Dum spiro, spero - 38. Famfrpál zásadně BEZ HŮLKY!

3. října 2010 v 11:17 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 38. Famfrpál zásadně BEZ HŮLKY!


Asi se mi budete smát... ale já sem se fakt ty jazyky učila. Ou jé... No jo, němčinu a ruštinu. Ruština ujde, sice je od angličtiny dost vzdálená a vůbec jí nerozumim, ale zní mnohem líp než němčina. Ta se fakt nedá...
Abych o tom moc nekecala - učil mě Všeználek (kdo by řek, že on to fakt umí?). Nemyslim, že by to bylo až tak moc tragický... Ale v jazycích jsem na úrovni pětiletýho dítěte se slovní zásobou maximálně třítelýho.
Abych nezapomněla, udělala jsem O. V. C. E. A docela dobře... Jen mi trochu ujelo Bylinkářství a Přeměňování... Jinak pohoda. Fakt, úplná pohodička... Zatraceně, to bych to nebyla já, abych to nezvrzala.
To sme si tak jednou s Lily zašly zase do kuchyně a cestou zpátky jsme vedly jistý rozhovor...
"Seš si jistá, že tam chceš? Vždyť budeš dva roky úplně pryč!" Jo, takhle Lily otravovala už dlouho, tedy spíš už... čtyři měsíce. Já sem ji vždycky ubezpečila, že chci. Ale v tu chvíli pohár mé trpělivosti prostě přetekl.
"Jo, u Merlina, sem si jistá! Každej den, kdy se zeptáš," každý slovo jsem vztekle odsekávala, prostě pověstná poslední kapka, "prostě každičkej den ti odpovídám, že sem! K čemu ti to zatraceně je? Já svůj názor nezměnim!"
"Ale proč? Já myslela, že nás máš ráda, ne?!?" Lily taky nebyla zrovna ve své kůži.
"Jo..." zavrtěla sem zoufale hlavou. "Ale proč bych nemohla odejít na jinou školu? Proč ne?"
"Protože tu sem já, James, Remus, Sirius, May, April, Petr,..."
"Jo, já vim! A tam sou jiný fajn lidi! No a co? Já nechci celej svůj život strávit jako uklízečka!"
"To po tobě nikdo nechce! Ale proč zrovna ta škola, kdy tě pustěj jenom párkrát za rok? Proč ne cokoliv jinýho? Proč nejdeš na tu, kam jde James a Sirius?" Páni, to byl ječák... ale já jsem si s ní moc nezadala.
"Kurva, proč?" vyjekla jsem. "Ptáš se, proč se nespokojim s průměrnou školičkou, když můžu na Akademii?"
"Tady jsme my všichni, a ty nás opouštíš!"
"Nekoukej na mě tak ublíženě!" vykřikla jsem najednou. "Když se ti to nelíbí, tak si trhni nohou!"
"A, paní Dokonalá," zašklebila se vážně hnusně Lily. "Tak na nás prostě zapomeň, jo? Jdi si někam do pryč, zapomeň na nás!"
"Tak dobře," zasyčela jsem bez sebe vzteky. "Když myslíš..." odpojila jsem se od ní a odešla jinou chodbou.
Tak tedy... Od té doby sem na Lilyen ani nepromluvila. Naše antipatie byla oboustranná... Prostě něco prasklo...
A pak jsem se dozvěděla, že další týden hrajem poslední zápas famfrpálu... A vrhla jsem se do tréninku. Havraspár byl ten rok těžký soupeř, tvrdě trénovali a teď to všechno docela důrazně dokazovali.
Ale to my taky! (No jo, já zrovna moc ne... ale ostatní určitě jo... a jak znám Jamese, tak ten byl na koštěti přilepenej alespoň zpoloviny tak dlouho jako k Lily, což většinou bývala dost dlouhá doba...)
A tak sme trénovali. Docela mi to šlo, na to, že sem asi měsíc na koštěti ani neseděla... Hmmm...
Jenže ten týden uběhl hrozně rychle. Najednou jsem stála na hřišti uprostřed našeho týmu a vytřeštěně jsem zírala na Madame Hoochovou, která vyzvala oba kapitány, aby si podali ruce.
Hvízd!
Vyletěla jsem nahoru. Viděla jsem Huga, jak chytá camrál, který mu poslala Liz.
"A zápas byl zahájen," zaslechla jsem komentátora. "Camrálu se ujímá Nebelvír, který v této sezóně předváděl průměrný výkon..." vrhla jsem pohled na jeho kukaň. No jasně, že to je Zmijozelák...
"Faith, co čumíš?" proletěl okole mě bleskovou rychlostí James. Potřásla jsem hlavou a těsně jsem se vyhnula potlouku.
"Promiň..." zaúpěla May a odrazila ho ode mě.
