Povídka Pod rouškou minulosti - 34. kapitola

15. září 2010 v 17:07 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
34.díl
Plány se začínají hroutit


Musím říct, že jsem další den měla docela strach jít do práce. Odebrala jsem Pobertům jednoho člena a neomylně ho usvědčila z vraždy. Také jsem se opět přifařila do Fénixova řádu a navrch s nimi ještě pracovala na Ministerstvu. Museli mě mít za pěkně nenáviděnou stíhačku.
Přesto jsem ale tyto pocity zaplašila a věnovala se přípravě do práce, společně se svými myšlenkami. Včera večer jsem dlouze přemýšlela nad tím, co se stalo u Brumbála v pracovně a musela jsem uznat, že něco mu naznačit byla chyba.
Co kdyby to pak někomu, přestože mi slíbil opak, alespoň naznačil. To by bohatě stačilo. Sirius a spol. rozhodně nebyli hlupáci. O tom jsem se přesvědčila přece už tolikrát.
Ne, ty největší starosti mi neděla fakt, že by odhalili, kdo jsem, nýbrž skutečnost, která mi došla až těsně předtím, než jsem usnula. Byla to jedna zbloudilá myšlenka. Ta to všechno nastartovala.
V tu chvíli jsem přemýšlela (a taky trochu fantazírovala) nad tím, jak by to dopadlo, kdyby opravdu objevily moji skutečnou identitu. Viděla jsem sebe a Siriuse, Lily s Jamesem, Remuse. Prostě všechny, které jsem měla ráda. Doufala jsem v to, že mě navrátí zpět do starých kolejí. A najednou se mi v mysli vynořil Voldemort.
Jiskry v očích lidí vyhasly. Věděla jsem, co stalo. On je zabil. Všechny do jednoho. Kvůli mně. Chtělo se mi křičet, plakat z toho, jak šíleně jsem sobecká a nezodpovědná. Kvůli tomu, jak moc s nimi chci být je vystavuji nebezpečí. A oni nejsou tak nerozbitní jako já. Neumí tolik.
A proto jsem tu noc nasadila novou taktiku. Budu přesně taková, jaká vypadám. Hrůzostrašná, zlá, chladná jako kámen. Budu jiná. Nikdo pak nepozná stopy té staré Amy Potterové.
Takhle jsem to plánovala. Sice někde uvnitř jsem cítila, že jakmile by třeba jen vyslovili moje jméno, tahle taktika by padla v prach. Zhroutila by se jako hrad z písku, když do něj narazí mořská vlna.
A já se přesto držela téhle myšlenky, která měla spasit moje svědomí. Zabránit sebeobviňování a přesvědčování sebe sama, že kdyby o tom věděli, bude to lepší.
S úšklebkem jsem odložila hrnek nedopitého kafe, zhluboka se nadechla a přemístila se na Ministerstvo.
Proplétala jsem se davem kouzelníků, řinoucích se ze všech možných i nemožných chodech a oddělení. Než jsem konečně otevřela dveře od Bystrozorského oddělení, trvalo to více jak deset minut.
Opravdu jsem se snažila být nenápadná a musím uznat, že ze začátku mi to i šlo. Ovšem pak se objevil Kingsley. Nasadila jsem kamennou masku.
,,Čavec, May," pozdravil a odhalil řadu bílých zubů.
,,Ahoj," oplatila jsem mu zaskočeně. Kampak se poděla ta maska?
,,Chtěl jsem se ti omluvit, jak jsem na tebe včera docela hnusně zahlížel. Bylo to nefér, myslet si o tobě to nejhorší. Kdybys neodhalila toho zrádce, který, jen tak mimochodem, pořád běhá kvůli neschopnosti bystrozorů na světě, nejspíš by nás postupně dostali všechny," vychrlil ze sebe takovou rychlostí, že jsem se musela zasmát. Udiveně nakrčil obočí.
,,Jak to myslíš: pořád běhá po světě?" odvedla jsem řeč jinam. Už mě vážně unavovalo všem vysvětlovat, že moje mimické svaly se taky umí zasmát. Což, nutno podotknout, se se Salazarem nestávalo často.
