Povídka Pod rouškou minulosti - 26. kapitola

15. září 2010 v 16:27 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
26. díl
Otázky bez odpovědí


Přes sedmnáct let. Dlouhé měsíce, dny a roky sám, beze slov, jen se svou duší. Harry Potter si povzdechl, zvedl se ze židle, na které měl složeno svoje tělo, které i přes těch sedmnáct let nezestárlo ani o hodinu.
Pomalu přešel k zrcadlu, na němž byly vyryty runy. Každý, kdo kdy viděl myslánku by řekl, že jsou stejné a měl by pravdu. Zrcadlo mysli jí bylo více než podobné. Jako by bylo její dvojče.
Dříve než pohlédl na jeho průzračnou plochu, rozhlédl se po místnosti, v níž trávil tolik času. Knihovna. Tohle bylo místo spíše pro Hermionu, ale ta tu teď není. Ani Ron, ani kdokoliv jiný.
Líbilo by se jí tu, tím si byl jist. Tři stěny byly od shora až dolů pokryté policemi s knihami a za nimi byly další a další. Stačilo jen zamumlat zaklínadlo. Bylo jich přes deset tisíc. Všechny je přečetl. Studoval, trénoval, cvičil se v boji a kouzlech. Nyní toho znal ještě více, než současný bradavický ředitel Albus Brumbál.
Na čtvrté, poslední stěně, viselo Zrcadlo mysli. Bylo velké asi 1 krát 1 metr. Těsně vedle byl stůl s židlemi a v rohu dubové dveře. Světlo pronikalo do místnosti jen okny ve střeše, začarované podobně, jako strop Velké síně v Bradavicích.
Nyní stanul těsně před zrcadlem. To na nepatrný okamžik odrazilo jeho tvář. Změnil se. Pořád měl ty rozčepýřené vlasy, černé jako uhel, ale po smaragdových očí, či náznaku jeho vychrtlé postavy nebylo ani vidu, ani slechu. Jen jizva ve tvaru blesku zůstala.
Jeho postava byla svalnatá léty cvičení a vyšší. Oči byly hnědo-zelené a po jeho podobnosti s otcem Jamesem nezbylo skoro nic.
To všechno způsobili oni. Zakladatelé Bradavic. Nenechali mu nic, kromě vzpomínek, knih a samoty. Intrikáni, tajnůstkáři, pokrytci, sobci. Když mu řekli, co má udělat a co ho čeká, měl chuť je poslat někam a umřít, ale nedovolili to.
Za celých sedmnáct let se ani jednou neozvali, až před měsícem. Informovali ho o Amy Potterové-Raddleové. Ano, pomocí Zrcadla mysli nahlížel do okamžiků jejího života a musel říct, že vždy, kdy si myslel, že ji poznal, něčím ho překvapila. Fakt, že je dcerou Voldemorta ho překvapil, ale necítil k ní zášť. Spíš ji litoval.
Viděl, jak jí ničí vědomí jejích zesnulých rodičů, nebezpečí, do kterého dostala Jamese a Siriuse. A pak tu byl pobyt u jejího otce. Byla silná. Obdivoval ducha, kterého nedokázalo zlomit prakticky nic.
Tehdy přišli zakladatelé Bradavic a informovali ho o tom, že ji tam bude muset nechat, dokud ji Voldemort nezabije. Nesouhlasil s tím. Poprvé za ta léta se snažil dostat pryč, pryč z tohohle domu, přes vymezené hranice. Nepovedlo se mu to...
Jeho jizva se rozbolela a on věděl, že je čas. Pohlédl na průzračnou plochu a soustředil se na jedinou myšlenku a obraz. Vzápětí se objevila místnost. Znal ji. Spatřil Voldemorta, jak rozkazuje přivést Amy. Jak ji mučí a pak vysloví kletbu, která se nepromíjí. Nastal jeho okamžik.
Zrcadlo umožňovalo sledovat cestu dvou hromotluků, co měli za úkol odstranit Amy. Přemístili se nedaleko starého lesa, ponořeného ve tmě. Foukal vítr a u břehů řeky Temže, která protékala pod kamenným mostem, byly zbytky sněhu.
