Znamení zla by Electra

23. září 2010 v 17:01 |  Jednorázovky
Název: Znamení zla

Varování: Od 12ti let

Dokončeno: ano

Postavy: Ebony Potterová, Lucius Malfoy, Harry Potter

Summary: Ebony Potterová se musí vyrovnat se zradou své lásky. Jeden ze zásahů Fénixova řádu jí však naznačí, že věci možná nebyly úplně takové, jak se na první pohled zdálo.

Beta read: ne

AN: Moje prvotina pokud jde o pár Ebony/Lucius. Je to sice jednorázovka, ale celá se nevešla ...mrcha jedna!

Disclaimer: Všechny rozpoznatelné postavy a reálie ze světa Harryho Pottera patří J.K Rowlingové. Autorka této povídky si je pouze vypůjčila za účelem zábavy a nezískává tím žádné finanční prostředky. (OK tohle mi moc nejde...:))

Znamení zla

Harry Potter přecházel rázně sem a tam po svém pokoji na hlavním velitelství Fénixova řádu. Říct, že byl nervózní, by ani vzdáleně nevystihlo stav jeho mysli v té chvíli. Nervy měl napjaté k prasknutí, jako by se měl každým okamžikem utkat se samotným Voldemortem.

A místo toho jen ... čekal na svou sestru.

Ebony a její tým už měli zpoždění. Akce, na kterou byli vysláni, měla být skončena už před hodinou. Měl strach. Rozlézal se jeho vnitřnosti a svíral jeho srdce v ledově chladných kleštích. Co když ji chytili, nebo mohla být zraněná nebo dokonce…

Snažil se na to nemyslet … těch možností bylo tolik. Ebony byla tak impulsivní a zbrklá, že by se nedivil, kdyby udělala nějakou chybu a vlétla třeba přímo do Voldemortových spárů.

Harry se snažil raději si ani nepředstavovat, co by pro něj znamenala ztráta jeho poslední rodiny. Do pokoje vtrhnul bez varování Ron - tak prudce, až sebou Harry vylekaně škubl.

"Jsou zpátky!" oznámil Harrymu a vzápětí se oba hnali ven z ložnice dolů ze schodů. V kuchyni už byli všichni členové Fénixova řádu přítomní momentálně ve Snapeově domě včetně Brumbála.

Právě dům profesora lektvarů jim teď, po útoku na Grimmauldovo náměstí, sloužil jako hlavní štáb.

Byl tu dokonce i Draco Malfoy se svou skupinou Zmijozelských, kteří se k Harrymu a ostatním přidali na konci šestého ročníku. Vzápětí po Harrym a Ronovi dorazila Hermiona. Byla poněkud bledá a Harryho obešla mrazivá předtucha.

"Co se děje? Něco s Ebony?" zajímal se Harry o stav své sestry. Hermiona pokrčila bezradně rameny.

"Vypadá-" začala, ale v té chvíli se však Ebonyina skupina zjevila ve dveřích jídelny. A Harry pochopil Hermioninu nejistotu.

Z výrazu v Ebonyině tváři ho zamrazilo. Byla v něm nenávist, bolest, obvinění, výčitka a podezření. Ta kombinace doslova děsila. Její tvář vypadala náhle o mnoho starší.

Harry také poznal, že plakala. Neměla sice zarudlé oči, ale byl by na to přísahal. Poznal to na ní vždycky, i když by nedokázal říct jak.

"Všichni v pořádku?" zajímal se Brumbál. "Zdrželi jste se, měli jsme o vás obavy."

Ostatní členové Ebonyiny skupiny dali najevo, že jsou nezranění, jen kývnutím hlavy. Vypadali všichni zaraženě. Bylo víc než zřejmé, že se něco muselo stát. Ale co?

Atmosféra v místnosti zhoustla a byla náhle poněkud napjatá. Nikdo z příchozích se neměl k vysvětlení. Brumbál znovu promluvil.

"Podej nám hlášení, Ebony," požádal tmavovlasou dívku, která všechny v místnosti sledovala zachmuřeným zkoumavým pohledem plným podezření.

