Povídka Pod rouškou minulosti - 28. kapitola

15. září 2010 v 16:29 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
28.díl
Lži, které měli ochránit. Ale koho?


Rozespale jsem otevřela oči v těsném souladu se slunečními paprsky, které mi v tu chvíli začaly vstupovat pootevřeným oknem do pokoje. V tuhle dobu jsem se přesně vždy budila. Stejně jako teď.
Otočila jsem hlavu od té zlatavé záře na druhou stranu. Nechtěla jsem vstávat. Tedy, ne že bych nechtěla, ale můj mozek netoužil po neuspokojivých odpovědích a dalším namáhavém cvičení na zvýšení mé výkonnosti.
Téhle větě jsem se v duchu uchechtla. Znělo to, jako bych byla stroj. Nějaký robot, na kterém pracují tak dlouho, dokud nebude schopný splnit všechna přání, které mu uloží. Přesně tak jsem si někdy připadala.
Fungovala jsem. Přežívala, …ale nežila. Nebylo mi dovoleno se ptát na nic jiného, než bylo téma výcviku. Když jsem si postavila hlavu, Harry, muž, který mě cvičil a kterému jsem tykala, mě donutil se nevzpírat.
Zprvu jsem ho za to nenáviděla. Jak mi on může zakazovat být s rodinou? S přáteli? Se Siriusem? Neměl na to sebemenší právo. Ale jakmile jsem se rozhodla k odchodu, nějakým neznámým způsobem se ocitl u mě v pokoji a kusem papíru. Vždy na něm byly napsány jedny a tytéž věty: Nemůžeš odejít, dokud neřeknu, že jsi připravená. Do té doby jsi tu jako v nedotknutelné bublině. Nedostaneš se ven.
Nevěřila jsem tomu, dokud jsem si to sama nevyzkoušela. Utekla jsem v noci, hned po tom, co jsem od něj dostala první vzkaz na papíru a on pak odešel spát.
Dlouho jsem se proplétala hlubokým a temným lesem, až jsem narazila na hranici. Jakmile se špička mé boty dotkla jakési neviditelné dělící čáry, jako bych dostala ránu elektrickým proudem. Odhodila mě to na mýtinu asi padesát metrů od místa, kde jsem předtím stála.
Pak už jsem to nezkoušela.
Vědomí, že nevím, jestli jsou v pořádku, jak se jim vede a další miliony otázek v mé hlavě mi nedaly po nocích spát a strach o ně se každým dnem prohluboval. Ale nemohla jsem dělat nic. V tomhle jsem měla svázané ruce, jako ještě nikdy. A Harry… pouze krčil rameny na všechny mé dotazy.
Tak jsem jen trpělivě snášela všechny Harryho bojové metody a způsoby učení, jež mi mnohokrát připadali přehnaně drastické a nesmyslné.
V prvním souboji mě porazil ještě dřív, než jsem si vůbec stihla promyslet zaklínadlo. Trvalo to strašně dlouho, než jsem byla schopná vydržet alespoň pět minut. Nejhorší bylo, že mi nedával žádné rady, jak na to. Nechal mě, ať na to přijdu sama.
Do písku načmáral jméno zaklínadla a správnou výslovnost. Potom ho jednou jedinkrát předvedl. Následovala kletba nebo obrana, podle toho, jaké kouzlo to bylo, na vyzkoušenou, jestli se mi to povede. V tomhle systému jsem zrovna dvakrát nevynikala. Nikdy se mi nepodařilo udělat něco na poprvé. Harry s tím byl značně nespokojený.
Zajímavé ovšem je, že mezi nás toto cvičení zaneslo jakés takés pochopení. Sdílnost. Nevím proč, ale vždy mi připadalo, jako by se mu to, že je tu zavřený jako nějaký kůň ve stáji, zrovna dvakrát nelíbilo. Zdálo se, že to prostě jen trpělivě snáší stejně jako já a v duchu očekává pomoc od neviditelného zachránce.
Neskutečně mě to štvalo, protože jsem chtěla vědět, co je za tím vším. Pokaždé, když se mi ukazoval nějaké nové zaklínadlo mu v očích hrály plamínky nevyslovené naděje. Jakmile se mi ovšem nepovedlo, pohasly. Snad jako by tam nikdy nebyly. Nahradil je neutrální výraz a opakování všeho tak dlouho, dokud jsem se to nenaučila správně.
