Povídka Pod rouškou minulosti - 23. kapitola

15. září 2010 v 16:17 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
23. díl
Ples a věci s ním spojené

Přišel den, kdy se mělo jít do Prasinek. Nevěděla jsem, jestli si mám kupovat nové šaty, měla jsem s sebou ty, které jsem měla na sobě minulý a předminulý rok. James mě přesvědčil, ať si koupím nové. Prý naposledy. Kdyby tak tehdy věděl, jak naposledy to ve skutečnosti bude...
Vyrazily jsme. Jen já a Lily. Kluci si opět odskočili do Medového ráje a pro věci, které budou využívat při těch jejich vtípcích. Docela to uvítám. Poslední dobou jsem sice šťastná, ale pořád ne úplně.
Kdo za to může? Severus. Odmítá se mnou mluvit, odmítá mou omluvu. Vypadá to, jakoby snad něco takového ode mne čekal. Nechtěla jsem ho zklamat, prostě jsem jen mluvila dřív než myslela. Ale slova nejdou vzít zpět tak jako nevyřčené myšlenky, nevyslovená křivá obvinění.
Potkávali jsme se na chodbách, v hodinách, ale vždy odvrátil pohled, nedovolil mě proniknout do jeho mysli. Nedostala jsem možnost se omluvit. Patřilo mi to, ale jeho to muselo ubíjet víc. Připadalo mi, že se někdy dostal možnost mluvit beze strachu. Zase jsem ho o to připravila... Štěstí na mě působí jako prášek sebelítosti. Musím se sebrat...
Pod nohama nám křupal sníh, když jsme procházely ulicemi Prasinek. Sněhové vločky se jedna za druhou snášely na naše oblečení. Zmrzlé slzy Slunce. Zmrzlé slzy Boha. Slzy...
,,Amy, posloucháš mě vůbec, nebo se utápíš v myšlenkách?" vytrhla mě Lily z přemýšlení. Zmateně jsem se otočila za jejím hlasem a zaostřila. Stanuly jsme před obchodem až na samém konci Prasinek. Madame Malkinová měla ještě jeden zde. Moc často tu nebývala, ale když se blížilo období plesů, přijela s veškerým zbožím.
,,Dobrý den," pozdravily jsme sborově a slušně. Byli jsme tu sami. Začaly jsme se rozhlížet po obchodě. Byla tu spousta, spousta šatů, nevěděla jsem, které se mi líbí. Vlastně věděla, líbily se mi všechny. Za několik minut nás uvítala madame Malkinová.
Procházela jsem obchodem, prsty přejížděla po měkoučkých látkách. Zelené, bílé, růžové, hnědé, černé... modré. Uhodily mě do očí v prvním okamžiku. Vypadaly jako nebe. Bleděmodré, s rozšířenou sukní, která se postupně dolů zbarvovala do temně modra. Korzet byl skoro bělounký.
,,Můžu si je vyzkoušet?" optala jsem se ostýchavě madame Malkinové. Nadšeně přikývla a ukázala mi na kabinku. Zaplula jsem do ní, o chvíli později jsem uslyšela, jak se ptá i Lily. Trvalo docela dlouho, než jsem se do nich nasoukala, ale výsledek, řekla bych, stál za to. Tyhle šaty byly jedni z mála, v nichž mě to slušelo.
Když jsem se pak ukázala Lily a madame, byli stejného názoru. Lily si vybrala bílé. Na ramínka, s korzetem se třpytkami a sukní, která se rozšiřovala směrem dolů stejně jako ta moje.
,,Sirius s Jamesem padnou, až nás uviděj," prohlásila Lily se smíchem. Zaplatily jsme je, přibraly pár těch doplňků a šperků a vyšli z obchodu.
,,No konečně," protočil oči James, jakmile jsme si o deset minut později sedli k nim ke stolu u Tří košťat. ,,Málem jsme tu zapustili kořeny," postěžoval si.
,,Vážně?" zeptala jsem s naprostým zájmem a nahlédla se pod stůl. Jamesům pohled, který mě momentálně čtvrtil, vraždil, škrtil a drápal, jsem totálně ignorovala.
