Povídka Pod rouškou minulosti - 27. kapitola

15. září 2010 v 16:27 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
27.díl
Probuzení

A pak svoboda skončila. Nastalo vnímání. Krutá realita, kde jsem měla tělo v jednom ohni a plíce jako by se snad rozpadaly buňku po buňce. Nemohla jsem dýchat, pohnout se.
Zachvátila mě nevýslovná panika. Až se vrátím zpět, kde budu? Zahrabaná někde pod silnou vrstvou hlíny? To by vysvětlovalo ten pocit v plicích. Ale jak se dostanu ven? Nejsem tak silná. Kdo mi pomůže?
Křičela jsem a přitom mi ze rtů neunikla ani hláska. Nechtěly se pohnout, jako by nechtěly pomoci k mé záchraně. Chtěli mě stáhnout dolů, zpátky do nicoty. Zachvátila mě další vlna paniky, tentokrát smíšená s beznadějí a děšením. Nenáviděla jsem se, nenáviděla jsem své tělo, svoji duši.
Uslyšela jsem hlas. Byl mi něčím povědomý. Zajiskřil ve mě plamínek naděje a já chtěla odpovědět. Pak mi ale došlo, že jsem mu nerozuměla. Zaposlouchala jsem se víc.
,,Vím, že mě slyšíš. Tak otevři oči. Už jsi spala dost dlouho." Konečně jsem porozuměla a málem vydechla úlevou. I když, jak mu mám odpovědět, když mě tělo neposlouchá?
Následně ke mně dorazilo další porozumění. Už jsem věděla, kdo to je. Sirius. Mozek mi začal procovat jako šílený. Teď jsem se chtěla probudit ještě víc než předtím. Měla jsem proč žít. Byl tu.
Nevím, jak jsem to dokázala. Snad tou silou odporu a nadšení, ale pohnula jsem se. Teda, jestli by se tomu dalo tak říkat. Ucítila jsem život v konečkách prstů.
Pohnula jsem s nimi, nepatrně, ale ano. Dotkla jsem se jemného vlákna. Nejsem nikde zakopaná, žádná hlína, nic. Jak bych taky mohla, když slyším Siriusův hlas?
Pomalu, pomaloučku jsem se snažila přinutit k pohybu i rty a oči. Chtěla jsem vidět. Znovu pohlédnout do šedých očí. Mluvit. Ale nic se nestalo.
,,Musíš být trpělivá. Nepůjde to hned," promluvil ke mně tiše. Jak dlouho tedy? chtěla jsem se zeptat, ale najednou bylo všude ticho.
Udělala jsem něco špatně? Rozzlobila ho? Musela jsem se okřiknout, byla jsem sentimentální a hloupá. Nic jsem neprovedla, jen opět neslyším. Nemohla jsem přeci očekávat zázraky.
Tak jsem ležela. Moje mysl bloudila v temnotě. Snažila jsem si vybavit ty tváře, které jsem viděla, než mě zase "oživili" nebo jak tomu mám říkat. Poslední dobou jsem se se smrtí potýkala často. A pořád jsem se mohla rozhodnout. Děsila mě představa, že jednou nebudu moci. Jednou mi prostě už nedá dvě možnosti. Jenom jednu. A to nebude život, ale smrt.
Nechtěla jsem na to teď myslet. Vybavila jsem si další bytosti. Miu, rodiče a bohužel i zakladatele Bradavic. Na ty se těžko vzpomínalo. Byli chladní, jak by měli srdce z kamene, jako by se zajímali jen o to, co se bude dít dál. Zneužívali, ničili, hloubili díry v duši.
I tvář Smrti, ačkoliv jsem přesně nevěděla, jak vypadá, mi v tu chvíli přišla krásnější. A tváře těch tří lidí. Ty byly nejkrásnější. Nikdy jsem se necítila tak šťastně. Mohla jsem poznat Miu, být u rodičů, ale oni to zkazili. Sfoukly moje představy jako domeček z karet.
Začínala jsem je nenávidět. Dokonce se oháněli Jamesem a Siriusem. Pošetilci, blázni. Sobci. Nevěděli o nich nic a přitom jejich jména sypaly z pusy jako by to byly nástroje. Pro ně to tak bylo, uvědomila jsem si náhle. Pro ně to byl nástroj. Na to, jak mě dostat zpátky. Sem, do tohoto světa.
Nesnášela jsem plnit jejich vůli, ale nakonec mi nic jiného stejně nezbylo. Tak jsem si to alespoň zpříjemnila. Zase uvidím Siriuse, Jamese, Lily... ale i Voldemorta. Už jen to slovo ve mě vyvolávalo podivnou směsici citů. Zlobu, krutost, ale i strach.
