Povídka Pod rouškou minulosti - 30. kapitola 1/2

15. září 2010 v 16:33 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
30.díl- 1/2
Shledání


Nedalo by se říct, že jsem prospala noc, ale rozhodně to nebyla jedna z mých nejhorších. Měkká postel, peřiny a žádná tráva nebo sláma. Na to jsem nebyla zvyklá. Nechci tím samozřejmě říct, že by mi to nevyhovovalo, právě naopak.
Vstala jsem časně. Umyla se, nasnídala… a to všechno aniž bych se jedinkrát podívala do zrcadla. Po tom všem jsem se postavila doprostřed pokoje, mávla jsem hůlkou a odstranila veškerá zrcadla v bytě. Bylo mi upřímně jedno, jak se bude tvářit Salazar, který za chvíli dorazí. Prostě už jsem se nechtěla vidět.
Včera jsem v koupelně klečela dost dlouhou dobu na to, abych věděla, co mi nepomůže v sebejistotě a sebevědomí. Jak jsem si tak přehrávala všechny myšlenky, jež mi prošli hlavou, musela jsem se usmát své naivitě. Jak jsem si mohla myslet, že by mě to všechno nezměnilo? Ovšem, nějaká změna proběhla již předtím. Vlastně by se dalo říct, že měli dokonce i jisté fáze.
První - Voldemort, druhá - Harry, třetí - Salazar a čtvrtá? Jaká bude ta čtvrtá? Malá dušička uvnitř mě doufala v Siriuse. V to, že mě vrátí zpátky do normálu, jako by se nic nestalo. Bohužel, ta větší a pravdomluvnější část věděla pravdu: na tohle už nikdy nezapomenu. I kdyby se snažili všechny kouzelníci světa, nikdy to nezmění. Proč? Protože přede mnou je ještě jeden úkol, ten nejtěžší…
Tak mě napadá, že vím, jaká bude čtvrtá fáze - smrt a nicota.
Než jsem se do té apatie mohla ponořit celá, zjevil se vedle mě Salazar. Očividně v jejich době nikdo neklepal, protože on chodil všude. A když říkám všude, myslím tím doslova. Podle mě by byl schopný za mnou vlézt i do koupelny.
,,Dobré ráno," pozdravil. Bylo očividné, že má dobrou náladu. Překvapilo mě to, stejně jako fakt, že na sobě nemá svůj bílý hábit až na zem, ale rifle, košili a černý hábit po kolena.
,,Dobrý," odvětila jsem zmateně a přejela ho tázavým pohledem.
,,Snad sis nemyslela, že bych tě předhodil vlkům samotnou, May," ušklíbl se a ve mně se začal vařit kotel plný páry.
,,Nemohl bys mě říkat Amy, když jsme v soukromí? May mě docela nevyhovuje," zavrčela jsem, ,,A navíc ses mě nebál pustit ani proti chiméře, tak proč najednou taková starost?"
,,Nebuď hned podrážděná, Amy," řekl vážně a sedl si k dřevěnému stolu. Potřebuješ s sebou někoho věrohodného," vytáhl z hábitu lahvičku odporně vypadající tekutiny.
,,Mnoholičný lektvar?" nadzvedla jsem obočí. ,,Kdo je ten nešťastný?"
,,Lew Miller, Brumbálův německý přítel. Už se dlouho neviděli a navíc jsem ho delší dobu pozoroval, takže by s tím, že by mě poznal, neměl být problém. Navíc Lew byl dobrý Nitrozpytec." Položil lahvičku na stůl a vytáhl druhou.
,,A tohle-"
,,Hoho, tak to prr, já do sebe žádný dryáky lít nebudu, změním se pomocí kouzla!" Nenechala jsem do ani domluvit a už jsem hlasitě protestovala.
,,Mohli by tě poznat," zamračil se.
,,A jak asi?" dělala jsem nechápavou, ale obličej se mi přesto stáhl do bolestné masky. Nemusela jsem pít ani žádný lektvar a nepoznali by mě.