Poznal to místo. Popadl hábit s kapucí a dotkl se hladiny zrcadla. To, jako by ho vcuclo a za okamžik stál na břehu řeky přesně v místě, kde předtím byli Smrtijedi. Ty se hned potom, co hodili její tělo do řeky, přemístili pryč.
Namířil na hladinu hůlkou, v duchu pronesl neverbální zaklínadlo a Amyino tělo se vzneslo nad hladinu. Vypadala ještě hůř, než myslel. Ačkoli ji hodili do silného proudu, její šaty, nebo spíše to, co z nich zbylo, byly celé špinavé, se stopy od krve.
Se zaťatými zuby ji odlevitoval až k sobě. Zlehka se dotkl její ruky tak, aby jí neublížil a vyslovil formuli. Znovu se ocitl na známém místě, ale nevšímal si toho. Vlastně si ani neuvědomil, že po tolika letech opustil tenhle dům. Ne, opravdu na to nemyslel. Všechny jeho myšlenky a uvažování zaměstnávala Amy.
Pokoj pro ni nachystaný byl hned vedle knihovny. Zamířil tam. Kromě postele a obyčejného stolku tu nebylo žádné další vybavení. Snad protože neměl čas, nebo protože všechno volné místo zabíraly lahvičky s lektvary, masti a knihy o léčitelství.
Jedním kouzlem ji umyl, druhým svlékl hadry, co měla na sobě. Ani si nevšiml, že je před ním skoro nahá. Hlavní bylo jediné: zbavit jí všeho, co by jí mohlo působit bolest.
Na posteli musela ležet na boku, neboť jí do úst musel nalít nespočet lektvarů a zda brázdily dlouhatánské jizvy. Jen na chvíli na ně zůstal vytřeštěně zírat, pak se vzpamatoval a dal se do práce.
Lektvar proti Cruciatu, dokrvovací, proti bolesti, na zatáhnutí jizev, na vnitřní zranění. Ze všech těch názvů se mu motala hlava, ale když byl po hodině skoro hotový, musel se pochválit. Po modřinách, drobných jizvách, či škrábancích nebylo nikde ani památky. Zbývaly jizvy na zádech a několik větších, které se nepodařilo na poprvé zacelit.
Přese všechnu péči tam pořád byly. Krvavé, sice už zarostlé drobnou, snadno porušitelnou kůžičkou, ale stále tam byly. Nedokázal se jich zbavit. Uložil jí na břicho. Pak chvilce přemýšlení odešel do knihovny, spěšně zkontroloval kalendář a postavil se naproti Zrcadlu mysli.
Na nepatrný okamžik zaváhal, ale pak se dotkl prakticky neexistující plochy a pomyslel na jedno jediné místo. Dlužil jí to, to věděl moc dobře. Ačkoliv se mu totiž podařilo zčásti zhojit rány, pořád tu byla psychika a ta se nikdy neobejde bez následků. Nemohl přece počítat s tím, že až se Amy probudí, bude jako dřív. Nebude.
Pobyt v kobce beznaděje, samoty a zapomnění tolik dní a týdnů… Třebas to byla silná dívka plná energie, nemůže čekat zázraky. Harrymu Potterovi přibyl další úkol. Jak se ale vyrovná s tím, že kromě fyzického "uzdravení" jí bude muset vyléčit i psychicky? Jak dlouho to bude trvat? A má vůbec Amy Potterová-Raddleová naději? Má naději kouzelnický svět, který bude odkázán na ni?
Otázky ve tmě. Otázky bez odpovědi…
***
Pak už jsem necítila nic než prázdnotu. Tak takhle to tedy vypadá po smrti? Žádní rodiče, žádný ráj, jen nicota? Necítila jsem žádné části svého těla. Jako bych neměla ruce, nohy, a i mozek reagoval opožděně, jako by si dal pauzu.
Ačkoliv jsem jí předtím viděla přibližovat se a dokonce i na nepatrný okamžik ucítila její ruku ve své, nebyla tu. Obklopovala mě mlha, šedivé, studená, nepříjemná. Točila jsem se na hranici života a smrti. Teprve teď jsem si uvědomila, že nevím, jestli vážně chci zemřít, nebo žít. Nic mě nebolelo. I city jako by se někam vytratily. Zbyl jen mozek, skoro neschopný logického myšlení.
A pak to přestalo.
