dávno na zemi.
"Takže ne," poznamenal. Já jsem mlčky přikývla a pořád jsem se snažila vyrovnat to kymácení. Bylo to hrozně nepříjemný, dlouho jsem měla před očima černo. Skoro jsem vykřikla překvapením, když jsem ucítila, jak mě zvedl do náruče. Někam mě odnesl, nebylo to daleko a posadil mě na kámen. Sedl si za mě, a nechal mě, ať se o něj opřu. Pomalu jsem se rozhlížela, a jak mě přestávalo hučet v hlavě, začala se ozývat bolest nohy. Pokusila jsem se normálně posadit, ale on mi pořád držel ruku přes pas, jakoby se bál, že zase spadnu.
"Už je to dobrý," ujistila jsem ho. "Fakt..."
"Dobře," spustil ruku na kámen. "Dej vědět, až... spadneš."
"Jo, budu řvát," usmála jsem se. Bolest zase přecházela, noha i ruka přestávaly bolet.
Neměla jsem v úmyslu odcházet. Za prvé - stejně bych s sebou sekla. Za druhé - konečně jsem se měla s kým bavit. A za třetí - nebyl tak děsnej, jakej se zdál ze začátku...
"Mám jít s tebou?" trhla jsem sebou, když promluvil.
"No..." pokrčila jsem rameny. "Radši jo..."
"Neměla sis... dávat dolů... to..." dal ruku na moji nohu a pak na levou ruku. "Modré..."
"Ortéza," poznamenala jsem. "No jo, ale ono to nebolelo, vůbec..."
"To je... kouzelná... ortéza - nebolí nic, uzdravuje se to..." Asi má pravdu, chlapec...
"Jak to víš?" otočila jsem se na něj a zase jsem si poodsedla.
"Má..." párkrát zamrkal a podíval se za mé rameno. "Má matka byla... lékouzelnicí."
"Byla?" zareagovala jsem naprosto automaticky, nepřemýšlela jsem. "Promiň!" vyhrkla jsem, když jsem si uvědomila význam toho slova. "Já jsem..." zavrtěla jsem hlavou. Jsem blbá, blbá, blbá!!!
"Hm..." zabručel. "Počkáš tu... čas?"
"Co?" nechápavě jsem vzhlédla.
"Jednu... Hodinu," opravil se.
"No... Jo, ale proč?"
"Uvidíš, za hodinu..." pak se zvedl a odcházel.
"Počkej! Kam jdeš?"
"Uvidíš..." řekl až skoro rozverně.


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.