Povídka Pod rouškou minulosti - 30. kapitola 2/2

15. září 2010 v 16:34 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
30.díl - 2/2
Shledání


,,Vedu nám novou posilu," oznámil vzápětí a pokynul mi, abych vešla.
Zdřevěnělýma nohama jsem udělala tři kroky a ocitla se vedle Brumbála. Pokud předtím někdo koukal na Brumbála, na mě přímo civěli. Bylo mi to nepříjemné. Poprvé za celou tu dobu jsem se zaměřila na jednotlivé tváře. Zezačátku jsem nikoho nepoznávala, ale pak... seděl tam Kingsley, Moody a pár dalších bystrozorů, které jsem zahlédla na ministerstvu. To ale nebyl ten šok, jež se mnou trhl. Seděli tam. Všichni a koukali se na mě se strachem a možná i opovržením. Jen ne přátelsky. Nepoznali mě, měli strach.
Zaplavila mě šílená vlna smutku a zklamání. Měla jsem co dělat, aby mě ten příboj neztrhl pod sebe, protože potom bych už nevyplavala.
,,Vypadá jako Smrtijedka," odfrkl si někdo. Poznala jsem ten hlas. Sirius. Nikdy jsem od něj ale tenhle tón neslyšela, jenom na jedny osoby mluvil takhle - na Zmijozelské. Zabránila jsem tomu, aby se mi tvář zkřivila bolestí a jen na něj bez mrknutí oka koukala.
Vypadal starší a tak nějak… ztrápený? Mohla jsem snad za to já? Moje "smrt"? To jsem do tak zranila?
,,Smrtijedka by se tady jen tak neukázala, Blacku. Tuhle osobu jsem navíc nikdy neviděl," zavrčel z kouta známý hlas. Takže alespoň Severus se změnil k lepšímu. On se přidal k Řádu. Ale podle všeho jinak, než jsem plánovala. On špehoval. Po tváři mi přelétl úsměv, který jsem zapomněla skrýt.
Každopádně si toho museli někteří všimnout, neboť se na mě upřely, kromě jedněch černých, i několik dalších… překvapených.
,,Á, Srabus si namlouvá holku," poškleboval se Sirius.
,,A tobě vadí, že ty bys neuspěl?" uťala jsem jeho sarkastické poznámky. Nevraživě se mi propaloval do očí. Když už jsem myslela, že to vzdám a poprvé za několik let přeruším oční kontakt první, zmateně zamrkal. Znovu na mě pohlédl a pak se otočil a zadíval se na stůl.
Třeba mě poznal, zajásalo mé hloupé já. To druhé ho však hned zaplašilo.
,,May Leilová rozhodně žádná Smrtijedka není, Siriusi," řekl Brumbál, jež se za tu dobu stihl přemístit na židli v čele stolu. Ani jsem si toho nevšimla.
,,A ani se toho nemusíme obávat, má s nimi nevyřízené účty, jak jsem slyšel."
,,Ostatně to my všichni," zabručel v odpověď jmenovaný.
,,Posaďte se, May," vyzval mě Brumbál a ukázal na jedinou volnou židli. Jako na potvoru byla přesně naproti Siriusovi a vedle Severuse, jež se mezitím přesunul stejně jako Brumbál.
,,Nějaký problém?" zeptal se mě bradavický ředitel, zmaten mým zaváháním.
,,Ne, pane. Všechno je v pořádku." Rozpohybovala jsem nohy, došla k židli a posadila se. Celou tu dobu mě všichni pozorovali. Musím říct, že mi to bylo dost nepříjemné.
Začaly se probírat problémy a nutné věci, které musí řád vykonat. Poslouchala jsem Brumbála a ostatní velmi pečlivě, ale přitom jsem také dovolila části mé mysli pozorovat ty báječné lidi, po nichž se mi tolik stýskalo.
James seděl hned vedle Lily a držel ji pod stolem za ruku. Pořád jsou spolu. Přála jsem jim to. Vypadali spolu tak šťastně. James si dokonce zkrotil to svoje vrabčí hnízdo. Ostříhal se, takže už nevypadal, jako když proleze křovím. A Lily? Ta snad ještě víc zkrásněla. Rudé vlasy jí splývaly po lopatky, taky se ostříhala a zelené oči byly plné radosti a štěstí. To se ještě znásobila, když pohlédla na Jamese.
