Povídka Pod rouškou minulosti - 33. kapitola

15. září 2010 v 16:52 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
33.díl
Soupeření o pravdu


Po Brumbálově vyzvání, abych ho následovala, jsme přešli ke krbu, nabrali do hrsti prášek letax a se zvoláním: Brumbálova pracovna, Bradavice, jsme vstoupili do zelených plamenů.
Ředitelna byla stejná jako tenkrát, před necelými dvěma lety, kdy jsem tu byla naposled. Útulná, vědecká, ale na bidýlku seděl pták, kterého jsem tu ještě nikdy nezahlédla.
Ihned na mne upřel oči, jako já na něho. Měl je zlaté. Nikdy jsem takovou barvu neviděla a proto jsem se nedokázala odtrhnout. I když, vážně to bylo jen tím, že měl zlaté oči?
Moje nohy se samy daly do pohybu, přistoupily k němu. A já si pak uvědomila, že ho přece jenom znám. Je to fénix.
Hleděl na mě s respektem, jako by snad věděl, jaká nehmatatelná bolest mě uvnitř spaluje. Jeho oči se zalily slzami. Pozorovala jsem to jako nějaký zázrak. Fénixovi slzy přeci léčí. Najednou se vznesl do výše. Ani to se mnou nehnulo. Přikována neviditelnou silou jsem stála na místě a jen moje oči se stále upíraly do těch jeho.
Ačkoliv pracovna byla malá, zakroužil nade mnou jako dravec nad kořistí. Ovšem já jsem nebyla kořist, ale cíl. Terč, který by chtěl uzdravit. Na čelo mi skápla jeho slza. Pomalu stékala přes nos, ústa. Teprve tam se zastavila. A pak další a další dopadaly na celé moje tělo, na srdce.
Pocítila jsem příjemný pocit pochopení a jistoty. Jeho slzy mi dodaly energii a naději na nový život. V hlavě mi hrála nádherná hudba a fénix ji doprovázel tichým zpěvem.
Cítila jsem jak mi usedl na rameno. Opatrně zaťal drápy do hábitu. Poté se ode mne odvrátil a pohlédl na ředitele, jenž toto sledoval s překvapením v očích.
,,Jmenuje se Fawkes," usmál se potom a pokynul mi, abych se posadila. Ihned, jakmile jsem se pohnula, Fawkes vzlétl a usadil se zpět na bidýlko, nepřestávaje mě pozorovat.
,,Je nádherný," odvětila jsem. Svoji pozornost jsem musela upřít zpět na Brumbála. Čekal mě nelehký úkol a já ho budu muset zvládnout na výbornou.
,,Nikdy jsem ho neviděl vyplakat tolik slz, vážně musíte být něčím výjimečná," řekl. Posměšně jsem si odfrkla. Ano, já jsem byla jiná, ale ne tak, jak on si asi myslel.
,,Bohužel je tu něco, co musíme vyřešit. Napadnout člena řádu je nemyslitelné, přestože je to třeba Petr Pettigrew."
,,Třebas je to vrah?" zeptala jsem se a odhodlaně čelila jeho pohledu. ,,Ovládáte Nitrozpyt stejně jako já, musíte vědět, že lhal."
,,Ano, věděl jsem, že lže, ale stejně tak jste lhala vy."
,,Já?" zamračila jsem se. Neuvědomovala jsem si jedinou lživou větu, kterou jsem pronesla, natožpak, abych automaticky vypnula svoji Nitrobranu, takže i kdybych nakrásně lhala, nemohl to vědět.
,,Ano, vy, drahá May. I když, ani vy se tak možná nejmenujete. Stejně jako se ten muž, co vás přivedl až ke mně nejmenoval Lew Miller."
Musím říct, že mě překvapil jako nikdo. Tohle jsem rozhodně nečekala. Ani Salazar nebyl neomylný, někde udělal chybu. Konečně jsem našla tu kličku, kterou jsem hledala. Konečně třeba někdo odhalí, kdo jsem ve skutečnosti
,,Musím říct, že vás obdivuji. Toho muže, co se vydával za Lewa není tak snadné prokouknout," uznala jsem vzápětí naprosto v klidu. Podíval se na mě značně nevěřícně.
