Povídka Pod rouškou minulosti - 32. kapitola

15. září 2010 v 16:46 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
32.díl
Komplikace


Přemístila jsem se na louku za vesnicí poblíž lesa. Kolem nebylo skoro nic, ale když jsem se zadívala pozorněji, všimla jsem si malé chaloupky, co se skrývala ve výklenku, který tvořily stromy. Byla dřevěná. Vypadala jako normální chatka, kam jezdí lidí občas o prázdninách.
,,Ahoj, tak konečně přišel někdo další." Za zády se mi vyloupl Remus Lupin a prohlížel se mě od hlavy až k patě. Docela mě to znervóznilo.
,,Ehm… ahoj. To tady ještě nikdo není?" optala jsem se a doufala, že ten pohled, kterým mě teď přímo přikovával na místě, zruší.
,,Ne, jenom Kingsley a ten právě teď zase odešel vyřídit Moodymu, že nikdo nedorazil. Mimochodem, já jsem Remus Lupin."
,,Mě už určitě znáš. May Leilová. Kdo všechno měl přijít?" Pomalým krokem jsem vyšla k chatě a doufala jsem, že se přidá, ale stál stále na jednom místě.
,,Co je?" zamračila jsem se na něho.
,,Chceš tam jít sama?" vykulil na mě oči a ukázal směrem, kam jsem chtěla jít.
,,No, když nikdo jinej nepřišel, tak tam asi půjdeme, ne?" Pořád jsem nějak nepobírala, proč tak váhá. ,,Stejně to podle Moodyho bude další planý poplach."
,,Pokud tam někdo bude, budeme mít problémy, že jsme nepočkali," řekl, ale přesto vykročil ke mně a společně jsme šli dál u kraje lesa. Nikdo nás nemohl vidět a řekla bych, že ani slyšet, neboť jsme mluvili dost tlumeně.
V tichosti jsme se proplížili až k chatce a stanuli u zadního okna.
,,Juknem, kdo tam je?" špitla jsem, najednou celá nabytá energií. Nevěřícně se na mě podíval.
,,Nechápu, jak tě může bavit lízt někomu do domu."
,,To asi protože to není dům a protože jsem to nedělala už léta," usmála jsem se na něj. Odpovědí mi byl další pohled.
,,I já se umím smát, Remusi, nedělej z toho vědu," protáhla jsem, když jsem si uvědomila, z čeho byl tak v šoku.
,,Tak jdeme na to, připrav se." Po doznění posledního slova jsem vyslala prohledávací kouzlo. O několik vteřin později, kdy jsme byli s Remusem napjatí jako luk, se vrátilo nedotčeno. Nikdo tu nebyl.
,,Dobře, tak se půjdeme podívat dovnitř," prohlásil můj kolega. Zvedl se, došel ke dveřím a kouzlem otevřel. Pomalu jsem šla za ním. Co kdyby to byla léčka nebo tak něco?
Začala jsem mít podivný pocit, jakoby jsme tu neměli být. Pocit, že někde číhá nebezpečí. Silněji jsem stiskla hůlku a vstoupila dovnitř. Remus už prohledával poličky a šuplíky ve stole.
Chtěla jsem ho následovat, když jsem za sebou uslyšela šelest. Instinktivně jsem se prudce otočila. Měla jsem v plánu vyslat omračovací kouzlo, ale když jsem zjistila, kdo to je, strhla jsem hůlku stranou.
,,Remusi, ať mě ta bláznivá ženská nechá!" zapištěl tlustý mladík ve dveřích a s otevřenou pusou zíral na stůl, který moje omračovací kouzlo rozbilo. Posměšně jsem se uchechtla a jedním mávnutím ho spravila.
,,Petře, uklidni se. Tohle je May Leilová. Nová bystrozorka a členka řádu," informoval ho ihned Remus.
Peter Pettigrew, snad ještě tlustší než jsem si ho pamatovala, se na mě opovržlivě podíval a chtěl něco namítnout.
,,Dávala bych si pozor na jazyk," spražila jsem ho ostře. Nejenže mě nesedělo, jak podezřele rychle a tiše se tu objevil, ale také měl v očích jakousi faleš. A navíc, on nikdy nebyl dochvilný. Chodil mezi posledními.
,,Pche," nakrčil nos a přešel k Remusovi, aby se mu náhodou něco nestalo.
,,V pořádku, May. Tohle je Peter Pettigrew," dořekl představování Remus a nejistě mezi námi dvěma těkal očima.
,,Těší mě," sykla jsem tónem: Vůbec mě netěší, a vyšla jsem z chaty.
,,Co jsi chtěl, Petře? Dnes jsi tu přece neměl být, ne?" Zaslechla jsem nechápavý hlas Remuse Lupina.