Pak tu byl Remus. Zase mu přibylo pár jizev, ale jinak mu to slušelo. Vypadal s nimi vážněji, autoritativněji. Ale ten pohled. Pořád v něm byla stopa bolesti, kterou musí prožívat. Za několik dní bude úplněk. Musí mít strach. Obdivovala jsem ho, jak to nedává najevo.
Sirius seděl přímo naproti mně. Když jsem se na něj nyní zaměřila, uhnul pohledem. Celou tu dobu na mě hleděl… Ale tohle mu nebylo podobné. Nikdy jsem ho neviděla, že by byl tak dlouho netečný a díval se do stolu. Něco se s ním dělo. Ta jiskra mé lásky k němu se ještě prohloubila. Nechci, aby byl takhle nešťastný.
Musela jsem se na něj dívat velmi dlouho, protože se mi nakonec rozhodl čelit. Ale když se moje černé oči střetly s těmi bouřkovými, bylo to, jako bych ho nikdy neměla ráda dostatečně. To, co jsem k němu cítila nyní byl tak silný pocit zamilovanosti, až se mi zatočila hlava.
,,May, posloucháte?" vytrhl mě z té krásné euforie hlas Alastora Moodyho. Poprvé za tu krátkou dobu jsem měla chuť říct mu, ať se jde vycpat, ať nám nekazí tu chvíli. Ovládla jsem se ale a zaměřila se na něho.
,,Promiňte, jen jsem se zamyslela."
Odfrkl si, ale pak pokračoval. ,,Za týden se chystá nějaká velká akce Smrtijedů, bude to vaše první. Jen jsem vás na to chtěl upozornit zvlášť, abyste se připravila," řekl. Pak ale něco zabrblal. Znělo to moc podobně větě: ,,Jako by to snad potřebovala."
,,Ovšem, to nebude problém," přitakala jsem hned. Zbytek času jsem se velice nenápadně dívala jenom na Brumbála. Nechtěla jsem zase vidět ty lidi naproti mně.
Každou minutu, každý pohyb hodinových ručiček jsem se modlila, aby už schůze skončila. A nakonec to vyšlo. Brumbál se omluvil a opustil schůzi. Všichni se začali zvedat ze židlí. Napodobila jsem je. Spěšně jsem přešla ke dveřím a vyšla na chodbu. Chtěla jsem být pryč dřív než se se mnou začne někdo vybavovat. Z místnosti jsem slyšela vrzání židlí a šoupání nohou. Každý se loučil s každým, ptal se na rodinu, přátele.
Přidala jsem do kroku. Prudce jsem otevřela vchodové dveře a vyšla na večerní vzduch. Ta porada musela trvat hodně dlouho, protože už byl vidět měsíc a hvězdy. Teprve nyní jsem si dovolila zpomalit. Vkročila jsem do stínu stromů. Místo, na které jsme se se Salazarem přemístili.
Zastavila jsem se a znovu pohlédla na dům, z něhož jsem vyšla. Tam jsou mí nejdražší. Vím o nich, ale nemůžu nic dělat. Nemohu říct: To jsem já, vaše Amy. Nemohu je obejmout, nemohu nic, jen se dívat. Snad proto jsem si ty obličeje ukládala do paměti pokaždé, když jsem na ně pohlédla.
Každou změnu jejich tváří, vlasů. Vše, na co jsem si nevzpomínala, nebo co přibylo.
Vyrušil mě zvuk otevírajících se dveří. Někdo vyšel před dům a rozhlédl se. Sirius. Hledal mě? Vypadalo to tak. Začal se rozhlížet na všechny strany, jako by někoho hledal. Stál tam, očima těkajíc všude kolem. Když nic nenašel, bezmocně svěsil ramena a zašel zpět do domu.
Bolelo mě se na něho dívat. Zaplašila jsem slzy, které se draly na povrch. Právě vycházela další osoba, na hlavě kápy. Severus Snape se ani nerozhlédl a mířil si to na opačnou stranu. Pak se zarazil, pohlédl k místu mého úkrytu.
Zadržela jsem i dech. Kdyby mě objevil, nedopadlo by to dobře. Navíc kdyby se cokoliv dozvěděl, byl by v nebezpečí. S Voldemortem si nebudeme zahrávat.
Jakoby vyslyšel mé myšlenky, otočil se a jedním tichým prasknutím se přemístil pryč.
Ještě pár minut jsem tam stála a vstřebávala myšlenky. Následně jsem ho napodobila a přemístila jsem se k sobě do bytu, kde jsem poprvé za několik týdnů otevřela album fotek od Harryho.


Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.