Přišlo mi, jak bych se vznášela na mlhavém obláčku kouře. Zase jsem ucítila pevnou půdu pod nohama. Ucítila jsem své tělo. Stála na nohách. Žádná bolest.
Jak v transu jsem se kolem sebe rozhlédla. Kolem byla mlha, přesně taková jako předtím, ale pro mě taková… příjemnější. Upřela jsem do ní svůj pohled a snažila se rozpoznat alespoň náznak nějakých obrysů.
Upoutalo mě jedno místo. Bylo tmavší než všechno kolem. Když jsem na něj zaměřila svůj zrak, mlha se začala rozprostírat a já se zahleděla na obrysy osmi postav. Blížili se. Vyzařovala z nich podivná aura moci, nebála jsem se. Teď už ne.
Čtyři byly oblečeni v bílých a čtyři v černých, hedvábných rouchách s kápěmi přes obličej. Došly až těsně ke mně.
,,Zdravíme tě, Amy," pozdravili jako jedna bytost. Jejich hlas mi v hlavě vibroval jako zvon.
,,K-kdo jste?" zakoktala jsem, ale zůstala stát na stejném místě.
,,My jsme život," odpověděli postavy v bílém.
,,A my smrt," doplnili je černí.
,,Opět jsi ve sféře, kde nemáš co dělat, Amy. Musíš se rozhodnout."
,,Rozhodnout o čem? Kde to vůbec jsem a proč nejsem mrtvá?" ptala jsem se zmateně, ale dělali, jako by mne přeslechli.
,,Můžeš žít anebo zemřít, je to na tobě," odpověděli zase sborem.
,,Tak dost!" vřískla jsem nepříčetně. Měla jsem pocit, že mě hypnotizují. ,,Kdo jste?"
,,Amy, víš, jak to dopadlo, když jsi chtěla vidět mě?" ozval se jeden jediný hlas. Konečně jsem poznala alespoň jednu postavu.
,,Vím, ale já je chci vidět," rozhodla jsem se. Osoby se po sobě podívali a pak jediným pohybem sejmuly kapuce, které jim spočívali na hlavách.
Zalapala jsem po dechu. Tohle nemůže být pravda, tohle ne! Vytřeštěně jsem na ně zůstala zírat a pak jsem udělala krok vzad a další. A další.
,,Mami… tati… mami," splývalo mi ze rtů, jak jsem se zaměřovala na jednotlivé postavy. Penelope Potterová, Petr Potter a nakonec Mia Marriedová. Na ní jsem zůstala hledět nejdéle. Vypadala jako já. A přesto, fotka byl jen náznak její krásy. Ale ty oči… Měla jsem strach se do nich podívat, podívala jsem se. Byli černé, jak ty moje, ale odrážely tolik citů, že se mi z nich zatočila hlava.
Lítost, pýchu, strach, bolest, radost, štěstí… Všechny pocity se promíchávaly. Nevím, jak dlouho jsme si hleděly do očí. Přišlo mi to jako věčnost. Pak se mé nohy sami od sebe rozpohybovaly. Chtěla jsem ji obejmout. Konečně ochutnat objetí pravé matky. Polekaně ustoupila.
Něčí ruka mě zadržela a já spatřila další povědomou tvář.
,,Nemůžeš za ní, dokud se nerozhodneš, Amy," varovala mě Rowena.
,,Je to má matka, co vy mi můžete říkat co mám a nemám dělat?" odsekla jsem a pokusila se vytrhnout ze sevření. Nepustila mě.
,,Život nebo smrt, Amy, rozhodni se rychle," řekl Godric. Při prvním slově ukázal na zakladatele Bradavic a při třetím na moji rodinu a smrt.
,,Smrt," zasyčela jsem mu do obličeje a vytrhla se Roweně. Jakmile jsem se podívala na postavy v černých kápí, chtěla jsem jít za nimi. Chtěla jsem konečně být se svou rodinou.
,,Amy," postoupila dopředu Mia, ale jen tak, abych na ní nedosáhla. ,,V kouzelnickém světě máš úkol, je tam tolik lidí, kterým na tobě záleží. James, Lily, Sirius. S námi se setkáš, dřív nebo později…" Odmlčela se a po tváři jí stekla osamocená slza.
,,Ale já nechci, mami," zašeptala jsem plačtivě a do očí se mi hnaly slzy. ,,Nechali mě tam, nezachránili mě. Už nechci bojovat."