Ne, už se nebudu bát. Je to jen člověk. Šílený, plný krutosti. Ne, není to člověk, je to zrůda. A ta zrůda bude pykat dne, kdy se narodil, neboť já už mu nedovolím ničit další životy a rodiny. I kdybych měla nakrásně zemřít. Nedovolím to…
Ležela jsem dlouho, dost dlouho. Své tělo jsem už skoro nevnímala, neslyšela jsem, neviděla jsem. Něco mě stále tlačilo do nehybnosti. A pak… najednou se něco změnilo. Mohla jsem se pohnout.
Prudce jsem otevřela oči. Hned na to jsem je ale zavřela. Pálilo to. Nesmíš být tak zbrklá, napomenula jsem sama sebe. Tak jsem to zkusila znovu, pomaleji. A hele, viděla jsem. Sice přes clonu slz, jimiž se oči bránily prudkému světlu, ale viděla. Konečně jsem mohla pohlédnout na svět.
Všude kolem bylo bílo. Moje první myšlenka byla na nemocnici, ale to jsem hned zamítla. Nepáchlo to tu dezinfekcí. Otočila jsem hlavu na stranu. Vpravo byla dřevěná skříň, spolu s menší skříňkou. Vlevo u postele stolek, u něho černé čalouněné křeslo a přesně naproti posteli dvoje dveře. Jedny byly zavřené a druhé vedly do koupelny, vymalované bledě modrou barvou.
Nepoznávala jsem to tu. Kde jsem? Kde je Sirius?
,,Siriusi…" Sama sebe jsem se lekla, když jsem zaskřehotala. Bylo to, jako bych vykouřila deset balíčků cigaret a ještě ke všemu jako bych měla zánět hrtanu. Každopádně moje hlasivky si daly pár dní šlofíčka a přestaly znít normálně.
Nic, žádný zvuk. Chtěla jsem vstát, třeba je někde ve vedlejší místnosti. Pak se potichu otevřely dveře a dovnitř vstoupil nějaký muž.
Troufla bych si říct, že jsem ho v životě neviděla. Ne, nikdy jsem ho nespatřila, přesto mi někoho připomínal. Vysoký, rozčepýřené vlasy a podivné oči hnědo-zelené barvy. Stál ve dveřích a ani náznakem nedal najevo, že by se chystal v příštích vteřinách pohnout.
,,Kde je Sirius?" zachraptěla jsem. Nyní už se dal do pohybu. Lehce zavrtěl hlavou a vplul do místnosti. Všimla jsem si, že v ruce nese nějaký tác. Bylo na něm jídlo, ale především lektvary a masti.
Beze slova mi podal asi pět lahviček různobarevných tekutin. Bez reptání jsem je vypila. Třeba se pak něco dozvím. To zavrtění hlavou se mi možná jen zdálo. Třeba mi nerozuměl.
Rukou naznačil, abych se otočila na záda. Nechápavě jsem na něj zírala. Povzdechl si a jedním tahem ruky to udělal za mě, než jsem stihla jakkoliv zareagovat. Musím říct, že mě to docela vyděsilo. Krom toho mi ještě vyhrnul košili, co jsem měla na sobě, takže je fakt, že jsem se začala bránit.
Přitiskl mě k posteli víc než bylo nutné, zabořil prsty do masti na tácu a začal mi jí potírat záda. Už jsem nic nenamítala. Domyslela jsem si proč to dělá. Když byl hotov, převrátil mě zase zpátky a podal jídlo.
,,Kdo jste?" zeptala jsem se. Můj hlas zněl pořád špatně, ale ty lektvary a sousto chleba, které jsem snědla to trochu zlepšily.
Sáhl si na rty a zavrtěl hlavou.
,,Vy… totiž… nemůžete… nemůžete mluvit?" vykoktala jsem zděšeně.
Přikývl.
,,A vy… je tady někde Sirius?"
Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.
,,To není možný… já… slyšela jsem ho… přeci…" Odložila jsem jídlo a chystala se vstát. Nedovolil mi to.
,,Pusťte mě!" zavrčela jsem na něj. Nepovolil. ,,Chci jít pryč!"
Další nesouhlas.
,,Proč bych tady měla zůstávat, když mi ani nejste schopen říct, kdo jste?" odsekla jsem hrubě, ale položila se zpátky do peřin.
Mírně si povzdechl, z kapsy černého hábitu vytáhl hůlku a dvakrát s ní mávl. Objevil se papír a tužka. Napsal něco úhledným rukopisem a podal mi to.
Jsi tady, protože tě mám učit. Sirius tady není. Sněz jídlo, zítra začneme.
Té masti nevadí, když se umyješ.
Jsi zmatená, ale zatím mi není dovoleno odpovídat na tvé otázky. Neptej se, vše se včas dozvíš.
P. S. : Mé jméno je Harry.
Přečetla jsem si to dvakrát a začala se ve mně vzdouvat prudká vlna nevole. Chtěla jsem se na něj rozkřičet, vědět víc, ale už tu nebyl. V pokoji jsem byla sama. Nikde nikdo.