,,Prostě jsem měl čas, tak jsem se zastavil," odvětil Pettigrew.
Zavrtěla jsem hlavou a nastavila tvář větru. Něco mi tu nesedělo. Vítr jemně foukal a hladil mi tvář, což mě uklidňovalo. Ani jsem si nevšimla kdy, ale najednou jsem měla zavřené oči a lehoučce se usmívala.
,,Nic tam není," vyrušil mě hlas těsně za mnou. Zprudka jsem otevřela oči.
,,Promiň, cože?"
,,Že tam nic není. Další planej poplach," pokrčil rameny Remus. ,,Můžeme se přemístit na Ministerstvo, říct to Moodymu."
,,Jasně, hned jsem tam," přitakala jsem. Naposledy jsem sjela Petera vražedným pohledem a přemístila se.
Na Ministerstvu bylo poněkud rušno. Všichni spěchali na oběd nebo domů. Zamířila jsem na oddělení bystrozorů. Někde za sebou jsem slyšela pištět Pettigrewa. Nezastavovala jsem.
Přesně ve dveřích jsem se srazila s Moodym.
,,Už jsem si myslel, že za vámi budu muset jít," zavrčel mi do obličeje.
,,Byl to planý poplach. Remus to tam všechno prohledal, bude mít víc informací. Zrovna támhle jde," mávla jsem rukou tam, odkud zrovna přicházel jmenovaný spolu s tím červem.
,,Lupine!" Moody si to k němu ihned namířil a začal do něj něco hustit. Já se mezitím přesunula na své stanovisko, abych dodělala papírování, které jsem včera nestihla.
Musím říct, že jsem měla docela strach, aby se tu nikde neobjevil James se Siriusem, ale štěstí mi přálo. Pravděpodobně je Alastor posílal na mise v terénu, které byly složitější. Mohlo mi dojít, že ti dva budou z bystrozorů nejlepší.
A takhle to chodilo den co den až do oné velké akce Smrtijedů, na níž mě na první poradě upozornil Moody. Ráno jsem vstala, šla do práce, potom domů a spát. Občas mi to zpestřil nějaký úkol. Ten jsem většinou absolvovala s Remusem nebo Kingsleym, protože byli očividně jediní, koho moje přítomnost neuváděla do rozpaků, či nějak nepohoršovala. Předchozí dva zmiňované, Jamese a Siriuse, jsem do té doby ani nezahlédla.
V ten den jsem měla od začátku smůlu. Ráno jsem se málem zabila o koberec. Na Ministerstvu mě posráželo na zem nespočet lidí a když jsem konečně dorazila do svého kutlochu, ihned jsem se musela zvednout, protože na Příčné hlásali napadnutí Smrtijedy.
Podle mích informací to mělo být až večer. Nejspíš byli nedočkaví. Moc jsem však nad tím nepřemýšlela a společně s dalšími bystrozory jsem se přemístila na místo boje.
Hned, jak se mé nohy dotkly kamenné dlažby, proletěl kolem mne paprsek. Identifikovala jsem ho na cruciatus.
Veselé výlohy a maličkaté krámky byly pozavírané nebo měly vysklené vitríny. Koutkem oka jsem zahlédla pár kouzelníků s dětmi, kteří se běželi schovat do krámku madame Malkinové. Ta jim otevřela a ihned přibouchla dveře.
Všude se to hemžilo postavami v černých maskách a kuklách. Jakmile jsem je spatřila, zvedla se ve mne vlna neskutečné zloby a chtivosti po pomstě. Dalo mi docela práci se ovládnout, abych používala pouze neškodná zaklínadla, aby byli Smrtijedi uvězněni a rovnou nezemřeli.
Dva hromotluci se zrovna hnali za jednom kouzelníkem, který vlekl za ruku malou holčičku. Nemohlo ji být ani osm. Zoufale po nich vrhal kletby, ale strach o svou dceru mu neumožňoval dobře mířit. Ihned jsem po nich šla. Onen muž se na mě vděčně podíval, než se ztratil i s holčičkou v postranní uličce. Zato teď jsem proti sobě měla hned několik Smrtijedů. Ti dva měli nejspíš kamarády, které značně pohoršilo, že jsem těm tupcům ukradla hračku.
Postavili se do kruhu kolem mne. Využívali toho, jak ostatní bystrozorové a členové řádu byli zaneprázdnění. Nikdo mi nemohl pomoci. Uvědomovala jsem si to já. Uvědomovali si to oni.
,,Co si takhle pohrát," navrhl jeden hubený a napřáhl ke mně ruku s hůlkou. ,,Tuhle jsem tu ještě neviděl, musí být nová."
,,Jo, tihle neopeřený kuřata si vždycky myslej, jaký z nich nejsou hrdinové, když se postaví Smrtijedovi!" zahalekal druhý a zachechtal se.