,,Hlavní je, že jste si vybraly. Nebo snad ne?" zeptal se Sirius a nám nemohlo uniknout, že se při posledních třech slovech zatvářil značně zděšeně.
,,No, vlastně ještě potřebujeme boty…" začala jsem.
,,Náramky…" doplňovala mě Lily.
,,Náušnice…"
,,Sponky do vlasů…"
,,Lak na nehty…"
,,Tělovou podprsenku…"
,,Cože?" zeptala jsme se unismo s Jamesem a Siriusem. Zato Lily se málem skácela smíchy v návalech smíchu.
,,To byl vtip," informovala nás potom.
,,Jasně," přikývli jsme, jako bychom mluvili s batoletem. James kývl na Rosmertu, aby nám přinesla máslový ležák.
,,Kde vlastně vězí Remus?" začal James.
,,Nemám tucha," pokrčil rameny jeho kamarád a rozhlédl se kolem. Nedošlo mi, že Lily udělala to samé a jen já mám na tváři debilní úsměv, který jim je vodítkem k dalším otázkám.
,,Ty to víš," uhodil na mě James a přisunul se blíž.
,,No… totiž… jo," vykoktala jsem.
,,On má holku!" vybafl Sirius.
,,Remus jo?" nadzvedl pochybovačně oči James a uhnul Rosmertě, která nám dávala na stůl máslový ležák.
,,A co je na tom?" zamračily jsme se s Lily jako jeden muž… chci říct žena.
,,Takže má?" usmál se spiklenecky Sirius.
,,Proč by nemohl mít?" opáčila Lily, které pravděpodobně došlo, že to nemám říkat a oni se to ze mě rozhodli vypáčit všemi způsoby. Byl to dobrej nápad, ale na mojí obranu naprosto chabý.
,,Nedělej, že něco víš, lásko," ušklíbl se James a ovinul ji ruku kolem pasu, ,,Před chvílí ses tvářila stejně připitoměle jako my dva," ukázal na sebe a na Siriuse. Lily na mě omluvně mrkla a hned nato se zatvářila dotčeně.
,,Nedělej ze mě pitomce, lásko," oplatila Jamesovi a na důkaz svých slov mu sundala ruku, již ji před nedávnem majetnicky objímal.
,,Já? Co tě to napadlo?" zakroutil hlavou James a dal ruku zpátky. Lily raději jen obrátila oči v sloup a o nic se nepokoušela.
,,Tak nám to už řekneš?" zeptal se znovu po chvíli ticha James.
,,Ne, uvidíte to sami na plese," oznámila jsem jim.
,,Ten je ale za tři dny," povzdechl si James. ,,Budeme mlčet jako ryby," sliboval a zamkl si pusu neviditelným klíčem.
,,To ti žeru," podotkla jsem ironicky. Sjel mě pohledem alias: Buď tě rozčtvrtím za živa nebo na sobě můžeš spáchat harakiri, je to na tobě…
,,Na zdraví!" vyjekla Lily a zvedla svůj máslový ležák. Dneska má dost chabý pokusy, ale musím uznat, že se jí to docela povedlo. James mě přestal vraždit a přesměroval se na ni… chudák holka…
Strávili jsme tu ještě hodiny, než jsme se vydali zpět do hradu. Už se stmívalo a stále sněžilo. Dorazili jsme celý mokří, zmrzlý na kost, ale zato se vším vybavením, jaká jsme potřebovali na ples, v případě dvou Pobertů i na porušování školního řádu a přivádění Filche na pokraj psychického kolapsu.
***
,,Lily, já to nestihnu! Nemůžu najít šaty!" běhala jsem po pokoji jako splašená a hledala šaty, které jsem měla přehozené přes ruku a nosila jsem je s sebou.
,,Nechceš se uklidnit?" zeptala se mě opatrně Lily, která se líčila před zrcadlem.
,,Ne!" vyštěkla jsem.
,,Dobře. Mimochodem, ty šaty nosíš s sebou," oznámila a vrtila se ke své činnosti.
,,C-co-" Pak jsem je uviděla. ,,Já jsem blbá."