"Ne," zavrtěla razantně hlavou. Všechny to šokovalo. Brumbál ji podrobil odhadujícímu pohledu svých modrých očích.

"Nehodlám se bavit s nikým z vás, dokud nebudu mít jistotu, že vám můžu věřit," pokračovala Ebony. "Do té doby se musíte spokojit jen s vizuálním záznamem."

Ebony zašátrala v hábitu a pak hodila na stůl malou lahvičku naplněnou stříbřitou hmotou. Vzpomínku.

Pak beze slova odešla z místnosti. Členové její skupiny se po sobě podívali.

"Co to má znamenat?" obořil se na ně Snape.

Hugo Fenlon, Ebonyin bývalý spolužák z Merlinovy akademie v Atlantě, jen zavrtěl hlavou.

"To uvidíte," prohlásil tiše, než se za ním zavřely dveře. Zbytek týmu ho následoval.

Jen Lenka Láskorádová se ještě zastavila ve dveřích. "Doufám, že jste to opravdu nevěděli, ale moc tomu nevěřím."

"Nevěděli co?" nechápal Harry. Všichni se tvářili stejně zmateně.

"Je jen jeden způsob, jak to zjistit." Brumbál uchopil lahvičku s Ebonyinou vzpomínkou.

"Tak se na to podíváme," rozhodl. Vytáhl myslánku a opatrně do ní vložil vzpomínku, kterou potom jako trojrozměrný obraz vyvolal před nimi ve vzduchu.

***

Ebony a její skupina se shromáždili na lesní mýtině. Bylo jich pět, ale po chvíli čekání se k ni m připojil havran, který se proměnil v Huga Fenlona.

"Jaká je situace," zajímala se Ebony.

Hugo se několikrát nadechl a vydechl, aby si po proměně urovnal myšlenky. "Dobrá rozhodně ne," informoval je.

"Je tam pět Smrtijedů, dva z nich pořád hlídkují kolem srubu, ale to není to nejhorší." Bylo vidět, jak Hugo viditelně znervózněl, kdy se díval po Ebony. "Vede je Lucius Malfoy."

Chvíli bylo ticho, jak se všechny pohledy upíraly na Potterovou. Všimli si, jak ztuhla a po tváří jí na okamžik přelétl záblesk silných emocí. Vzápětí byl ale pryč a její výraz se vrátil k chladnému a klidnému.

"Postarám se o něj," prohlásila rozhodně. "Vy si vezmete na starosti ostatní. A Lenka se postará o ty mudlovské zajatce."

Lenka přikývla na souhlas.

"Všichni připraveni?" obrátila se Ebony na ostatní. Ozval se pětičlenný sbor tichého souhlasu.

Hugo byl ale viditelně nejistý. "Ebony?"

"Teď ne!" odbyla ho. Chytil ji za rameno.

Ebony se na Huga vztekle otočila a jako by přesně věděla, co chce říct. "Já ho zvládnu, jasné!? Už je to pryč."

"Když to říkáš," prohlásil Hugo nepřesvědčeně.

"Pamatuješ si, když jsme tenkrát našli Moodyho mrtvého na Grimmauldově náměstí. Pamatuješ na ten nápis na zdi? Pamatuješ si ho? Já ano. Nikdy na něj nezapomenu. Je to snadné. Buď zabije on mě, nebo já jeho. Která možnost myslíš, že se mi víc zamlouvá?"

Hugo se zamračil. "Pořád je tebou posedlý. To je nebezpečné."

Ebony se zarazila. Něco ji napadlo. "Ne, když to využijeme v náš prospěch. Dobrá. Změna plánu. Získám nám výhodu. Bude to jednodušší, než riskovat, že nás dostane jedna z jejich hlídek. Půjdu napřed."

"To není nejlepší nápad," namítl Hugův bratr Edgar.

"Proti tomu protestuju, Ebony. Je to nebezpečné. Zabije tě," přidal se okamžitě Hugo.