,,Tak dobře," povolil Salazar. Podle mě to bylo překvapivě hladce, ale nekomentovala jsem to.
,,Mimochodem, jak se chceš změnit, když jsi vyházela všechny zrcadla?" Takže si všiml. Mávla jsem rukou a odplachtila do koupelny. S odporem a jedním hlubokým nadechnutím jsem si přivolala jiné zrcadlo. Třikrát jsem jí mávla. Poprvé jsem si upravila nos, podruhé lícní kosti a potřetí jsem se zkoušela udělat silnější, ale moc to nefungovalo. Byla jsem stále ta vyžle s vystouplými kostmi a svaly, které v této kombinaci vypadaly nepatřičně. Měla jsem o toho pocit povědomého odporu vůči sobě samé a ještě většího k tomu muži v kuchyni. Rychle jsem ho zaplašila a otevřela dveře, abych z té místnosti konečně odešla.
Jakmile mě uviděl a zkontroloval, při čemž nasadil dost nesouhlasný výraz, který jsem naprosto ignorovala, popadl lahvičku lektvaru a na jedno polknutí je vypil.
Za okamžik se ztěžka opřel o hranu stolu a zrychleně dýchal. Přímo před mýma očima se začal kulatit, zkracovat a různě tvarovat, až se z něho stál obtloustlý, malý muž s knírem a prořídlými vlasy. Malá prasečí očka si mě měřily a zároveň varovaly, abych se nesmála. Jen jsem se ušklíbla, protože do smíchu mi rozhodně nebylo. Za chvíli se uvidím se svojí rodinou, kterou jsem neviděla několik let.
,,Co teď?" optala jsem se jakoby nic.
,,Máme schůzku s ministrem, abychom doladili tvoje přijetí mezi bytrozory. Je tam teprve krátkou dobu. Takový ustrašený mladík, nevím jak ho mohli zvolit. Jmenuje se Lerell," sdělil mi, přitom si upravoval hábit.
,,Takže nejdřív k Ministrovi," přikývla jsem nervosně. Nedokážu si představit, kdy jsem byla v takovémhle stavu. Ani před zkouškami NKÚ. Taky že tohle nebyly zkoušky jenom o známky, tady šlo o rodinu.
,,Víš, kam se přemístit?" otázal se mně. Hned, jak jsem přikývla, už zmizel. Naposledy jsem se zoufale rozhlédla po pokoji. Snažila jsem se najít nepatrnou záminku, abych nemusela pryč. Bohužel…nic. S hlasitým povzdechnutím jsem se přemístila za ním.
Ocitla jsem se v prostorné hale ministerstva. Bylo to tu přesně takové, jaké jsem čekala. Rušné, chaotické, neuspořádané. V tomhle davu se snadno ztratíme. Výtah nás zavezl do nejvyššího patra. Šli jsme ihned k hubené, na pohled nepříjemné ženské. Jak tam tak seděla, připomněla mi pohádku o ropuše na prameni. Tady byl jen malý zádrhel v tom, že pod ní žádná voda netekla.
,,Dobrý den, jdeme za ministrem Relellem, jsem Lew Miller a tohle je nová bystrozorka May Leilová," představil nás Salazar.
,,Já vím," vyštěkla na nás. ,,Vstupte, už vás očekává, máte zpoždění." S pozvednutým obočím jsem překontrolovala hodiny nad ní. Bylo dvacet vteřin po sedmé ráno. Tahle ropucha ovšem čas měří asi i na miliardtiny.
Salazar to nekomentoval a vkráčel do kanceláře. Tam seděl pěkně zakulacený, malý, asi třicetiletý mužík. Byl dosti podobný Lewovi.
,,Dobrý den, vedu vám May," řekl. Ministrovi oči na mě na chvíli spočinuly. Zdálo se mi, že v nich byl chvilku vidět strach. Ten pocit však hned zmizel a on se zaměřil zpět na Salazara.
