Povídka Pod rouškou minulosti - 24. kapitola

15. září 2010 v 16:18 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
24.díl
Stíny smrti

Jsem zlomená. Neexistuje nic, co by mě z téhle cely vytáhlo živou. Ač se to zdá nemožné, už tu není nikdo, kdo by mne vzkřísil. Vlil novou sílu do žil. Pobyt v zatuchlé, plesnivé kobce mě ale naučil jedno: Nepřemýšlet, jak se asi cítím. A přesto jsem nyní pocítila nějaký pud, abych se k tomuto pocitu vrátila. Abych naposled popřemýšlela a uvažovala.
Dnes zemřu. Jediná věc, kterou si teď mohu být stoprocentně jistá je smrt. Jaká ironie. Lidé se bojí smrti. Já se s ní setkala, v tu dobu chtěla jít s ní. Odmítla, odepřela mi to. A pak přišel on a já najednou nechtěla. Pocítila jsem nový vzduch v plicích, chtěla žít dál. Naplnil mě drobounký záchvěv štěstí, světla a radosti. Přesně v ten okamžik mi sebrali naději a ona se ke mně začala přibližovat.
Třesoucí rukou jsem pomalu a trhaně přejela prsty po chladné, vlhké, kamenné zdi. Ucítila jsem prohlubeň. Rýhu. Nahmátla jsem konec jejich řady. Začala počítat. Jednu po druhé jsem obkreslovala prsty až jsem se dostala k poslední. Třicátá. Jsem tu už měsíc. Měsíc tu hniju, měsíc tu šílím…
***
Z mdlob se probrala do tmy a nesnesitelného pachu. Rozkašlala se. Všude to tu smrdělo zatuchlinou a kamennými zdmi prostupoval chlad. Nevěděla, kde je. Pak se jí vše vybavilo. Ples, Sirius, jezero, brož a pak už nic. Ticho.
Spěšně se sesbírala z podlahy, nevnímala, že na sobě pořád má šaty na ples. Rozeběhla se ke světlejšímu místu na stěně. Dveře. S křikem do nich bušila. Nikdo se neozval. Cítila beznaděj, kterou jsou tyhle zdi nasáklé. Chtěla ven. Panika, hrůza, děs…
Nikdo se neozval a ona se zničeně svezla podél dveří dolů. Kudrnaté černé vlasy, nyní mokré od kaluží na zemi, se jí lepily na obličej a kapky špinavé vody se mísily se slzami, které jí kanuly z očí. Seděla tu dlouho, moc dlouho.
Světlo do cely pronikalo pouze jednou mezerou mezi kameny, nejspíš nějaké provizorní okno. Začalo svítat. Zvedla se a přešla k otvoru. Pomalu palcem obkroužila jeho obrysy. Byla tam škvíra tak na malíček. Její naděje opět pohasla.
Zadunění. Polekaně se otočila tam, kde si myslela dveře. Strach vystřídalo odhodlání, ale na jak dlouho? Vážně si myslela, že si s ní jdou jen nezávazně pohovořit? Jak byla bláhová, jak byla naivní. Myslela si, že proti nim něco zmůže, ale nezmohla. Byla slabá, neměla hůlku. Bezvýchodná situace.
Masivní kovové dveře se rozletěly a dovnitř vstoupily dvě postavy v kápích a s maskou. Nyní jí došla celá pravda. Začala couvat. Zarazila ji zeď. Jedna postava se krutě zasmála.
,,Nám neutečeš." Ten ledový hlas neznala, ale dostala strach. Právoplatný…
,,C-co chcete?" vykoktala.
,,Tebe," zaskřípal druhý hlas. Další muž. Vyslal proti ním paprsek a ona se propadla do mdlob. Odvlekli ji do sálu, kde byli další Smrtijedi. Měli své rozkazy. Surově jí hodily na zem a zařadili se do zástupu.
,,Enervate," ozvalo se z kouta, ponořeného do tmy. Dívka se probudila. Prudce se postavila.
,,Vítám tě, Amy," přivítal ji chladný hlas a ze stínů vystoupil muž. Mohlo mu být tak 30 let. Dříve mohl být krásný. Černé vlasy, jemně zvlněné. Vysoký. Pohlédla mu do očí. Byly červené.
Nedokázala se od nich odtrhnout. Hleděla do tváře, v níž svítili dva rubíny. Po zádech jí přeběhl mráz. ,,Voldemort," splynulo jí z úst.
,,Poznala jsi mě," konstatoval. ,,Teď se ale asi ptáš, odkud znám já tebe."
