Povídka Pod rouškou minulosti - 36. kapitola

15. září 2010 v 17:21 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
36.díl
Sladká nevědomost


Znuděně jsem pohlédla na nemocniční sestru, která se mně (nutno podotknout, že značně neúspěšně) snažila doslova nasytit všemožnými lektvary a dryáky.
,,Byla jste ve velmi vážném stavu, musíte brát svoje léky!" pohodila hnědými vlasy pod lékařskou čepicí. Začínala být podrážděná z mého neustálého odmlouvání.
,,Slíbili jste, že mě za dva dny pustíte domů. Už jsem tu skoro týden a pořád nic, takže odmítám!" odsekla jsem rázně.
,,Jak chcete!" křikla. Přesně ve chvíli, kdy (na můj vkus až moc hlasitě) položila na nemocniční stolek tác s léky a chystala se odejít, se otevřely dveře a dovnitř strčily hlavu dva lidé.
,,Zase odmítáš poslouchat?" zvolal zvesela Kingsley a štrádoval si to přímo k mé posteli, za ním s úsměvem Remus Lupin. Vlastně tihle dva byli jediný, kteří mě chodili navštěvovat. Taky mě často nutili se smát. Konečně jsem se začala navracet zpět…
Sice tu byl i jednou Severus, ale to už je čtyři dny. Musím říct, že jsem po tom našem rozhovoru byla docela otřesená, ale na druhou stranu i šťastná. Vyříkali jsme si spoustu věcí, pohádali se, usmířili a zase pohádali. Všechno jsme zakončili společným vyčítáním všech špatných věcí na tom druhém a, ze Severusovi strany, pěvným slibem, že nikomu nic neřekne. Pak už se neobjevil.
,,Neodmítám, jen vyhlašuju stávku, protože nedokážou dodržet ani pitomou dohodu o propuštění!" neuvědomila jsem si, že sestra je stále v pokoji. Ta se teď pohrdavě ušklíbla a s hlasitým dupáním vypochodovala z pokoje.
Kingsley se na společně s Remusem ušklíbli a posadili se každý z jedné strany na postele.
,,Musím říct, že seš docela číslo, na to, že jsem se tě první den skoro bál!" zachechtal se Kingsley. Tyhle narážky u něj byly na denním pořádku, proto jsem se jimi moc nezabývala. Taky si všimli, že jsem se trochu změnila v obličeji, ale naštěstí uvěřili verzi v podobě: Velké množství lektvarů a náprav tě změní.
,,Ha-ha-ha."
,,Co tak nabručeně?" optal se nevině.
,,Asi z tebe vyrostu," zašeptala jsem beznadějně.
,,To abychom dali zvětšit dveře," uchichtl se a Remus měl co dělat, aby se nerozesmál.
Právě jsem se chystala odpovědět něco pěkně peprného a hned potom se zeptat co je nového, aby neměl možnost se bránit, když se otevřely dveře a do místnosti vkráčel doktor, který mě celou dobu co tu jsem ošetřoval. Na to, že mu bylo kolem padesáti, vypadal tak na čtyřicet. Černé vlasy, hnědé oči a vysoká postava. Navíc byl docela sympatický.
,,Sestra mi říkala, že jste si ochotna to propuštění doslova vydupat, May," usmál se a zahleděl se do složky, která se hned po jeho mávnutí hůlkou zjevila.
,,Doufám, že vás potěším. Dnes odpoledně můžete jít domů. Stačí jen na recepci odevzdat vyplněný propouštěcí formulář s vaším podpisem" Doslova jsem zůstala čumět, když ke mně natáhl ruku s pergamenem. Pak jsem ho vzala a odložila na noční stolek, abych mohla dál nerušeně hledět na doktora.
,,Vážně?" optala jsem se, jestli to náhodou není nějaký chyták.
,,Vážně. Copak se vám od nás nakonec nechce?" zasmál se mému výrazu. ,,Takže nashledanou, May."
,,Nashledanou. A děkuju!" zvolala jsem, když už zavíral dveře. V místnosti nastalo ticho. Ohromeně jsem koukala před sebe a jako pitomeček se culila na cíp peřiny. Nevšimla jsem si setkání dvou pobavených pohledů. Až když se Kingsley důvěrnicky naklonil k Remusovi a zašeptal mu, že mi z tý nemocnice pravděpodobně hráblo, zbystřila jsem.
,,Mě nehráblo!" naježila jsem se ihned.
