Povídka Pod rouškou minulosti - 31. kapitola

15. září 2010 v 16:36 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
31.díl
Nečekané poznání


(Ze Siriusova pohledu)
Dnes byla schůze řádu. Poslední dobou byly častěji, jednou, dvakrát za týden. Předtím to bylo třeba jednou za měsíc. Všichni si to uvědomovali, ale jakoby je to nezajímalo. Ne, samozřejmě, že je to zajímalo. Seděl jsem ztuhlý jako prkno na židli a pozoroval všechny okolo. Arthur Weasley právě živě diskutoval s Kingsleym.
Lily s Jamesem se dívali navzájem do očí. Vůbec nevnímali okolí. Přál jsem jim to, aby byli šťastní, ale přesto jsem je odsuzoval. Proč oni mohou a já ne? Ačkoliv se ani nedotýkali, přišlo mi, jakoby se k sobě tiskli každým centimetrem těla. Odvrátil jsem se, nechtěl jsem jim dělat křena, což bylo poslední dobou to jediné, na co jsem se zmohl.
,,Siriusi, nekoukej pořád do blba," šťouchnul do mě Remus, který právě přišel.
,,Nekoukám do blba, jen přemýšlím," zavrčel jsem na něj popuzeně. Ledabyle pokrčil rameny. Věděl jsem, že ho to bolí, protože poslední dobou jsem byl hnusný na každého a většinou to byl on, kdo to schytal. Postupně se to zhoršovalo. Navíc Remus se před měsícem rozešel s Lisou. Zjistila, co je zač. Ne, že by ho nějak odsuzovala, ale postupně to začalo houstnout, až mu oznámila, že to nemá cenu.
,,Promiň," zabručel jsem.
,,V pohodě, co jsi dělal dneska? Moody říkal něco o zmizení ženy v Prasinkách," zeptal se. Vypadal zaujatě, ale bylo očividné, že se mě jen snaží rozptýlit.
,,Byla opilá a přespala u kamarádky. Nic zvláštního," odvětil jsem a snažil se o delší větu. Právě v tu chvíli dorazil Moody a většina řádu. Zbýval jen Brumbál. Ovšem jakmile tu byl Moody, mohl jsem se znovu věnovat své činnosti nic nedělání. Alastor tu byl něco jako zástupce Brumbála.
Postupně srovnal všechny do latě, tzn. nakázal jim, aby se už konečně uráčili posadit, aby Brumbál nepřišel do chlívu. A jak se říká: My o vlku a vlk za humny. Brumbál právě dorazil. Jako obvykle se s každým pozdravil, ale bylo neobvyklé, že se zarazil ve dveřích a nešel dál.
,,Vedu nám novou posilu," oznámil a pokynul rukou, aby dotyčný vešel. Ze začátku jsem mu nevěnoval pozornost. Zase to bude nějaký kouzelníček, který si naivně myslí, že když vstoupí do řádu, bude z něj hrdiny a lidé se mu budou klanět na každém kroku.
Hlasité zalapání po dechu a totální ticho mě donutilo zvednout zrak. Onen dotyčný byl totiž žena. To však nebylo to, z čeho byli ostatní omámení a někteří i vyděšení.
Středně vysoká, na sobě rifle, černý nátělník a černý rozepnutý hábit. Ačkoliv kůži odhalovala jen na krku a v obličeji, byla nezvykle bledá. Taky působila docela... hrůzostrašně. Nebyla slabá, jako ostatní ženy. Tím samozřejmě nechci říct, že by byla tlustá, právě naopak. Kosti, kůže a svaly. Nepatřičná kombinace. Černé, kudrnaté vlasy jí spadaly po ramena a do očí. Docela mi to připomnělo mě za mlada. Pod očima se jí vyjímaly fialové kruhy.
,,Vypadá jako Smrtijedka," odfrkl jsem si. Ani nevím proč. Najednou jsem prostě dostal chuť si na někom vylít zlost a tahle osoba mi přišla vhodná. Jakmile však po její ledové tváři přelétl výraz bolesti, zalitoval jsem toho. Chtěl jsem se jí omluvit. Než jsem to stihl udělat, ozval se z kouta místnosti ledový hlas.
,,Smrtijedka by se tady jen tak neukázala, Blacku. Tuhle osobu jsem navíc nikdy neviděl." Ovšem, náš Srabus ví všechno. Pak jsem uviděl, jak se ta nová, ani jsem nevěděl, jak se jmenuje, pousmála. Takže jsem klesl tak hluboko, že i ten Srabus jí je příjemnější?
,,Á, Srabus si namlouvá holku," poškleboval jsem.
