Povídka Pod rouškou minulosti - 35. kapitola

15. září 2010 v 17:15 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
35.díl
Balancování


Zmateně jsem zamžikala do ostrého slunečního světla. Nechápala jsem, jak může být tak nesnesitelně vtíravé a až potom mi došlo, že je to bílými stěnami, které já v bytě rozhodně nevedu. Takže se nabízí otázka: Kde vlastně jsem?
Zhluboka jsem nasála okolní vůni. V tu chvíli mi bylo naprosto jasné, kde to ležím. Ten nesnesitelný zápach dezinfekce, všechno v odporně bílé barvě. A já si nemohla vzpomenout, proč jsem tady.
Chtěla jsem se posadit a popravdě řečeno, rychle odejít, ale jakmile jsem jen trochu pohnula hlavou, ozvala se v ní palčivá bolest. Taky mi přišla poněkud těžká.
Instinktivně jsem si šáhla na čelo. Jaké bylo moje nevýslovné překvapení, když jsem tam našla tunu obvazů. Ihned jsem je začala čile odmotávat a na stupňující se bolest se radši nesoustředila.
,,To bych nedělal," protáhl poblíž mě nějaký hlas. Podle jeho tónu jsem mohla poznat, že je velmi naštvaný. První reakce byla ta, že jsem rychle šáhla po hůlce. Pak jsem onu postavu poznala. Stála v slunečním světle. Proto jsem neviděla ještě jednu, tu, která seděla zahloubaná ve svých myšlenkách na židli a bedlivě sledovala každý můj pohyb.
,,To to nejde zahojit kouzlem nebo co?" zavrčela jsem podrážděně. Severus Snape přešel až ke mně.
,,Museli do tebe nalít hodně lektvarů, takže ne, nejde," ucedil skrz zatnuté zuby. Následně jsem zachytila pohyb v koutě a vynořil se i Albus Brumbál. Nyní stáli nad mou postelí jako dvě sudičky a sledovali mne. Musím říct, že jsem z toho byla docela nesvá. Ten pátravý pohled a jednoduché signály očima mě uváděly do nejistoty.
,,Co je?" Už jsem to nevydržela a musela přerušit ticho.
,,Zajímavé, jak dokáže jedno jednoduché kouzlo změnit člověka, že?" odpověděl po dlouhé odmlce Severus. Zněl zamyšleně a já zatím vůbec netušila, kam tím míří.
,,Ano, ale co to s tím má společného? Co se stalo?" pronesla jsem.
,,Nic si nepamatuješ?" zamračil se na mě Albus Brumbál. Poprvé, co promluvil. ,,Ve tvém bytě tě napadli Smrtijedi a - "
,,Jo… už si vzpomínám," přitakala jsem tiše. V hlavě se mi jako roje včel promíchávaly a promítaly všechny vzpomínky na tu noc.
,,Co je s Pettigrewem? Neutekl, že ne?" vyhrkla jsem najednou.
,,Ne, všichni jsou v Azkabanu," prohlásil líně Severus a pořád se soustředil na můj obličej.
,,Albusi, mohl byste mi prosím říct, co to má znamenat?" vrhla jsem podrážděný pohled na Snapea a zase na toho, s nímž jsem mluvila.
,,Tady Severus tě chtěl jen upozornit na pár věcí, protože ty lektvary, co ti podali měli i účinek, který jsme neočekávali. Myslíme, ale, že si jich snad nikdo nevšimne."
Nechápala jsem, co tím chtěl říct. Cítila jsem se absolutně zmatená. Patrně jsem se tvářila dost nechápavě, protože se na mě Severus otočil s naštvaným pohledem.
,,Mohla jsi nám něco říct, přece by ti to nic neudělalo, ne?" zasyčel mi do obličeje a jeho oči planuly hněvem.
,,Já nevím co - "
,,Jo tak ty nevíš!" přerušil mě hlasitěji.
,,Severusi!" důrazně ho napomenul Brumbál.
,,Ne, tohle si vyslechne, už mě to nebaví!" odbyl ho. ,,Chceš vědět, co tím myslím? Tak se podívej - "
,,Severusi Snape…" Brumbál se ho snažil zastavit, ale jaksi to nemělo účinek.
,, - na sebe, Amy!"