A tak dny plynuly. Musela jsem ale uznat, že ví, co dělá. Po půl roce jsem uměla snad všechna možná a nemožná zaklínadla. Myslela jsem, že už budu moci konečně pryč, ale tohle byl teprve začátek.
Následovala bezhůlková magie. To bylo poprvé, kdy ty plamínky v Harryho očích nevyhasly. Šlo mi to. Chvíli jsem sice přicházela na princip, ale hned, jak jsem tohle překonala, už mě nešlo zastavit. To, co se dalo provádět s hůlkou jsem nyní zvládala pouze mávnutím ukazováčku, či ruky. Někdy i jen pohybem očí. Samozřejmě, věděla jsem, odkud ten dar pochází. Salazar Zmijozel.
Zajímavé bylo, že Harryho vůbec nepřekvapilo vědomí mého zvěromágství, či Nitrozpytu a Nitrobrany. Pouze kývl na znamení souhlasu a dolaďoval některé moje chyby. To je další věc, ve které jsem nezaostávala. Po pár dnech jsem uměla uzavřít hlavu natolik, aby se mi do ní nedostal, ačkoliv, jak jsem zjistila, Harry byl velmi nadaný Nitrozpytec.
Možná se ptáte na moje občasná vidění. Ta moc se už neobjevila. Párkrát mě napadlo použít ji na Harryho, ale jako by mě něco blokovalo. Nebyla jsem si jistá, jestli je to on, nebo vědomí toho, že už bych měla být správně mrtvá. Ale nijak zvlášť jsem to nepostrádala.
Ano, na tyhle dny se těžko vzpomínalo, ale to jsem ještě neviděla, co mě čeká dneska až vstanu. Přesto jsem se tomu nemohla vyhnout a tak jsem odhodila peřinu a jedním plynulým pohybem si stoupla bosýma nohama na zem. Tiše jako myška jsem přešla po pokoji do koupelny, kde jsem se umyla, učesala a přistrojila do volného oblečení, což byly většinou tepláky a tričko.
Bez sebemenšího zájmu jsem prošla knihovnou, ale zůstala jsem strnule stát, když jsem z kuchyně uslyšela hlasy. Dva mužské a jeden ženský. V tu chvíli hlasy ztichly. Než jsem se opět dala do pohybu a otevřela dveře, v místnosti byl jen Harry.
,,Kdo tu byl?" otočila jsem se na něj bez popřání dobrého rána. Zvedl hlavu a očima přelétl po místnosti. Zastavil se až v ztemnělém rohu. Všimla jsem si jistého znepokojení a možná i nesouhlasu v jeho očích.
Potom jsem pohlédla tam, kam on a dech se mi zastavil. V koutě stál v bílé róbě Salazar Zmijozel. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Vysoká postava, hnědé vlasy, zelené oči. Podivně tvarovaný obličej s vystouplými lícními kostmi.
,,Ahoj Amy," pozdravil s malým úsměvem. Kývla jsem na odpověď, protože jsem ze sebe nebyla schopna vydat hlásku. ,,Vím, že tě moje návštěva zajisté překvapila, ale je čas."
,,Můžu jít domů?" vyhrkla jsem s nadšením.
,,Tak jsem to nemyslel," odpověděl vážně. ,,Půjdeš pouze pryč odtud. Máme úkol."
Jako by mi do srdce zaryli tupý, rezatý nůž. Nebyla jsem schopná dýchat, mluvit. Jediné, co jsem udělala bylo instinktivní ustoupení o několik kroků vzad.
,,Nepůjdu odtud," zašeptala jsem tak tiše, že jsem měla pochybnosti, jestli vůbec něco slyšel.
,,Tvůj výcvik je u konce, Amy. Harry už tě nemá co naučit. Nyní si tě převezmu já."
Ale já nechtěla. S Harrym jsme si k sobě našli cestu, za ty dlouhé měsíce jsem se na něho upnula. Byl jediný člověk, který tu celou dobu byl se mnou. To on mi pomáhal zahojit rány, a nejen ty viditelné, ale svým způsobem i ty na duši.
Vzpomněla jsem si na ty první noci. Na tu tmu, která ve mně vyvolávala paniku a nekonečné návaly hysterie. To on za mnou chodil v noci, sedl si do křesla a byl tam, dokud jsem neusnula. Nedalo by se říct, že by to odeznělo, ale zlepšilo se to. Už jsem dovedla být v temné místnosti bez paniky. Byla jsem schopná rozumného myšlení.
