Povídka Pod rouškou minulosti - 40 kapitola

15. září 2010 v 17:25 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
40.díl
Na konci stezky


Prodírala jsem se davem panikařících kouzelníků se slzami stékajícími po tvářích. Možná je to naposled, co jsem ho viděla. Třeba už se v životě nebudu moci podívat do těch hlubokých očí, které mě měly pod plnou kontrolou a mocí.
Slepě jsem pořád šla dál, uhýbala paprskům světla, zrak stále upřený na objekt přede mnou. Lord Voldemort, můj otec, moje zhouba, můj terč. Nedokázala jsem popsat ty pocity, co mnou vířily, když mi zbývalo odstrčit stranou posledního kouzelníka.
Pán zla začal právě metat kouzla na všechny, kdo neměli na hlavách kápě. Mnohdy to byli skvělí čarodějové, schopni dokonalého kouzlení. Ale jak se postavili Voldemortovi, jakoby je zachvátila nějaká neschopnost pohybu a oni nemohli vyřknout ani pouhé Expeliarmus.
Proč? Protože to byl právě Voldemort. Ten, který zahubil tisíce lidí bez soucitu a nějakého ohlížení se na jejich pocity nebo snad dokonce jejich příbuzné. Ten, jenž se stal chladnokrevným vrahem, nabírající přívržence všude po světě.
Odstrčila jsem posledního člověka, stojícího mi v cestě. Můj terč mě však nezpozoroval. Zhluboka jsem se nadechla a odklonila kletbu, která měla najisto zabít člověka nedaleko mne. Mezitím se už noví Smrtijedi rozprostřeli po celé Příčné ulici, aby znovu nabyli převahy a zničili všechen odpor.
Jak jsem předpokládala, všiml si mně. Taky jsem byla udivena tím, že mne nepoznal. Byla jsem pro něho jen další překážka. Svůj omyl pochopil až ve chvíli, kdy proti mému tělu vyslal smrtící kletbu a já ji jediným mávnutím hůlky odklonila.
Zúžil oči do malinkatých štěrbinek. Když jsem ho tak pozorovala, připadalo mi, že se čím dál tím víc podobá hadovi. Byl stále krásný, ale i odpudivý. Jeho vzhled tentokrát nekazily jen rudě zářící oči, ale i nos, který se rovnal tomu hadímu.
Podivila jsem se nad tím, že ještě nemá holou lebku, ale po stranách jeho hlavy stále spadají černé, vlnité vlasy. Delší, než co jsem si pamatovala.
Periferním viděním jsem zpozorovala, jak se na mě upřelo několik pohledů poblíž stojících lidí. Museli mne mít za blázna, když se takhle nepokrytě přeměřuji očima s Pánem zla.
,,Kdo jsi?" zasyčel. Po páteři mi přeběhl mráz. Moc dobře jsem si pamatovala okamžik, kdy jsem ho slyšela naposled.
,,Ty si nepamatuješ?" odfrkla jsem si pohrdavě. Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo. Vyrazila jsem tím dech nejen několika přihlížejícím, ale i samotnému Voldemortovi. Pomalu se kolem nás začal tvořit kruhovitý prostor. My s Voldemortem jsme byli uprostřed a ostatní okolo.
Na jedné straně Smrtijedi, na druhé ti, co zbyli. Částečně Fénixův řád, částečně zaměstnanci Ministerstva a nepatrná většina kouzelníků, kteří se sem jen přichomítli nešťastnou náhodou a rozhodli se bojovat.
Než stihl Voldemort odpovědět, ozval se vyděšený výkřik. ,,Amy!"
Poznala jsem ho. Sirius. Jeho bych poznala mezi tisíci… Ale nemohla jsem dopustit, aby nějak zasahoval. Proto jsem mávla hůlkou a kolem se vytvořila neviditelná bariéra, která nikoho nepouštěla dovnitř, ale ani ven.
Narazil do ní. Odmrštila ho pryč. Lidé ohromeně vydechli. Voldemort zkoumavě přešel k bariéře a šťouchl do ní hůlkou. Nepovolila, ani nemohla, protože ji mohl zrušit jen její původce nebo jeho smrt, tedy moje.
Můj "otec" se rozesmál. Byl to však chladný smích. A skončil stejně náhle, jako začal.