Tak tohle jsem nečekala. Strnula jsem jako by mě polili opařenou vodou. V místnosti zavládlo nesnesitelné ticho. Snad všichni čekali až někdo vejde a zakřičí: ,,Apríl!" Ale to se nestalo. A já nevěděla, co dělat. Poprvé za několik let jsem bylo úplně mimo. Jak reagovat? Vyvracet? Zatloukat? Přiznat se?
Řešení se ve mně míchala jako když děláte kokosové koule. Všechny druhy zbytků do sebe a já si měla vybrat.
Spatřila jsem, jak je ke mně už delší dobu natažená bledá ruka se zrcátkem. Nechtěla jsem se tam dívat, ale jakmile jsem už byla v této pasti, nezbývala jiná možnost.
Měl pravdu, vše, co jsem si předtím změnila, zmizelo. A stejně, i když jsem to teď byla zase já, nepoznávala jsem se. Jen tu kruhy pod očima mi byly víc než známé.
,,Nevím, o čem to mluvíš," vydolovala jsem ze sebe a odložila zrcadlo zpět do jeho dlaně.
,,Jo, ty nevíš!" pobouřeně zavrčel a doslova mi ten kus vybroušeného skla vyrval z ruky.
,,A taky nevím, proč mi říkáš Amy," stála jsem si tvrdě za svým. Nechtěla jsem, aby to věděli. Uvedlo by je to do nebezpečí. Nejvíc Severuse, který nastavoval každou chvíli krk u Pána zla.
,,Aha, takže ty nejsi Amy Potterová. Ovšem. Ty totiž neovládáš naprosto bravurně Nitrozpyt a Nitrobranu! Ty nemáš stejné vlasy a oči! Ty vůbec nepoužíváš bezhůlkovou magii! A víš co? Když tě neusvědčily tyhle fakty, tak znám ještě jeden - nejdůležitější!" Nikdy jsem Severuse neviděla na nikoho takhle křičet. Choval se jako smyslů zbavený. Až když se odmlčel k dramatické pauze, došlo mi, proč takhle reaguje. On to ze sebe potřeboval dostat. Vše, co předtím tutlal v sobě se vzbouřilo a vyplavalo na povrch. Tohle a ještě víc jsem si uvědomila v těch několika sekundách, mezi nimiž se nadechl.
,,Kdyby ses totiž teď k nám otočila zády a vyhrnula košili, myslím, že bychom tam spatřily jizvy. Protože ty, Amy, ty budeš mít po celý život. Stejně jako pár dalších lidí, kteří se postavili na odpor Pánovi zla."
Pozorně se na mě zadívali. Oba dva. Modré a černé oči proti mým. Nesnesla jsem ten pohled. Najednou se to na mě sesypalo jako stará kůlna. Byla jsem doslova uvězněna pod troskami a nevěděla jsem, jak ven. Jediná pomoc byla přímo vedle mně, ale já nevěděla, jestli mám právo se té pomocné ruky dotknout.
,,Promiňte… já… prostě už - " páčila jsem ze sebe nesmyslné věty. Věděla jsem, že mi nejsou schopni rozumět absolutně nic. Ale já jsem měla hroznou potřebu se omluvit. Chtěla jsem to… strašně moc, ale když jsem se konečně odhodlala, prostě o přes nezadržitelné vzlyky nešlo.
,,Vážně jste to tedy vy, Amy?" zeptal se Brumbál netaktně, čímž přivolal vlnu ještě větších vzlyků a dokonce i pláče.
,,Ale já jsem to… nemohla… slíbila jsem… a pak… Voldemort… nešlo… zabil by…!" snažila jsem se jim to vysvětlit. Severus si sedl ke mně na postel. Tušil, jak mi teď je. A já toto gesto brala jako dovolení chopit se té ruky, na níž jsem předtím neměla právo. Připadala jsem si trochu jako hysterka, ale prostě jsem najednou potřebovala někoho obejmout. A Severus… přítel. Ten, který mi vždy pomohl, se jevil jako nejlepší. Věděla jsem, že asi nebude moc rád, ale to mi momentálně bylo úplně jedno a vrhla jsem se mu kolem krku.
Podle mých předpokladů znervózněl, ale nečekala jsem, že se neodtáhne. On mi ještě objetí oplatil. Tím víc jsem měla touhu se k němu přitisknout.
