Povídka Pod rouškou minulosti - 39. kapitola

15. září 2010 v 17:24 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
39.díl
Déjà vu, začátek nového konce


Když hodiny na všech věžích v Londýně odbyly devátou, už jsem musela začít něco dělat. Nejenže mě Sirius nepustil do osmi večer z postele, ale navíc pořád trval na tom, abych mu vysvětlila, jak je možné, že Severus a Brumbál o mně věděli ještě dřív než on.
Ano, to byl náš největší rozpor. Prostě nedokázal překousnout Severuse. Brumbála snad, ale jeho rozhodně ne.
Nejhorší na tom bylo, že když jsem ho už konečně začínala přesvědčovat o pravdě, vykolejil mě svou osobností a umlčel. Asi si dokážete představit jak. Za to jsem mu vážně měla chuť zakroutit tím jeho krčkem.
,,Siriusi Blacku!" zařvala jsem na něj a rázně vstala z postele, do níž mě před pár sekundami zase strhl.
,,Ano?" optal se ležérně a dál se rozvaloval v mojí posteli.
,,Koukej vstát!" nařídila jsem mu a pro účinnost si ještě dala ruce v bok.
,,Hm…" Dělal, že přemýšlí, přitom se chlípně culil. ,,Asi ne, hele," vylezlo z něj nakonec.
,,Fajn, já ale vstávám! Nebyla jsem kvůli tobě v práci, ale na poradu musíme," řekla jsem už mírněji.
,,Jsi ještě horší než Remus s Jamesem po ránu," zabručel a konečně (volejte sláva) se vploužil do koupelny.
Já si mezitím sepnula vlasy sponkou, vzala na sebe rifle, triko, černý hábit a čekala, až se vyčvachtá. Celou tu dobu jsem se usmívala jako pitomec. Dokonce i mně samotné to přišlo trapný, ale byla jsem šťastná. Ne v náznacích, ale úplně.
,,Sluší ti to, když se směješ," ozvalo se mi tiše u ucha, až jsem sebou cukla.
,,Tobě taky," zazubila jsem se. Sirius mě vzal za ruku a společně jsme se přemístili před dům, kde bylo sídlo Fénixova řádu.
Neochotně jsem vymanila ruku z té Siriusovi. ,,Nevím, jestli by byl dobrý nápad jim to říkat," zamumlala jsem na vysvětlenou.
,,Když myslíš," pokrčil rameny. ,,Jamesovi to ale dojde, na tom vem jed," dodal.
,,Tak jdeme," povzdechla jsem si a chtěla vzít za kliku, když si mě přitáhl k sobě a políbil.
,,Přijdeme pozdě," usmála jsem se pak a už doopravdy stiskla kliku.
Stejně jsme přišli jako poslední. Všichni už seděli u stolu a poslouchali výklad Brumbála. Když jsme vešli a pozdravili, všechny zraky se na nás stočily. Nebylo to dvakrát příjemné, ale když jsem se střetla s pohledem člověka vedle mě, musela jsem se usmát. Tím ty vykulené pohledy vzrostly ještě víc a pozorovaly nás celou dobu, co jsme šli na svá místa.
Zachytila jsem pomněnkové oči. Zjistil to sám, Jsem v tom nevinně, vyslala jsem k němu myšlenku. Určitě ji slyšel, protože mu v očích zahrály šibalské jiskřičky.
Najednou jsem si všimla, že tu chybí jedna dost podstatná osoba. Severus. Jeho neúčast vysvětlil Brumbál přesně v tu chvíli, co jsem si toho všimla.
,,Když konečně dorazili i Sirius s May, mohli bychom se vrátit k předešlému tématu. Lord Voldemort na dnešek svolal mimořádnou a neohlášenou poradu, takže je docela pravděpodobný už zmiňovaný útok na Příčnou ulici. Žádám vás proto o obezřetnost a bdělost, neboť Pán zla je nevyzpytatelný a útok může provést klidně i v pravé poledne," oznámil Brumbál. Cítila jsem na sobě Siriusův pohled. Měl o mě strach, věděla jsem to, ale absolutně jsem netušila, jak ho od něj odehnat.