,,A tobě vadí, že ty bys neuspěl?" uťala mě. Propálil jsem jí vražedným pohledem. Opětovala mi ho bez jediného mrknutí. Překvapilo mne to. Pak jsem si všiml ještě něčeho. Ty oči... znal jsem jednu osobu, která je měla takové. Ale oči Amy Potterové byly vždy vřelé, radostné. Tyhle emoce ukazovaly jen ve výkyvech, které ji rozhodily. Raději jsem se zahleděl zpět na stůl. Nechtěl jsem, aby se začaly vynořovat vzpomínky na to, co jsem viděl v myslánce.
,,May Leilová rozhodně žádná Smrtijedka není, Siriusi," řekl Brumbál, jež se za tu dobu stihl přemístit na židli v čele stolu. Moc jsem ho nevnímal, zaujala mě až jeho další věta. ,,A ani se toho nemusíme obávat, má s nimi nevyřízené účty, jak jsem slyšel."
Ano, a kdo v dnešní době nemá? Ty zrůdy by potřebovali trpět navždy. Už jen za to, co udělali Amy. ,,Ostatně to my všichni," zabručel jsem v odpověď.
,,Posaďte se, May," vyzval ji Brumbál a ukázal na jedinou volnou židli. Byla přesně naproti mě a vedle Snapea, který už se také posadil
,,Nějaký problém?" zeptal se May bradavický ředitel. Znovu jsem na ni pohlédl. Vypadala zoufale, že to místo je tam, kde je.
,,Ne, pane. Všechno je v pořádku," vzpamatovala se následně a posadila se. Pak vše pokračovalo jako dřív. Jakoby žádná May Leilová nepřišla. Přestal jsem vnímat. Už jsem měl vycvičený reflex, že jakmile se ozvalo moje jméno, řekl jsem jistě nebo samozřejmě. Místo toho jsem se zaměřil na nový objekt. Právě si prohlížela Jamese s Lily, vypadala spokojeně, dokonce se na chvíli nepatrně pousmála. Pak pohlédla na Remuse. Stejný typ pohledu, ale jakoby ho litovala. A pak... přišla řada na mě. Rychle jsem se podíval jinam, ale určitě si toho všimla. Nejradši bych si nafackoval, že jsem na ní tak bezostyšně zíral.
Myslel jsem, že bude následovat mému příkladu, ale doslova mě propalovala očima. A pak se mám trapně cítit já. To ona by měla. Tohle přece není normální. Fajn, tak do toho, Siriusi, popřál jsem si a zvedl zrak.
Vypadala zaskočeně a dokonce jsem i zahlédl něco pod tou maskou. Znovu si ji nasadila, ale už nebyla tak neprůhledná. Pomalu se rozpouštěla, až úplně zmizela. A já jsem objevil její oči. Oči Amy Potterové. Zaplavila mě nevýslovná vlna štěstí.
Hleděli jsme na sebe velmi dlouho. Stejně jako já, i ona vypadala šťastně. Ale pak to kouzlo přerušil Moody svým basovým, tvrdým hlasem... a všechno zmizelo.
,,May, posloucháte?" zeptal se jí důrazně. Škubla sebou a chvíli to vypadalo, jako by mu chtěla jednu vrazit, pak se ovládla a plně se mu věnovala.
,,Promiňte, jen jsem se zamyslela."
Odfrkl si, ale pak pokračoval. ,,Za týden se chystá nějaká velká akce Smrtijedů, bude to vaše první. Jen jsem vás na to chtěl upozornit zvlášť, abyste se připravila," řekl. ,,Jako by to snad potřebovala," zabrblal pak. Slyšel jsem ho a ona musela taky, ačkoliv to nedala ani mrknutím oka znát.
,,Ovšem, to nebude problém," přitakala. Zbytek času se dívala jenom na Brumbála. Mě nevěnovala jediný pohled, přesto jsem věděl, že je roztěkaná, protože se každou chvíli natočila mým směrem. Než ale stihla totéž udělat s očima, vrátila se zpět do původní pozice.
Měl jsem nutkání si ten pohled vynutit. Třeba je to vážně ona. Sice se jí moc nepodobá, ale něco tu je. Podíval jsem se na ni pozorněji. Ano, první znak byly oči, druhý vlasy, třetí postava. Amy ovšem nebyla taková vyžle a v životě by si neostříhala vlasy.
Pak mě to uhodilo do očí, jako bych to viděl včera. Vždyť ona je v myslánce měla taky krátké. Tenkrát vypadaly jako spálené.
Zažehla se ve mně jiskra naděje a plála jako oheň. Po poradě s ní musím mluvit.