,,Je pravda, co říkal? Moje dcera?" opět se zasmál jako šílenec. Davem to zašumělo. Zaslechla jsem dalších několik výkřiků mého jména. Pravděpodobně James s Lily a Remusem. Koutkem oka jsem totiž zahlédl odlesk rudých vlasů.
,,Nejsem tvoje dcera," odvětila jsem ledově, s naprostým klidem. Určitě jsem působila kamenně, kdyby se ale někdo zadíval na moje ruce sevřené v pěst, nepochyboval by o tom, jak jsem ve skutečnosti vystrašená a plná zloby.
,,Vždyť jsi mrtvá! Zabil jsem tě!" vřískl. Nejspíš si uvědomil, co to pro něj znamená: nebezpečí.
,,Ach ano," protáhla jsem. ,,Jediná kletba, co znáš…"
Zvedl se vítr. Cítila jsem, jak mi pročísl vlasy a rozevlál hábit.
,,Nemůžeš být živá…" Voldemort vypadal jakoby o něčem přemýšlel.
,,Vážně si to myslíš, Tome?" zahrávala jsem si. Věděla jsem totiž, že nezaútočí, dokud se nedozví všechno, co potřebuje vědět. A to ještě potrvá pěknou dobu.
,,Šmejdko!" zařval. Vzteky celý zrudnul, ale nic nepodnikl.
,,Mám v sobě víc čisté krve, než ty. Vědí vůbec tvoji milí Smrtijedi, že jsi jednou polovinou mudla?" posmívala jsem se mu. Začínali jsme chodit dokola. Pán zla zvedl hůlku. Napodobila jsem toto gesto. Na ulici byl proti situaci před pár hodinami naprostý klid.
,,Nevím, jestli si ještě vzpomínáš na to, co ti mohu udělat," zasyčel zlostně. V mých očích se objevil náznak strachu. Ještě víc jsem zaťala pěsti. Musel si toho všimnout, protože se krutě usmál. Jednou mávl hůlkou a v ruce se mi zjevil předmět, od nějž jsem měla jizvy po celých zádech. Mimoděk jsem o krok ustoupila.
,,Snad se nebojíš?" ušklíbl se posměšně. Měla jsem pocit, že si moje srdce protluče cestu ven z mého těla. Hlavou se mi promítaly okamžiky nesnesitelné bolesti, ještě větší, než při kletbě Cruciatus. Ten pocit beznaděje, jediné přání: umřít co nejrychleji.
Byla jsem tak ochromená strachem, že jsem ani nestihla uhnout, když se ozval divoký hvizd a na boku jsem ucítila příšernou bolest.
Zařvala jsem a padla na kolena. Do očí mi vhrkly slzy. Motala se mi hlava, tak jsem se jednou rukou opřela o zem, druhou si tiskla poraněné místo. Za bariérou několik lidé také vykřiklo. Nechtěla jsem pomyslet na to, jak se asi teď cítí Sirius, když tu klečím, ponížená, a on je přesvědčen o tom, že umírám a nemůže nic dělat.
,,Zase přede mnou klečíš na kolenou. Proč pořád vzdoruješ, když víš, že tě stejně porazím?" ten hlas byl blízko. Vzchopila jsem se. Pomalu jsem se zvedla na nohy, už poněkolikáté za tento den
,,Víš, co je opravdový recept na vítězství?" zeptala jsem se ho a opět začala obcházet okolo kruhu. ,,Dokázat se odrazit, když už tě poněkolikáté nějaký hlupák srazí."
,,Máš po Mie víc než jsem si myslel," řekl a z jeho hlasu čišelo nebezpečí. ,,Taky mně nazvala hlupákem. Potom se ale smažila v pekle na zemi. Rozmysli si proto, co řekneš, Amy," doporučil mi a provrtával mě rudýma očima.
,,Tentokrát se tam budeš smažit ty," odsekla jsem a vzdorovitě pohodila hlavou.
,,Mně nemůžeš zabít!" zvýšil hlas a zachechtal se. ,,A já tebe zřejmě taky ne. Co s tím tedy uděláme?" Jakoby přemýšlel.
,,Nerada ti to říkám, Tome, ale ty už jsi smrtelný," oznámila jsem mu. To, že já taky jsem si raději nechala pro sebe.
Na chvíli zaváhal, ale potom nabyl ztracenou rovnováhu. ,,Objevila jsi snad i ty tajemství viteálů?" Bylo vidět, že ho to opravdu zajímá.