Pokud se lord Voldemort na Příčné ulici zjeví, bude to šance jednou provždy všechno skončit, jenomže za jakou cenu? Nedokázala jsem si představit, kolik kouzelníků bychom v té bitvě mohli ztratit. Navíc jsem si pořád lámala hlavu s tím, jak zadržet Siriuse, Severuse a Brumbála, aby nezasáhli do mého boje s Tomem Raddlem, pokud tedy nějaký nastane.
Teď jsem byla více než přesvědčená, že ano, protože s každým dobrým poslem chodí i ten špatný a naopak. Dobrou zprávu nahrazuje špatná. Smutnou veselá. A tak dále a tak dále.
Projednávala se taktika boje a odvedení nevinných lidí do bezpečí. Protože lidem nemůžeme zabránit, aby na Příčnou nechodili. Tohle byl největší kámen úrazů, neboť vždy se našel nějaký zmatkař zahlcen panikou, který mohl všechno zkazit.
Porada trvala snad dvě hodiny. Moody pořád nacházel chyby, pak se hádal s Kingsleym, jenž měl u všeho deset tisíc otázek a odpovědí.
Nebavilo mě to. Našla jsem si proto jinou zábavu, čímž nebylo nic jiného, než sledování Siriuse. Ten byl asi stejného názoru, protože se otočil ihned, jak mu podvědomý instinkt naznačil, že se na něho někdo dívá a už pohled neodvrátil.
Tohle bych mohla dělat věčně, jen se utápět v jeho očích barvy bouře. Nikdy jsem takové neviděla, proto jsem snad jimi byla okouzlena tak, že mne doslova přikovávaly na místě. Skoro jsem si ani nevšimla Brumbálova odchodu, čili rozpuštění schůze.
Až když začal James hustit do duchem nepřítomného Siriuse, kde byl celou noc a den. Proč přišel se mnou a dalších milion otázek, odtrhli jsme se od sebe.
V tichosti jsem se vytratila do mého bytu. Sirius si taky přeci potřebuje popovídat s přáteli. Jakmile jsem stanula nohama na plovoucí podlaze, zmocnila se mně únava. Zajímavé, protože jsem prakticky celý den nic nedělala. Umyla jsem se, vyčistila zuby, s žuchnutím spadla do peřin a zavrtala se do nich. Cítila jsem z nich Siriusovu vůni. Zachumlala jsem se ještě víc a za několik minut už jsem spala jako když mě do vody hodí.
***
Ráno jsem byla čilá jako rybička. Do práce jsem šla skoro s pohvizdováním a dokonce i s radostí. Ten Sirius se mnou dělá ale divy…
Byla jsem tu sice brzo, ale nevadilo mě to. Za včerejšek už jsem určitě měla na stole hromadu pergamenů s banalitami, které ovšem potřebovaly zařadit a tím mi ukrajovaly dosti pracovního času.
Sedla jsem si na židli a začala to zpracovávat. Nějaká paní si stěžovala, že jí sousedi ukradli kouzlem všechna jablka na zahradě a žádala jejich trestní stíhání. Ušklíbla jsem se nad tím s chystala se to zařadit do složek, když mě zezadu kolem pasu objala něčí ruka.
Ani jsem se nemusela otáčet, abych zjistila, kdo to je. Stejně jsem to ale vykonala a stanula těsně před ním.
,,Mohla jsi na mě po poradě počkat," řekl a zlehka se dotkl mých rtů. Ovinula jsem mu ruce kolem krku. Upřímně mi bylo úplně jedno, jestli nás někdo uvidí. Alespoň tedy v tuhle chvíli. Začal být naléhavější. Ucítila jsem mírný náraz, jak mě Sirius přitiskl na zeď za mnou.
