Povídka Pod rouškou minulosti - 37. kapitola

15. září 2010 v 17:22 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
37.díl
Světla noci


Uběhlo dalších několik dní. Jakmile jsem nastoupila na Ministerstvo, byla jsem zatažena do víru událostí hned po tom, co jsem došlápla nohou na ministerskou podlahu.
Na našem oddělení se ke mně slítli jen Remus s Kingsleym, jako obvykle…
Jaké bylo mé pozdější překvapení a šok, když za mnou přišli i James se Siriusem.
,,Ehm…" odkašlal si někdo těsně za mými zády. Natolik mě to připomnělo Umridgeovou, že jsem se polekaně otočila. Výraz však zmizel z tváře a nahradil ho jiný. Neměla jsem zrcadlo, ale na jisto jsem věděla, jak asi vypadám. Jako čerstvě vyvoraná myš.
,,Ahoj," pozdravila jsem po trochu zpomaleném vzpamatování se z šoku a otočila se čelem ke dvěma příchozím. Stáli vedle sebe jako partneři. Bylo vědět, že neví, zda mají pozdravit také nebo dělat, jakože tu stojí náhodou.
,,Ahoj," vzpamatoval se první James a loktem strčil do Siriuse, který mě zase pozoroval upřeným pohledem. Z toho jsem byla, hodně slabě řečeno, nervózní.
,,Chtěli jsme ti říct, že je dobře… víš… jak jsi se vrátila a tak." Lezlo to z něho jako z chlupatý deky. Nemohla jsem se ubránit úsměvu, jež zmizel hned s jejich překvapenými výrazy a Siriusovým ještě hypnotičtějším pohledem.
,,No… děkuju," odpověděla jsem a maličko pokývala hlavou. Zavládlo nepříjemné ticho, kdy nikdo neví, co říct. Byla jsem z toho rozrušená. Dřív jsme vůbec neměli problém z komunikací a nyní si neumíme skoro říct ani ahoj. Hořce jsem se nad tím ušklíbla.
,,Co je?" zamračil se na mě Sirius. Bylo to poprvé za tu dobu, co promluvil.
No, Amy, teď seš v háji, pronesla jsem k sobě v duchu a, zatím naivně odvážně, jsem opětovala oční kontakt. Zarazila jsem se nad tím, jak jsou ty bouřkové oči hluboké. Jako moře. Obrovské, rozlehlé. Přišli mi ještě hlubší než když jsem ho viděla naposled. Dostala jsem takovou chuť ho obejmout. Cítit zase tu vůni, něčí ruce na svých zádech… a já nemohla.
Připadala jsem si jako otrok svázaný okovy, který se dál a dál vleče s kameny v nůši na zádech, aby došel ke svému cíli. Jenže co tam na něj čeká? Další kamení. A on bude pořád chodit sem a tam, aniž by někdy došel konci. Protože jediný konec, jenž nalezne bude smrt.
James si odkašlal. Byla jsem mu vděčná, že to udělal, protože nevím, jak dlouho bych dokázala sedět a zůstat nečinná.
,,Tak v pátek," zabručel a pořád se díval střídavě na mě a potom na Siriuse.
,,Jo… jasně," přitakala jsem až moc rychle.
James popadl Siriuse za hábit a vlekl ho pryč. Slyšela jsem, jak do něj hustí nějaký rady. Taky si nešlo nevšimnout toho, jak ho jeho společník absolutně neposlouchá. Dívala jsem se za nimi, dokud nezmizeli z dohledu. Pak jsem se otočila na židli a dál se věnovala své práci.
Přitom jsem uvažovala, co to mělo být. James se choval divně, jakoby snad věděl víc než já. Nechápala jsem to, ale raději ani neřešila.
V pátek bude porada. Je to zítra a prý naléhavé. Zajímalo mě, co Brumbál objevil tak důležitého, že to nemohlo počkat do pondělí, kdy byla naplánována porada poprvé.