,,Já vím, Amy, ale oni nevěděli, kde jsi. Když se nevrátíš, takových případů bude ještě tisíce a tisíce. Stovky rodin bez rodičů, stovky opuštěných dětí, stovky umučených…"
,,Nezvládnu to," zakroutila jsem hlavou a postoupila k nim o jeden krok.
,,A co James, Amy? Před dvěma měsíci ztratil rodiče a nyní tebe. Pro kouzelnický svět jsi mrtvá. Jak se musí cítit on? Víš to? Ale on to nevzdal, bojuje."
,,Nejsem statečná, nejsem jako James," špitla jsem.
,,Jsi," řekli Potterovi. ,,Vychovali jsme vás, jste si podobní víc, než si myslíš. Je jedno, kdo je tvůj otec, ty jsi hodná. Nejsi po něm."
,,Co když to nedokážu?"
,,Dokážeš," promluvila podruhé Smrt, ,,Ač věříš nebo ne, nikdy jsem nepotkala takovou osobu jako jsi ty."
Nastala chvíle ticha.
,,Kdy se setkáme?" zeptala jsem se jich.
,,Až přijde čas, budeme čekat, Amy," usmáli se. Smutně jsem jim úsměv oplatila.
,,Takže jsi se rozhodla?" přerušila ticho Rowena.
Obrátila jsem k ní chladný pohled. ,,Ano." Vypadalo to, že jí můj chladný přístup zarazil.
,,Pojď sem, maličká," nabídla mi ruku Helga. Nevěděla jsem proč, ale jako jediná mi byla sympatická. Čekala jsem, že si spíš budu rozumět s Godrickem nebo Rowenou, ale ti se ukázali jako sobci. Dokonce i Salazar Zmijozel mi byl příjemnější než oni.
Pomalu jsem k ní přešla. Na okamžik jsem se střetla s pohledem Salazara. Zaujatě si mě prohlížel a pak se mi ozval v myšlenkách.
Za to, co jsem stvořil za zrůdu se ti omlouvám, Amy. Netušil jsem, čím se stane. Proto ti dávám svůj dar bezhůlkové magie. Opatruj ji jako svou vlastní a dávej pozor. Jisté nadání se v tobě objevilo, ale pamatuj, řídíš jí city. Nenech ji nespoutanou, zničila by tě.
Nepatrně jsem se usmála. Děkuji. Nemůžeš za to. Jak řekla Mia, člověka dělá výchova, ne předci.
Přikývl a obrátil pozornost na Helgu. ,,Taky ti dávám dar, maličká," promluvila slavnostně do ticha a dala mi ukazováček s prostředníčkem doprostřed čela. ,,Tímto tě uzdravuji tvé rány na duši po tom, co ti způsobil Tom Raddle. Už tě to nikdy nebude bolet, už nikdy, kdy na tebe vztáhne ruku. Ať tě provází magie," popřála mi.
,,Děkuji," odvětila jsem.
,,Vím, že sis mě představovala jinak, Amy a nemile jsem tě překvapil, ale pochop, že to bylo nutné. Dávám ti sílu přivolat kdykoliv Godrickův meč. Nechť ti vede tvou ruku v těch nejtemnějších chvílích."
Opět jsem poděkovala a otočila se na poslední osobu v bílém plášti. ,,Já, Rowena z Havraspáru, ti dávám svou moudrost. Doufám, že ti pomůže nalézt všechny viteály a oni tě nesvedou na špatnou cestu."
S posledním díkem jsem naposledy pohlédla na Potterovi, Smrt a mou pravou matku.
,,Zase se setkáme, Amy," promluvili jednohlasně.
,,Mám vás ráda," zašeptala jsem.
,,My tebe taky…" Naprázdno jsem k nim natáhla ruku. Zopakovali gesto a když jsem měla pocit, že se naše ruce dotknou, ozářilo mě bílé světlo a já se opět propadala tmou.
Slzy se míchaly s bezednou prázdnotou a já se opět cítila sama. Sama samotinká. Už mě netížila temnota z měsíce stráveného v prohnilé kobce. Pořád tam sice byla, čekala, až bude moci vyjít na povrch, ale já se jí nyní nezaobírala. Byla jsem volná. Na několik okamžiků mi narostla křídla a já létala. Svoboda…

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.