"Ne, dokud si se mnou bude moct pohrát. Věřte mi. Zvolili jste si mě za velitele. Takže teď poslouchejte, co říkám. Já dělám plány. A náš nynější plán je jednoduchý: zabavím je a vyřídím toho hajzla Malfoye. Vy mezitím zaútočíte na zbytek a Lenka osvobodí vězně."

"Jak poznáme, kdy máme zaútočit?" zajímala se Lenka.

"To poznáte," ujistila je Ebony. Pak jim popřála štěstí a vydala se sama přímo do tábora nepřítele.

Přeměněná ve svou ptačí podobu - fénixe - se vyhnula hlídce a vpadla přímo do středu tábora.
Když se objevila, okamžitě se na ni namířilo pět hůlek. Lucius Malfoy naopak tu svou sklonil.

"Ne!" zadržel své kolegy. "Hůlky dolů," přikázal autoritativně a Smrtijedi bez zaváhání poslechli.

Dva hlídkující, které přilákal ruch se ale zastavili a společně s kolegy vytvořili kolem Ebony a Luciuse malý kruh.

"Přišla jsi mě navštívit?" usmál se Malfoy na Ebony sladce a uklidil pod hábit svou hůlku. Jeho hlas zněl mírně jízlivě, ale nezdál se být nepřátelsky naladěný.

Nenechala se tím zmást. "Rozhodně to nebude příjemná návštěva," oznámila mu chladně.

"Ale no tak." Lucius mávl bezstarostně rukou. "Oba víme, že jsem ti chyběl. Možná proto jsi tu." Smrtijedi se rozchechtali.

Ebony zrudla vztekem. "Nechyběl a ani nebudeš, až tě zabiju," ujistila ho pevně.

"To neuděláš, Ebony. Znám tě."

Ebony v duchu zaklela. Nikdo nikdy nevyslovoval její jméno tak jako on, jako by se s ním mazlil. Tak jemně a něžně.

NE! Na tohle teď nesměla myslet, musela zůstat ve střehu.

Lucius se k ní navíc s úsměvem přiblížil a jednou rukou ji téměř neznatelně objal kolem pasu.
A přitáhl si ji blíž.

Viděl v její tváři paniku. A strach.

Jak mohla myslet když byl tak blízko. Zaťala ruce v pěst a nehty zaryl hluboko do dlaně, aby ovládla touhu pohladit ho po tváři a políbit ho.

Bojovala o svou sebejistotu. Na tváři se jí zjevil její typický křivý úsměv koutkem úst. Poslední zbraň.

Ach, ten úsměv, pousmál se Lucius v duchu. Úsměv, který tak dobře znal.

Vzal ho jako svolení a s vlastním mírným úšklebkem spojil jejich rty.

Ebony se cítila, jako omámená, když zase cítila jeho rty na svých. Oproti jeho chladnému zevnějšku a mrazivým očím byly horké, a šířily do jejího těla příjemné teplo a vzrušení. Doslova se ztrácela v jeho náruči.

Jako by se mu nemohla ani bránit. V tom krátkém okamžiku se totiž přítomnost nechala polapit minulostí. Sevřená v jeho objetí, ruce stále zaťaté v pěst…

Zase se cítila v bezpečí. S ním. Se Smrtijedem. Zase cítila vzrušení a touhu vyvolanou jejich kontaktem, už samotou jeho blízkostí … jeho vůní.

A její vůle ji pomalu opouštěla, když mu oplácela divoký a vášnivý polibek. Ucítila jeho ruku ve vlasech, jak se probrala zacuchanou změtí vlnitých pramenů v tak důvěrně známém gestu.

A vzpomněla si na jejich první polibek. Tehdy mu ještě věřila ... tehdy ještě věřila, že chce opravdu opustit Voldemortovy služby.

Nebýt ostré tepavé bolesti v místě, kde se její nehty zaryly do masa na její dlani, byla by mu podlehla. Ale ta bolest ji vrátila do reality.

Ryla je hlouběji a hlouběji, jako by je chtěla zarýt až do svého srdce a vyrvat z něj všechny vzpomínky. Pak jednu ruku neznatelně pozvedla.

Vteřinu předtím, než se na mýtinu vyřítil zbytek jejího týmu, prolétlo vzduchem jediné zaklínadlo. "Expilliarmus!"