Každopádně jsem to měla za několik hodin zjistit. Popravdě, čekala jsem od této práce víc. Bystrozorové v mých představách byli neohrožení. Hrdinové, kteří chrání svět před zlými kouzelníky, napravují škody. A ne jen papírují a papírují a papírují. Připadla jsem si jako kancelářské buchta.
Proto jsme si chodila sem tam procvičovat kouzla do hustého lese za Londýnem. Nikdo tam nechodil a v práci jsem se do akcí skoro nedostala, takže menší trénink neuškodí.
Moje dny se zdály takové monotónní, nezáživné. To se mi snad ještě nikdy nestalo. Ovšem, dřív jsem také měla své stereotypy, ale v takové míře rozhodně ne.
Tudíž jsem se ani nenadála a už byl pátek večer a já kráčela ztichlou ulicí Londýna, směrem ke štábu. Dům se objevil ihned, jakmile jsem na něj pomyslela. Vstoupila jsem dovnitř stejně znuděně, jako jsem měla i vyjít.
Ačkoliv jakékoliv měl totiž Salazar Zmijozel o Fénixově řádu potuchy a představy, zdaleka nevěděl všechno. Ani to, že přijetí do této skupiny mi nijak nepomůže v hledání lorda Voldemorta. Ten se nikdy neúčastnil bitev a navíc kde je jeho sídlo věděl pouze Severus. Ten byl však pod Neporušitelným slibem, takže o vyzrazení jeho pobytu nemohla být ani řeč.
Ředitel Bradavic zahájil poradu jako obvykle. Pak ovšem dorazil i Severus,, který doteď byl neznámo kde. Něco řekl polohlasně Brumbálovi, ten kývnul a naznačil, ať se posadí.
Když konečně usedl vedle mě, cítila jsem, jak se chvěje. Věděla jsem kvůli čemu. Voldemort si opět vybíjel zlost na přívržencích.
Jak jsme se později dozvěděli, plánuje další útok na odškodnění za minulou nevydařenou misi. Podle našeho zdroje má být neobvykle silný a ke všemu ještě na Příčnou ulici. Ovšem nikdo neví kdy. Severus říkal, že to má být pouhé Voldemortovo bezpečnostní opatření, mě ale mě tu něco nesedělo.
Co když lord Voldemort zjistil, že Severus zradil?
Nechtěla jsem se tím zabývat, alespoň prozatím. I tak jsem měla dost starostí a on snad ví, co je normální a co ne. Přec jen je u Pna zla delší dobu než já v řádu.
Klidu mi ani nedodával fakt, jak mě Sirius pořád zkoumal. Jelikož seděl naproti mně, dělalo mi značné potíže si ho nevšímat. A muž, co seděl vedle mě si toho určitě musel všimnout. Jinak by mě totiž po poradě nezatáhl do vedlejší místnosti a nezačal na mě křičet.
Pochopila jsem, že je zle hned, jak zavřel dveře a obrátil se ke mně čelem. Na tváři byl skoro rudý. To svědčilo o jeho rozzuřenosti.
,,Můžeš mi laskavě říct, co to má znamenat?" obořil se na mě. Naštěstí dost potichu, aby ty zvuky přerušil šum stromů v zahradě a hlasy z kuchyně, kde se určitě jedl koláč od Molly Weasleyové.
,,Já… nevím, co myslíš," zamračila jsem se na něj. Samozřejmě, že jsem věděla! Jestli totiž nemám nevymáchanou pusu, tak to odbudou oči a výrazem. Prostě celá já…
,,Jasně, že nevíš! Překvapilo by mně, kdybys věděla vůbec něco!" Byl vzteklý. Moje chování a kletba cruciatus na něj bylo asi opravdu silný kafe.
,,Nech toho, Severusi, ty nevíš jaký to je," bránila jsem se tiše, čímž jsem mu chtěla opatrně naznačit, aby taky ztišil hlas. On jakoby naschvál ale řval ještě víc.
,,Ne, to nevím. Ale pořád mě utvrzuješ v tom, že ačkoliv nechceš, aby tě odhalili, tak děláš pravej opak!" Divoce se rozmáchl rukou a přistoupil blíž.