,,Ano, ano. Každou pomoc vítáme s otevřenou náručí. Můžete nastoupit hned dnes."
Podle tohoto krátkého prostoru jsem si o něm stihla udělat názorný obrázek. Už jsem tušila, proč ho zvolili. Žádný jiný blázen se totiž nenabídl ze strachu z Voldemorta a tenhle hlupák je tak neschopný, že ani Voldemortovi nepřekáží. Navíc o oddělení bystrozorů nemá žádné informace. Vše si tu běží, jak chce, jak to komu vyhovuje. Docela jsem se divila, že všichni chodí do práce ještě včas.
,,Ano, to bude skvělé," přitakala jsem.
,,Tu máte přijímací protokol, odevzdejte ho Alastoru Moodymu, vede bystrozorské oddělení," podal mi cár papíru a naznačil, abychom šli.
,,Tak to bylo rychlý," poznamenala jsem kysele, když jsme jeli výtahem na moje nové pracoviště.
,,Je to tu horší než jsem čekal. Ten hlupák nemá ani ponětí, do čeho se pustil," odvětil rozzlobeně Salazar. ,,Doufám, že ti nemusím připomínat, abys nepoužívala svou moc jen tak. Chytej Smrtijedy jako každý jiný."
,,Jasně," zabrblala jsem. Výtah poposkočil na znamení zastávky ve třetím patře.
,,Večer tě vyzvednu a zajdeme za Brumbálem," oznámil mi a než jsem stihla zareagovat, přemístil se jinam. Moc dobře věděl, jak nesnáším, když tohle dělá, ale pořád bude provokovat.
,,Jedete dál, nebo tady budete stát mezi dveřmi!" ozvalo se za mnou naštvaně. Uvědomila jsem si, že tam stojím jako tvrdé Y. Honem jsem popošla. Přede mnou byla dlouhá, úzká chodba s mnoha dveřmi. Hned ty druhé hlásaly: Bystrozorské oddělení.
Vkročila jsem bez dlouhého rozmýšlení, neboť mi bylo jasné, že pokud bych tu stepovala ještě minutu, nenašla bych odvahu vstoupit.
Bylo to tu jako v mraveništi. Malé kancelářky, oddělené přepážkou z papíru. Jako myší díry. Po krajích byly uličky většího rozměru, jedna vedla k mapě, jež zabírala celou protější zeď. Zaujala mne. Blikali na ní malá červená, černá a zelená světýlka. Nejspíš druhy používané magie. Ta druhá směřovala ke dveřím do kanceláře údajného Alastora Moodyho.
Zaklepala jsem.
,,Dále," zaduněl hlas uvnitř. Když jsem vešla, nestihla jsem se divit. Všude byli rozmístěny nějaké přístroje, kukátka, zrcadla, v nichž byla mlha. Ale to nebylo to nejpodivnější. Ne, opravdu ne. Jasně vedl ten muž za dubovým psacím stolem. Obličej protkaný jizvami a s novou červenou jizvou na místě, kde mu chyběl kus nosu.
Nejspíš viděl, jak jsem se zarazila.
,,Nečumte na mě tak a radši mi řekněte kdo jste!" obořil se na mě.
,,May Leilová, mám zde pracovat jako nová bystrozorka," odvětila jsem poklidně a přidala úsměv. Byl mi docela sympatický. Nevím proč, prostě to tak bylo.
,,Nešklebte se na mě, jaké školy máte vystudované?" Takhle se ptal ještě asi pět minut, než se zdál být uspokojen. Bavila jsem se jeho přísností a bručounstvím.
,,Dobře, takže si vás prozkouším," zamumlal. Teď jsem se zarazila. Jak to myslel? To už ale proti mně rozletěl červený paprsek. Než jsem stihla přemýšlet, co dělám, bleskurychle jsem ho odvrátila.