,,Už v pořádku," prolomila jsem dlouhé ticho a vymanila se z objetí. ,,Děkuju," usmála jsem se na Severuse. Rádoby nedbalým pohybem jsem si také otřela zarudlé oči. Ten mi kývnutím dal najevo pochopení. Chtěla jsem si s ním povídat až do skončení návštěvních hodin, ale překazil to Albus Brumbál.
,,Severusi, mohl bys prosím řádu vyřídit, že je May Leilová už vzhůru a v relativním pořádku? Potřeboval bych si s ní o něčem promluvit." Viděla jsem pohled mého bývalého spolužáka, který zřejmě taky nebyl zrovna nadšený tou představou. Museli jsme si promluvit. Oba jsme to věděli a potřebovali. Vzájemně vyventilovat své názory. Teď to však nešlo.
Pohledem jsme se rozloučili a on chtěl odejít pryč.
,,Severusi?" zavolala jsem na něj když byl těsně u dveří. ,,Nikomu to neříkej. Prosím." Musela jsem vypadat hodně provinile, protože jinak by tak snadno nesvolil. A já se cítila. Po všem, co jsem způsobila od nich ještě požaduji naprosté mlčení. Dívala jsem se za ním dost dlouhou dobu. A to i po tom, co zmizel ve dveřích.
,,Změnil se," promluvila jsem.
,,Ano, to ano. Někdy nevím, zda bylo správné chtít po něm, aby špehoval u Voldemorta," řekl Brumbál. Vyčaroval si židli, protože do teď stál a usedl na ni.
,,Je to kvůli mně. Zpackala jsem mu život," špitla jsem. Nemělo cenu mi to vyvracet, to věděl dobře jak Brumbál, tak já. Proto přešla tahle poznámka bez komentáře.
,,Víte Amy, musím říct, že jste jediná, kdo mě dokáže spolehlivě uvrhnout do té nejhlubší nejistoty a nechápavosti," začal. ,,A taky je mi jasné, že jste složila jakousi přísahu o mlčenlivosti - "
,,Všechny přísahy se dají obejít, Brumbále," zarazila jsem ho pohybem ruky. ,,Stačí jen položit správně otázku. Jinak byste totiž už dávno měl vymazanou paměť."
Ředitel bradavické školy se usmál a v očích se mu šibalsky zablýsklo. Ty jiskry ale zmizely hned, jakmile položil otázku.
,,Již dříve jsem vás informoval, že na Ministerstvu je jedna věštba, co se týká vás a vašeho - "
,,Neříkejte mu můj otec!" odsekla jsem hněvivě.
,,Je tam věštba, proto se musím ptát, zda je pravda to, co jsem si z toho vyvodil. A to, že máš kouzelnický svět zbavit jeho tyranie," napůl řekl a napůl se zeptal.
,,Zdá se, že jste si odpověděl správně. Krev proti krvi, že?" ušklíbla jsem se nad tou definicí.
,,Severus Snape nám ukazoval svou vzpomínku. Den, kdy vás zavraždil…"
Mimoděk jsem se otřásla. ,,Ano, to nejde zapomenout. Ptáte se, proč jsem to přežila?"
Přikývl. ,,Mám dvě teorie. Buď vám to věštba zakazovala nebo je tu něco, co jste naznačila v ten osudný den. Musím říct, že mi ten skrytý význam dal docela zabrat, ale nakonec jsem pochopil, co tím myslíš. Věděla jsi o viteálech. A pokud ti smrtelná kletba nic neudělala," Nad tímto jsem se musela v duchu hořce zasmát, ,,pak mě napadá, že jsi byla nehmotným viteálem.
,,Já nestačím zírat," usmála jsem se. ,,Správně je ta druhá varianta. Alespoň tedy zčásti." Bolest hlavy už se dala snadno skousnout, tak jsem se pomalu posadila.
,,A ostatní? Pochybuji, že by lord Voldemort zůstal u jediného," řekl chmurně.
,,Pokud vím, má nyní už jen jednu duši a to je ta v jeho hadím těle." Připadala jsem si jako pod křížovým výslechem. Kdy jste dělala tamto? A proč jste udělala ono? A co tento? Nechápala jsem, proč chce Brumbál všechny odpovědi. Každopádně nyní jsem ho přerušila. I já jsem měla své otázky.