Ale ona to snad vycítila, protože se hned, jak Brumbál odešel, se zvedla a rychle odešla.
,,Siriusi, to jsi nemusel," zašeptal mi Remus hned potom, co odspěchala.
,,Já vím," odbyl jsem ho a chtěl jít za ním. Tentokrát mi to ovšem nevyšlo. Jako by se snad všichni spikli proti mně.
,,Měl by ses jí omluvit," pronesl vážně.
,,Právě jsem to chtěl udělat, když dovolíš!" zvýšil jsem na něj hlas a prošel okolo. Proběhl jsem halou a rozrazil dveře. Široko daleko nikdo nebyl. Jak by taky mohl, už dávno se musela přemístit domů. Napadlo mě, že bych se měl přemístit za ní. Jeden podstatný háček mi v tom ale zabránil. Já totiž nevím, kde bydlí.
Zoufale jsem se rozhlédl na jednu a pak na druhou stranu. Zmizela... vrátil jsem se zpátky do domu.
Jakmile jsem otevřel dveře do místnosti, všichni hlasy podezřele ztichly. Už tu zbyli jen James s Lily, Remus a Snape. Ostatní se shromáždili v kuchyni a ládovali se koláči od Molly.
,,Co je?" Neměl jsem rád, když mě takhle pozorovali. Připadal jsem si jako nemohoucí.
,,Siriusi? Co to do tebe vjelo?" optal se James. Vypadalo to, že se snaží zabránit smání.
,,Co myslíš?" Nechápavě jsem se na něj zadíval. Asi mi opravdu něco unikalo.
,,Siriusi, jen jsem ti chtěl říct, že mi to nevadí. Už bylo načase."
,,Mohl bys mi prosím tě říct, co tím myslíš a nepokračovat jenom ve svém monologu, kterému vůbec nerozumím?" vyjel jsem na něj. Snape v koutě se posměšně ušklíbl. Nevšímal jsem si ho.
,,Nedělej, že to nevíš. Všichni jsme viděli, jak jste se na sebe koukali," ohlásil James.
Tak o to tu jde. On si myslí, že jsem se znovu zamiloval. Kdybys jen věděl, Jamesi, koho mi May připomíná... Já jsem se znovu nezamiloval, jen jsem našel svoji ztracenou lásku...
Ucítil jsem nepříjemný tlak v hlavě. Rychle jsem zablokoval mysl, ale věděl jsem, že něco ten dotyčný slídil slyšel. A slyšel právě to, co jsem se snažil nejvíce ukrýt.
Vztekle jsem vytáhl hůlku a zamířil jí na Snapea. ,,Tohle už nezkoušej, Srabusi," procedil jsem skrz zuby. Snape nehnul ani brvou, jen mě zamyšleně pozoroval. Dokonce ani nevytáhl hůlku, ani se neušklíbl.
,,Zajímavé, taky mi někoho připomínala. Ale Amy je mrtvá. Viděl jsem ji zemřít na vlastní oči a dokonce jsem i viděl v mysli dvou Smrtijedů, jak jí házejí do řeky. Nemůže to být ona," řekl vážně a odešel bez dalšího slova. Pozoroval jsem lem hábitu, který provlál dveřmi.
,,Siriusi?" Tentokrát se ozvala Lily. Uvědomil jsem si, že pořád držím hůlku v napřažené ruce. Sklonil jsem ji a hůlku schoval do hábitu. ,,Nemůžeš se tím pořád trápit, už se stalo a mi jí nemůžeme pomoci."
,,Myslíte si, že jsem blázen," řekl jsem tiše. Vlastně to ani nebyla otázka. Ticho mi odpovědělo za ně.
,,Nesmíš žít minulostí. Dívej se dopředu," poplácal mě po rameni James. Všichni tři odešli. Nechali mě v tom samotného. Ale já jsem věděl, že ta nová dívka je něčím jiná. Je mi tak blízká. Musí to být ona.
I když, proč se neozvala. Proč se za celé ty dva roky neukázala, nedala alespoň vědět, že je v pořádku, aby nám nepůsobila bolest?
Vztekle jsem popadl první knihu, co mi přišla pod ruku a mrštil jsem s ní o zeď.
***
Další den jsem se probudila přesně se slunečními paprsky. Ačkoliv jsem šla spát brzo po půlnoci, můj polštář byl pořád ještě vlhký od slz. Ano, včerejší noc už by se dala zařadit mezi ty nejhorší.
Jakmile jsem dorazila domů, zjistila jsem, že jsem na tom hůř, než jsem si myslela. Před ostatními to bylo docela zvládnutelné, ale v bytu, kde jsem se už neměla před kým krotit se to na mě sesypalo jako smršť. A já nebojovala… už jsem neměla sílu. Proč bych měla o vše bojovat, když to stejně nedopadne tak, jak bych chtěla?
