Povídka Pod rouškou minulosti - 38. kapitola

15. září 2010 v 17:23 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
38.díl
Řešení problémů


Stála na louce. Muselo to být poblíž nějakého městečka, protože v dálce viděla kopule kostelů a chrámů. První ji napadl Londýn. Ale co tu vlastně dělá?
Zmateně se rozhlížela všude kolem. Byla tu mlha. Hustá jako mléko a neproniknutelná jako tvrdost diamantu. Znervóznilo ji to. Najednou se ozval zvuk od přemisťování. Polekaně se otočila, až jí černé vlasy zavlály ve větru, který pročísl chladný vzduch. Moc chladný na léto…
,,Takže je to pravda," protáhl studeně hlas. Poznala by ho mezi tisíci. ,,Konečně se setkáváme, dcero." Lord Voldemort se vynořil z mlhy a přistoupil blíž, aby na sebe dobře viděli, tudíž necelé dva metry od ní.
Přikývla, neschopná slov. Vždyť nikdo nevěděl o tom, že je to ve skutečnosti ona. Kromě Brumbála, Severuse… a nyní i Siriuse. Zamrazilo ji v zádech. Určitě to byl jeden z nich, protože jinak by se to lord Voldemort nikdy nedozvěděl.
,,Jsi neobvykle vynalézavá, pokud jde o utajování," ušklíbl se. ,,Bohužel, najdou se i někteří hlupáci, kteří nedokáží udržet jedno malinkaté tajemství." S tím se ze tmy vynořili dva Smrtijedi. Mezi sebou vedli postavu, která sotva šla. Surově ji hodili na zem.
,,Severusi…" zděšeně na něho pohlédla.
,,Ano, dobrý znalec Nitrobrany, ale jsou tu i lepší." Zasmál se svému vtipu a namířil na něho hůlkou. ,,Chtěl jsem, abys viděla, koho svou sobeckostí zabiješ," řekl. Nestačila ani zareagovat a proti jejímu příteli už od dětství se vyřítil zelený paprsek. S prázdnýma očima se zřítil k zemi.
A ona nemohla vykřiknout, zavolat pomoc. Severusův obličej se začal měnit v Brumbálův, pořád přeblikával z jednoho na druhý, až se jí točila hlava.
,,Teď je řada na tobě," usmál se. Jeho hůlka jí neomylně mířila na srdce. Cítila smrt, dokonce i viděla paprsek a zavřela před ním oči. Jaké bylo její překvapení, když si uvědomila, že do ní nenarazil. Zato ucítila váhu na nohách.
Pohlédla tam, dech se jí zastavil. Ležel tam Sirius, se stejně prázdným výrazem, jak ti dva v jednom těle.
,,Ne!" poprvé se jí podařilo vykřiknout.
,,Ne…" prudce jsem se posadila a vyděšeně dýchala. Jen sen, opakovala jsem si pořád. Neuvědomila jsem si, že je tu někdo se mnou. Až ruce, které mne opět stáhly do peřin mně probraly k životu. Sirius není mrtvý. Byl to pouze sen. Lehla jsem si.
,,To bude dobré, uvidíš," zašeptal ospale. Viděla jsem, jak jeho oči rozespale zamžikaly. Na chvíli vyhledaly ty moje. Usmál se a hned na to se ponořil do říše snů.
Dlouho jsem tam ležela v jeho objetí a pozorovala ten známý obličej, klidný od spánku. Vypadal tak bezstarostně, jak by ho nic netížilo
Všimla jsem si, že mu povyrostly vlasy. Měl je po ramena, lehce zvlněné. Nechala jsem se unášet jeho krásou a to jak tou vnější, tak tou uvnitř něj.
Tahle noc byla nejhezčí v mém životě. Ne protože jsme se spolu milovali, ale protože zjistil, kdo doopravdy jsem. Ačkoliv mi měl co vytýkat a zlobit se na mě, on mi místo toho odpustil. Alespoň část toho, co jsem spáchala.
Taky mě přinutil ho milovat ještě víc než doposud. Pořád jsem cítila jeho ruce okolo mého pasu, teplo těla, jak ležel vedle mě.
V paměti mi prolétly všechny okamžiky v životě s ním. Jak jsem mu nechala na hlavu spadnout celý jablečný koláč od paní Potterové, protože mi dali s Jamesem do postele pavouka. Pak to, jak se mi smál, když jsem spadla do jezera a zařazovali mě celou promočenou. Nikoho nenapadlo, aby mě vysušil hůlkou.
Jak jsme chvíli předháněli v hádkách i Lily a Jamese, protože mi vadilo, když lámal holkám srdce a on si to vykládal jako mou náklonnost, čímž mě dostával do varu. Naše všemožné naschvály a vtípky na účet toho druhého, jak pomstu.
Podržel mě, když umřeli Potterovi. Taky jsem nemohla zapomenout na ten pocit při mém uvědomění, že jsem se do něj zamilovala a jak se mně Sirius na rovinu zeptal v Komnatě nejvyšší potřeby. Tehdy jsem z něj málem dostala infarkt.