To kouzlo zbavilo Luciuse hůlky a mrštilo ho k zemi. Dopadl tvrdě na záda s vztekle zasyčel.

"Je načase ukončit tuhle frašku, nemyslíš?" zeptala se ho Ebony nenávistným tónem hlasu.
Pomalu došla až k němu, hůlku stále v pohotovosti.

Kupodivu se netřásla. Lucius se však nechal odradit hůlkou namířenou proti němu, pomalu se zvedl a vykročil k ní.

Jeho pohled byl náhle tak hypnotizující, jako by na ni použil kletbu Imperius. Nemohla od něj odtrhnout oči.

Než se nadála, vzal do ruky její volnou levou ruku a obrátil ji dlaní vzhůru. Stopy nehtů na ní byly víc než patrné a rány mírně krvácely. Ať se snažila sebevíc, nedokázala se přinutit ruku vytrhnout.

"Zabiju tě," slíbila mu, ale ta slova nevyšla z jejích úst vůbec tak sebevědomě, jak chtěla. A dokonce ani dost nahlas.

Lucius se na ni podíval. Smutně, jako by ho snad její slova ranila.

"Už jsem ti řekl, že to neuděláš. Miluješ mě," konstatoval.

A nejstrašnější na tom bylo, že to byla pravda.

Po měsících bojů a jeho nenávistných krutých a výsměšných vzkazech na zdi domu Blacků, ho pořád zoufale milovala.

Lucius ji na okamžik, nehybně sledoval. Vzápětí zašátral v hábitu a vytáhl hůlku. Další hůlku. Druhou hůlku.

Pohrával si s ní, zatímco ho Ebony neschopná pohybu s hrůzou pozorovala.

"Zjistil jsem zajímavou věc," pokračoval klidným tónem, jako by spolu mluvili dva přátelé a ne postavy na opačných stranách bojiště. "Myslel jsem si, že nejsem schopný se zamilovat.
Pamatuješ jak jsem se vysmíval lásce. Hloupá … zbytečná … iluze, lež." Zavrtěl hlavou. "Je až moc skutečná, Ebony. Zjistil jsem, že to jde. A bylo pozdě s tím bojovat. Vím teď jednu věc. Když už se už jednou zamiluji, tak je to navždy."

"Malfoyi, skloň tu hůlku," požádala ho Ebony třesoucím se hlasem, když se mírně probrala z toho podivného transu.

Luciusova hůlka dál mířila na ni. Smutně se jí díval do tváře.

"Je čas se rozloučit," prohlásil, zatímco si obrovská ledová kra hrůzy razila cestu do jejího žaludku a přimrazila ji namístě.

Kolem nich dál zuřil boj jejího týmu a Smrtijedů. Koutkem oka zahlédla, jak Lenka odvádí poslední mudlovské vězně ze srubu pryč do lesa. Pak se její pozornost soustředila jen na Luciuse a jeho hůlku.

Neměla čas vymyslet cokoliv. Mohla jen doufat.

Dál svíral volnou rukou její krvácející dlaň a teď se několika kapek krve dotkl jemně koncem své hůlky.

Ebony cítila záchvěv magie, který jako elektrický šok pronikl z toho místa do jejího těla.

A vzápětí, dřív než stihla říci jediné slovo, dřív než stihla udělat cokoliv, se konec té hůlky obrátil proti jejímu majiteli.

Zaslechla dvě šeptaná slova a oslepil ji zelený záblesk.

Další, co vnímala, byl tichý dopad jeho těla na zem.

A bolestné mrazivé poznání rozlévající se jí po těle.

***

Nebyla si jistá, jak dlouho se dívala do těch otevřených šedých očí. Byl v nich klid. Ale také prázdnota a smrt.

Mohla tam tak stát hodiny, tak jí to připadalo, ale ve skutečnosti to byl jen okamžik, než se její tým spojil, aby znehybnil posledního Smrtijeda.

Hugo, který jemně krvácel z tržné rány na břiše, si všiml Ebony stojící jako solný sloup nad Luciusovým nehybným tělem.