Popadla jsem ještě střevíce a všechny potřeby k šatům a zamkla se v koupelně. Kriticky jsem zkoumala svoji postavu, která nebyla ani štíhlá, ale naštěstí ani nijak gigantická. Alespoň něco uspokojujícího. Nasoukala jsem se do silonek, různých spodniček, pak sukně a nakonec do té úděsné věci, v níž se nedalo dýchat. (Korzety jsou svině, to vím z vlastní zkušenosti.)
Konečně. Konečně to mám na sobě. Volejte sláva a tři dny se radujte. Docela se mi hodilo, že můžu používat hůlku na cokoliv. Popadla jsem ji a snažila se zkrotit opravdu bujné kadeře. K šatům byla bílá čelenka. Spletla jsem dva copánky, které jsem si vzadu svázala a posadila jsem si jí na hlavu. Z ní visely jemné korálky, jež jsem si mohla upravit podle délky vlasů a protože jsem je měla rozpuštěné, brzy se s havraními vlasy propletly.
Přišlo na řadu líčení. Nikdy jsem se nijak zvlášť nemalovala, ale teď by to asi chtělo. Vzala jsem do ruky černou tužku, obtáhla si oči. Na víčka si udělala drobnou, tenkou bílou linku a řasy zvýraznila řasenkou. Konečná fáze byly rty, obtažené bezbarvým leskem.
Uvolněně jsem vydechla. Je fakt, že v tom korzetu to moc nešlo, ale obrazně řečeno, chápete, ne? Otevřela jsem dveře. Když jsem spatřila Lily, musela jsem údivem otevřít pusu. Docela mě překvapilo, že udělala to samé.
,,Vypadáš úžasně!" usmála se na mě.
,,Ty taky, jako na svatbu," oplatila jsem ji.
,,Nechce se mi do lodiček," postěžovala si.
,,Uklidní tě, když řeknu: Nejseš sama?" ušklíbla jsem se a kriticky pohlédla na boty s vysokým podpatkem. Pomalu jsem k nim přešla a nasoukala se do nich.
,,Pokud se nezabiju teď, tak nikdy," zamumlala jsem, když jsem udělala první krok a noha se mi podivně vylomila. Další kroky už byly lepší. Nemůžu ale popřít, že dávám přednost botaskám.
,,He, to přežijeme!" vyjekla Lily a poroučela se k zemi. Můj názor na toto téma jsem si raději nechala pro sebe a šla jí pomoct.
,,Seš v pohodě?" nakoukla jsem přes postel.
,,Ty podpatky si zkrátím!" prohlásila naštvaně, když se sbírala se země. Vytasila hůlku a hle, podpatky byly o polovinu nižší.
,,Nechceš mi taky prokázat službičku?"
,,Vedla sis líp než já, ale o kousek bych mohla," podotkla.
O několik minut později jsme už procházely portrétem. Kluci měli čekat u Velké síně. Připadala jsem si strašně stísněně, jako bych to nebyla já. Ale tu maškarádu jsem si na sebe už vzala, takže s chutí do trapasů, které mě jisto jistě neminou.
Minulý ples jsem šla s Jonathanem. Díky Siriusovi a Jamesovi jsem mu celý jeden tanec šlapala na špičky, kvůli kouzlu, které ti dva pitomci vymysleli. Když jsem to zjistila, měla jsem nezvladatelnou chuť je uškrtit.
,,Lily, já jdu zpátky," zaúpěla jsem, jakmile jsme měli scházet schodiště k síni.
,,Neblbni a pojď, sluší ti to!" strhla mě zpátky. U dveří už byl chumel několika studentů, mezi nimi i Poberti s Lisou a nějakou tlustší holkou. Patrně chodila o tři roky níž, s odporem byla zavěšená na Petrovi, ale stále pokukovala po Siriusovi. Opět ta nezvladatelná chuť někomu něco udělat…
Konečně skončilo útrpné scházení schodů, při kterém nás všichni očumovali a já si musela dávat pozor, aby jsem si v těch střevících nenamlela... pusu.