A teď jsem se toho měla vzdát. Na druhou stranu, Salazar Zmijozel nebyl němý a mohl by mi poskytnout odpovědi na otázky, které mě už skoro rok pálí na jazyku.
Nevěděla jsem, že celou tu dobu stojím jako solný sloup a kmitám očima od jednoho k druhému.
,,Nemůže jít Harry s námi?" zeptala jsem se s neskrývanou nadějí v hlase. Jmenovaný byl ke mně natočen polovinou obličeje, ale všimla jsem si, jak tvář v jednu chvíli bolestivě stáhl.
,,Ne, zaslouží si už klid," odvětil moudře Salazar a pousmál se na Harryho. Ten mu úsměv neoplatil, pouze přikývl. Všimla jsem si, jak se střetli očima. Němý rozhovor.
Následně Harry vstal a v tutéž sekundu Salazar opustil místnost. Viděla jsem, jak se na mě dívá. Jak by se rozmýšlel nad dvěmi variantami a nevěděl, která z nich je horší.
,,Než odejdeš, Amy, chtěl bych ti něco říct," promluvil chraplavě. Zděšeně jsem na něj zůstala zírat. Vždyť by přeci němý? Jak to, že najednou mluví? Lhal mi… Celou tu dobu.
,,Chtěl by ses nějakým způsobem ospravedlnit? Nenamáhej se, protože tohle ospravedlnit nejde!" vyštěkla jsem. Hned potom mě to však zamrzelo. Stiskl zuby, aby nedal najevo bolest a já poznala, že lituje toho, jak se předtím rozhodl.
,,Vím, že to nejde. Pouze bych ti chtěl dát pár věcí a rad na přemýšlení." Neodpověděla jsem, jen na něj tupě koukala. Nejspíš usoudil, že ze mě nic nedostane, tak pokračoval.
,,Zaprvé bych ti chtěl říct jedno: V životě jsem neviděl tak talentovanou mladou čarodějku. Věř mi, že kdybych mohl cokoliv změnit, bylo by to to, co tě čeká. Bohužel to není v mé moci a tak jen budu přihlížet a dívat se…" Na okamžik mu po tváři přelétl podivný výraz. Zprvu jsem ho identifikovala na provinilý, pak jsem to zavrhla, ale jakmile jsem se chtěla podívat znovu a tentokrát pořádně, už tam nebyl. Jako by se mi to zdálo.
Bylo dlouho ticho.
,,Jak to myslíš dívat se?" zeptala jsem se pak, přešla ke stolu a posadila se k němu. On mě napodobil.
,,Vím, že když jsi byla v bezvědomí… setkala ses s lidmi. Těmi, které máš ráda… i těmi, které nenávidíš." Ani jednou na mě nepohlédl. ,,Já půjdu za nimi. Konečně budu volný," povzdechl si. Připadalo mi, jako by celou dobu čekal pouze na tom, aby mohl pronést tuhle větu.
,,Umřeš?" vydechla jsem stísněně. Nedokázala jsem si už bez něj nic představit. Zřejmě následek mojí fixace.
,,Ne tak docela, spíš se vrátím…"
Nechápavě jsem na něj zírala. Poprvé za tu dobu se usmál.
,,Tohle ale není příběh pro tebe. Ty budeš mít jiný, Amy. Budeš šťastná, mít kupu dětí… jednou."
,,Ale kdy? Nesmím je ani vidět…" špitla jsem a do očí se mi nahrnuly slzy.
,,Brzy, už brzy, Amy. Stačí jen vydržet."
,,Proč mi nemůžeš ukázat to, co chce on?" kývla jsem ke dveřím.
,,Protože toho vím příliš. Musel bych odolávat velkému nutkání udělat to za tebe. Chránit tě. Musíš na to být sama."
,,Můžu se tě zeptat na jednu otázku?"
Podezřívavě přimhouřil oči, ale pak přikývl.
,,Proč si se mnou tak dlouho nemluvil? To jsem byla tak otravná?"
Vesele se zasmál. ,,To ne, ale měl jsem prakticky jen dvě možnosti a ani jedna neobsahovala odpovědi na všechny tvé otázky. Mohl jsem předstírat nevědomost, ale věděl jsem, že by mě moje slova prozradila. Zvolil jsem mlčení."
,,Nyní už mě je můžeš dát?