"Zabila jsi ho? Dobrá práce," prohlásil mírně překvapený.

V té chvíli si všiml, že Ebony pláče.

"Nezabila jsem ho," namítla zoufalým hlasem. "Ale jako bych to udělala. Nechápu, proč se to stalo. Co se stalo … nechápu."

Sklonila se k Luciusovi a téměř nepřítomně sklouzla rukou po jeho paži a vyhrnula mu rukáv hedvábné košile. Pak její pohled padl na jeho nahé předloktí, které však bylo proti všem očekáváním ... holé.

"Je pryč!" zalapala šokovaně po dechu.

"Cože? O čem to mluvíš?" nechápal Hugo.

"Ta zasraná značka! Znamení zla je pryč. Nemá ho tu..."

"Jak je to možný? Nemá ho na druhém předloktí? Víme přece, že byl Smrtijed."

Vzpomínka tu končila.

Kdyby pokračovala dál, mohli by členové Fénixova řádu vidět jak se změnil výraz na tváři Ebony, když prstem přejela po místě, kde měla být Luciusova kůže poznačená.

Její myslí ta vzpomínka projela jako záblesk. Vzpomněla si na Luciusova slova … bylo to krátce před tím, než zjistil, že se vrátil k Pánovi zla, kdy spolu vedli tenhle rozhovor.

"Snažím se najít způsob, jak odstranit Znamení zla. Bez něj by moje případné odhalení bylo méně nebezpečné. Našel jsme knihu, která by mi mohla pomoct."

"Myslíš, že to jde? Že je to možné?" zajímala se skepticky.

Pokrčil rameny. "Znáš mě. Nepatřím mezi optimisty a nechci zbytečně doufat."

Ebony pohlédla na Huga. "Co když to věděli? Kdo všechno by mohl ...?"

"Co to říkáš, Ebony? Věděli o čem … a kdo?" nechápal Hugo. Začínal mít obavu, jestli Ebony nepřeskočilo.

"Komu můžu věřit?" povzdechla si. "Myslím, že nám před touhle akcí neřekli všechno, Hugo."

"Řád?" došlo konečně Hugovi.

"Musím zjistit pravdu."

***

"Jsem rád, že jste přišla, Potterová," uvítal ji Snape poněkud nervózně.

Ebony na to nic neřekla. Snape se na ni znovu podíval s nečitelným výrazem v očích.

"Jak víte, Temný pán kdysi použil viteály, aby získal nesmrtelnost. Uložil části své duše do sedmi předmětů. Uplynulých několik měsíců hledáme ten poslední, který zbývá kromě Temného pána samotného." Všichni pokývali hlavami. Tohle přece věděli, nebo třeba jim to opakovat.

"Já a Lucius jsme ho našli," pronesl Snape jemně se třesoucím hlasem. Následovalo bezdeché nevěřící ticho.

"Jak? Kde? A proč jste nám o tom neřekli?" dorážel okamžitě Harry.

Snape se ale zase díval na Ebony. Na její tváři viděl napsané pochopení. Ona už tu odpověď znala.

"Byl to on, že ano?" promluvila tiše. "Byl nositelem toho zasraného viteálu."

Snape přikývl.

"Ale to není možné!" vykřikl Harry. "A navíc hloupé."

"To by přece bylo riskantní," přidal se Draco. "Otec mohl být kdykoliv zabit a Voldemortův viteál by byl zničen!"

"Právě proto to Temný pán udělal. Nikoho by nenapadlo hledat viteál mezi jeho věrnými. Navíc Lucius vždy patřil mezi Smrtijedy, kteří byli těžko k polapení. Dokázal vyklouznout prakticky ze všeho, kromě toho fiaska na ministerstvu. Ale pak byl zase v bezpečí v Azkabanu."

"Proto ho tam nechal hnít tak dlouho," konstatovala Ebony nenávistně, zase tím tichým hlasem, ze kterého všem běhal mráz po zádech.

