Povídka Pod rouškou minulosti - Epilog

15. září 2010 v 17:26 |  Pod rouškou minulosti

Pod rouškou minulosti
Epilog


O rok a dva měsíce později…
Hleděla jsem do plamenů, které poklidně praskaly v krbu. Melodicky poskakovaly sem a tam a kreslily na stěnách tančící stíny. Odhrnula jsem si vlasy, které mi za tu dobu povyrostly o několik pěkných centimetrů z čela a opět se podívala na tu souhru jednoho z pěti živlů. Na tohle bych se vydržela dívat věčně, tedy, snad kromě dvou věcí.
Zavzpomínala jsem na den, kdy jsem se probrala v nemocničním pokoji u Munga. Totálně vysílená, téměř neschopna jakéhokoliv pohybu, ale s tolika lidmi kolem sebe, že mi to vyrazilo dech.
Byli tam všichni ti, co obydlovali nejlepší místa v mém srdci. A přesto někdo chyběl.
Zarmoutila mně vzpomínka na Harryho. Byla jsem k němu víc než nespravedlivá. Měl to tisíckrát horší než já a navíc ani nebyl ve své podobě. Ano, když jsem ho potakala poprvé, nebylo to v chaloupce, kam mě odnesl po tom, co mě Voldemort zabil. Bylo to ve snu… V říši snů. To on byl tím tajemným neznámým, mým cvičitelem a později i ten, kdo za mně položil život, abych mohla konečně žít normálně. Syn Lily a Jamese Potterových. Harry Potter. Bylo to tak primitivní, nedokázala jsem pochopit, proč jsem na to nepřišla dřív.
Hned na to jsem zjistila, kolik to vítězství nad lordem Voldemortem stálo životů. Nebyl to jen Harry. Zemřel nadaný bystrozor a můj šéf - Alastor Moody. Pak dalších několik lidí, které jsem znala od vidění z Fénixova řádu nebo Ministerstva a nespočet kouzelníků, s nimiž jsem se nikdy neviděla nebo jsem je neznala.
Zbylí Smrtijedi byli odvezeni do Azkabanu. Ten se musel rozšířit, aby se do něj vešli noví obyvatelé. Pochytali je všechny. Potom, co padl Pán zla se jich mnoho vzdalo a vrátilo se zpět ke svému životu bez mučení a zabíjení nevinných lidí. Byli to hlavně jeho noví přívrženci.
Vodemortovo tělo odvezli a zakopali mezi zahynulé zločince v Azkabanu. Nikdo ho nechtěl pohřbívat s ostatními, kteří kvůli němu a jeho zlobě přišli o život. Jediná známka toho, že někdy terorizoval svět byla oprýskaná kamenná deska na hřbitově v Azkabanu, kde bylo vytesáno:
Zde leží Tom Rojvol Raddle, zvaný lord Voldemort
Kouzelník, který by nikdy pro své skutky neměl dostát zaslouženého klidu…
Ano, to byla jediná památka na muže, který byl mým nenáviděným otcem, vrahem a ojediněle nebezpečným černokněžníkem. Mužem, který zahynul rukou vlastní dcery, za obrovské úlevy lidí celé Británie.
Rodinám padlých Smrtijedů bylo dovoleno odvézt si těla s sebou a pohřbít je o samotě. Ovšem vedle Voldemortova kamene leží ještě jeden s nápisem:
Padlým Smrtijedům, kteří se nedokázali postavit proti vůli Toma Raddlea a zabíjeli kvůli jeho zvrácenosti...
Pod touto větou byla napsána všechna jména známých zesnulých kouzelníků se Znamením zla na levém předloktí. Díky zaklínadlu jednoho zaměstnance Ministerstva se tam objevovala jména jednotlivců, kteří později zemřeli v Azkabanu. Všech, kromě Smrtijedů, co se vzdali a jednoho jediného…
Severus Snape poslední bitvu přežil. I on měl sice Znamení, ale po soudním procesu, na němž jsem byla přítomna, byl zproštěn viny v celém rozsahu a nastoupil jako učitel lektvarů v Bradavické škole čar a kouzel.
Tolik se toho stalo za pouhý den a následujících několik.
Zničení lorda Voldemorta přivodilo celonárodní klid, ale i zájem novinářů. Byli neúnavní. Celou dobu, co jsem byla v nemocnici u Munga upoutána na lůžku, se tam snažili dostat všemi prostředky. Nakonec jsem musela souhlasit s poskytnutím unikátního interwiev.
A potom už byl relativní klid. Občas se našel článek v Denním věštci o mé osobě jakožto Té, které dokázala porazit Vy-víte-koho. Té, která přežila a vrátila se. Těch názvů bylo tolik, že jsem se mnohokrát divila, kde na ně ti novináři chodí.
Nejšťastnější novinou však byla zpráva, kterou bych očekávala ze všeho nejmíň…
***
Bylo to několik dnů po mém probuzení z měsíčního komatu, při němž jsem nabírala ztracené síly, které mi ubralo kouzlo zaviňující smrt lorda Voldemorta.