,,Jasně!" zvedl v obranně ruce Remus. Nebýt toho, jak se ušklíbl na Kingsleyho, tak bych mu to možná i uvěřila.
,,Kolik je vůbec hodin?" zeptala jsem na odvedení tématu.
,,Dvanáct pryč," odpověděl Remus po době, kdy studoval mudlovské hodinky na svém zápěstí.
,,Kde jsi to, proboha, sebral?" dusila jsem se smíchy a viditelně se bavila na jeho účet.
,,Náhodou, to mi dal Sirius!" bránil se a mně na okamžik ztvrdl výraz na rtech. Aby si toho nevšimli, rychle jsem vykřikla: ,,Takže balíme!" Dvakrát jsem mávla hůlkou a přede mnou stál kufr s věcmi, co jsem tu měla. Po třetíma čtvrtém mávnutí jsem na sobě měla kouzelnický hábit a kufr zmizel ke mně do bytu.
,,Tak to je rychlost," ušklíbl se Kingsley a vstal z postele.
,,Počkáte ně mě, že jo? Jen to dám do recepce a můžeme jít. Zvu vás na čaj," nabídla jsem jim. Přikývli.
Rychlostí blesku jsem všechno vyřídila a už jsme se přemisťovali ke mně do bytu. Maličko jsem ale opomněla fakt, že se tam před týdnem doslova a do písmene bojovalo.
,,He," vyrazila jsem ze sebe potom, co jsme se přemístili. Všude byl prach a špína, nábytek rozházený a zničený.
,,Promiň, May, nějak jsme to nestihli dát do pořádku a navíc tu slídilo Ministerstvo, tak jsme to raději nechali nedotčené," omlouval se hned Remus a poodešel k totálně zničené šatní skříni.
,,To je v pohodě, jen mě to překvapilo. Nevěděla jsem, že dokážu takhle zdemolovat byt," zaujatě jsem si prohlížela všechny šmouhy a třísky kolem. Pak jsem uchopila hůlku a jedním plynulým pohybem se vše uklidilo.
,,Tý jo, to mě budeš muset naučit. Já musím zamířit na každou věc zvlášť," zakřenil se Kingsley a plácl sebou do křesla.
,,Beze všeho," ušklíbla jsem se. A několik minut později jsme už seděli všichni, s hrnečky čaje a užívali si dne. Nejspíš vám je divné, proč nejdou do práce… zapomněla jsem se zmínit o jedné maličkost: Je sobota.
Probírali jsme vše možné i nemožné. A pak to začalo houstnout. Počátek byl v Remusově přiznání, kdo vlastně je.
,,Jo, já vím," mávla jsem nad tím rukou a chtěla to přejít. Neuvědomila jsem si jeden fakt. Důležitý fakt. A to je ten, že bych vlastně neměla vědět absolutně nic. Podezřívavě mně propalovali pohledy.
,,Jak to můžeš vědět?" přimhouřil oči Remus.
,,No… já… slyšela jsem to…" zakoktala jsem se a v duchu se fackovala za to, jak se nevýslovně pitomá.
,,A tobě to nevadí?" zeptal se opatrně Remus. Nevypadal na to, že by ho zajímalo, kde jsem k tomu přišla, ale jak zareaguji.
,,Myslíš si, že zrovna já soudím lidi podle vzhledu nebo vlkodlactví?" zašklebila jsem se a ukázala na sebe.
,,Ne, to ne… jen mě to překvapilo," pokrčil rameny.
Ano, přesně tohle byl ten nultý bod, počátek. Přišli další otázky. O rodině, přátelích, lásce… Při každé lživé odpovědi se mi do srdce zarýval ostrý hrot neviditelného nože. Protože já jsem to mohla mít. A kdysi i měla. Prožila jsem tolik šťastných chvílí a nemohla o nich mluvit. Vždyť Remus také účinkoval v několika z nich.
Vypadalo to, že si nevšimli mých pokusů o navázání jiných témat. Přišlo mi, jakoby to snad dělali naschvál. Odešli po více než třech hodinách.
Ještě dlouho jsem seděla na křesle a přemýšlela. Vážila všechna pro a proti. Kdyby Sirius zjistil, kdo jsem, udělal by vše pro to, abych se nemusela postavit Voldemortovi. James by naopak proti němu byl naštvaný a na druhou stranu rád, že jsem nezemřela.