"To máte pravdu. Navíc přes tohle všechno se Temný pán ještě pojistil. Viteál mohl být zničen pouze, pokud by Lucius obrátil svou hůlku proti sobě. Navíc musela být smrtící kletba provedena skrze krev Voldemortova největšího nepřítele. V té době ještě o Harrym neměl ani tušení, myslím, že měl na mysli Brumbála, ale použil pro zaklínadlo slova ´největší nepřítel´."

Ebony s prázdným výrazem v očích pohlédla na zaschlý strup na své dlani. A vybavila si jemný dotek konce Luciusovy hůlky a tu vlnu magie, která jí prošla.

"Předpokládal, že pokud Lucius prolije krev jeho největšího nepřítele, bude zbaven téhle hrozby a viteál bude moci za takových okolností obětovat," pokračoval ve vysvětlování Snape.

"Takže Mal - Lucius použil Ebonyinu krev a zabil se, aby zničil ten viteál?" shrnul to Harry.

"Ano."

Harry nevěřícně kroutil hlavou. "A to byl celou dobu váš plán?"

"Ano."

"Proč jste nám o tom neřekli?" zajímalo McGonagallovou.

"Voldemort začal Luciuse podezřívat, muselo to vypadat, že ho nenávidíme. Že nás všechny zradil a vrátil se k němu. Kdyby Voldemort zjistil pravdu, zabil by ho sám a tím bychom ztratili možnost viteál zničit."

"A proč jste nemohli použít moji krev?" zeptal se náhle Harry.

"Trval jsem na slečně Potterové, i když Lucius ji z toho chtěl vynechat, aby jí neublížil," přiznal Snape.

"Jsi příliš důležitý," vysvětlila Ebony Harrymu. "Byl by to velký risk. Já jsem postradatelná."

"Pro mě ne, Ebony!" protestoval Harry prudce.

"Já vím, ale musíš to pochopit. Kdybys při té akci náhodou zemřel, nikdy bychom nemohli Voldemorta porazit. Už jsem dávno pochopila, že být tvou sestrou znamená velké riziko, ale stojí mi za to, Harry."

Pokusila se o slabý úsměv. "Vím, že mám v téhle válce své úkoly. Můžu ti pomoct. A tak ti dát výhodu, kterou potřebuješ."

Ebony se zarazila. Přesně tahle slova jí jednou řekl Lucius. A najednou byla tady. Ta bolest, která ji až dosud míjela, odsunutá vztekem a zmatkem, na ni teď bez milosti zaútočila.

"Jsem unavená, půjdu se vyspat," prohlásila a rychle doslova prchla z místnosti. Bolest na hrudi byla tak silná, že nemohla skoro ani jít. Konečně dorazila do své ložnice.

Zavřela a zamkla dveře a pak na ně umístila silná utišující kouzla. Bála se, že by mohli slyšet, že nepláče. Pláč oslabuje a ona musela být silná na poslední rozhodující bitvu.

Možná potom si bude moct ulevit od té bolesti.

Vzpomínky se jí vracely jako hodně rychlé bumerangy.

Poprvé se setkali při útoku na Merlinovu akademii. Nikdy nepochopila co tenkrát vedlo Luciuse k tomu, aby jednal jak jednal. A on jí to nikdy neřekl. Jisté bylo jen to že když vpadla do kabinetu profesora Grinche, který ležel v bezvědomí na podlaze, stál Lucius s hůlkou v ruce proti Lestrangeovi. Bojovali spolu.

A ona mu pomohla.

Bylo to cosi jako vnitřní nutkání, intuice, prchavý záblesk pocitu. Mohla to být největší chyba jejího života. Omráčila překvapeného Lestrange.

Lucius se na ni otočil a překvapeně na ni pohlédl. Na okamžik nechal sklouznout z tváře masku chladu.

"Zachránila jsi mě. Proč?" ptal se tehdy.

"Záleží na tom?"

Bojovali spolu bok po boku při obraně školy. Bitvu ale prohráli a hrstka přeživších s nimi v čele prchla do Británie. Do Bradavic.

Lucius se přidal k Fénixovu řádu, ke svému synovi. A bojoval s nimi proti svým bývalým kolegům a "přátelům".

