Dum spiro, spero - 36. Kecy v kleci

3. října 2010 v 11:14 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 36. Kecy v kleci


Já prostě nevím, proč. Proč sem tak naštvaná, když sem si sama řekla, že se na něj vykašlu? Možná proto, že jsem to chtěla udělat já... A ne on.
Bolelo to. Když sem ho viděla přisátýho na tý holce, myslela sem, že se skácim. A pak... Kdybych nebyla tak slabá, nejradši bych ho zabila! On si ještě myslí, že to vysvětlí nebo co?
Aaa!!! To je takovej vůl... Idiot jeden, sukničkář namyšlenej, kdyby se dala stupidita srovnávat, tak ta jeho bude větší i než ta Filchova.
Ne, to chce klid a racionalitu. Nebude větší... Ale rozhodně stejná.
Rozlepila jsem oči, které jsem otevřela jednou, před pěti minutama a s nádhernou představou, že zase usnu, jsem je zase zavřela. Ale ne! Já tu přemýšlím nad tim idiotem. Nad Blackem.
Nádech, výdech. Hodila jsem pohled na hodinky. Je neděle, přesně... děvět nula šest.
Takový ranní ptáče...
Ale byla jsem vyspalá. Ano, konečně, vyspinkaná, spokojená... Ne, spokojená ne. Ale vyspinkaná, to jo.
Lily ležela roztažená na břiše přes celou postel a tiše oddechovala. May měla zatažené závěsy a April byla stočená do klubíčka.
Potichu, abych je nevzbudila, jsem vstala a protáhla jsem se. Na sobě jsem měla pořád to oblečení, ve kterym sem přišla. Opatrně jsem přešla do koupelny a zavřela jsem za sebou dveře. Zívla jsem a se stále otevřenou pusou jsem začala hledat oblečení.
O hodinu později jsem konečně opustila místnost, plnou páry, teplíčka a tichého šumění vody. Miluju ten pocit, že je všechno za mnou... Že už se nemusim tak moc učit (do prdele, OVCE!). Že jsem si vyřešila problémy... Že za rok nebudu vstávat ráno v šest, abych uklidila na ministerstvu... Ou jé! To je bez-vad-ný!!!
Tak OK, vadu to má. Ale kdo by to řešil? Přenesu se přes rozchod. Neudělám mu radost tím, že bych měla vypěnit. Prostě to budu zase já a nikdo jinej... Ano.
"Lily, zlatíčko moje zrzavý!" zatřásla jsem o hodnou chvíli později svou nejlepší kamarádkou.
"Mami, já sem tam byla včera, ať jde taky někdy Petunie..." zahuhlala.
"Planeta Země volá Lilyen!" hupsla jsem vedle ní na postel. (Ne, nejsem... Ta menšina, co má ráda stejné pohlaví. Jen mám hrooozitánskou radost!)
"Ať jde do prdele, Lilyen chce SPÁT!"
"No ták, Lily, vzbuď se!" potřásla jsem hlavou plnou mokrých vlasů nad jejím obličejem.
"Povodeeeň!!!" vyletěla z postele.
"Co e to dě´e?" zachraptěla May. April to stále neprobudilo. "Včera sem měla těžkou noc, tak..." mávla rukou, že i zvuj jejího hlasu je příliš hlasitý. "Mlčet. Nemluvit. Zmizet."
"Jo jo..."
"Mlčet!" vyjekla potichu. "To znamená... žádnej zvuk v okolí..." padla zpět na postel.
"Lily!" zatřásla jsem ještě jednou zrzkou, která ZASE usnula. "Proboha, já ti toho musim tolik říct..."
"Faith?" otevřela jedno oko. "Sorry, to s tim Siriusem... Je to vůl..." a znova ho zavřela a spokojeně si oddechla.
"Haló!"
"Ticho tady bude!"
"May, jestli chceš ticho, vzbuď mi Lily."
"Je tu JAMEEES!!!" zaječela. "Aúúú..."
"Kde? Cože? Jak se sem dostal?" vyletěla z pod peřiny jmenovaná. "Jakto?!?"
"Fajn, jdeme." chytila jsem jí za ruku. Uvědomila jsem si, co má na sobě. "Převleč se, prosim." mávla jsem rukou na její krátké tričko a kalhotky.
"A proč...?"
"Protože chci, abyste KONEČNĚ sklaply!!!" vřískla May.
"Nemusíš to s tou láskou k bližním přehánět," usmála jsem se sladce.
"Optimisto, umři!" zaječela.