,,Protože Moody zatrhl všem členům řádu jít po tom bastardovi. Prej bychom do toho tahali osobní důvody a on nechce mít problémy," mávl rukou na znamení značného pohoršení. ,,Nejspíš mu nedošlo, že bychom mohli říct, že takhle zmlácenýho jsme ho už našli. I když, kdyby se dostal do ruky třeba Siriusovi, nevím, jestli by vyvázl jenom s pár modřinama. Byl pěkně nakrknutej." Kingsley zuřivě gestikuloval rukama a přitom mě neustále pozoroval.
,,Ty chceš prostě slyšet, že se nezlobím a ty se nemáš za co omlouvat," zašklebila jsem se na něj.
,,A zlobíš se?" optal se pro jistotu.
,,Hrozně moc, nejradši bych tě na místě rozcupovala, Kingsley," odvětila jsem ironicky.
,,A on říkal, že když se omluvíme, vyvázneme živý a zdraví," podotkl radostně.
,,Proč mi něco říká, že ten onen má rád citrónovou zmrzlinu?" povzdychla jsem si. Jen doufám, že ze mě přede všemi udělal chudinku, která si zaslouží omluvu. To by totiž ten můj naplánovaný seznam chování dvakrát nevyšel. I když, teď mi vychází perfektně, všimli jste si? Tvářím se doslova jako sušená švestka. Ty zuby, vyceněné od smíchu, jsou detail.
,,Protože máš pravdu?" odtušil vesele Kingsley. ,,Zítra máme spolu zase nějakou práci."
,,Omlouval ses mi jen proto, abych tě někde hluboko v lese neomráčila a nezahrabala do mechu?" otázala jsem se dotčeně.
,,Ne…" protáhl. Chtěl ještě něco dodat, když ho někdo zavolal.
,,Kingsley!" řval Moody přes celou místnost. Volaný se ležérně otočil a pobaveným hlasem se ozval. Nejspíš jsem nebyla jediná, kdo měl z Moodyho někdy legraci.
,,Pojďte sem, chlape, nebudu si vyřvávat hlasivky, protože odmítáte přejít místnost, která má 2 krát 3 metry!"
Kingsley na mě mrknul a pomalu se ploužil k vedoucímu oddělení. Určitě to nedělal schválně.
S úsměvem na tváři jsem se vrátila zase ke své práci. Tam jsem byla až do večera. Pořád kolem mne oplendovali různí členové řádu, nejvíce Kingsley, který mě už pak dost lezl na nervy. Pořád se omlouvali a chválili. Jakoby najednou ta hranice, která trvala od mého prvního spatření odpadla. A já nevěděla, zda ji zbořili z nutnosti nebo z vlastní vůle.
Každopádně mezi nimi ani jednou nebyli James, Sirius a Remus. Úplně utahaná jsem se přemístila před dveře bytu. Včera jsem tam dala zabezpečení proti přemisťování. Zrušila jsem kouzlo a vešla.
Nechápu, co mě tak zmohlo. Přece jsem celý den seděla v kanceláři a papírovala a papírovala a papírovala. Přesto všechno jsem se cítila, jako by mě někdo vzal palicí po hlavě.
Zaplula jsem ho sprchy a pustila ha sebe horkou vodu. Ta postupně odbourávala všechno napětí v mých svalech. Unavená, s mokrými vlasy jsem konečně ulehla do postele.
Konečně, pomyslela jsem si. Netrvalo to ani pět minut a byla jsem tuhá.
Ležela jsem na trávě a hleděla na noční oblohu plnou hvězd. V tuto chvíli jsem se cítila tak šťastně. Nevím proč, prostě jsem na jednou byla zaplněná blahem. Potom jsem pohlédla vedle sebe.
Ležel tam… Sirius bez pohnutí sledoval každý můj pohyb. Nedokázala jsem ze sebe vyloudit ani slovo. Prostě jsem jen leželi a dívali se navzájem do očí. Byl to tak nádherný okamžik, že bych ho mohla prožívat pořád a pořád a nikdy by mne neomrzel.