"Nejsou to mí přátelé. Nikdy nebyli. Dokonce ani spojenci. Já využíval je a oni mě. A všichni jsme se báli Jeho," řekl jí jednou.

V jedné bitvě jí dokonce zachránil život. Nevěděla, jak mu poděkovat. Navíc byla vyčerpaná, Sotva stála na nohou. A on ji podepřel. Jeho oči byly tak neskutečně úžasně šedomodré, jako bouřková obloha.

Nikdy ještě takové neviděla.

Políbila ho. Už se nemohla ovládat, neměla dost energie odolat.

Bylo to zamýšleno jen jako jemný letmý polibek, který ale nabral na intenzitě, když jí ho začal oplácet. Vášeň, která se mezi nimi už jistou dobu neustále vznášela ve vzduchu kdesi na pozadí všeho dění, na teď plně zaútočila.

"Záleží na tom?" usmívala se, když se jí zeptal, proč to udělala.

A pak už si pamatovala jen jeho. Polibky a doteky, jeho přítomnost, jeho podivný chladný humor, který chápala jen ona, Jeho neustále chmurnou náladu, kterou se ale naučila milovat, jeho nepřístupnost a odstup, který se učila překonávat.

Bitvy a boje, pátrání po viteálech a střety se Smrtijedy to vše se změnilo jen v rozmazanou šmouhu na pozadí jejich vztahu.

Poprvé se spolu milovali, když uvízli společně v jednom opuštěném domě, kde se hodiny skrývali před Smrtijedy. Lucius odhodil veškeré zábrany, byl divoký a neskutečně vášnivý. Tehdy, když ležela spokojená a vyčerpaná v jeho náruči, mu poprvé vyznala své city. Věřila, že to cítí stejně, i když jí to neřekl. Poprvé ty slova slyšela z jeho úst až krátce před jeho smrtí.

A pak přišel útok na hlavní štáb, kde v té době byla většina členů řádu. Někdo je zradil. Někdo, kdo se hned na začátku bojů postavil zpět na Voldemortovu stranu. Nemohla tomu uvěřit. Uvěřila až ve chvíli, kdy ji jen o kousek minula kletba Cruciatus, kterou na ni vyslal. To, že přežili tu bitvu byl téměř zázrak.

Od té chvíle v ní pulzovala žhavá nenávist vůči Luciusovi.

Přesunuli štáb do Snapeova domu. Ebony se přesto na Grimmauldovo náměstí často vracela. A nacházela tam na zdi vzkazy. Vzkazy pro ni, které pokaždé bodaly jako nože.

Nechceš si zase pohrát?

Myslím, že válku prohráváte.

Už jsi přemýšlela, jak tě zabiju?

Pořád pro mě pláčeš?

Asi si říkáš: Jak jsem mu mohla věřit?

Jsem rád, že už nemusím předstírat žádné city k tobě.

Udělal jsem z tebe svou děvku. Potterová je Malfoyova děvka!

Za tři dny porazil Harry Potter během zuřivé bitvy lorda Voldemorta. Ebony toho dne zmizela a celý týden o ní nikdo nevěděl. Harry už se začal bát nejhoršího.

Ale vrátila se. Nikdy nezjistili, kde byla. Nechtěla o tom mluvit.

Přesto se Harrymu ulevilo, když se díval, jak se den po dni pomalu a těžce vyrovnává s tou bolestí.

***

O čtyři roky později

Fred Weasley stál ve dveřích a s úsměvem sledoval scénu před sebou. Jeho manželka Ebony se skláněla nad velkou dětskou postýlkou a její tichý hlas zpíval ukolébavku.

Byla tak nádherná a on pořád nemohl uvěřit tomu, že si ze všech těch nabídek k sňatku a z těch zástupů nápadníků vybrala právě jeho. Vždyť dokázala okouzlit samotného chladného aristokratického Luciuse Malfoye.

Přesto se zdálo, že je s Fredem víc než spokojená. Znal ji dlouho, teď už vlastně skoro osm let. Znal ji ode dne, kdy Harry Potter zjistil, že je to jeho sestra, ale jejich vztah se z přátelského změnil na něco víc až před dvěma lety. Bylo to na svatbě Harryho a Ginny.