Do mého pokoje vešel doktor Maulin a zářivě se usmíval. Byl to sice postarší muž, ale když se smál, vypadal na čtyřicet než na svých padesát let.
,,Vidím, že jste udělala velké pokroky," usmál se znovu. ,,Mohla byste si prosím ale lehnout? Potřebuji udělat jedno vyšetření," vyzval mne. Poslušně jsem si lehla zpět na postel, neboť jsem celou dobu chodila po pokoji, abych procvičila svaly, odvyknuté pracovat za pouhých třicet jedna dní.
Netušila jsem, co to provádí. Zamířil mi totiž hůlkou na břicho a přitom sledoval obraz na papíru před sebou. Viděla jsem tam pouze nějaké fleky, nedávalo mi to smysl.
,,Hm, myslím, že konečně už máme jistotu," zamumlal pak a zářivě se usmál.
,,Promiňte… jistotu v čem?" zamračila jsem se.
,,Čekáte miminko," oznámil. Zaraženě jsem na něj zůstala koukat. Nevěděla jsem, jestli si dělá legraci nebo je to pravda. Ale vždyť je to přeci už měsíc a pět dní, určitě bych něco cítila nebo by se mi alespoň nafukovalo břicho. I když, vlastně ani nemohlo. Takhle brzy se nezačíná kulatit nikdo.
,,Nejdřív jsme to kvůli vašemu dost oslabenému tělu nevěděli jistě, takovéhle výkyvy se stávají, ale jakmile jsme udělali pár vyšetření a testů, bylo to jasné. Můžete být ráda, že stav ranních nevolností a nejistoty už máte dávno za sebou, ani o tom nevíte a vaše miminko je zdravé…" Pořád něco vykládal, ale já ho neposlouchala. Byla jsem v šoku, ale i nadšená.
Takže já budu mamčou? Páni! To je vostrý, hustý a kdoví co ještě! Nejdřív mně zaplavila nejistota. Co když se o něj nebudu umět postarat? Ale pak se probudilo k životu skryté mateřství. Začala jsem se usmívat… hodně usmívat. Moje ruka samovolně sjela na břicho. Takže tam roste děťátko… ale chlapeček nebo holčička?
Odpověď přišla hned vzápětí, přišlo vidění. Zaskočilo mě to, protože jsem myslela, že s porážkou Voldemorta ztratím nějaké schopnosti, ale pořád to tu bylo.
Viděla jsem malou holčičku běžet po trávě, na někoho vzpínala ruce. Až pak se do záběru dostal Sirius. Vesele ji zvedl nad hlavu a zatočil se s ní.
Byla to otázka několika sekund, kdy jsem to spatřila, ale bylo to něco neskutečného.
,,Budu mít holčičku," zašeptala jsem. Doktor Maulin se odmlčel.
,,Právě jsem se vás chtěl zeptat, jestli chcete prozradit pohlaví a vy mi to oznámíte jako fakt," zasmál se. Nechal mně sedět jako opařenou na posteli a rozverně vyšel ze dveří…
***
Moje vzpomínky na tento okamžik byly stále živé v mé paměti. Pořád jsem cítila tu radost a nadšení. Zvědavost nad tím, jak se bude tvářit Sirius.
A dostáváme se k nejdůležitějším lidem kolem mne. Ptáte se, jak reagovali oni? Jak vzali, že údajně zesnulá Amy Potterová je živá a May Leilová nikdy neexistovala?
Severus s Brumbálem a Siriusem se snažili zkrotit vyšilujícího Jamese, který mi nemohl odpustit ten podraz, že jsem mu nic neřekla. Vyčetl mi snad všechno, co jsem kdy provedla. Nakonec se na mě vrhl a málem umačkal v bratrském obětí.
Tehdy mi potichu řekl do ucha větu, jenž se mi vryla hluboko do srdce a moje citové pouto k němu o několik sto procent vzrostlo.
,,Jsem rád, že jsi živá, sestřičko. Jsem na tebe pyšný…" Někomu by to mohlo připadat obyčejné, ale po mně to bylo jako nalézt diamant mezi hromadou kamení.
K Jamesovi se pak přidala i Lily, Remus a Kingsley. Začali mně zasypávat slovy, z nichž jsem slyšela jen útržky.
,,…mám tě moc ráda… neumřela jsi… stýskalo se mi…" A samozřejmě Kingsleyho proslov na téma: ,,A já se divil, jak to, že se muchluje se Siriusem v kanceláři, když on na sebe za celou dobu, co ho znám, nenechal šáhnout jedinou babu!"
Abych se přiznala, vyrazilo mi to dech. S pozvednutým obočím jsem se podávala na Siriuse. Přišlo mi, že se červená, ale pak pokrčil rameny a všechna stydlivost byla pryč.
Trvalo hodiny, než v pokoji zbyla jenom parta Pobertů, já a Lily. Právě tady nám paní Potterová (to, že se vzali se mi samozřejmě do té doby nikdo neobtěžoval oznámit) řekla, že čekají miminko.
***
,,Harryho!" vypískla jsem dřív, než jsem se stihla zastavit. Všechny pohledy se stočily mým směrem.