,,Je mi jasné, že se chcete ptát, Albusi, ale já nechci příliš riskovat. Odkývala jsem vám pravdu o tom, kdo jsem a to vás uvrhlo do nebezpečí většího, než si dovedete představit. Navíc musím i vás požádat o diskrétnost, mlčení." Váhavě jsem se na něj zahleděla. Viděla jsem, že se chce ptát dál. Vědět všechno, neboť to byl většinou Albus Brumbál, kdo zatajoval informace jak jen to šlo. Musím přiznat: Pocítila jsem i jakési zadostiučinění.
,,Budu mlčet," řekl vážně. ,,Přesto mi nejde do hlavy, proč jste byla tak dlouho pryč."
,,Je to složité. Víc, než si dokážete představit. Co by se stalo, kdybych si po dvou letech jen tak hala - bala přišla do Fénixova řádu se zvoláním: Jsem živá! To jste rádi, co? Doslova jsem jim překopala život od základů. Čeká mě poslední bitva. Co se stane, jestliže ji nezvládnu? Mají podruhé přijít o sestru? O kamarádku? O lás - " zasekla jsem se a prudce zatřepala hlavou.
,,Ne, už to nebudou podruhé prožívat. Nejradši bych hned teď vymazala paměť i Severusovi a vám, ale jsem příliš sobecká. Už tu tíhu břemene neunesu sama," mluvila jsem čím dál tím víc potichu, až poslední slovo skoro ztratilo v chaotickém ruchu z ulice, který pronikal dovnitř otevřeným oknem.
,,Mohu se zeptat… Jak to nesli?" Tuhle otázku jsem se bála položit ze všech nejvíc. Bude to bolet, ale já to vydržím. Musím vědět, jak moc velké škody jsem napáchala.
,,Ano, vaše přátele to ranilo. Naštěstí James měl velkou oporu v Lily a ona v něm také. Remus je poměrně zvyklý na rány života, ale tohle byla velká. Trvalo mu zbytek roku, než se vzpamatoval úplně. Chtěli pomoci i Siriusovi. Ten to nejspíš nesl nejvíc. Odmítal jejich pomoc, nechali ho tedy být. Nevím, zda sis toho všimla, Amy, ale když ses objevila ve štábu, hleděl na tebe jako na zázrak. Musím říct, že jeho chování se od té chvíle rapidně změnilo. Dávej si pozor, pokud budeš chtít zůstat v anonymitě," varoval mne.
Takže nejvíc jsem zničila život Severusovi, Siriusovi a Remusovi. Tři nejhorší skutky v životě. Co bych dala za to se jim omluvit za tohle všechno. Prosit o odpuštění, třebas i na kolenou, protože tohle jsem nechtěla. Kdybych předtím věděla, co všechno způsobím, rozhodla bych se tenkrát jinak. Volila bych smrt, rodiče.
Co se stane, jestli něco zjistí? Ani jsem na to nechtěla pomyslet. Budou mě určitě nenávidět. Stejně jako Sirius v tom snu…
,,Rozumím," přitakala jsem a opět se pohroužila do myšlenek. Cítila jsem na sobě Brumbálův pohled, ale nevnímala jsem ho do té míry, abych nějak zareagovala.
,,Už budu muset jít, Amy. Za několik dní by vás měli propustit. Uvidíme se ne štábu."
Pouze jsem kývla. ,,Nashledanou."
,,Nashledanou, May," rozloučil se. Netušila jsem, co mi tím May chtěl naznačit. Třeba, že bude mlčet. Nebo také, abych věci nechala tak, jak jsou.
Jak jsem se tak dívala na dveře, v nichž zmizel Severus a nyní i ředitel Bradavic, uvědomila jsem si pár věcí.
Nikdy nebudu moci říct, kdo opravdu jsem. Tohle je zlomový okamžik v mém životě. Cítila jsem, že právě v tento okamžik začaly odtikávat hodiny, které mi měřily čas do poslední bitvy. Blížila se.
A ještě jednou věcí jsem si byla po dnešním rozhovoru jistá: Albus Brumbál ctí rčení Účel světí prostředky.


Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.