Vzdorovitě jsem mu hleděla do tváře a nechala ho, ať řekne všechno. Neušel mi ten jeho mezipauzní nádech.
,,Ty třeba ani nechceš, aby byli pod ochranou. Můžou kvůli tobě zemřít!" Věděl, jak moc mě to bolí, ale zapůsobilo to. Sice se mi chtělo plakat, křičet, vyvádět, ale on měl pravdu. Zase.
,,Tohle nechci," promluvila jsem chladně. Bez známky jakýchkoliv emocí. Zarazilo ho to.
,,Neměl jsem to říkat," zavrtěl hlavou.
,,Ne, musel jsi. Často zapomínám, co všechno s sebou nesu. Zvlášť když je vidím…" V duchu jsem dodala: Zvlášť když vidím jeho.
,,Třeba by bylo lepší, kdyby to věděli," zamumlal pak a zkoumavě se na mně podíval.
,,O tom se nehodlám bavit!" uťala jsem ho rázně. Dával mi plané naděje a tím mi ubližoval ještě víc. Je lepší vědět, že nemáš vůbec žádnou naději, než nepatrnou, která tě k sobě táhne jako magnet.
Vtom do dveří vpadl James, Remus a Sirius se soustředěnými výrazy na tvářích. Mohla jsem v nich vyčíst, že je zajímalo téma rozhovoru a to, kdo se s tím Snapeem baví jako starý přítel. Dost se zarazili, když spatřili mě.
,,Problémy?" zeptal se Remus a studoval naše výrazy.
,,Všechno v pořádku, Remusi," kývla jsem na něj. ,,Asi půjdu domů." S tím jsem se otočila, výhružným pohledem sjela Severuse a odkráčela s tichým: ,,Mějte se," z místnosti.
Rychle jsem se přemístila do bytu. Třebaže jsem totiž navenek působila neochvějně, moje nitro bylo rozbito na několik tisíc střípků a já je nemohla složit.Umyla jsem se a převlékla do trika a kalhot na spaní.
Za celou tu dobu, co mi po tváři, těle a vlasech stékala teplá voda, jsem neustále uvažovala, proč bych jim to měla, nebo naopak neměla říct. Vážila pro a proti. Ano a ne. Říct a neříct.
A nejhorší bylo, že ačkoliv jsem přemýšlela dost dlouho, na nic jsem nepřišla. Jako bych snad měla díru v mozku, kterou unikají všechny informace.
Venku bylo krásně teplo. Přešla jsem k oknu na balkon. Byl sice malý, ale mně se líbil. Často jsem sedávala na parapetu a hleděla na hvězdy. Nyní jsem otevřela dveře dokořán. Po tváři mne pohladil noční vzduch, nasycen podivnou vůní, jež jsem milovala.
Jak jsem tam tak stála, s rukama po obou stranách položených na futrech a hledíc na hvězdnou oblohu, všechny zlé pocity mě opustily. Napadlo mně, že takhle bych tam mohla stát celou věčnost a neomrzelo by mne to.
Zavrtěla jsem nad tím hlavou a zalezla si do postele, kde jsem z nočního stolku sebrala album. Dlouho jsem se do něj nepodívala. Částečně taky protože mě vždycky naplnil žal nad ztrátou těch lidí.
Procházela jsem každou stránku, dívala se na každičké detaily tváří, pozadí. U poslední fotky jsem se zastavila. Byli jsme na ní. Jen já a Sirius a šťastně se něčemu smáli. Zaplavil mě smutek. S ním přišla ale i radost z toho všeho. Byly to snad mé nejkrásnější zážitky v životě. Milovali jsme se. Jak jsme byli hloupoučce naivní, když jsme si mysleli, že nám to nic nemůže překazit.
Po tváři mi stekla slza a dopadla na můj obličej na fotce. Ten se začal pomalu rozpíjet. Letmým pohybem ruky jsem ho utřela. Ano, takhle by to mělo být… měl na mne zapomenout a já měla pro něj přestat existovat. Tak proč to nejde? Proč pokaždé vídám v jeho tváři ten výraz?