,,Od vašich zmijozelských přátelíčků?" neodpustila si. Nevěděla, kde se v ní ta drzost vzala. Krutě za to zaplatila jednou z kleteb, které se nepromíjejí. Svíjela se na zemi v záchvatech bolesti, křičela. Nevydržela by nekřičet.
,,Já nejsem ten, s kým budeš takhle mluvit," protáhl a svýma očima se do ní zavrtával. ,,Ale teď k předešlému tématu," řekl, jako by se před chvílí noc nestalo.
Celé tělo jí bolelo, ale přesto se zvedla na nohy. ,,Svou odpověď jsem vám už řekla."
,,Ano, ale otázka je, zda je ta odpověď správná, drahá Amy." Přišel blíž a naklonil se k ní. Neuhnula, přestože by byla nejradši na několik kilometr od něj.
,,Zmizte," poručil Smrtijedům. Všichni se zašustěním plášťů odešli. Dostala strach. Pán zla přešel ke svému trůnu uprostřed jedné za čtyř zdí a posadil se na něj.
,,Jestlipak víš, kdo skutečně jsem?"
Ač přemýšlela jak chtěla, nevěděla jeho pravé jméno. Zakroutila hlavou.
,,Ano, mé jméno vlastně není důležité, ale to tvoje…"
,,Znáte ho," zasyčela na něj. Vybavila se jí smrt rodičů, to, jak je ponižoval a pak chladnokrevně zabil. ,,Víte, že nejsem jejich dcera."
,,Správně, myslel jsem si, že vím, jak velký máš dar, ale nyní… jsem příjemně překvapen."
Zhnuseně si odfrkla. ,,Nestojím o vaše překvapení a už vůbec ne o příjemné."
,,Stejná jako matka," poznamenal. Amy se zarazila. Strnule hleděla do rudých očí. Věděl, co způsobí ta věta. Chtěl jí ublížit.
,,Nevíte o ní prakticky nic," odsekla, ačkoliv si tím sama nebyla jistá.
,,Myslíš, Amy?" protáhl a popásal se na její beznaději. ,,Znal jsem jí snad nejlépe."
,,Proto vám utekla a nemohl jste jí několik let najít?" snažila se mu oplatit ránu. Mělo to jakýs takýs účinek, ale rozhodně ne takový, jaký chtěla.
,,Víš, proč utekla?" Odmlčel se zkoumavě, s potěšením, si jí měřil. ,,Byla těhotná."
,,Ano, to dítě jsem byla já. Samé novinky…"
,,Ano," usmál se vítězně. ,,Moje sladké dítě…"
***
Lesklýma očima jsem se rozhlédla po místnosti zahalené v šeru. Nebrečela jsem, už nikdy nebudu brečet kvůli nim. Nikdy. Zhluboka jsem se nadechla. Ani po těch dlouhých dnech, co jsem tady, si nezvyknu na pach plísně a hniloby. Donutil mě ke kašli. Je to odporné. Jak už jsem se jednou rozkašlala, nemohla jsem přestat, cosi mě nutilo lapat po dechu a chovat se jako šílená.
Prudce jsem se postavila, ale nával bolesti mě zase srazil zpátky. Vykřikla jsem. Výkřiky do tmy… do zapomnění. A pak jsem uslyšela další zvuk. Zadunění. Platilo to na mě jako alarm, v tuto chvíli jsem pravidelně přestávala myslet. S děsem v očích jsem se doplazila do kouta a namáčkla se zády ke zdi. Sykla jsem bolestí, ale přimáčkla se ještě víc k té stěně pokryté plísní.
Dnes se s ním opět po patnácti dnech ponižování setkám. Potřetí, naposled. Setkám se se svým otcem. Už jsem se s tím smířila. Nikdo si nevybere, komu se narodí. Také jsem pochopila svojí pravou matku. Nejspíš bych udělala to samé. Věděla, že umře. Celých těch sedmnáct let se na to připravovala. Nemohla být odpovědná ještě za svoje bezbranné dítě.
Vybavila se mi vzpomínka na den, kdy na mě používal Cruciatus tak dlouho, dokud jsem neomdlela, pak mě probudil a vše se událo znovu. Ten den jsem našla ve své celé špendlík. Zapíchla jsem si ho omylem do ruky, ale naskytla se mi ojedinělá možnost.
Bylo to dva dny po rozhovoru s Voldemortem...
***
Když jí oznámil pravdu, myslela, že se zblázní. Nemohla mít za otce jeho, to nemohlo být možné. To se nemohlo stát! Stalo se… Jeho hlas slyšela jakoby z velké dálky. Vyprávěl jí to. Všechno, včetně podrobností. Zvedal se jí žaludek.