,,Ehm, ehm," odkašlal si někdo pobaveně za Siriusovými zády. Prudce jsem otevřela oči a jedním pohybem jsme se se Siriusem od sebe trochu odsunuli.
,,Ehm… ahoj Kingsley," pozdravila jsem našeho rušitele, který se evidentně dobře bavil, abych přerušila trapné ticho. V duchu jsem si nadávala do všech možných bytostí, jak jsme se nechali nachytat.
,,Čavec lidi," zašklebil se. Jinému by to bylo trapný, takhle tam stát, ale on prostě musí být vždycky jinej. Z toho vyplývá, že tam stál dál a pořád se tlemil.
,,Tak já asi půjdu," prohodil Sirius a vytratil se jako pára nad hrncem. Doslova jsem jeho záda propalovala pohledem: ty-mně-v-tom-necháš-ty-srabe?, ale on dělal, jakože se nic neděje. Tohle si s ním vyřídím, na to se může spolehnout.
,,Ty se nezdáš," začal Kingsley a pořád si mně měřil, v rukou nějaké spisy.
,,Něco jsi potřeboval, Kingsley?" zavrčela jsem a posadila se zpátky na židli. Bylo mi divně, jako bych snad propásla nějakou událost života.
,,Ne, jen jsem se na tebe chtěl podívat, jak si vedeš a - " Nedořekl ani jednu větu a už to začalo. Já věděla, že nebudu šťastná zadarmo. Přestože jsem to čekala, zamrazilo ne v zádech. Naivně jsem pořád doufala, že tam třeba nebude.
Ale ta siréna, co se rozezvučela na Ministerstvu a nyní bez přestání drnčela, byla pro mě něco jako poslední píseň. S tlukoucím srdcem jsem pohlédla do mapy. Útok na Příčné ulici…
Vyděšeně jsem pohlédla na Kingsleyho vedle mě. Uviděla jsem jen jeho nechápavý výraz a potom už nic. Přemístila jsem se na Příčnou. Pocítila jsem jakési déjà vu. Tady jsem přeci viděla Červíčka, tady se ten zmetek schovával. Nyní jsem tu byla já a hleděla jsem na tu hrůzu před sebou.
Obyčejní lidé, kteří tu neměli co pohledávat tu pořád byli. Jeden po druhém podali pod paprsky, které někdy ani nepatřili jim. Smrtijedů bylo tolik. Jako když rýpnete do mraveniště. Všude byla černá barva. Zachvátila mne panika. Nejsem jim schopná pomoci, ani když bych se roztrhala, pozabíjí nás jako zvířata.
Pak se ale objevila moje bojovnější stránka. Ta chtěla zemřít se svými přáteli. Ona se nezalekla ničeho. A pokud umře, tak v bitvě. Bojovně jsem zvedla hlavu a zapojila se.
Ihned si mne všimli dva Smrtijedi stojící kousek u mě. Nebyl čas přemýšlet nad tím, jaká používám zaklínadla. Někde tady je Sirius, James, Lily, Remus a všichni, koho mám ráda. Nenechám je zemřít, byť bych za to měla položit vlastní život.
Oba padli k zemi, omráčeni na hodně dlouho. Nezabíjela jsem, vlastně jsem ani nemusela. Tohle kouzlo je odrovná na dostatečnou dobu. Spatřila jsem, jak Belatrix Lestrangeová překvapeně vykulila oči. Nestihla ani zaregistrovat moji kletbu a sesunula se k zemi stejně jako její dva kamarádíčkové.
Snažila jsem se v té vřavě nalézt Siriuse, nebo někoho, koho znám víc než od vidění. Ale všude bylo tolik lidí. Jako by se s nimi roztrhl pytel. Křičeli, plakali pro své blízké.
Úplně v rohu jsem zahlédla krčit se nějaká dvě dvojčata. Vypadala na chlup stejně. Klečeli na zemi, drželi se za ruce a s obličeji zkřivenými do podivné grimasy hleděli na kouzelníka u nich.