Mrštila jsem s albem do kouta. Chtělo mi snad ukázat, že ono za to nemůže, neboť se otevřelo přesně a neomylně na stránce, nad níž jsem před chvílí bděla.
Opřela jsem hlavu o pelest a zavřela oči. Nechala jsem se unášet myšlenkami. Vyrušil mě až nějaký zvuk.
Prudce jsem vstala. Nejprve jsem si myslela, že se mi to zdá… nějaká potrhlá fata morgana bez pouště, ale ta ruka, která nyní pomalu vytáhla a zvedla fotku z alba byla skutečná.
Bez dechu jsem zírala, jak z dotyčného spadl neviditelný plášť. Ani si to neuvědomil, jen dál hypnotizoval fotku v jeho ruce. Potom na mne upřel pohled šedých očí. Ty mě doslova přikovaly k podlaze.
,,Amy?" vydechl a popošel o krok blíž ke mně. Mimoděk jsem ucouvla.
,,Siriusi, to…" Slova se mi ale zadrhla na jazyku. Nedovedla jsem popsat ten pocit, jaký se mně zmocnil. Snad radost? Strach? Nevěděla jsem.
,,Ty žiješ… Jak? Viděl jsem…" zachroptěl. Nedokázala jsem snášet ten pohled, plný nejistoty, smutku, zrazení. Odtrhla jsem zrak a otočila ho ke vzoru na koberečku před postelí.
,,Neměl ses to dozvědět," promluvila jsem.
,,Neměl jsem se to dozvědět?" Když to opakoval, jeho hlas byl stále studenější. ,,Každou chvíli jsem doufal, že je to jen noční můra. Že to, jak tě chladnokrevně zabili se mi jen zdá. Pak se tu objevíš a řekneš jen: Neměl ses to dozvědět?"
Vložil do toho tolik bolesti, že mě to málem srazilo na kolena.
,,Siriusi, prosím… nech si to vysvětlit…" naléhala jsem tiše.
,,Tohle snad není dostatečný důkaz vysvětlení?" zakřičel bezradně a hodil mi k nohám fotku, pomačkanou od toho, jak svíral ruce v pěst.
,,Chtěla jsem ti to říct… každému z vás, ale nemohla jsem." Připadala jsem si jako tenkrát v té noční můře. Jenomže předtím jsem se nemohla hýbat ani křičet. Tady mohu, ale neposlouchá mne. To bylo snad ještě horší.
,,Mohla jsi udělat tisíc a jednu věc, abychom jsme alespoň věděli, že jsi to přežila. Mlčeli bychom a ty to víš, tak v čem byl problém? To ti na nás už nezáleželo nebo co?"
,,Ne - "
,,Tak mě to vysvětli, Amy, protože já to prostě nedokážu pochopit!" přerušil mne.
,,Byli byste v nebezpečí. Zabili by vás nebo vám udělali to samý, co mě. Tohle jsem nechtěla. Byla jsem u jednoho muže a učila se, netušila jsem, že tam budu tak dlouho a on mi to nedovolil..." Mlela jsem páté přes deváté.
,,Všechno jde, když se chce," odfrkl si pohrdavě. ,,Dal jsem ti své srdce a myslel jsem, že ho uschováš a budeš střežit, ale ty nejenže jsi to neudělala, ale vzala ho a už ho nevrátila! Víš, co jsem cítil, když jsem tě viděl v té myslánce? Šílel jsem z toho, každou noc se mi zdály noční můry, jak tě vraždí a každé ráno si namlouval, že to není pravda!" Nekřičel, jen zvyšoval hlas. Hlas plný bolesti. Byly to takové nápory, že jsem se musela opřít o rám postele.
,,Omlouvám se… nechtěla jsem, já…" Už předem jsem věděla, že pouhá omluva nestačí, protože na to, co jsem udělala, omluva není. Mlčel.