Vrhla jsem se k Liz, která právě hledala někoho, komu by mohla nahrát. Hodila mi camrál a já jsem s ním vyletěla dopředu. Najednou mi někdo zkřížil dráhu a já měla co dělat, abych se udržela na koštěti. Pak jsem uslyšela cinknutí - havraspářan dal gól.
"Jak jsem říkal, není to žádná sláva, Noirová zjevně zpychla a domnívá se, že když se dostala na prestižní," teď jsem přímo viděla, jak se culí, "školu, tak se může uprostřed zápasu jen tak poflakovat..."
Demente, zkus si to sám! zuřila jsem v duchu.
"Fakt se flákáš!" proletěl kolem mě opět James. Pozorně se rozhlížel kolem sebe a hledal Zlatonku.
Zamrkala jsem. Co to se mnou je? Můžu se zatraceně soustředit?
Chytila jsem míč a znovu jsem si to zamířila k bráně Havraspáru. Přihrála jsem Hugovi a ten dal gól.
"Jo!" zahulákala April těsně vedle mého ucha. Trochu jsem se usmála nad jejím nadšením.
"Potter zjevně nemá co na práci, když se tu pere..." ironicky protahoval komentátor. Proletěla jsem kolem něj.
"Sklapni, demente!"
"Tak se pořádně podívej!" uchechtl se.
Mrkla jsem na Jamese. Ten právě křičel na chytače Havraspáru.
"Faith, ať si to vyřeší sám, my tu hrajem!" vyjekla Liz.
"Jo, jasně..." přihrála mi camrál a já jsem ho prohodila obručí, jelikož ten jejich brankář právě zaujatě zíral na rvačku. Liž ho dole chytla a vrhla zděšený pohled nahoru. Taky jsem zvedla hlavu, James právě vytahoval hůlku. Co nejrychleji jsem vystřelila nahoru.
"Jamesi!" vykřikla jsem. Otočil se na mě, ale zase se obrátil a pozvedl hůlku.
"Do Lil se navážet nebudeš!" zaslechla jsem ještě.
"Kurva!" obrovskou rychlostí jsem se vrhla mezi ty dva, ale James už nestihl svoje kouzlo zastavit, já jsem nestihla najít hůlku nebo si aspoň uvědomit, co se děje a havraspářan jen sledoval, co způsobil svou nemístnou poznámkou o tom, zda je Lily slepá nebo blbá.
Obyčejné Expelliarmus by mi normálně neuškodilo, ale ve výšce padesáti metrů, když jsem seděla na koštěti, nebylo zrovna bezpečné. Odhodilo mě to dozadu z dosahu koštěte. Pak jsem jenom cítila, jak naprosto bez opory padám dolů. Instinktivně jsem natáhla dlaň pod sebe a ucítila jsem, jak mi skrze prsty proudí magie. Jenže bylo pozdě... Před očima se mi zatmělo a já jsem nemohla nic dělat...
xXx
Potichu jsem zasténala. Nemohla jsem si uvědomit, co se to děje... V hlavě jsem měla podivně prázdno a necítila jsem vůbec své tělo. Pak najednou kolem mě vybuchl ohňostroj bolesti - něco tak strašlivého jsem nikdy nezažila.
"Žije!" zaslechla jsem nad sebou. Do očí mi vhrkly slzy. Pak se někdo dotkl mého ramena a já jsem se zkroutila bolestí, což způsobilo ještě větší.
"Můj Bože..." chtěla jsem otevřít oči, ale když jsem to zkusila, tak se mi do nich nahrnulo cosi teplého, červeného, tekutého... Nechápala jsem, co se děje, ale ta bolest byla tak strašná!
"Pusťte mě, no tak, nechte mě projít!" cítila jsem, jak tam ležím v nepřirozené poloze a slyšela jsem sama sebe, jak potichu skučím.
"Ona není v bezvědomí!" vykřikl někdo.
"Faith, Faith!" nedokázala jsem rozeznat, o koho jde.
"Ježíši Kriste..." pak na mě někdo sáhl jemnýma rukama a profesionálně mě začal ohmatávat.
"Ani nevíš, kolik máš štěstí, děvče..." sevřela mi bradu a zaklonila hlavu. "Pij, no tak!" nalila mi něco do krku. Téměř ihned poté jsem se opět ztratila v bezvědomí...
xXx
"Bude v pořádku? Slečno Pomfreyová, bude v pořádku?" pohnula jsem hlavou. Cítila jsem kolem sebe plynulý pohyb vzduchu, došlo mi, že asi letím na nosítkách.
"No tak, pane Blacku, uhněte se!" zaúpěla jsem bolestí. Bylo to snad ještě horší než předtím.
"Jak to, že..." zalapala po dechu zdravotnice.
"Poppy," uslyšela jsem hluboký hlas ředitele. "Její magie odbourává účinné látky v lektvarech obrovskou rychlostí..."