Byl to dohodnutý sňatek, který smluvila matka její matky jen několik dnů po tom, co začal Voldemort nabírat přívržence. Mia byla z čistokrevného rodu, neměla na výběr. O pár dní později už se chystalo její zasvěcení mezi Smrtijedy a jejich utajený sňatek. Svatební noc…
Amy vykřikla. Už to nemohla déle poslouchat. ,,Dost!" zařvala. Po tvářích jí stékaly slzy. Bezmoc…
,,Nechceš slyšet, jak to bylo dál? Utekla, vzbouřila se proti svojí rodině. Chtěla to prý udělat už dávno. Byla dokonce tak troufalá, že mi napsala dopis," vyprávěl neúprosně dál.
Svezla se na kolena, bylo toho na ni moc.
,,A ty teď zaujmeš její místo, dcero," oznámil slavnostně.
,,Nikdy!" zavřeštěla a zvedla se na nohy. Neviditelná síla jí hnala k odporu.
,,Prosím?" obrátil k ní Voldemort tvář zsinalou potlačovaným vztekem.
,,Nikdy, rozumíš, nikdy se k vám nepřidám. Nikdy se nepřidám k tobě! Radši umřu! Ni-" Na kolena jí srazila kletba tak mocná a plná nenávisti, že upadla do bezvědomí. Nemilosrdně jí probral.
,,Změníš názor, věř mi," vyslovil. Následovalo další mučení, z něhož jí vysvobodily mdloby. Tentokrát ji neprobudil. Odnesli ji zpět do cely, kde skončila na podlaze
Se zasténáním se vzbudila o několik hodin později. Převrátila se na záda. Přitom zaskučela, něco se jí zabodlo do ruky. Neviděla, ale nahmatala v ruce něco úzkého, kovového.
Přejela po tom. Bylo to pokryté hrubou vrstvou, nejspíš rez. Vytáhla se ho z ruky. Odplazila se do nejbližšího kouta, sedla si ke stěně, v ruce stále svírajíc špendlík.
Byla zoufalá. Dozvěděla se to, co chtěla už od prvního snu o rodičích. Jméno svého otce. Nyní by byla stokrát raději, kdyby se to nestalo. Kdyby žila v sladké nevědomosti a nechala se unášet představami o jeho dobrotě a naivitě, když se vyspal s ženou, jako byla Mia.
Uchopila kus kovu ve své ruce a přejela si po vnitřní straně zápěstí. Pak silněji, pořád dál a dál. A najednou se zarazila. Ucítila na ruce teplo. Krev.
Pocítila k sobě zhnusení. Tak snadno se vzdát. Nebude zbabělá, bude bojovat. Bojovat do posledního dechu. O svobodu, o právo. Za Miu, za Siriuse, za Jamese. Za všechny, kdo jí byli blízcí.
Špendlík s cinknutím dopadl do nejvzdálenějšího kouta jejího vězení.
***
Kroky se neúprosně blížily mým směrem. Přimkla jsem se ke stěně tak silně, jako bych s ní chtěla srůst. Zaplavila mě panická šílenost. Bláznila jsem z uzavřeného prostoru, šílela z kleteb, co na mě používali Smrtijedi v době nepřítomnosti Voldemorta a v neposlední řadě jsem šílela z něj, ze svého otce.
Po jeho poslední návštěvě jsem se, jak mi s posměchem sdělili Smrtijedi, neprobrala tři dny. Dokonce mě i ošetřili. Rány na mých zdech byly přesto zanícené, cítila jsem to. Donutila jsem se však o tom nepřemýšlet. Brzy zemřu, nemělo to smysl léčit.
Dnes ho uvidím naposledy. Mohla jsem se však jen dohadovat, jak dlouho mě bude mučit a ubíjet než se buď zblázním, nebo vyčerpáním pojdu jako tažné zvíře. Nevědomky jsem se zachvěla. Minule jsem ho rozčílila do nepříčetnosti, zaplatila jsem za to táhlými, hlubokými ranami přes celá záda. Dnes odmítnu potřetí, zaplatím za to životem.
Dveře cely se s rachotem otevřeli a v nich stanuli muži oblečeni v černých hábitech, s maskami na hlavách…
***
,,Opět se setkáváme," podotknul lord Voldemort jejím směrem a s pohrdáním se ušklíbl nad zjevem jejích dříve modrých a bílých šatů. Ty byli nyní špinavé a páchly potem.
Mlčela.
,,Změnila jsi názor, dcero?" otázal se posměšně, když ostatní Smrtijedi odešli. Seděl na trůně a evidentně čekal na odpovědi.