,,Nevypadáte ne to, že by vám vadilo moje odhalení," podotknul.
,,Nejspíš, protože je to pravda. Jen, pokud to teda není tajemství, řeknete mi, jak jste na to přišel?" Vážně jsem byla zvědavá, v čem zakladatel Bradavic mohl udělat chybu.
,,Včera mi přišel dopis o jeho úmrtí. Předtím údajně ležel několik měsíců v nemocnici neschopen pohybu. Těžko by se proto dostal do Londýna a zpět," usmál se Brumbál smutně.
,,To je mi líto." Najednou mě ta lítost opravdu přemohla. Jak dlouho byl vlastně Brumbál na světě? Kolik lidí mu, včetně rodiny, o níž nikdy nemluvil, zemřelo?
A právě tato lítost všechno rozpohybovala. Po tolika měsících jsem začala mít stejný pocit, jako jsem měla naposledy ten večer, kdy mě uneslo přenášedlo k Voldemortovi. Vidění…
Ihned jsem sklopila oči a ruce zaťala do pěstí.
Osamělý muž stál shrbeně nad hrobem z bílého mramoru. Na hlavě měl kapuci od hábitu, ale přesto jsem věděla, o koho se jedná.
Albusovi stekla po tváři osamocená slza. Na náhrobek dopadla ve stejném okamžiku, jako jediná černá růže, kterou muž svíral v rukou.
,,Už nikdy," zašeptal, ,,Tohle už se nikdy nestane, Ariadno, ochráním Aberfortha." S tím se sesunul k zemi a plně se poddal svému smutku…
,,Je vám něco?" rentgenoval mě svým pohledem bradavický ředitel a pečlivě zkoumal moje dosud zatnuté ruce. S vypětím jsem je uvolnila.
,,To je v pořádku, jen se mi zatočila hlava," odpověděla jsem, stále pozorujíc koberec pod svýma nohama.
,,Ale ani mě zvědavost nedá. Kdo byl ten muž, May?" oval se po dlouhém mlčení.
,,Neuvěřil byste i kdybych vám to řekla nebo dokonce ukázala ve vzpomínkách," pousmála jsem se a konečně zvedla oči. ,,Pokud vím, chtěl jste mě podrobit zkoušce, abych směla zůstat v řádu." Skvěle jsem odvedla jeho otázku. Věděla jsem, že se k tomu jednou vrátí, ale momentálně jsme měli na práci důležitější věci. Třeba zatknutí a zadržení té zrádcovské krysy Pettigrewa.
,,Vy chcete, potom, co jste napadla Petera Pettigrewa a co jste mi tu lhala, být pořád ještě v řádu?" nadzvedl obočí překvapeně.
,,Kdybyste mě chvíli poslouchal, pane, a vnímal i to, co se vám celou dobu snažím říct já, už byste tohle neříkal. Je pravda, že o mě vám lžu, ale ta první záležitost je naprosto něco jiného," řekla jsem, rozzlobená z toho, jak mi nedůvěřuje. Já jsem přeci v něčem dobrá. Jsem lepší než ten zrádce Petttigrew.
,,Potom mi dejte dostatečný důkaz," vyzval mne.
Teď jsem začala pochybovat, zda vůbec mám… ale co, přeci jen chci zůstat v řádu, na tomhle jsme se se Salazarem jasně dohodli. Hlavně zůstat v této společnosti, abychom získali o Voldemortovi více informací.
Tohle rozhodnutí mě přimělo vyslovit jednu větu a stáhnout, ačkoliv mi to nebylo příjemné, hradby své Nitrobrany.
,,Tak se podívejte." To byla ta věta.