"Ano, pane řediteli, toho jsem si všimla!" zaslechla jsem snad náznak paniky? Následující rozhovor mi začal unikat, jediné, co jsem dokázala bylo sténání.
"Klid," znovu Brumbál. "No tak, klid..." Klid, když to tak bolí? Já chci zase lektvar, prosím... nebyla jsem schopná otevřít pusu. "Neboj se, nebude to bolet..." chtěla jsem se ironicky zasmát, ale prostě to nešlo. "Mdloby na tebe."
xXx
"Ale ne, už zase!" po sérii několika velmi krátkých probuzení, kdy mě zase někdo uspal, jsem teď měla jasnější hlavu. Mlčela jsem. Bolest byla všude kolem mě, ale jakoby schovaná za nějakou dekou, přehozenou okolo světa.
"Dítě, dítě..." někdo se nade mnou sklonil. Pomalinku jsem otevřela oči. Do nich mě však uhodilo bílé světlo, svítící nade mnou. Okamžitě jsem se se zaúpěním zavřela. Sevřela jsem prostěradlo pod sebou... pravou rukou, protože levá byla naprosto znehybněna.
"Málem jsme to vzdali... Dopad z padesáti metrů, na tohle nejsem stavěná..."
A co teprve já?
"Ale vypadá to nakonec dobře..." opatrně jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněla zdravotnice a právě hůlkou ztlumila světlo. "Potřebuješ se napít..." zvedla mě do jakéhosi sedu a podpírala mě. Druhou rukou mi nalila chladný nápoj do krku a přejela mi rukou po zádech.
"Au..." kníkla jsem.
"To bude v pořádku.." ale pořád mi rejdila rukou po zádech. "Můžeš pohnout nohama?"
Proboha... To snad ne!
"Pohni s nimi," řekla naprosto klidně. "Neboj se, je to jenom zkouška..." Tak jsem tedy pohla.
"Výborně..." zřetelně jsem slyšela úlevu. "Výborně..."
Polkla jsem. "Kolik je hodin..." zachraptěla jsem.
"Tři odpoledne... 23. června, tedy jsi byla mimo dvanáct dní." oznámila mi suše. Dvanáct? Dvanáct?!? Ou, dvanáct dní? Se všema těma kouzlama a tak? S tim, že když si zlomim padesát kostí v těle, tak mi to daj do pořádku za jeden den? COŽE?!?
"Tak..." opět jsem měla sucho v krku.
"Ano, tak dlouho. A můžeš mluvit o neuvěřitelném štěstí, že jsi se vůbec probrala."
"Já..."
"Tak nebezpečný sport! Nechápu, proč to ředitel trpí!" položila mě na postel a vstala. Začala kolem mě rázovat a nadávala na Brumbála.
"Tvá magie odpuzovala všechnu naši, teprve Brumbál a ještě nějaký člověk se pokusili o něco jiného... Ani mě k tomu nepustili!" rozčílila se zase. "Ale to zabralo, takže ti to snad do dvou dnů budu moci sundat, je to tak... mudlovské!" Chtěla jsem se zeptat co, ale touha spát byla silnější.
xXx
Opět jsem se probudila sama. Nechala jsem zavřené oči. Měla jsem pocit, že to nemůže být moc dlouho od doby, kdy jsem se probudila naposled...
"Ano, probudila se, ale ještě není nic jisté! Slečno Evansová, musí být v klidu!" Zatraceně, musí tak řvát?
"Jen... Jen se podívat..." nejsem žádný zvíře z akvárka!
"Ne! Musí být v klidu, kolikrát vám to mám říkat! A pane Blacku, nezkoušejte na mě ty vaše oči!" Pohnula jsem levou rukou, ale projela mi jí tak neuvěřitelná bolest, že to až nebylo možný.
"Jau!" vyjekla jsem a zkřivila jsem tvář. Tím jsem si zaručila další bolest, ale nic obrovskýho. Asi nějaký škrábance a tak...
"Faith!"
"Okamžitě odtud odejděte! Musím se jí věnovat..."
"Ale já jdu na školu pro léčitele," jo, Lily si prostě musí vydupat to, co chce... "Takže..."
"Dobrá..." povzdechla si. Já ji nechci! "Ale jen na minutku! A vy tu zůstanete!"
"Ale proč?"
"Prostě tu zůstaňte!"
"Faith!" někdo mě chytil za pravou ruku. Pootevřela jsem oči. Zírala na mě Lily s kruhama pod očima, ale taky rozesmátou pusou. "Díky Bohu..." Znovu jsem je zavřela. Lily s její děkovačkou mě vážně nezajímala. Já jsem chtěla jenom spát...
"Co to bylo?" zaslechla jsem ještě Pomfreyovou.
"Levá..." stiskla jsem zuby. "ru... ruka..."
"Tak se na ní podíváme..." To bych ti taky radila! Nebo radši ne... To bolí!


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.