Pak chvíle s ním. Okamžik, kdy jsem ho poprvé za několik měsíců spatřila. Ta radost, když zjistil, že jsem to já a odpustil mi.
Všechny ty vzpomínky mnou prostupovaly. Nechala jsem se unášet na jejich droboučkých perutí a čím dál víc jsem se nořila do každého okamžiku.
Jenomže pak se mi vybavil můj sen a vše zčernalo. Co když se to vážně stane? Zabijí je kvůli mně a já pak sama zklamu? Všechno pak bude k ničemu. Jednotlivé životy, nasazené v naději, že někdo konečně zabije Voldemorta a ono se tak nestane.
Pohled mi sklouzl na hůlku vedle postele. Byla moje, to jsem věděla jistě. A právě teď jsem si uvědomila, co bych měla udělat. S těžkým srdcem jsem se vymanila ze Siriusova objetí a natáhla se pro ni.
Naposledy jsem se letmo dotkla jeho rtů, které mě včera láskyplně líbaly. Chvějící se rukou jsem namířila na člověka, jehož z celého srdce miluji.
V duchu jsem si dodávala odvahu. Říkala si, že to tak bude lepší, nebude v nebezpečí. Stačí jen jediné kouzlo a nebude si nic pamatovat. Jediné mávnutí hůlkou a tohle všechno se pro něj ztratí v mlze. Jen vyřknout slovo. Oblivate
Přesně ve chvíli, kdy jsem to chtěla udělat se jeho oči otevřely. Roztřásla jsem se, ale hůlku nespustila. Opět to byly jeho ruce, co mě donutily to udělat. Uchopil je do své a malým tlakem stáhl dolů.
,,Nedělej to, chci si pamatovat všechno, co se tu noc stalo, Amy," řekl. Moje oči se rozšířily překvapením z toho, že uhodl, co jsem chtěla udělat.
,,Máš dost živé noční můry. Tvé jednání se dalo očekávat," usmál se shovívavě a přitáhl si mně blíž. Seděli jsme na posteli, v pevném objetí a užívali si kouzlo okamžiku. Po několika minutách, kdy už jsem skoro necítila své tělo se odtáhl.
,,Promluvíme si, ano?" zeptal se. Oba jsme věděli, že tohle budeme muset podstoupit.
Přikývla jsem a šla připravit snídani. Jeden po druhém jsme se vystřídali v koupelně a nakonec usedli k dřevěnému stolu naproti sobě. Dlouze jsme se měřili pohledy, dokud to ticho nepřerušila Siriusova otázka. Jídla a pití jsme se ani netknuli.
,,Já to nechápu," zavrtěl hlavou, ,,Viděl jsem, jak tě zabili."
,,Jo… Víš, dostala jsem… jak to říct… druhou šanci," odpověděla jsem a nechala si pro sebe fakt, že ještě včera odpoledne bych tu šanci klidně vyměnila za smrt.
,,Kde jsi celou tu dobu byla?" Pořád nechápal, byl zmatený. Cítila jsem to z něj.
,,Víš, že ti to mohu říct jen to, co jsi slyšel včera. Učila jsem se."
,,Proč jsi musela složit přísahu? Snad to není tak nebezpečné, když…" Zarazil se. Nastala pomlka. Viděla jsem, jak se mu v hlavě skládají některé kousky skládačky do sebe a tvoří nepatrný celek. Skoro jsem mohla spatřit ty kolečka, co mu šrotují v hlavě na plné obrátky.
,,Ty ho budeš muset zabít," prohlásil pak fakt, na nějž přišel. Vyděšeně se na mne podíval.
Měla jsem odpovědět, ale jako by mi vyschlo v krku. Kdybych promluvila, propadla bych hysterii z toho, jaké je to šílenství se postavit Pánovi všeho zla, tak jsem jen trhla hlavou na znamení souhlasu.
,,Ale… to ne… nedovolím to!" Rozhodil rukama, vstal ze židle s přešel ke mně. ,,Zabije tě… to… to přeci nemůžeš! To neuděláš!" třásl se mnou a postupně zvyšoval hlas. Zkoprněle jsem zírala na to, jak klečí u mých nohou, abychom měli obličeje ve stejné výšce a jeho ruce se mnou pohybují sem a tam.
,,Tohle už musí skončit," odvětila jsem s kamennou tváří, když přestal. ,,Někdo se mu musí postavit."
,,To je šílenství! Každý kouzelník, který se mu postavil, včetně Lily, Jamese, Remuse, Brumbála nebo mně, to pak musel vzdát nebo si Voldemort našel nějakou kličku a vyvázl živý. Nechci tě už ztratit, Amy," zašeptal poslední větu.
,,Neztratíš mně, slibuju," odpověděla jsem mu stejně tiše a vzala jeho ruce do dlaní. Cítila jsem to horko, jež z nich sálá.