,,Jak se to vezme. Ano, objevila jsem tvůj lektvar nesmrtelnosti," To slovo jsem vyslovila s notnou dávkou pohrdání, ,,Ale jsou i lepší způsoby."
,,No ne… Jaký otec, taková dcera, že? Smím se zeptat na tvůj návod?"
Z mé hůlky vytryskly zlaté jiskry. Vařila se ve mně krev, byla jsem zlostí bez sebe a hůlka to asi vycítila. Proč by se jinak takhle chovala?
,,Ne," procedila jsem skrze zuby.
,,Ještě mně zajímá," pokračoval nerušeně, jako bychom si povídali při šálku čaje. ,,Kdopak je ten naivní hlupák, který věděl, co jsi zač dřív než já? Rád bych si s ním popovídal až s tebou skončím." Věděl, jak mě vyburcovat, ale i vystrašit. Nyní se mu to povedlo absolutně brilantně.
,,Ani se ho nedotkneš!" naježila jsem se.
,,Počkej," zvedl ruku a celý se rozzářil podlým úsměvem. ,,Není to ten krvezrádce Black?"
Musím říct, že by se ve mně v tu chvíli krve nedořezal.
,,Podle tvého výrazu soudím, že jo…"
Přestávalo mně bavit, jak se mnou zametal. Musela jsem se dostat nahoru já a právě mě napadl skvělý způsob, jak to udělat.
,,Můžu se tě zeptat na jednu věc, Voldy? ( nezabíjejte mně, takhle mně naladila Sawarin, od níž jsem si právě četla komentář :-D)
Nevšímala jsem si jeho rozzuřeného výrazu a mávla jsem hůlkou. Uprostřed kruhu se objevilo pět předmětů - viteálů.
,,Poznáváš to? Ještě bych si tam měla lehnout já, ale přišli mi to nepraktické." Ano, tímhle jsem ho dostala. Dlouhou dobu se dával na hromádku na zemi a pak ke mně zvedl oči plné zloby a pomsty. Došlo mi, že tohle jsem asi vážně přehnala.
Voldemort vztekle zařval a vrhl na mně několik kleteb za sebou. Ten můj výcvik byl opravdu k něčemu dobrý. Dokázala jsem je neškodně odrazit a ještě vyslat svoje, který dopadly stejně, jako ty Tomovi, vyslané na mě.
Přivřel oči. Chvíli se nic nedělo, takové ticho před bouří, ale potom se na mě vyřítil obrovský plamenný had. Jen tak tak jsem stačila uhnout a myslela jsem si, že zmizí, ale on se otočil a znovu vystartoval na mě jako na cíl.
Namířila jsem na něj hůlkou. Mnou vyslané kouzlo ho sice zničilo, ale vznikla tlaková vlna, díky níž jsem se dnes znovu proletěla. Ochranná bariéra posloužila jako tvrdá zeď. Nyní už jsem myslela, že vážně ztratím vědomí. To byl fakt náraz za všechny prachy.
Musela jsem se ale vzpamatovat, protože Voldemort vysílal další a další zaklínadla. Byla jsem vyčerpaná a potlučená od neustálých náletů na zeď. Nevykryla jsem poslední kouzlo. Odhodilo mě jako to předchozí, ale tentokrát už jsem nemohla popadnout dech.
Podařilo se mi to až snad po páté. Zhluboka jsem se rozkašlala. Neuvědomovala jsem si, že opět klečím. Prostě zvítězil pud sebezáchovy, který nařizoval nadechni se.
,,Nepoučitelná," zavrtěl vítězně hlavou Voldemort a začal se přibližovat. Uchýlila jsem se k mé jediné záchraně. Tohle kouzlo jsem zkoušela jen jednou a málem mě to stálo krk. Teď jsem ale v duši cítila, že se to povede.
Zaryla jsem prsty do udusané hlíny na zemi.
,,Než zemřeš, ráda bych ti řekla, kdo tě zradil. Proč jsem vlastně našla tu vůli se vrátit," řekla jsem. Stále jsem nevzhlédla a prsty čechrala hlínu pod sebou. ,,Vidíš tady někde Severuse Snapea?"
Voldemorta to zarazilo. ,,Severus je můj člověk. Vyzvídal pro mě u vás!" zaječel.