Fredovy myšlenky se zatoulaly k tomu dni. Byla tehdy tak krásná a on byl … opilý. Ten den jako by ji viděl poprvé v životě.

Podle Svatebního kouzla (AN: Které odpovídá mudlovské tradici házení svatební kytice, až na to, že očarovaná kytice sama rozhoduje, komu vletí do náruče, a které jsem si právě vymyslela :-) měla být další nevěstou Ebony. Pamatoval si, jak tehdy přede všemi prohlásil, že si to osobně vezme na starost.

Dívala se na něj překvapeně, ale neodmítla, když ji požádal o tanec.

Bylo to dokonalé svírat ji v náruči a on si uvědomil, že už ji nikdy nechce pustit. A taky ji nepustil …

Brzy se začali scházet. Když se jí poprvé odhodlal políbit, cítil se jako v sedmém nebi. V těchto věcech byl vždycky sebejistý. Ale s Ebony to nefungovalo. Jako by na něj působila nějakým záhadným kouzlem.

Možná to bylo tím, že v jeho očích byla prostě dokonalá. Nikdy se s ní nenudil, oba měli hodně podobné povahy a skvěle si rozuměli. Přesto nebyl jejich vztah vždy idylický.

Málem se rozešli, když Ebony přijala místo profesorky lektvarů v Bradavicích, zatímco Fred zůstal v Londýně u svých obchodů. Ale brzy si uvědomil, že už si bez ní život nedokáže představit.

Tehdy přijel a požádal ji o ruku, po pouhých třech měsících známosti, a chtěl dokonce přijmout místo v bradavickém profesorském sboru, aby jí byl co nejblíže.

Nakonec byli Bradavice k jejich štěstí ušetřeny téhle hrozící pohromy, protože Freda napadlo chytřejší řešení. Vzal si osobně na starost vybudování pobočky KKK (Kratochvilné kouzelnické kejkle) v Prasinkách a s Ebony se tam usadili.

Krátce po svatbě Ebony otěhotněla a právě včera pokřtili manželé Weasleyovi svoje dvojčata Fredericka George Weasleyho, kterému šel za kmotra George se svou ženou Angelinou, a Harryho Jamese Weasleyho, kterému byl za kmotra Harry s Ginny.

Ebony dozpívala a obrátila se. Když spatřila Freda ve dveřích, usmála se a vydala se k němu.
Když se objali a on ji políbil, měl dojem, že je tím nejšťastnějším mužem na světě.

"Nádherná ukolébavka, možná bys mě mohla taky uspat?" usmál se na ni. Místo dopovědi ho Ebony hravě a jemně štípla do zadku.

"Když budeš hodný," odpověděla se svým typickým křivým úsměvem na rtech.

"Budu se snažit." S tím ji popadl do náruče a nesl ji k jejich posteli, kde jemně ji položil do peřin.

Pak zamkl hůlkou dveře a umístil kolem jejich postele složitou síť tišících a varovných kouzel, takže žádný hluk nemohl proniknout ven, ale naopak mohli slyšet, kdyby je dvojčata potřebovala.

Když se díval do jejích krásných hnědých očí, zase nemohl uvěřit svému štěstí.

"Jsi se mnou šťastná?" zeptal se. Věděl, že zní hloupě, ale ta otázka se mu v tu chvíli vetřela na mysl.

"Víc, než jsem si myslela, že bych mohla být po tom všem," přiznala upřímně a přitáhla si ho blíž k polibku.

"Miluju tě," zašeptal Fred, když je potřeba vzduchu přiměla se odpojit.

"A já tebe. Ale teď bys měl začít a zasloužit si svoji ukolébavku."

"Jsi nějaká nedočkavá. Trpělivost miláčku," poradil jí Fred, když jí jeho ruce vklouzly pod tričko a zahřály ji na břiše.

"To nebyla nikdy moje silná stránka, to snad víš ne?"

Fred se místo odpovědi jen zasmál a políbil ji.

 - FINITE INCANTATUM-

Povídku napsala Electra a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.