Jeho oči se pak změnily, nebyly už tak krásné. Byly tvrdé jako kámen.
,,Lhářko, měl jsem tě za mrtvou," odfrkl si.
,,Ale já vám nemohla nic říct, byli byste v nebezpečí-" Musela jsem se ihned začít omlouvat.
,,Kvůli tobě bychom ho vždycky podstoupili, to víš. Teď už si ale nejsem jistý, jestli by to zato stálo… Jestli by to stálo za tebe…" pronesl posměšně. Vstal.
Chtěla jsem něco namítnout. Když se začal obracet, chtěla jsem zakřičet, ať se vrátí. Vysvětlit mu to. Ale můj sen už mi nedovoloval nic. Pohnout se, promluvit, zakřičet. Bezmocně jsem se dívala, jak mizí mezi nedalekými stromy.
,,Tak se vzbuď, dokaž, že by to za to stálo!" zakřičel na mne. Ačkoliv jsem ho neviděla, věděla jsem, kde je.
Zoufale jsem se chtěla probudit.
,,Nejde to," řekla jsem ztlumeně v odpověď. Chtěla jsem jít za ním. Přece už mohu mluvit, tak proč se nemůžu i hýbat?
,,Vzbuď se, Amy!"
To bylo to poslední, co jsem ze snu měla. Prudce jsem otevřela oči do zdánlivě poklidné tmy. Nějak mi všechno později docházelo. Prostě mi to nemyslelo. Proto jsem si ty zvuky, které byly slyšet z vedlejšího pokoje, uvědomila až pozdě.
Chtěla jsem nahmátnout hůlku. Nebyla na místě, kam ji vždy odkládám. Štípla jsem se do ruky, abych se konečně vzpamatovala. Bolest mi přinesla více vnímání. Vzpomněla jsem si, že jsem ji nechala v koupelně.
Prvácká chyba. Cožpak mi všichni nepřipomínali, abych ji neustále nosila u sebe? Pořád jsem to dodržovala a teď? Jediná chyba, za níž budu nejspíš platit, protože ten někdo si v kuchyni určitě nedává šálek čaje.
Vstala jsem. Na sobě jsem měla volné triko a tepláky. Nemá cenu to zdržovat. Navíc by se mi mohlo podařit dostat do koupelny bez pomoci bezhůlkové magie. Nerada jsem ji užívala.
Potichu jsem otevřela dveře. Jaké štěstí, že byly vedle skříně. Naivně jsem začala doufat v záchranu kouskem dřeva.
U jídelního stolu jsem zmerčila čtyři Smrtijedy. Tři stáli, jeden seděl. Nedávalo mi to smysl. Co tady chtějí, když ne mě zabít?
Odpověď přišla ve stejnou chvíli, kdy jeden Smrtijed promluvil. ,,Přece nemůže spát jako špalek."
,,Za chvíli přijde, Dolohove, třeba jen hledá hůlku," ozval se zpod kápě úlisný hlas. Něčím mi připomněl Malfoye. Že by to byl senior?
Nejvíc mě však upoutala ta věc, co držel. Moje hůlka. Jsem v háji. Nemělo cenu to protahovat.
Soustředila jsem moc do svých rukou. Cítila jsem, jak proudí v konečkách prstů. Bohužel, stejně jako s hůlkou, mohu omráčit jen jednoho. Přese všechnu mou nechuť ke Smrtijedům jsem nechtěla zabít.
Dlouho jsem přemýšlela nad tím, kdo to bude. Malfoy, ani Dolohov mi nepřišli dvakrát nebezpeční. Ta skrčená postava na židli zřejmě taky nebude kdovíjaký super kouzelník. Rozhodla jsem se pro muže, který stál opodál. Tiše, důstojně. Z něj šla asi největší moc.