Moodyho oči se přivřely do úzkých štěrbinek, ale pak se zašklebil. Na můj vkus až moc rychle. ,,Myslím, že si budeme rozumět, slečno Leilová," pronesl. Něco však bylo špatně. Najednou se mě chtěl až moc rychle zbavit. No super, zvorala jsem to hned napoprvé. Nechci vědět, co se mnou udělá někdo, koho znám.
Ve dveřích mi ukázal můj box. Znuděně jsem k němu přešla a plácla s sebou na židli. Na stole byla spousta pergamenů. Nějaké primitivní případy, který potřebují zprotokolovat a zařadit. Tak, sem se stěhuju. Super. Pak mě ale napadlo, že bych se tu měla porozhlédnout. Opatrně jsem vykoukla z boxu. Třeba tu bude někdo, koho znám. Ale všude kolem mě byli jen neznámé, znuděné tváře.
,,Další nováček?" Otočila jsem se po zvuku toho hlasu. Stál tam mohutný Afričan a měřil si mě pobaveným pohledem.
,,Jo, další," ušklíbla jsem se.
,,Jsem Kingsley," představil se.
,,May Leilová."
,,Každopádně máš odvahu, žádný holky tu už nejsou. Zařizují si rodinu a tak, víš. Předhodili tě lvům." Zamračila jsem se nad tou definicí.
,,Neboj se, já umím zkrotit."
Zasmál se. ,,O tom nepochybuju, vypadáš dost strašidelně."
Zkazil to. Všechno. Konečně jsem na to na okamžik zapomněla. Ale on za to nemůže, je to veselá kopa, to jsem poznala. Co na srdci, to na jazyku. Nemůžu se na něj zlobit, natož po něm vyjet.
,,Dík," zabručela jsem. Nejspíš ze mě něco vycítil, protože se rozloučil a odešel si po svém.
Povzdechla jsem si a pustila se do toho štosu pergamenů. Pomalu jsem se prokousávala každým z nich. Bylo to nudné. Čekala bych nějaký zásah, ale nic. Jen ticho, narušované škrábáním brků a těžký vzduch.
A takhle to šlo až do večera. Ve čtyři mi končila pracovní doba. Sebrala jsem všechny své věci, což byla jenom drobná taška přes rameno, rozloučila se a přemístila domů.
Už na mě čekal. ,,Jaký byl den v jiném světě?" optal se vesele. Schůzka s Brumbálem nejspíš proběhla na výbornou.
,,Fajn."
,,Dojdi se převléct a vyrážíme," řekl vážně. Seděl na židli u stolu a sondoval každý můj pohyb. Nevěděla jsem proč a vlastně jsem ani nechtěla.
Odběhla jsem do pokoje, natáhla na sebe černý nátělník a rifle, přes ně si přehodila hábit. Byla jsem do minuty.
Tak, konečně se setkám s někým, koho budu znát. Žaludek se mi obrátil nervositou. Nyní už jsem měla jistotu, že je uvidím. Tentokrát se mi nevyhnout jako v práci. Uvidím Siriuse, James, Lily, Remuse…
,,Nemám čas do zítra, May. Nebloumej nad uzavřenými věcmi a pojď už!" křikl na mě z kuchyně Salazar.
,,Už jdu," odsekla jsem ve dveřích.
,,Procvičíme si u toho stopování, co říkáš?" navrhl a zase zmizel. Rozzuřeně jsem zavrčela. Zavřela jsem oči a snažila se vycítit jeho magii. Šlo to rychle. Převážně i protože jsem na něj byla jaksi vyladěná. Za necelou půl minutu jsem se ocitla ve stinném parku v Londýně.
,,Polevuješ," oznámil mi, otevřel rozvrzanou branku a vyšel na silnici.
,,Kam teď?" protáhla jsem.
,,Počkáme na Albuse."
,,Takže už si tykáte? To je úžasné," podotkla jsem sarkasticky.
,,Změnila ses, May, víš to? Jsi teď podobná Snapeovi," řekl tiše. Neměla jsem čas to vstřebat a z parku, kam jsme se přemístili předtím se ozvalo PUF od příchodu Brumbála.