"Lily?" mrkla jsem na ni. Právě si na sebe tahala upnuté kalhoty.
"Hned to bude..." zafuněla.
O půl hodiny později (Lily trvala na tom, že jestli tam bude James, nemůže tam přijít takhle. Takže se musela nalíčit, pětkrát změnit oblečení, vybrat vhodnou gumičku do vlasů, vhodný účes, zahodit gumičku, vybrat vhodný skřipec, mezitím se mě každou vteřinu ptát, jestli nevypadá tlustě, jestli nemá moc dlouhej nos a jestli bych ji nemohla zabít.) jsme konečně... KONEČNĚ!!! sešly dolů do společenky, kde seděly dvě třeťačky. Po bližším ohledání jsem zjistila, že maj kruhy pod očima a před sebou nějakej papír popsanej urážkama a jedním obrázkem Siriusova xichtu. Pardon, Blackova xichtu. Dost blbého, abych byla přesná.
"Tak co? Jaký to bylo? Kdy nastupuješ?" vychrlila ze sebe Lily.
"Bylo to... strašně těžký a frustrující... Lidi docela dobrý, nastupuju... no, dostanu nějakej papír... A jaktože to vlastně víš?" došlo mi, že jsem Lily nic neřekla.
"Sem věděla, že to zvládneš... Ostatně, kdyby ses tam nedostala, neseřveš Blacka, ale odploužíš se do pokoje umřít, takže je to jasný, ne?"
"Jo, když to tak říkáš, tak asi jo..." pokrčila jsem rameny. "Já to asi ještě nechápu... Já... tam prostě sem, ale... Nevím," povzdechla jsem si. "Je to... Najednou mě někdo hodil do ledový vody, ať si plavu... a já jsem plavala... A teď, po půl roce zhýčkanýho života tady mám jít tam. A znova tatáž ledová voda..." zadrhla jsem se. "To je blbý přirovnání." usoudila jsem.
"Ani ne... Já nevím... Dokážu si to představit..." zavrtěla hlavou. "Vlastně nedokážu. Já sem zvyklá žít u mudlovskejch rodičů. Já... Nebyla bych schopná utíkat z domova nebo žít vlastním životem sama. Moc bych se bála... Moc. Já... Třeba bych to udělala... ale nevedlo by se mi tak dobře jako tobě. V životě by mě třeba nenapadlo oslovit zmrzlináře." usmála se.
"To si jenom myslíš." podívala jsem se na ni. "Možnost vrátit se nebyla. Peněz taky moc nebylo... Musela sem něco dělat. Ty bys dělala totéž. Chápeš mě?" Ne, nechápe. Je to jasný... Prostě dokud to nezažije, nepochopí, že člověk se prostě snaží udržet nad tou hladinou.
Udržela jsem se? Nebo spíš: Udržela bych se? Škola by mě zachránila... Florián byl prostě dočasný.
"No..." odkašlala si Lily.
"Na něj se neptej." varovala jsem ji, ale pak jsem si vzpomněla na to, jak tam ležela na Jamesovi. "A proč... proč jsi vlastně nic neřekla? Viděla jsi ho." konstatovala jsem.
"Viděla." přikývla.
"Ale?"
"Ale." povzdechla si. "Já jsem ti to říkala... jsem jenom zbabělec, rozumíš?"
"Lily," zavrtěla jsem hlavou. "Nikdo z nás není zbabělec..." ne, to není dobře formulovaný. "Nikdo... No, ty nejsi."
"Jsem. Věděla jsem to." stiskla zuby.
Věděla to. Věděla... Zní to jako trochu dlouhodobější výraz...
"Jak dlouho?" nasucho jsem polkla. "Jak dlouho už oblizoval jiný?"
"Já... Viděla sem ho asi před měsícem..." vzlykla najednou Lily. "Nevěděla jsem, co ti asi mám říct. On se k tobě choval strašně mile... Pořád stejně..."
"Měsíc?" zalapala jsem po dechu. "Proč mi to..." zhluboka jsem se nadechla. "Povaha se prostě nezapře."
Lily se na mě udiveně podívala. "Ty nezuříš?" pípla tiše.
"Vlastně..." nadechla jsem se. "Vlastně jsem nakonec i ráda. Já... Chtěla sem se s ním rozejít. Nechtěla sem mu zničit život tím, že bude vázán na někoho kdesi daleko... Ale on si zjevně našel jiné východisko." dodala jsem ještě hořce.


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.