Nereagovala jsem. Prostě jsem jen stála a čekala, až na mě vypustí kletbu. V hlavě jsem už měla štít, který by ji měl neškodně odrazit. Pokud to tedy nebude Avada. Z jejich rozhovoru však vyplynulo, že zabít mě ještě rozhodně nehodlají.
,,Neumíš mluvit?" zakřičel na mě. Vytušila jsem, že nyní přijde okamžik, kdy zaútočí. Měla jsem pravdu. Proti mně se vyřítilo kouzlo. Podle plánu se neškodně odrazilo na jeho majitele. Než se stihli ostatní vzpamatovat, leželi na zemi omráčeni nebo neschopni pohybu.
Rozhlédla jsem se okolo. Nikdo si té příliš rychlé reakce na jednu kletbu nevšiml. Tedy, skoro nikdo. V maličké uličce se krčil Petr Pettigrew a s vykulenýma očima mě pozoroval.
Jak to, že nepomáhá s dalšími Smrtijedy a schovává se? Vždyť by měl přeci bojovat, ne?
Zamířila jsem k němu. Všiml si toho a ihned se vzpamatoval. Ohlédl se za sebe, jakoby snad chtěl utéct, ale potom vykročil ke mně. Pořád pomrkával směrem k uličce, odkud vyšel.
,,Jak to, že nebojuješ?" udeřila jsem na něj hned.
,,Právě jsem omráčil Smrtijeda, co ti chtěl vyslat kletbu do zad, mohla bys být vděčnější," zaprskal, ale pořád se ohlížel.
,,Oh, vážně? Zajdu se na něj podívat," řekla jsem a zamířila na místo.
,,Já ho přivedu. Nechoď tam!" Nyní zapištěl tak silně, že jsem málem ohluchla.
,,Jsi přece hrdina, nemáš se čeho bát!" změřila jsem si ho přimhouřenýma očima. Lhal, to bylo očividné. Odstrčila jsem ho stranou a vkročila do přítmí ulice.
Pokud jsem si myslela, že jsem připravená na všechno, šeredně jsem se spletla. Úplně na konci ležel muž, kterého jsem předtím zachránila. Byl mrtvý. Stejně jako jeho dcera.
Vytřeštěně jsem na ně zírala. To přece nemůže být pravda! To by ten zbabělec Pettigrew nikdy neudělal.
Z této naivní představy mě vytrhl sám dotyčný. Vyslal na mě kouzlo pro vymazání paměti.
Odrazila jsem ho tak rychle, jak jsem dokázala. Rozzuřeně jsem doběhla Červíčka, vší silou s ním praštila o zeď a na krk mu položila hůlku. Byla jsem větší než on a vzhledem k výcviku nyní i silnější.
Abych se uklidnila, pozorovala jsem jak polyká a pod kůží mu tepe krev. Nejenže mě to neuklidnilo, ale ještě víc zesílil pocit, abych ho zbavila života. Aby ten tep už nebyl. Pohlédla jsem mu do očí.
,,To jsi udělal ty?" zeptala jsem se ho chladně a ukázala na mrtvá těla. Celý se roztřásl.
,,Já ne, to ten Smrtijed!" zapištěl.
,,Lžeš!" zařvala jsem mu do obličeje. Rozhodla jsem se použít Nitrozpyt. Už jen ten malý kousek, co jsem na něj použila mi vypověděl o tom, jak je prolhaný. Nyní jsem se mu vkradla do mysli úplně. Cítila jsem slabý odpor. Ten ale ihned povolil.
Viděla jsem svět jinýma očima. Krysíma očima. Červíček utíkal v stěnu domu, někam spěchal. Kolem něj se prohnaly dva páry nohou. Vyděsilo ho to a zároveň rozzuřilo. Tohle si nebudou dovolovat. Navíc, on měl své pokyny. Zabíjet, ničit, bavit se.
Zvedl se mi z toho žaludek, ale nemilosrdně jsem se prohrabávala čím dál tím víc do jeho vzpomínky.
Přeměnil se a hlasitě se zachechtal. Věděl, že se muž otočí a měl pravdu. Cítila jsem Peterův posměch, když si všiml mužovi důvěry. On přeci nemá masku a plášť, nezabíjí.
,,Pojďte s námi, kousek odtud má kamarád krámek. Počkáme tam, dokud se to neuklidní," zavolal na něj onen muž.
Červíček se jen zlomyslně usmál a vytáhl hůlku. Spatřil mužovo zděšení a pak... v těch očích už nebylo nic. Stejně jako její otec padla s výkřikem i malá hnědovláska.
Odpoutala jsem se od jeho odporné mysli.
,,Ty jedna zrůdo!" Už už jsem chtěla vyslovit kletbu, když mě od něj něco surově odtrhlo a odvleklo kousek dál.