Vypadal přesně tak, jak jsem si do uchovala v paměti. Hodný, starý muž s jiskrnýma očima a půlměsícovými brýlemi.
,,Á, zdravím, vy musíte být May Leilová," přešel hned rozradostněně ke mně a natáhl ruku. Nedalo se mu ten úsměv neoplatit.
,,Albus Brumbál?" řekla jsem tázavě, přestože jsem ho už znala.
,,V celé své nekráse," vřele se usmál a stiskl mi napřaženou dlaň. Jakoby se ve mně vzedmula vlna naděje. Pocítila jsem úžasný pocit nalezení se. Našla jsem svoji naději, semínko, ze kterého vypěstuji růži.
,,Tohle je ten talent, který jsem našel, Albusi," přikyvoval Salazar a přitom ukazoval na mě. Vypadal dost komicky, ale musela jsem uznat, že to hrál dobře.
,,Ano, musíte být velmi talentovaná čarodějka, drahá May. Opravdu chcete vstoupit do Fénixova řádu? Lidem v něm se moc nedaří a navíc, jejich rodiny se často stávají terčem-"
,,Ona je sama, Albusi," přerušil ho Salazar. ,,Vše už jsem jí vysvětlil, chce být proti Voldemortovi. Řekněme, že s ním má nevyřízené účty."
,,Vážně?" zvážněl Brumbál a rentgenoval mě pohledem. Každou chvílí jsem čekala, že se mi bude snažit dostat do hlavy, ale nestalo se tak. Prostě mě jen pozoroval. ,,My tu ale nejsme z pomsty. Chceme jen dobro."
,,Já vím, pane, Lew to jen špatně vysvětlil," promluvila jsem.
,,Tak já už půjdu," řekl Lew. ,,Mám něco neodkladného v Německu. Chovej se slušně, May a tebe jsem zase rád viděl, Albusi," vyhrkl najednou Salazar. Netušila jsem, co ho přimělo k takovému rozhodnutí. Měl tu být se mnou, hlídat mě, podporovat, abych neudělala nějakou pitomost. Dobře jsem věděla, co znamenalo to: Chovej se slušně, ale nevěděla jsem, proč mě takhle zkouší. Jako by toho nebylo už na jeden den moc.
,,Tak ahoj," rozloučila jsem se překvapeně a Lew alias Salazar se kvapně uchýlil do stínu stromů, odkud se přemístil pryč.
,,Adresa domu řádu je Greewitch 18, Londýn," zašeptal mi Brumbál. Pomyslela jsem na něj a ihned se přede mnou začal formovat dům se žlutou omítkou a bílými rámy kolem oken. Vypadal víc než hezky. Takový útulný.
,,Půjdeme?" zeptal se mě s širokým úsměvem Brumbál.
,,Ano... jistě, promiňte," zakoktala jsem a vykročila k domu. Čím víc jsme se k němu přibližovali, tím víc mi těžkly nohy. Nechtěla jsem dál. Pokud projdu těmito dveřmi, nastane změna. A já nevím, jestli dobrá nebo špatná, ale bude to změna.
Brumbál otevřel bílé dveře a podržel mi je, abych mohla vstoupit. S mravenčením po celém těle jsem překročila práh. Bylo to tu hezké, přímo krásné. Bíle natřené stěny, na zdech obrazy s pohyblivými kouzelníky. Zvědavě si mě prohlíželi a pak utíkali ke druhému portrétu, oznámit jim, kdo přišel nový.
Na konci byly dveře. zastavila jsem se a nechala jít prvního Brumbála. Shovívavě se pousmál a vstoupil. Hlasy, které uvnitř šuměly v tu ránu utichly a kouzelníci rozesazení kolem dlouhého stolu se na něj zadívali.
,,Přeji dobrý večer," pozdravil Brumbál. Věděla jsem, že žádný z těch lidí mě ještě nevidí. ,,Vedu nám novou posilu," oznámil vzápětí a pokynul mi, abych vešla.

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.