Podivně zkroucena na posteli nad fotkami z mého dřívějšího života. Slzy mi sice tvořily clonu, ale já jsem ji neměla za otravnou. Znala jsem každý záhyb jejich tváří. A najednou… slzy došli. Zbyly pouze tiché vzlyky doprovázené dalšími a dalšími návaly smutku, zoufalství a bezmoci.
Netuším, kdy jsem usnula. Hlavní pro mě bylo, že se mi ulevilo. Vše, co jsem v sobě dusila vyplavalo na povrch. Ale pořád jsem na to byla sama. Proto ve mně zůstaly kořeny. A já jsem moc dobře věděla, že z nich vyroste nový plevel. Protože já nemám ten nůž, co by plevel vyrval i s kořeny. Nemám další osobu, které bych se mohla svěřit se vším, co mě tíží.
S takovými myšlenkami jsem se přesunula do koupelny. Ačkoliv jsem se myla večer, vlezla jsem si do sprchy a pustila na sebe proud horké vody. Bubnovala mi na zádech a já se pod jejími chapadlovými doteky postupně uvolňovala.
Toho oblečení jsem tu teda moc neměla, budu muset jít nakupovat. Oblékla jsem si zelené triko s navrch černý hábit, který nosili všichni na Ministerstvu a vlastně i mimo něj.
Ráno jsem nesnídala, takže jsem před sedmou ranní už byla v práci. Rychle, abych nezahlédla osoby, jenž jsem vážně chtěla a přitom nemohla vidět, jsem vyjela výtahem do příslušného patra a bez průtahů si ihned sedla na místo. Hned, jakmile jsem to udělala, oslovil mě známý hlas mého nadřízeného.
,,Leilová, mám pro vás práci."
,,Dobré ráno," pozdravila jsem ho s malou připomínkou, že by mě mohl taky pozdravit.
,,Dobrý," zavrčel v odpověď podrážděně, až jsem se musela pousmát.
,,O jakou práci jde?" zeptala jsem se zvědavě a vstala ze židle, abych se mu mohla dívat do očí a nemusela přitom zvedat hlavu jako když se dívám na mrakodrap.
,,S dalšími pěti lidmi půjdete zkontrolovat jedno místo, dostali jsme tip na úkryt jednoho Smrtijeda. Sice to stejně bude jenom nějaký planý poplach, ale jen pro jistotu," oznámil mi.
,,Neměla jsem mít první akci až za týden?" Zajímalo mě, proč mě najednou tak hrne do všeho akčního.
,,Řekněme, že jsem o vás pak ještě trochu mluvil s Brumbálem a ten mě ujistil, že žádnou zdlouhavou průpravu nepotřebujete. Navíc se mám hodí všechny volné a hlavně schopné ruce," zamračil se a přejel pohledem po místnosti. Zastavil se na jednom mladíkovi, myslím, že se jmenoval Jake. Ten právě upadl a na podlohu se mi rozsypaly všechny papíry. Ihned je začal sbírat rukama.
,,Jankinsi, to nemáte hůlku nebo co?" zařval Moody přes celou místnost až sebou všichni cukli.
,,J-jistě, pane," odvětil ulekaně, mávl jí a se srovnanými papíry odspěchal pryč.
,,No, kde jsme to přestali?" zavrčel, ačkoliv já si byla jistá, že to byla řečnická otázka. ,,Ano, už vím. Nejspíš nejste jako tenhle úředníček, proto ta změna. Máte proti tomu snad námitky, Leilová?" Bylo nad míru jasné, že kdybych jen cekla, bylo by po mně.
,,Myslím, že ne, pane," odpověděla jsem s naprostým klidem, což ho poněkud rozhodilo. Nejspíš byl zvyklý na totální ustrašenost a podřízenost. Toho se u mě ale těžko dočká v takové míře.
,,Fajn," odsekl a odkulhal pryč. Zajímavé, včera jsem si ani nevšimla, že by dopadal na levou nohu.
Pak jsem si uvědomila ještě něco. ,,Ehm, pane?" zavolala jsem za ním.
,,Co zas?" otočil se na mě.
,,Neřekl jste mi kdy a kam se mám přemístit."
,,Je to dům na kraji vesnice Fressa. A přemístíte se teď hned. Nashledanou, Leilová!" Poslední slova na mě skoro zařval.
,,Nashledanou," vypustila jsem slova do prázdna a s úšklebkem se přemístila na danou adresu.

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.