Zjistila jsem, že je to James. Nemohla jsem tudíž použít ani bezhůlkovou magii, kdyby se náhodou něco zvrtlo.
,,Pusť mě!" zasyčela jsem tak vražedně, až se po mě všichni otočili. Nesnesla jsem pohled na Červíčka, který se ocitl pod ochranou Siriuse, Remuse a Kingsleyho. Ti se na mě koukali jako na smyslů zbavenou. A já jsem byla. Chtěla jsem Pettigrewa zabýt za to, co udělal.
,,Ovládej se, May!" nařídil mi Remus.
,,Pusť mě, Jamesi! To jeho byste měli držet, ne mě!" Ani jsem si neuvědomila, že bych vlastně bráchu neměla oslovovat jménem, přece jsem ho neznala.
,,Je šílená! Zabila je!" vřeštěl Peter a ukazoval na mě a pak na mrtvá těla za námi. V očích přítomných se promítl další šok.
,,Tak na mě to budeš házet, ty zrůdo? Sám si je zabil-"
,,To by myslím stačilo!" uťal náš rozhovor autoritativní hlas Albuse Brumbála. Přicházel rychle, s hůlkou v ruce, na sobě plášť rozvířený chůzí.
,,Přemístíte se všichni na ústředí a tam se to vyřeší. Kingsley půjde se slečnou Leilovou."
Pokud jsem si myslela, že získám podporu alespoň v Brumbálovi, nebylo to tak. Propíjel se do mě očima, jenž odsuzovaly.
Zoufale jsem počkala, až se přemístí všichni a pak jsme přišli na řadu my s Kingsleym. Za celou tu dobu ani jednou nepromluvil.
Na ústředí bylo ticho. Takové to napjaté, kdy čekáte, až se něco stane. Ticho před bouří…
V kuchyni seděla ani ne třetina řádu. Brumbál to chtěl každopádně ututlat. Ani jsem se mu nedivila. Takovéto rozbroje nejspíš nebyly v řádu obvyklé.
Vešla jsem poslední. Nevšímala jsem si pohledů, kterými mě častovali přítomní. Dívala jsem se pouze na toho zrádce Červíčka, sedícího co nejdál ode mne a co nejblíže Brumbálovi.
,,Myslím, že není od věci vás požádat o vysvětlení, May," prolomil ticho Brumbál. Odpoutala jsem pohled od mého objektu.
,,Nemám nic, co bych k tomu řekla. Snad jen to, že Pettigrew je zrádce," odvětila jsem naprosto klidně. V duchu jsem si gratulovala. S touhle lhostejností jsem se podobala Severusovi a nikdo tu masku neprokouknul.
,,To není pravda!" ohradilo se hned několik lidí.
,,Že ne?" mrazivě jsem sjela pohledem Poberty. ,,Tak mu dejte veritasérum a uvidíte, ke kolika vraždám se ještě přizná. Myslím, že budete překvapeni."
,,Nejradši bych ho dal vypít tobě, zrádkyně. Přijdeš do řádu, bez kontroly, bez zkoušky, jen na doporučení nějakýho týpka," tomu slovu jsem se musela ušklíbnout. Salazar a týpek, ,,Nastěhuješ se mezi nás a pak přítele, který s námi byl mnohem déle než ty, označíš za zrádce!" rozkřikl se na mě Sirius věděla jsem, že na mě nemá vztek jen kvůli tomu. Předtím jsem mu dala naději na vrácení Amy a nyní ji opět ztrácel. Tohle by totiž ta stará Amy neudělala. Možná by Peterovi ublížila, ale rozhodně by se ho nechystala zabít.
,,Vylívej si vztek na někoho jinýho, Blacku!" zpražila jsem ho až sebou cuknul. Vzpomínka na moje minulé já se totiž natolik oživila, že jsem mluvila stejně jako tehdy.
,,Myslím, že je na čase, abychom ty zkoušky provedly," řekl bradavický ředitel. ,,Je mi líto, May, ale tohle už se nesmí opakovat. Lew říkal, jak nepouštíš kouzelníky do tvé hlavy, ale nejspíš budeš muset udělat vyjímku."
,,Obávám se, pane, že to nebude možné." Nebála jsem se prozrazení, ale toho, co se tam dělo. Viděl by moje reflexy a to už samo o sobě něco vypovídá.
,,Bojíš se?" ušklíbl se James.
,,Ne, nemám totiž, na rozdíl od vašeho kamarádíčka, čeho se bát," vrátila jsem úder. ,,Měla bych však prosbu, zda by ta zkouška nešla provést o samotě."
,,Myslím, že v tom vám mohu vyhovět. Stejně jsem s vámi potřeboval ještě něco probrat," souhlasil. ,,Čím dříve, tím lépe. Následujte mě, prosím."


Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.