Rozeběhla jsem se tam, po cestě smetla každého zakuklence, jenž se mi připletl do cesty.
Už jsem byla téměř u nich, když muže s prořídlými vlasy uhodil do prsou zelený paprsek a odmrštil jej na stěnu domu, kde se sesunul přesně před své dva syny. Strachy strnuli a pak se vrhli na jeho tělo, snažíc se ho probudit.
I k nim už letěla smrtící kletba. Avada Kedavra. To jsem nemohla dopustit. Posledními kroky jsem doběhla ke Smrtijedům, mířící na dvojčata hůlkami, udeřila svými vlastními kouzly a pokoušejíc se vyčarovat štít.
Podařilo se to na poslední chvíli.
,,Tady nemáte být!" zařvala jsem na ně. Poblíž ležel obroušený kámen. Pronesla jsem zaklínadlo. Jasně zazářil a proměnil se v přenášedlo.
,,Chytněte se!" nařídila jsem. Ani nebyli schopni odporovat. V šoku se chytli posledního záchranného lana, které jsem jim poskytla. Nepomysleli na otce, ležícího kousek od nich. Na to, že by neměli věřit cizí osobě.
Byla jsem tak zabraná do jejich přenesení jinam, že jsem si ani nevšimla Smrtijeda těsně za mými zády. Ošklivě se ušklíbl. Letěla jsem přes celou šířku ulice a narazila do skla. To se naštěstí nerozletělo, pouze křuplo.
Zatmělo se mi před očima a chvíli zůstala ležet tam, kam jsem spadla. No tak, holka, vstávej. Nebuď bábovka! poručila jsem si v duchu. Soustředila jsem veškerou sílu do toho, abych se postavila na nohy. Třásla jsem se jako osika. Rozhodla jsem se to však přehlížet, pozvedla jsem hůlku a znovu se zapojila.
Po čele mi stékal pot a mísil se s krví. Ani jsem nevěděla, kde jsem k tomu zranění přišla. Na jazyku a kolem rtů jsem cítila slanou pachuť, mísící se s kovovou. Avšak tvrdohlavě jako mezek jsem jela dál, neohlížela se za Smrtijedy, kteří padali jako cínoví vojáčci, smetení neviditelnou rukou ze stolu.
Konečně jsem ho zahlédla. Zrovna bojoval s Malfoyem. Viděla jsem, jak mu docházejí síly. Jak se pomalu loučí, protože k Malfoyovi se přidali další tři Smrtijedi. Doběhla jsem ve stejném okamžiku, kdy to chtěl vzdát.
,,Jsem tu s tebou!" snažila jsem se překřičet řev bitvy a postavila se po jeho boku. Společně jsme útočili na protivníky.
,,Vypadáš hrozně!" zakřičel mi v odpověď. Překvapilo mě, že i když mele skoro z posledního, pořád má čas sledovat okolí.
,,Nikdy jsem nemyslela, že to řeknu, ale ty taky!" Vytvořil na tváři nějaký škleb, podobný pousmání. Poté, co padl k zemi poslední ze čtveřice, rozhlédla jsem se kolem. Vypadalo to, že řád začíná vítězit. Vzplála ve mně nová síla a verva do boje.
Pohasla však hned, jakmile jsem spatřila, jak z postranní uličky Příčné ulice vychází lord Voldemort a za ním další Smrtijedi. Moje srdce vynechalo několik úderů.
Pocity se ke mně hrnuly jako velká voda. Nenávist, zloba, strach, zděšení, hrůza a opět nenávist.
Sirius si ničeho nevšiml, rozhlížel se a volal Jamese. Rozhodla jsem se v okamžiku, kdy se střetly bouřkové oči s mými.
,,Miluji tě," zašeptala jsem. Viděla jsem, jak zkameněl, když správně odezíral ze rtů má slova. A já, než stihl jakkoliv zareagovat, jsem se vrhla vstříc svému osudu.

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.