Vycítila jsem jeho chvilkové zaváhání, ale nakonec se přeci jen ponořil do mé mysli. Ihned jsem se snažila najít danou vzpomínku. Byl však příliš rychlý, najednou příliš nedočkavý. Věděla jsem, že viděl několik záblesků, ale rozhodně mu to nemohlo dávat smysl. Pak už jsem ji našla.
Viděl všechno. Přes Peterovu zradu, až po mé neobvyklé reflexy a kouzla. Poté, co opustil mou mysl, opřel se více do křesla a dlouze se na mě zahleděl.
,,Dala jste mi hodně námětů k přemýšlení, May," promluvil.
,,Ano, já vím. Chtěla bych vás požádat, abyste si svoje poznatky ovšem nechal pro sebe. V této době by nebylo dobré rozhlašovat, co jste viděl a já vím, že vy dokážete udržet tajemství. To proto jsem vám to ukázala." Doufala jsem, že si uvědomil, kolik dvojích významů se v těchto větách skrývalo. On, zdá se, to zpozoroval taky. A pokud bude ještě jednou dopodrobna provádět jejich rozbor, určitě přijde na všechny.
,,Takže Peter Pettigrew je zrádce." Poznala jsem v tom řečnickou otázku.
,,To vám nebylo divné, že Voldemort většinou věděl, kdy udeříte, na minuty přesně?" Tahle otázka mi vrtala hlavou. Ta krysa rozhodně neměla žádné znamení zla, ale Voldemortovi donášela. To z něho dělalo ještě nebezpečnějšího soupeře, než-li byl třeba Malfoy.
,,Dám vědět členům řádu. Postarají se o to," vstal Brumbál.
,,Pane?" Zarazil se. ,,On už není v ústředí řádu. Je dost chytrý, aby se vymluvil a rozhodně to i udělal. Teď se nejspíš bude někde schovávat."
,,S tím počítám, ale přece jen bychom o tom měli uvědomit jeho bývalé přátele. Věřili mu o on je zradil."
,,Dokázala bych ho najít dříve než vy," řekla jsem rozvážně. Nevěděla jsem totiž, jestli bych se při pohledu na toho ubožáka udržela v patřičných mezích. Všichni tři mu věřili a on takhle přeběhl. Zabíjel, mučil.
Brumbál nejspíš vycítil moji náladu, protože zakroutil hlavou. ,,Vím, že byste ho našla nejrychleji, možná i za několik minut, ale pro jistotu a také vaši bezpečnost by to měl udělat někdo nezaujatý a taky ten, kdo neoplývá nadpřirozenými instinkty, kterých si musel i Peter všimnout."
,,Ano, byla to chyba. Potom myslím, že to nechám na ostatních a půjdu domů, když dovolíte," rozloučila jsem se a došla ke krbu. Cítila jsem v zádech jeho pohled, ale nehnula jsem ani brvou.
,,May?"
Otočila jsem se.
,,Dávejte na sebe pozor."
,,Budu," mávla jsem rukou a tím mu skočila do řeči. ,,Umím se o sobě postarat."
,,O tom nepochybuji," usmál se, až mu modré oči zazářily. ,,Taky jsem vám ale chtěl říct, že ve zkoušce jste prospěla."
Vesele jsem se usmála. ,,Děkuji, nashledanou." S tím jsem nabrala hrst letaxu. Ocitla jsem se u sebe doma.
Už jsem neviděla, jak se Brumbál přemisťuje na štáb, aby jim oznámil tu neblahou zprávu, u níž nikdo nevěřil vlastním uším. Kde Siriusovi opět svitla naděje, Remus přišel o dalšího přítele a James měl chuť mučit Červíčka kletbou cruciatus, stejně jako před několika hodinami Amy.
A taky jsem neviděla, jak si Albus Brumbál potichu a v soukromí své ředitelny u šálku čaje dává malé kousíčky skládanky do sebe a utvrzuje se na Odboru záhad.
Odkud odchází, v paměti doposud vyryta slova na věštbě, která měla být před necelými dvěma lety rozbita, neboť druhá osoba na skleněné kouli údajně už dávno zemřela.


Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.