,,Měl si vybrat mezi tebou a mnou. Koho myslíš, že si vybral?" zašeptala jsem. Přesto mě ale bylo slyšet. Nepoznávala jsem svůj hlas. Bylo to tou zadržovanou energií, která se drala ven a já ji měla dát za okamžik volný průchod.
Prudce jsem se zvedla a odhodila hůlku. Voldemort překvapeně vykulil oči, tvářil se nedůvěřivě, nevěděl, co mám v plánu. Nestihl to však zjistit dost brzy na to, aby se bránil. Mávla jsem rukou. Teď to byl on, kdo se potloukl.
Avšak to, co jsem udělala byl jen nepatrný zlomek moci, jenž ve mně dřímala.
,,Budeš první člověk, kterého zabiju," pronesla jsem hlubokým hlasem. Ruce jsem měla od sebe na vzdálenost dvaceti centimetrů. Vypadalo to, jako kdyby k sobě byly přitahovány magnety a já se tomu snažila za každou cenu zabránit. Až potom se uprostřed začala tvořit jiskřící koule bílé magie. Postupně se zvětšovala, až dosáhla velikosti fotbalového míče.
Voldemort už byl na nohou a vše vyděšeně pozoroval. Bylo to snad poprvé, co jsem ho viděla se bát. Doopravdy bát…
Mrštila jsem ji po něm. Mávl hůlkou. Musel vědět, že to nezastaví, ale jak se říká: tvrdohlaví lidé se musí přesvědčit na vlastní kůži. Připadal mi jako člověk, který vztáhne ruku v podvědomém gestu, přestože ví, že ta tsunami ho stejně smete s sebou.
Sledovala jsem, jak do něj narazila. Odlétl jako odhozená hadrová panenka a už se nezvedl. Přistál kousek ode mne, s rukama a nohama v divných polohách a rudýma očima otevřenýma dokořán.
Odehrálo se několik věcí najednou. Bariéra padla, v davu kouzelníků to zašumělo a pak začali vítězně jásat a objímat se. Spatřila jsem, jak se ke mně hrnou nějací lidé. Sirius, James, Lily, Remus, Kingsley, Severus, Brumbál. Zároveň s tím jakoby ze mne unikla všechna energie. Nevšímala jsem si toho. Soustředila jsem se na vyplašené výkřik: ,,Můj pane!"
Viděla jsem, jak Belatrix klečí u Voldemortovi hlavy a když zjišťuje, že je mrtvý, s výrazem čirého šílenství se obrací na mě. Nebránila jsem se zelenému paprsku, který proti mně vystartoval neuvěřitelnou rychlostí.
Pozorovala jsem ho vytřeštěnýma očima, ale místo aby narazil do mě, schytal to někdo jiný. Ten, který přede mne skočil na poslední chvíli. Přesně jako v tom snu. Vykřikla jsem a sehnula se k člověku, jehož kletba zasáhla místo mě. Jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděla Lilyiny oči bez života a tvář podobnou Jamesovi. Všechno mi zapadlo na svá místa.
,,Harry," zašeptala jsem. ,,Harry!" On byl syn Lily a Jamese. To on mě učil. To on nezvládl porazit Voldemorta!
,,Harry!" zakřičela jsem jako smyslů zbavená a vstala, abych mohla zabít tu nestvůru. Siriusovu sestřenici - Belatrix Lestrangeovou. Tu už odváděli bystrozorové pryč. Chtěla jsem se rozeběhnout za ní, ale tohle byla hranice, kdy mě už opustil poslední zbyteček sil a já se zhroutila k zemi. Přímo do Siriusovi náruče, který se konečně se svými společníky propletl davem.
Něco mi říkal, ale já mu nerozuměla. Dál jsem hleděla na tu nádhernou tvář a z očí mi tekly slzy. Ztěžka jsem zvedla ruku a pohladila ho po tváři. Naznačila jsem ústy dvě slova, která ode mne slyšel v okamžik, kdy jsem se vydala za Voldemortem.
,,Já tebe taky," ozvala se odpověď jakoby z dálky. Můj poslední pohled sklouzl na místo, kde před chvílí ležel Harry.
Jeho tělo tam však už nebylo a kdybych neuviděla otisk po jeho postavě v trávě, nejspíš bych ani neuvěřila tomu, že někdy skutečně existoval...

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.