,,Sluší vám to," zazubil se James. Nevím, jak se mu to povedlo, ale už neměl na hlavě vrabčí hnízdo, ale vlasy. Skoro jsem ho nepoznala. Ta Lily s ním ale dělá divy, což?
,,Děkujeme, vám taky," odpověděly jsme sborově. Než jsme se se Siriusem přivítali, stihla jsem ještě zachytit vraždící pohled "Petrovi dívky".
,,Takže plán Lisa slaví úspěch?" přitočila jsem se nenápadně k Removi, když se otevřely dveře do Velké síně a všichni se tam začali hrnout.
,,Větší než jsem čekal," usmál se a chytl Lisu za ruku, aby se mu snad někde neztratila. Všichni šťastní, tak je to správně, pomyslela jsem si.
Prostor síně se změnil k nepoznání. Kolejní stoly zmizely a nahradily je jiné, menší a kulaté, rozmístěné kolem celého sálu. Tam, kde obvykle býval učitelský stůl nyní byl vyvýšený stupínek, kde stála kapela a v jejím čele Brumbál. Ne snad, že by zpíval, to bych si nedokázala představit, ale uvítal nás několika vřelými slovy. Následně vyzval profesorku McGonagallovou k tanci. Postupně se připojovaly další a další páry.
Zamířili jsme k jednomu stolku úplně v rohu. Byl pro šest lidí. Akorát pro nás. Petr totiž ihned, i se svým objevem, zamířili ke stolu s jídlem. Jak nečekané...
,,Nepůjdeme si zatančit?" Uslyšela jsem Jamesům návrh směrem k Lily. O několik minut později už se vznášeli na parketu. S úsměvem jsem je sledovala. Vypadali jako kdyby spolu byli celý život. Nerozlučná dvojka Lily a James.
,,Jdeme taky?" optal se mě Sirius, který mě už delší dobu pozoroval. Přikývla jsem. Bavilo mě tančit. Dřív jsem z toho měla hrůzu, ale později... prostě se to stalo částí mého života.
Tančili jsme dlouho. Rychlé tance, ploužáky, všechno možný. Pak jsme do někoho vrazili. Severus. Bylo to jen na chvíli,co jsem se s ním setkala pohledem, ale i to stačilo. Bylo v něm tolik pocitů. Bolesti, zklamání.
Přišlo další vidění. Matně jsem vnímala to, jak jsem spadla na zem, Siriusovi ruce, jak mi pomáhají vstát. Dívala jsem se do země. Věděla jsem,, co by následovalo, kdyby jsem se mu podívala do očí. Viděl by to, co se stalo o prázdninách. Viděl by, jak mají moje oči černou barvu.
Naopak druhá polovina mojí mysli se orientovala na děj, který se mi odehrával v paměti. Viděla jsem Severuse, vypadal hrozně. Strhaný výraz, oči plné smutku a zhnusení. Tady, na astronomické věži to nemusel skrývat. V ruce měl knížku. Poznala jsem ji. Byla to ta samá, do níž jsem založila fotku Mii. S děsem v očích jsem pozorovala, jak jí otevřel a vyndal článek z novin. Její tvář se prohlížel hodně dlouho. Zvedl se vítr. Kousek odtržku z novin se mu vyškublo. Vítr je odnášel dál a dál, na školní pozemky. Snesl se na klidnou hladinu jezera, kde po něm o chviličku později hráblo chapadlo obří olihně…
Trhla jsem sebou, když vidění skončilo a pohlédla na rušitele toho všeho. Sirius mě ustaraně pozoroval. ,,V pořádku?"
Prkenně jsem přikývla. Nebyla jsem schopná ničeho jiného. Takže to ví! On to ví! Pak jsem ale zakroutila hlavou, nemohl to vědět. Ta knížka je stále u mě v pokoji a navíc... když stál na astronomické věži, všude byla zelená tráva. Nikde žádný sníh.
,,Amy!" Sirius se mnou zatřásl.
,,C-co?"
,,Co se stalo?" Ani jsem si nevšimla toho, že sedím na židli u stolku, kam jsme se usadili, než jsme šli tančit.
,,Nic, jen se mi... zatočila hlava a..." odmlčela jsem se.