Povzdechla jsem si, zadusila v sobě vztek a pomalu vstala. Jakmile se mé nohy dotkly podlahy a já na ně přenesla celou váhu, málem jsem upadla. Byla jsem hrozně zesláblá. Jako roční mimino, které ještě nikdy nechodilo. Honem jsem se přidržela rámu postele a pak to zkusila znovu.
Podruhé to tak hrozně nebylo. Udělala jsem krok, další a ještě jeden. Ploužila jsem se do modré místnosti a zavřela za sebou dveře. Jako naprogramovaná jsem se svlékla. Zděsila jsem se.
Naproti mně stálo skleněné zrcadlo, v němž jsem se viděla celá. Proto ten děs. Nepoznávala jsem se. Byla jsem strašně vyhublá. Pod nezdravě bílou kůží se mi rýsovalo jedno žebro za druhém. Dříve ruce a nohy, kde nebyly vidět kosti, jako by snad všechen tuk a maso odhodily.
Nakonec jsem si nechala obličej. Cítila jsem, jak se mi oči rozevřely hrůzou. To jsem nemohla být já. Přeci jsem měla dlouhé vlasy a teď je mám… míň než na mikádo. Pod zestárlýma očima se mi rýsovaly černé kruhy.
Hleděla jsem na sebe hodně dlouho, pak jsem se pohnula a začala napouštět vanu teplou vodou. Teprve nyní jsem zjistila, že můj obličej zdaleka není tak hrozný. Ne, opravdu nebyl hrozný oproti těm jizvám na zádech. Rudé, dlouhé, krvavé, jako by se nikdy neměly zahojit.
Se značnou dávkou sebeovládání jsem si prsty přejela po nejbližší a hned ucukla. Zvedl se mi žaludek ze sebe samé.
Pak už jsem se do zrcadla nepodívala. Upravila jsem se, jak nejvíc to šlo a oblékla se do věcí připravených na poličce. Nebyly moje, ale padly jako ulité.
S jistou úlevou jsem zjistila, že už nechodím jako batole, nýbrž skoro normálně. Ale z pokoje jsem nevycházela. Na nočním stolku jsem po návratu našla jídlo a atak jsem necítila potřebu někam se vydávat.
Nechala jsem myšlenky volně plout. Myslela jsem na ně. Na Jamese, Siriuse, Remuse, Lily… Severuse. Jejich obličeje se mi nesourodě promítaly před očima. Jsou naživu? Jestli ano, jak se jim daří? Jsou alespoň šťastní?
A co já? Co mě chce ten němý muž naučit? Bojovat? On? Jak můžu porazit Voldemorta s tímhle?
Ale, už bych se mohla naučit, že by mi nikdy nedali nikoho, kdo by to nezvládl. O tom jsem se hned další ráno přesvědčila. Jakmile jsem se najedla, vydala jsem se na obhlídku. Byla tu snad ta největší knihovna, jakou jsem kdy viděla, i Bradavice by před ním byly zanedbatelné. Další dveře, napravo od ní, vedly do úzké chodby s podivnými obrazy a po průchodu dalšími jsem se dostala ven.
Svítilo slunce, nikde žádný sníh. Začalo jaro. To byl pro mne šok. Když mě Voldemort chytil, byly Vánoce a teď… jaro. Stála jsem tam, neschopna pohybu a nasávala tu vůni a hukot přírody. Cvrlikání ptáků, bzučení hmyzu. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mě to chybělo. Jak moc mi chyběl ten pocit. Svoboda…
Pak jsem spatřila Harryho. Pusa se mi údivem otevřela. Vypadalo to, že se cvičí v boji. Jak s hůlkou, tak pomocí síly. Ale abych pravdu řekla, proti němu byli všichni ty kaskadéři ve filmech pouze začátečníci. Naprostý zelenáči.
Tyhle mrštné, půvabné pohyby. Jistota, s jakou máchal hůlkou a uskakoval před neviditelným nepřítelem mě okouzlily a já se nedovedla soustředit na nic jiného.
Myslela jsem, že mě nevidí, ale najednou ztuhl uprostřed pohybu a otočil se na mě. Dlouhé minuty se nic nedělo, jen jsme se na sebe dívali a pak mi pokynul, abych k němu přišla.
Neměla jsem potřebu to nevykonat. Pomalu jsem se k němu přesunula, ale moje chůze mi najednou připadala příliš neohrabaná, zahanbující.
Mávl hůlkou a mně do ruky spadl kus tmavého dřeva. Poznala jsem v něm hůlku. Tahle ale nebyla moje. Chtěla jsem mu jít dát zpátky, ale najednou se kolem mě rozzářila jakási vlna a já už bych ji nikdy z ruky nedala.
Spatřila jsem, jak se nepatrně usmál. Pak nasadil tvrdou masku a zamířil na mě hůlkou. Bojovnickým gestem naznačil, abych bojovala.
Můj výcvik právě započal…

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.