Dum spiro, spero - 39. YABŘN

3. října 2010 v 11:18 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 39. YABŘN


Bílá, bílá, bílá, bílá, komu by se nelíbila...
Například mně. Rozlepila jsem unavené oči a co je čekalo? Jenom další bolest! Ta pitomá zářivá barva mě vážně štve.
Zamrkala jsem a přejela jsem si pravou rukou po čele. Trochu jsem se pohnula dozadu, abych se mohla posadit. Protřela jsem si oči a rozhlédla jsem se. Chvíli jsem vůbec nechápala, kde jsem. Ošetřovna to rozhodně nebyla, byl to jen obyčejný pokoj plný bílé barvy, zářivek, a tak...
Aha, konečně mi to došlo. Sněhurka mě pozvala na návštěvu! Že jí to trvalo...
Zamyslela jsem se nad tím, co se v poslední době asi stalo. Od té doby, co jsem spadla, muselo uplynout vážně hodně času. Byla jsem strašně slabá, kůži jsem měla skoro průsvitnou... No, vypadala jsem určitě dost nezdravě.
Stočila jsem se na bok a opatrně jsem se posadila. Špičkama jsem se dotkla země. Pomaličku jsem se pokusila se zvednout, ale hned jsem se zhroutila zpátky. S novým odhodláním jsem se postavila - asi na pět vteřin.
Byla jsem docela vzteklá. Netušim, kde jsem, nemůžu se ani zvednout a ke všemu nevím, kde mám hůlku. Prostě perfektní situace.
Podívala jsem se na svou levou ruku. Vypadala už docela v pořádku, jenom mě v ní bolelo.
Upoutal mě pohyb dveří. Zvedla jsem hlavu a zaostřila jsem na nějakého postaršího chlápka s pleší.
"Tak ty ses konečně probrala?" zvedl obočí až k plešce.
"Ne, ještě spim," odsekla jsem. "A kde je Sněhurka?"
"Co?" zahuhlal nepřítomně. "Lež a nevstávej. Jsi u Munga, za chvíli sem někdo přijde," otočil se ke mně zády a odešel.
U Munga? Tím se všechno vysvětluje. Teda vůbec nic!
Vůbec mě nenapadlo, že bych si měla lehnout. Opřela jsem se o stěnu a přivřela jsem oči.
Asi jsem musela na chvíli usnout, protože podle mě se asi za pět vteřin opět otevřely dveře. Dovnitř vklouzla žena, asi třicetiletá, s přísným výrazem, staženými rty a nadzvedlým jedním obočím.
"Ale, to to trvalo," poznamenala klidně. "Jak se cítíš?"
"Já nevím," pokrčila jsem rameny. Jak se mám cítit? "Kolikátýho je?"
"Druhého července," odpověděla mi rychle. Plynule se ke mně přiblížila a popadla mou levou ruku. Začala ji nějak prohmatávat nebo co.
"Ježiš, to bolí!" protestovala jsem. Ucukla jsem a ublíženě jsem se na ni podívala.
"Jsi tu jen proto, že školní rok skončil, ředitel nám nedal tvou adresu a ještě ses neprobrala," přeměřila si mě přísným pohledem. "A za dva dny budeš v pořádku, takže budeš moci odejít," zamumlala. "Jenom ta ruka je problém. Stále bolí a nic s ní nejde udělat..." nedokončila to.
"To jakože to už nikdy nepřejde?" šeptla jsem.
"Možná..." podívala se na mě. "Ale není to pravděpodobné."
xXx
Nadešel den, kdy jsem byla pro Munga prostě zdravý člověk, který jen ležel na cizí posteli. Musela jsem se spakovat a odjet. Den předtím mě navštívil Brumbál s jakýmsi člověkem a řekl mi, že se můžu přemístit do mé nové školy. Nevím, jestli dělám dobře, ale kývla jsem.
A teď... Na vteřinku jsem zaváhala, s hůlkou a kufrem v jedné ruce, jestli dělám dobře.
Prásk!
Bez nějakých intenzivních myšlenek jsem prošla lesíkem a vyšla jsem na zelenou louku. Asi tři sta metrů ode mě stála první budova. Vydala jsem se k ní.
xXx
Když mi ukázali můj pokoj, který jsem měla později sdílet s dvěma dalšíma holkama, neřvala jsem nadšením, ale nebylo to zas tak zlé, jak jsem myslela.
Zařízení bylo docela moderní, barevně sladěné do oranžové a žluté. Postele byly asi ty nejobyčejnější, jaké existují - prostě gauč bez opěradla a na tom matrace. Skříně byly tři, docela malé. Z místnosti vedly troje dveře - jedněmi jsem přišla, druhé vedly do koupelny a třetí do malinké, slušně zařízené kuchyňky. (Aspoň na něco mysleli...)
Vtáhla jsem kufr dovnitř k posteli blízko okna. Posadila jsem se na ni a vůbec jsem netušila, co mám dělat. Tak jsem si aspoň začala vybalovat věci.
Po pár minutách jsem si povzdechla, vstala jsem a pomyslela jsem si, že to vážně byl dost pitomej nápad. Co tu sakra míním dva měsíce dělat?
Klepla jsem špičkou boty o zem. Zamračila jsem se. Přiložila jsem si nehty k puse, ale rychle jsem je zase dala dolů - už je to dlouho, co jsem se toho zlozvyku zbavila, a podruhé bych to nepřekonala.
Ušklíbla jsem se. Ne, že by to byl geniální nápad, ale prostě se půjdu projít. Na někoho narazím, s někým si pokecám (no jo...) a pak...
Někdo zaklepal na dveře.
"Dále," řekla jsem nadějně. Dovnitř nakoukla klučíčí hlava s rozdrbaným vrabčím hnízdem na hlavě.
"Ahój, já se omlouvám, že..." zamračil se. "Že já takhle tady..." Vyčkávavě jsem se na něj podívala. "Chtěl sem tě pozdravit, ty jsi tu nová, já tu zůstávat ještě jedna týden,..." přikývla jsem.
"Ahoj, já jsem Faith," představila jsem se dřív, než si mohl rozmyslet, co řekne dál.
"Já Tom," zasmál se. "Já po druhý ročník... Já tu ještě týden být..."
"Aha," teda, tak tohle je výsledek dvou roků? "Já sem nastupuju, já..." zakoktala jsem se. Zatraceně, minutu a už mluvim jak on!
"Pokaždý to někoho splete!" zasmál se zase. "Promiň, že sem tě otravoval," poškrábal se na hlavě. "Vždycky začne někdo mluvit asi tak jak cizínec, ty to netrvalo moc dlouhá doba," ušklíbl se svému vtipu.
"No jo," zahučela jsem. "Co já s tim...?"
"Myslel jsem, že by tě mohlo zajímat, jak to tady funguje. Fakt za týden odjíždím, a tady je jedna do sebe zahleděná prvačka, jeden tichej magor a ty. Jinak nikdo, pár učitelů, ale ty se nepočítaj," mrkl na mě. "Můžu ti toho dost prozradit."
OK, to beru...


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.