,,Jak to víš?" zamračila se na mě Lily. ,,Dozvěděli jsme se to teprve dneska!"
,,Tajemství," zašeptala jsem. Takže Harry bude mít konečně šťastný život. Před několika týdny ho ztratil, ale nyní se znovu narodí. S čistým štítem a budoucností beze strachu a hlavně bez Voldemorta.
Všichni, včetně mě, jim začali gratulovat. Zachytila jsem Siriusův pohled. Zdálo se mi to, nebo byl trochu posmutnělý?
,,Taky bys chtěl?" nahnula jsem se k němu a laškovně jsem zamrkala. Doteď o tom totiž nevěděl. Chystala jsem se mu to říct až budeme sami, ale naskytla se lepší příležitost.
Na tváři se mu rozlil úsměv a oči zajiskřily jako kapky rosy na slunci.
,,V tom případě se připrav, protože budeme mít holčičku," řekla jsem už hlasitěji. Rozruch způsobený čtyřmi lidmi rázem utichl.
,,Kecáš!" obvinil mně Sirius a vypadal, že každou chvíli vyletí radostí z kůže. Zakroutila jsem hlavou.
,,Já budu táta!" zařval na celou nemocnici a objal mně s ještě větší silou než James.
,,Takže tady máme dvě maminy," shrnul to Remus. Zdálo se, že i on si našel během těch dnů známost. Z drbů jsem zaslechla jen to, že se jmenuje Elizabeth a je z řádu.
,,Vy jste spolu spali!" vykřikl opožděné James a sjel nás tak pohoršeným pohledem, že to vyvolalo salvu smíchu.
***
Potichu jsem se zasmála. Vstala jsem z křesla a chystala se jít do kuchyně, kde Sirius popíjel horkou čokoládu. Sotva jsem se ale zvedla a stihla udělat pár kroků, obtočily se mi zezadu kolem pasu jeho ruce. Vtiskl mi lehký polibek do vlasů a strhl mě zpátky do křesla, takže jsem mu přistála na klíně.
Vyvolalo to bouchnutí, protože jsem za krátkého letu zavadila o konferenční stolek.
,,Neblbni. Jestli jsi ji vzbudil, já tam nepůjdu," oznámila jsem mu přesně s mým dosednutím.
,,Já taky ne," zazubil se rošťácky, což přivolalo moji pozornost.
,,Co jsi zase provedl?" zavrčela jsem naoko výhružně.
,,Víš, jak pořád nemohla spát?" optal se mně nejistě. Přikývla jsem. Ano, ty noci, kdy byla vzhůru každou hodinu vážně nešly zapomenout.
,,Vyřešil jsem to. Dal jsem jí lektvar na klidný spánek," ohlásil mi vítězně.
,,Cože jsi udělal?" rozhořčila jsem se hned.
,,Hele, nekoukej tak na mně!" začal se bránit. ,,Vyspí se ona, vyspíš se ty, vyspím se já. Navíc jí docela chutnal."
,,Jo, to věřím," ušklíbla jsem se. Nemohla jsem si ale ztěžovat. Ačkoliv totiž byla Mia pětiměsíční miminko, dokázala z lidí svou hyperaktivitou vycucnout všechnu sílu už po hodině. Obviňovala jsem za to Siriuse, protože on byl dřív taky převelice aktivní. Hlavně ve škole. Zajímavý, jak mu to to škvrně dokáže oplatit.
Vzal mi obličej do dlaní a přetočil ho k sobě. Za tu dobu, co jsem přestala trénovat a bojovat o život jsem se vrátila do normálu. Jak psychikou, tak postavou. Už jsem nebyla jen kosti, kůže a svaly, ale kosti, maso a kůže.
Pořád jsem byla hubená, ale ne vyhublá. Ztratily se i kruhy pod očima. Kdyby mi někdo ukázal mojí fotku, když jsem přišla do Fénixova řádu, asi bych se nepoznala. Tohle všechno dokázal udělat čas a lidé kolem mne.
Potutelně se usmál. ,,Takže máme večer jen pro sebe."
,,Ano, a když naše dcerka tak krásně spí, proč bychom si taky nedopřáli spánek?" provokovala jsem.
,,Ty si prostě nedáš pokoj," zavrtěl hlavou. Zvedl se, se mnou v náručí, a už pochodoval do ložnice. Držela jsem se ho kolem krku a dívala se mu do očí. Právě tohohle pohledu jsem se nemohla nabažit. Jeho a Mii, která po něm zdědila stejnou barvu a hypnotiku očí.
Položil mně do peřin. Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali, jen za svitu měsíce. Opět jsem pocítila roj motýlků v podbříšku a příjemné mravenčení po celém těle. Pořád na mně působil jako droga.
Zvedl ruku a zajel jí do mých vlasů. Propletla jsem svoje prsty s těmi jeho a sevřela ruku. Pomalu přiblížil obličej až k mému. Naše rty byly jen milimetry od sebe.
,,Co bys řekla tomu, kdyby měla Mia bratříčka?" zašeptal něžně.
,,Řekla bych, že by nebyla proti," odpověděla jsem tiše a spojila dva kousky nás obou v nekonečném polibku štěstí...

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.