Lily s Remusem by koumali. Neustále by hledali proč se dějí ty strašné věci. Proč se děje tohle všechno.
Severus… ano, ten to věděl. Jediný člověk, který to neměl zjistit, kvůli svým známostem mezi Smrtijedy a hlavně protože byl často s Voldemortem. A právě on s Brumbálem se to dozvěděli.
Vzpomněla jsem si na den, kdy mě navštívil v Nemocnici U Munga.
Přišel s kamennou maskou na tváři a ledovým pohledem. Přesto se mi zdál zachmuřený. Prokázalo se to hned po několika jeho větách. Bylo až absurdní, na jaké se ptal banality, aby se vyhnul tomu, co by mělo správně následovat.
,,Už nemá cenu chodit kolem horké kaše, Severusi. Stalo se toho hodně a je potřeba si to vyříkat," řekla jsem, když už se mě alespoň po desáté zeptal, jak se mám.
,,Fajn," zavrčel. ,,Proč si nám to neřekla? Proč jsi se tak schovávala? Víš, jak nám bylo?" vysypal ze sebe.
,,Ne, nevím, jak bylo vám, ale vím, jak jsem se cítila já, když mi řekli, že vás neuvidím dost dlouhou dobu. Možná nikdy,"opověděla jsem. ,,Ale musela jsem dát slib. Nyní i zjišťuji, jakému nebezpečí jsem vás vystavila a to jste ani nevěděli, kdo jsem," zvolala jsem hystericky. ,,Dovedeš si představit, jak by asi Voldemort se Smrtijedi reagovali, kdyby zjistili, kdo jsem doopravdy? Pozabíjeli by vás jako zvířata. Včetně tebe, Severusi!"
,,Já jsem Smrtijed, Amy," prohlásil chladně.
,,Ano, navenek ano. Ale co se skrývá tam uvnitř?" zeptala jsem se ho tiše.
,,Já byl u toho, Amy. Byla jsem tam, když ti to udělali. Nezasáhl jsem, ačkoliv už předtím jsem měl tušení, že nejsi nějaká May Leilová. A to ze mě dělá ještě větší špínu než jsou Smrtijedi."
Byl tam. To znamená, že všechno viděl. A byl to on, na koho jsem zaútočila jako na prvního, protože jsem z něj cítila nebezpečí. V ten okamžik jsem byla ze sebe samotné naprosto znechucená.
,,Ublížila jsem ti moc?" hlesla jsem provinile. Za celou tu dobu jsem se mu neodvážila podívat do očí, ale jakmile jsem koutkem oka zahlédla, jak prudce zvedl hlavu a vyskočil, udělala jsem to.
S výrazem čirého šílenství a záblesky v očích mě popadl za ramena a silně se mnou třásl. Nechápala jsem, proč to dělá.
,,Jestli jsi ty mně něco neudělala?" usekával, nepřestávaje se mnou klepat. ,,Mučili tě kletbou cruciatus, házeli s tebou o stěnu jako s hadrovou panenkou a ty se ptáš, jestli TY jsi mi moc neublížila?" Postupně zvyšoval hlas, až poslední slova doslova zařval.
,,Ale to nic nebylo, já…" raději jsem to ani nedopověděla, protože ten Severusův pohled, který se na mě stočil byl víc než vraždící.
,,To mi taky připomíná jistý fakt, že jsi se dost předvedla před Smrtijedy - "
,,Oni to ví?" vyjekla jsem zděšeně a začala se zvedat. Bohužel se opět ozvala bolest hlavy, který ani za ten den nepovolila.
,,Uklidni se. Máš štěstí, že byl Brumbál tak pohotový a všem upravil paměť, než je stihli bystrozoři odvést do Azkabanu. Ze něhož, jen tak mimochodem, určitě zase uprchnou..."
Tahle vzpomínka byla živá v mé paměti snad nejvíc. Maličko jsem se usmála a ještě více se zachumlala do křesla. Bylo mi tam příjemně, vůbec se mi nechtělo do postele.
Oheň v krbu tiše prskal a vrhal na stěny místnosti tančící stíny. Okouzleně jsem to pozorovala. Cítila jsem je v srdci, stejně jako na tváři, teplo z plamenů. A to nyní zahřívaly i moje nitro.
Spokojeně jsem dále upírala svůj pohled na jedno místo. Ani jsem nevěděla, kdy se moje oči zavřely, ale najednou jsem usnula, poprvé za dlouhou dobu, poklidným spánkem.


Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.