,,Je to tvůj otec…" řekl po chvíli.
,,Ano, ale člověka nedělá krev, to víš," vysvětlovala jsem. Ani jeden z nás nezvyšoval hlas. Snad jako bychom se báli, že sebemenší hluk nás usmrtí.
,,Vím, ale že nejsi Jamesova sestra jsi mi mohla říct. Dobře víš, že bych tě neodsuzoval… ani on ne. Měl tě rád jako sestru a to by se nezměnilo."
,,Bála jsem se."
,,Kdy to máš udělat?" naladil nás zpět na předchozí téma. Už jsem o tom nechtěla mluvit, protože jsem věděla, že bude chtít jít se mnou a ačkoliv mu v tom budu chtít zabránit, stejně to udělá.
,,Až zjistím, kde je nebo až se objeví na další akci." Nemělo cenu mu lhát, poznal by to a pak to ze mě vydoloval tak jako tak.
,,Další je na Příčnou," vydechl a vstal.
,,Nikdo neví, jestli tam bude, Siriusi," snažila jsem ho uklidnit a vstala jsem také.
,,Co když jo?" Jeho hlas zaváněl panikou. Ještě nikdy jsem ho takhle neviděla.
,,Poslouchej mně," vyzvala jsem ho a vzala jeho obličej do dlaní. ,,Stalo by se to tak, jako tak. Nic není jisté…"
,,Půjdu s tebou," řekl a přiblížil se. ,,Třeba i do pekla…" Než jsem stihla jakkoliv odporovat, ucítila jsem jeho horké rty na mých.
Ale já jsem chtěla odporovat, říci mu, že to nemůže. Problém byl v tom, že Sirius zřejmě věděl, jak mě umlčet a jak odvádět mé myšlenky daleko od daného tématu. Za to jsem ho vážně měla chuť proklít do sedmého kolene, ale opět tu byl onen problém.
Když přestal a já měla co dělat, abych utřídila myšlenky, triumfálně se usmál.
,,To nebylo férový," řekla jsem uraženě. ,,Nemůžeš tam jít se mnou."
Zachmuřeně se na mně podíval a pak se jeho obličej rozjasnil jako když vymetete oblohu od všech mráčků. Měla jsem divný pocit, že ho určitě něco napadlo.
,,Nebudeme se o tom už bavit, ano? Až to přijde, tak se uvidí." Viděl mé pochybnosti a zase použil onen odvraceč mého rozumu a přemýšlení.
Ne, že by se mně to snad nelíbilo, ale tímhle mně vážně točil. Dělal mi to už v Bradavicích a mě se zdálo, že to zabírá čím dál víc.
,,Víš, co by zase zajímalo mne?" pousmála jsem se.
,,Povídej," vyzval mě, posadil se na židli a mně si stáhl na klín.
,,Docela mi vrtalo hlavou, jak jsi se sem dostal, když mám byt chráněn proti cizímu přemisťování." Bylo pravdou, že tímhle jsem si lámala hlavu hned, jakmile jsem ho uviděla a můj mozek vstřebal počáteční šok.
,,Může za to tvůj zlozvyk otevírání oken dokořán a potom taky Jamesův neviditelný plášť, který mi po vašem včerejším rozhovoru se Srabusem ochotně půjčil. Moc ho zajímalo, jak se s ním někdo může bavit jako starý známý," ušklíbl se. ,,V tu chvíli mně napadlo, že takový cvoci jsou jen Brumbál, Lily nebo ty. A poněvadž Brumbál s Lily se tláskali koláčema, zbyla jsi mi jen ty." Znovu se usmál nad svou genialitou.
,,Jenomže já jsem byla údajně mrtvá," zamračila jsem se na něj.
,,To jo, ale každej dělá chyby. A navíc to tvoje oslovování nás jmény dřív, než jsme se ti představili, bylo vážně nenápadné. Nepočítám ty pohledy, pod kterýma jsem si přišel jak pod rentgenem. Brumbál byl proti tobě absolutní nula."
Zkoumavě jsem na něj pohlédla pak jsem se po dlouhé době skutečně naplno rozesmála. Nechápavě na mně koukal.
,,Co jsem zase řekl?" zavrtěl hlavou, ale už i jemu cukaly koutky. Nejspíš jsem měla nakažlivý smích.
,,Však ty se přestaneš smát!" zavrčel podrážděně. Hlasitě jsem vyjekla, když si mně přehodil přes ramena jako pytel brambor a štrádoval si to se mnou do ložnice.
,,Siriusi, neblbni! Musím do práce!"snažila jsem se ho odradit a přitom jsem se smála.
,,Nikdo si nevšimne, že tam nejsme!" odvětil a šel nerušeně dál.
,,Dneska je porada!"
,,Ta je až večer," prohlásil rozverně. ,,A do večera času dost," řekl s obličejem jen jeden centimetr od toho mého. Naoko jsem si povzdechla a zrušila i tu nepatrnou vzdálenost mezi námi.

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.