,,Myslíš odpovědi?" ujišťoval se. Když jsem přikývla, odpověděl: ,,Jen na některé."
,,Jak dlouho s ním budu muset být?"
,,Dokud nenajdete všechny viteály. Ne, nepřerušuj mě," zadržel proud mých otázek, ,,Budete po nich pátrat. Ty víš, co to je za předměty. Teď se s nimi setkáš a musíš být opatrná. Velmi opatrná, Amy. Nebudeš moci ukázat jedinou slabinu. Tvoje největší spočívá v tom, že jsi jeho dcera a taky v tom, co jsi přežila. Ještě nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal. Možná s jedním člověkem…" odmlčel se. ,,Ale to už je dávno…"
,,S kým?"
,,Znáš ho," pousmál se. ,,Až ho spatříš, sama na to přijdeš. Nebo ne…"
,,Nesnáším, když mluvíš v hádankách a ty to víš," zavrčela jsem.
,,Ještě nikdy jsem s tebou nemluvil," podotknul, ale pak zvážněl. ,,Máme tak málo času a já ti nejsem schopen říct ani setinu toho, co bych chtěl. Ale můžu ti něco dát." Pátravě se na mě zadíval, pak zlehka vyskočil na nohy a přešel ke skříni. Nikdy jsem si nevšimla, že by tam nějaká stála. Musel ji sem dát před chvílí, nebo byla opatřená kouzlem.
Neotevřel ji kouzlem jako obvykle, ale rukama. Povrch slabě zazářil a s tichým lupnutím se otevřely dvířka. Zvědavostí jsem vstala a přešla k němu. V tu chvíli se prudce zvedl z kleče a otočil se čelem ke mně.
,,Za prvé. Tohle je spíš taková pomůcka. Jsi právoplatná majitelka, měla bys ho mít," a podal mi meč. Stříbrný, na čepeli vyryto jméno: Godrik Nebelvír.
Fascinovaně jsem na něj zírala. ,,Vážně?" zašeptala jsem posvátně.
,,Ale ovšem," zasmál se a vtiskl mi ho do dlaně. Cítila jsem magii, která jím prostupovala. Pradávnou moc.
,,Pak tu mám druhou věc. Myslím, že tu oceníš nejvíc," řekl a podal mi knihy s omšelými modrými deskami. Poznala jsem ji dřív, než ji moje ruce otevřely. Album. Fotky celého mého života. Hned na první stránce byla fotka, kterou jsem nikdy neviděla, ale přesto jsem ji poznala. Byla jsem to já s Miou. V porodnici. Následovaly známé fotky. Úplně na konci jsem byla já a Sirius. Potom celá naše parta, Severus a nakonec… Harry.
,,Páni… já nevím co říct," vydechla jsem.
,,Děkuju stačí," usmál se.
,,Děkuju je málo…"
,,To nestojí za řeč, je to přece tvoje. A poslední věc…" Napřímil se a přiložil mi ukazováček na čelo. Pocítila jsem až nepopsatelnou vlnu čehosi, což jsem identifikovala jako jeho znalosti a umění. Dělil se o ně se mnou. Trvalo to jen chvíli, ale já jsem cítila všechno. Každou myšlenku, pocit. Bylo to nádherné.
,,Tak, to je myslím všechno," řekl pak spokojeně. ,,Nezbývá nic jiného, než ti popřát šťastnou cestu, nemám-li pravdu?"
,,Děkuju za všechno," oplatila jsem mu úsměv a objala ho. Tohle jsem si nikdy nedovolila, ale teď mi to přišlo, jako bych objímala Jamese… někoho z rodiny.
,,Není zač, Amy, opatruj se a… ještě se setkáme."
,,Budu se těšit."
,,I já. Tak běž," pobídl mě. A společně jsme vyšli před dům, kde stál Salazar.
,,Připravena?" optal se. Zmohla jsem se jen na přikývnutí. Podal mi malý batůžek a já tam vložila zmenšené předměty, které jsem dostala od Harryho.
Dala jsem si ho na záda a naposledy se otočila na toho muže, se kterým jsem strávila půl roku.
,,Sbohem," zašeptala jsem směrem k němu. Opíral se o rám dveří. Jako by ležérně, ale já dovedla poznat, jak moc ho to bolí. Ale přece se ještě setkáme, ne?
Na tváři se mu mihl úsměv. ,,Nashledanou, Amy."

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.