Vyslala jsem proud magie a o okamžik později už onen muž ležel v bezvědomí na podlaze. Rychle jsem se koncentrovala na další zásah. Trefila jsem Malfoye seniora. Dolohova jsem nezvládla. Měl dost času se vzpamatovat.
Uvědomila jsem si to ve stejnou chvíli, při níž jsem letěla vzduchem na stěnu obýváku. Dolohov mě znehybnil a vyřkl protikouzlo směrem ke dvěma omráčeným. Ti byli hned čilí jako rybička. Postava na židli, která celou tu věc zatím sledovala, vyskočila a ukázala na mě prstem.
,,Vidíte! Říkal jsem, že ani nepotřebuje hůlku!" Poznala jsem ten hlas. Pettigrew. Dolohov mávl hůlkou. Znehybnění zmizelo a já se mohla opět volně pohybovat.
,,Překvapuje mne, že máš ještě tu drzost lízt mi do bytu, kryso," poznamenala jsem s ledovým klidem k Červíčkovi, zatímco jsem se sbírala z podlahy.
,,Mě zase překvapuje, že se vůbec nebojíš, přestože jistě víš, co tě čeká," odfrkl si posměšně Dolohov. V očích se mu zableskla šílenost, namířil na mě hůlkou. ,,Třeba ti to ještě nedošlo…"
Proti mému tělu vystartoval paprsek. Uhnula jsem. Následoval další a další. Minuly cíl stejně jako ti ostatní.
,,Nemám hůlku a ty se neumíš ani trefit, Dolohove," vyplivla jsem sarkasticky, když na chvíli přestal.
,,Potom mu musí někdo pomoci," zabručel Malfoy. Nyní už jsem neměla to štěstí. Několik kleteb mě minulo, pak mě zasáhla přímo do břicha.
Tělem se mi rozproudila šílená bolest. Cruciatus. Kdybych neprožila to, co za těch měsíců, křičela bych, co by mi síly stačily. Nyní jsem se omezila na škubání těla, scvaknuté zuby a občasný rychlý nádech.
Trpěla jsem. Musím říct, že ta kletba trvala docela dlouho. Zabránila jsem nutkání dát konečně najevo svou bezmoc. Křičet. Konečně to skončilo.
Ležela jsem na podlaze stejně zoufalá, jako tenkrát u Voldemorta. Zvedla se ve mně vlna hněvu. Chtěla zabít, zničit ty červi, co mi tohle působí. Potlačila jsem ji. Tenhle okamžik zabití jsem měla jen pro jedinou osobu. Pro jejich pána.
Začala jsem se zvedat z podlahy. Ačkoliv moje tělo pomalu vypovídalo službu, nehodlala jsem tam ležet. Bylo vidět, že jsou překvapeni. Strnule stáli. Neviděla jsem jim do tváře, ale dovedla jsem si tu grimasu představit.
,,Vidím, že se pořád omezujete na tři kletby," řekla jsem s námahou. Dala jsem do toho tolik pohrdání, kolik jen šlo.
,,A já vidím, že budeme muset vyzkoušet něco efektivnějšího," vzpamatoval se Malfoy jako první.
Neodpovídala jsem. Už jsem ani neměla sílu. Všechnu jsem totiž soustředila do toho, abych stála vzpřímeně. Paprsek světla mě odhodil na bíle natřenou stěnu. Cítila jsem tupý náraz do hlavy a prasknutí žebra. Pak už nebylo nic, jen temnota.
V podvědomí jsem čekala, že mě vzbudí, ale nestalo se tak. Protože já jsem nevěděla o tom, jak do mého bytu vtrhli členové řádu a pozatýkali Červíčka, Dolohova a Malfoye seniora. Čtvrtého člena skupinky, pasivného přihlížejícího, se nikdo ani nedotkl. To on jim dal informace, přestože hodně pozdě a narychlo, o této akci.
Nyní stál jako opařený u zdi, pohled zabodnutý do ženy, kterou se marně pokoušeli vzbudit kouzlem enervate. Severus Snape nebyl hlupák. Tahle osoba nemohla být obyčejná…

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.