,,Ne," vydechla chraplavě. Za dobu, co jí navštívil naposledy, nepromluvila. Smrtijedi jí nosili jídlo a pití, ale ani jednou se jí nedotkli.
Zasáhl jí Cruciatus. ,,Ale ty ho změníš. Dáš mi svou moc a mě už nikdo nebude ohrožovat!"
Snažila se nekřičet, tiskla zuby k sobě a kousala se do rtů. Na chvíli to pomohlo. ,,Naučila ses to brát jako trest?" podotknul posměšně.
,,Trest za to, že jsem tvá dcera," odfrkla si a vyplivla krev, která jí zaplnila ústa. Pak se váhavě postavila na vratké nohy. Pocítila ho unitř své hlavy. Přestože se cítila pod psa, překvapivě rychle ho vyrazila ze své hlavy. Ještě hodnou chvíli to zkoušel, pak to vzdal.
,,Jsou i jiné donucovací prostředky." V očích se mu nebezpečně zablýsklo, vstal z trůnu.
,,Jak jsi řekl, jsem po matce. Nakonec mě stejně zabiješ a svou moc… tu si vezmu s sebou."
,,Tu mi dáš!" vřískl Voldemort.
Drze mu pohlédla do očí. ,,Ne, Tome."
,,Neoslovuj-mě-jménem-mého-ubohého-mudlovského-otce!" usykával nebezpečně.
,,Jaký otec, takový syn." Věděla, že přestřelila. Lord Voldemort zpopelavěl, pak se ale ušklíbl.
,,Budeš platit, dcero. Budeš platit víc, než tvá ubohá matka." Mluvil tiše a Amy naskočila husí kůže. Když začal hůlkou vykreslovat ve vzduchu obrazce, měla problémy nezařvat strachy. Před Voldemortem se rýsoval kožený bič.
Oči se jí rozšířily. Prudce se otočila a aniž by myslela, vrhla se ke dveřím. Uslyšela jeho krutý smích, na záda jí dopadla první rána. Nešlo nekřičet. Cítila, jak jí trhá kůži, jak se pomalu dostává hloub a hloub. Ležela na zemi, ve své vlastní krvi a slzách. Ponížená, bezbranná, se silnou touhou zemřít.
,,Za dva týdny se vrátím, potom už tě nic nezachrání, pamatuj." To byla poslední věta, kterou od něho slyšela. Pocítila ještě několik útrpných, svištivých ran. Před očima se jí vybavily Siriusovi oči, jeho úsměv. Jemu se stalo něco podobného.
Maličko se usmála. Nepatrný úsměv do tmy, než bolestí a hrůzou omdlela...
***
,,Vstaň," nařídil známý hlas. Nenáviděla jsem ho. To on mě za těch dlouhých čtrnáct dní zesměšňoval snad nejvíc. Myslela jsem si, že mi dají pokoj jako předtím, šeredně jsem se spletla. Voldemorta jsem rozčílila natolik, že jim dovolil si hrát. Nenáviděla jsem, nenáviděla jsem je oba…
Zakroutila jsem hlavou. Přes tvář mi ale už nepřepadly dlouhé, černé vlasy. Opálily mi je. Nechali mne se dusit v zápachu spáleniny mé kůže a vlasů. Nenáviděla jsem…
Ještě víc jsem se přitiskla ke zdi. S pohrdavým odfrknutím ke mně přešli a surově vytáhli na nohy. Vláčeli mě známými chodbami a mě se zmocňovala nesnesitelná úzkost. Vážně se nebojím smrti? Vážně jsem s ní smířená?
Ne, nebyla jsem a já to věděla. Celou tu dobu jsem to potlačovala, ale nyní, nyní mě to zasáhlo neuvěřitelnou silou. Rychle jsem začala myslet na Siriuse. Vždy mě to pomohlo, ale tentokrát… i láska byla krátká.
S posvátnou a němou hrůzou jsem sledovala, jak otevřeli dveře a vtáhli mě dovnitř. V sále ale nebyl jen Voldemort, jak jsem čekala. Po stranách byli dlouhé stoly, za nimiž seděli Smrtijedi. Hodili mě přímo doprostřed sálu.
Bolest projela mým tělem, jako by na mě použili Cruciatus. Nezahojené, hnisavé rány. Nehodlala jsem se však vzdát tak snadno, takhle neskončím. Neskončím jako troska, plazící se před Voldemortem.