,,Srabus měl dávat pozor!" vyjel vztekle.
,,Severus za to nemůže!" hájila jsem ho a zamračila se. ,,Už několikrát jsem vám říkala, ať mu tak neříkáte!"
,,Hm…," zabručel uraženě, ale asi vycítil, že teď se vážně nechci hádat, protože změnil téma. ,,Nechceš, abych došel pro něco k pití? Je tu hrozně… a pak můžeme jít ven," navrhl.
Přikývla jsem a on se někam se vytratil. Točila se mi hlava. Nejspíš z toho vydýchaného vzduchu a vidění. Pomalu jsem vstala a přidržujíc se okolních zdí jsem se vydala na školní pozemky.
Cestou jsem se potkávala studenty různých kolejí, několik mě i zastavilo, chtěli si se mnou povídat. Vždy jsem se omluvila. Ale pak nastal další problém, a to Remus. Stáli s Lisou přesně ve dveřích na školní pozemky. Ne, že by ty dveře byly malé, ale nechtěla jsem, aby mě viděli v tomhle stavu. Bez opory zdí bych totiž nikam nedošla. Už před ostatními jsem se musela přemáhat, abych se zdi dotýkala jen nepatrně. Točila se mi hlava a před očima se mi začaly dělat mžitky.
Chtěla jsem se obrátit a zmizet, ale…
,,Amy!" Zaslechla jsem svoje jméno a ztuhla na místě. Tohle pro mě nemohlo dopadnout dobře. Silou vůle jsem potlačila zhoršující se stav a nutkání zvracet.
,,Remusi, Liso," usmála jsem se na ně, po tom, co jsem se otočila a rádoby ležérně se opřela o zeď za sebou. Naštěstí už vyšli ke mně, takže to nebylo nápadné. ,,Proč nejste v sále?"
,,Je tam moc lidí, a co ty?" zeptal se. Neušel mi jeho zkoumavý pohled.
,,Není ti špatně?" naklonila starostlivě hlavu na stranu Lisa.
,,Ne, jen je tam špatný vzdych, zatočila se mi hlava. Kdybyste potkali Siriuse, řekněte mu, že jsem šla ven, ano?"
,,A nechceš pomoct?" nabídli se jednohlasně.
Uměle jsem se usmála. ,,Ne, jen mu to prosím vyřiďte," poprosila jsem je. Přikývli a naštěstí pro mě hned odešli. Pevně jsem zatnula zuby, ramenem se odpíchla ode zdi a pokračovala v cestě.
Hned jak jsem se nadechla čerstvého vzduchu, začalo mi být lépe, ale ne úplně. Pořád jsem si připadala podivně malátná a hlavu jsem měla jako střep. Opřela jsem se o kmen nedalekého stromu. Chvěla jsem se zimou, ale právě tohle mě udržovalo ve stavu, připomínající bdělost.
Zadívala jsem se směrem k jezeru. Na první pohled bylo všechno tak, jak má, ale na druhý… Něco se na místě, kde jsem často postávala a hleděla na hladinu, třpytilo. Sebrala jsem všechny síly a vyrazila k místu. K blýskavému předmětu mě přitahovala neviditelná touha a zvědavost. Byla jsem už téměř u něj.
Zastavila jsem se přes několik centimetrů od něj. Byla to brož. Stříbrná a podivně pulsovala. Jen na nepatrný okamžik se ozval můj šestý smysl. Zahnala jsem ho a natáhla se pro ni. To, že je na ní vyrytý zmijozelský had, jsem si všimla až když už bylo pozdě. Chtěla jsem jí odhodit, ale jakoby mi srostla s prsty. Zazářila jasným světlem a já pak ucítila známé škubnutí ještě známějšího předmětu. Přenášedlo…
Trvalo to jen okamžik, ale i v těch několika vteřinách se mi udělalo nezvladatelně špatně. Mozek pomalu, ale jistě vypovídal službu. Nevšímal si mých protestů. Nestihla jsem se ani rozhlédnout po místě, kam mě brož přenesla. Před očima se mi udělala tma a já upadla do bezvědomí…

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.