,,Myslela jsem na tebe každý den, kdy jsem tam byla zavřená. I já ti nabídla své srdce, Siriusi. A přestože pro mne byl každý okamžik od mého návratu, kdy jsem tě zahlédla, jako bodání tisíců nožů, nemohla jsem ustoupit. Já jsem nemohla dopustit, aby ti ublížili!" Už jsem křičela stejně jako před chvílí on. A tohle byl můj poslední výkřik do ticha, které se rozprostíralo v místnosti. Naplňovalo celý byt od podlahy až ke stropu. Poslední výkřiky beznaděje.
Věděla jsem, že bych se teď neměla podívat do těch očí. Nedala jsem na varování. I ty jeho se na mě upíraly s ohromující silou, pod níž mi podklesávala kolena. Bouřkově šedé, přesně jako tenkrát. Hluboké a vřelé, ovšem plné pocitů. Dokázala bych jich v nich identifikovat tolik, ale neměla jsem sílu.
Každý den jsem doufala a prosila v to, aby to takhle nedopadlo. Jak jsem byla hloupá a naivní, když jsem si myslela, že mu budu moc skočit kolem krku a prostě nic nevysvětlovat. Ta bolest ze zklamání na mne dolehla snad nejvíc. Celou tu dobu jsem se utápěla v jeho očích, neschopna žádného pohybu.
,,Miluju tě," splynulo mi ze rtů poslední slovo. Ani nevím, proč jsem to řekla, prostě to samo. Z očí mi začaly stékat slzy. Cítila jsem, jak mi putují po tvářích, až k bradě, kde stékají buď po krku dolů, nebo se roztříští o podlahu pode mnou jako když upustíte sklo a to se rozletí na miliony kousků.
Ani nevím, kdy se rozhodl, ale najednou stál těsně přede mnou a tiskl mě v náručí. Vteřinu jsem v tom objetí visela jako hadrová panenka, až potom jsem mu váhavě položila ruce na záda a pevně se k němu přitiskla. Zaplavila mě nevýslovná radost a štěstí, že konečně cítím jeho vůni a jeho samotného, až se mi z toho zatočila hlava. A on mě nepustil.
Po chvíli se odtrhl a pohlédl mi do očí. Vtahovaly mne do sebe jako vzdušné víry. Nechala jsem se, protože pokud to byly tyhle oči, byla bych ochotná zaplatit cokoliv za další pohled do nich.
Pomalu mi otřel z tváře všechny slzy a pak se mi jeho ruce obtočily kolem pasu.
Věděla jsem, co chce udělat a zažila jsem to už mockrát, ale když konečně přitiskl své rty na mé, měla jsem pocit, jako bych ho snad nikdy nelíbala. Uvnitř mě začalo vířit hejno motýlků. Unášely mne na svých jemňounkých křídlech do neznáma.
Dotýkala jsem se jeho obličeje, těla, abych si oživila každou část jeho osobnosti. A i samotný Sirius bloudil rukama po mém těle, objížděl linii břicha, po žebrech nahoru, k rameni až k mému obličeji, který si rukou přitáhl ještě víc k sobě. Cítila jsem každý dotyk, protože všude, kde lehce přejel rukou mi naskočila husí kůže.
,,Taky tě miluju," Zašeptal mezi polibky a já myslela, že div nevyskočím radostí až do stropu. Srdce mi celou tu dobu tlouklo jako splašené.
Jeho ruce mi zajely pod tričko. Zarazil se, když ucítil jizvy na mých zádech.
,,Co ti to udělali?" zašeptal zničeně po tom, co se odtrhl a zpříma se mi zahleděl do očí.
,,To nic není," špitla jsem ještě tišeji než on a uchopila jeho ruku do své.
,,Tohle už nikdy nedovolím, Amy," promluvil. Moje jméno znělo z jeho úst tak jinak. Líbilo se mi to.
Ještě chvíli jsme na sebe koukali, potom jsem mu rukou zajela do vlasů a přitáhla si ho k sobě. Cítil, jak se třesu a ještě víc mě k sobě přitiskl. Ten pocit bezpečí byl nezapomenutelný, nechtěla jsem se ho vzdát.
Nic jsem nenamítala, když mě zvedl do náruče a přenesl na postel, kde se při světle hvězd naše těla spojila…

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.