,,Vítej, dcero." Opět jsem slyšela jeho hlas. Útěchou mi mohlo být snad jen to, že ho slyším naposledy. ,,Jak vidíš, na tvoje rozhodnutí čeká moc lidí, mých oddaných služebníků."
Do mysli se mi vetřela cizí myšlenka, hned jsem se obrnila, ale stačila proniknout do mé mysli. Proboha, Amy, co ti to udělal?
Ten hlas jsem poznala. Severus. Je tady. Vstala jsem neočekávaně prudce a rozhlédla se kolem. Už jsem nevnímala bolest, jen jeho. Pomáhal mi. Určitým způsobem…
Severusi, nebuď jako oni, prosím! Vyslala jsem zoufale tam, kde jsem ho tušila. Většina Smrtijedů byli hromotluci. Jen na jedné straně sedělo pár hubených postav. Pak jsem svou mysl uzavřela a pohlédla na Voldemorta.
,,Myslela jsem, že jí znáš," promluvila jsem. Severus byl pro mě jako hnací síla. Nebyl jako oni. Nyní jsme měla další důvod zemřít. On pak najde světlo, přidá se ke správné straně… ,,Nebo je tu něco, co by slavná lord nevěděl?" prohlásila jsem posměšně.
,,Chceš, abych to rychle skončil," poznamenal s leskem v očích. ,,Rozmysli si pečlivě svou odpověď, protože budeš umírat pomalu, pomaleji než tvá matka."
,,S tím jsem smířená, ale odpověz mi na jednu otázku. Na poslední. Kolik máš životů?" Teď mi na mysli vytanul rozhovor s neznámým mužem. Připravím ho o možnost mě učit, rozvíjet mou schopnost…
Další myšlenky mi přetrhla silná kletba. Nebyl to ale Cruciatus. Do prsou mě udeřil nápor vzduchu a já odletěla k protější zdi, do níž jsem narazila zády. Rány opět začaly krvácet. Ale nevykřikla jsem, teď ne.
Svezla jsem se po ní dolů. Viděla jsem pohrdlivý úsměšek jednoho ze Smrtijedů. Byl z těch, kteří neměli masku. Zhnuseně jsem se ušklíbla. ,,Ne-neodpo-vě-děls," zasípala jsem.
,,A ani ti neodpovím," ušklíbl se. ,,Ale ty mi odpovíš, odkud to víš." Už poněkolikáté se snažil dostat do mé mysli. Vždy mu to nevyšlo a na veritasérum se cítil moc hrdý. Nyní byla jeho intenzita náporu ale silnější než kdy dřív.
Zvedla se ve mně vlna neznámého odporu. Pocítila jsem podivnou energii, která shromažďovala síly a drala se na povrch. Že bych přece jen mohla ohrozit Pána všeho zla? Počkala jsem, až to vzdá, pak jsem vyslovila svou poslední větu.
,,Na mě jsi moc slabý, ale ne všichni jsou jako ty, otče." Ta věta měla dvojsmysl. Na jednu stranu měla odlákat myšlenky Voldemorta a na druhou sdělit tajné poslání Severusovi. Koutkem oka jsem zahlédla, jak sebou trhnul. Pochopil.
Dala jsem volný průchod své energii. Nasměrovala jsem jí proti Voldemortovi. Na okamžik jsem zahlédla jeho překvapený výraz, v další chvíli letěl směrem zeď stejně jako předtím já. Na jeho zničení to nestačilo, to jsem věděla, ale stačilo to na to, aby pocítil strach. Ze mě. Ze své dcery.
Kvapně se sebral ze země, v očích zlobu a vztek. Namířil na mě hůlkou a já věděla, že je konec. Zahlédla jsem matnou postavu v koutě. Smrt…
,,Avada kedavra!" Ten hlas. Slyšela jsem ho naposledy. Viděla jsem zelené světlo, které se ke mně hnalo neuvěřitelnou rychlostí. Jak se přibližovalo, postava v koutě nabírala větší a jasnější barvu a tvar.
Paprsek se do mě vpil. Uviděla jsem Siriuse, James, Lily, rodiče, všechny, které jsem kdy milovala a v neposlední řadě Severuse. Usmála jsem se na ně. Jednou se s nimi zase setkám. Před očima mně zůstala bouřková šeď, jeho barva.
Udržoval mě na živu celý pobyt u Voldemorta, v temné kobce beznaději. A pak jsem spatřila Smrt, jak vykročila ze stínu. Už neměla mou tvář, byla to směsice různých tváří a výrazů. Natáhla ke mně ruku a já ji přijala. Naposledy jsem pohlédla na svět a pak jsem vydechla naposledy. Odešla jsem s ní…

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.